Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello, sakra bojuj! 22. kapitola

26.01.2010 (21:15) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2303×

22. Kapitola

„Bello,“ hlesl téměř neslyšně. Přešel ke mně a objal mě. Pláč jsem už neskrývala a dala mu volný průchod. Mačkala jsem Jaka ve svém náručí. Nemohla jsem tomu uvěřit. Prosím, Bello, probuď se! Nešlo to. Byla jsem bdělá až moc. Najednou jsem uslyšela zaklepání na dveře. Pustila jsem Jaka a trochu si utřela slzy. Otevřely se dveře a tam stál celkem vysoký doktor. S nadějí jsem čekala na jakékoliv jeho slovo.

„Dobrý den, jsem doktor Hoffman z kardiochirurgie. Ošetřuji vaši dceru. Bohužel podezření na srdeční arytmii se potvrdilo. Prodělala zástavu srdce, ale včas jsme ji resuscitovali a poškození mozku by mělo být nulové,“ řekl doktor a já zase začala brečet. Zástava srdce? Proč nemůžu mít úplně normální život? Jake mě pevně držel za ruku a já byla ráda, že mi alespoň někdo zůstal. Co bych si bez něj počala? V téhle chvíli jsem neměla čas zaobírat se tímhle. Byl tu mnohem vážnější problém.

„Lilian bude muset na několik operací, kde jí zavedeme stimulátor přímo do srdce, ale tento zákrok je velice rizikový. A je tu i malá pravdě­podobnost úspěchu, ale nikoliv nulová, asi deset procent. Je mi líto, že se musím ptát zrovna teď, ale musíme si pospíšit. Souhlasíte s tímto zákrokem?“ řekl naprosto vážným hlasem a upřeně se na mě díval. Chtěli po mně rozhodnutí, jakého jsem nebyla schopná. Ale v tenhle moment jsem se nemohla stočit do klubíčka a začít brečet jako pominutá. Na mém rozhodnutí visel život mé dcery, ale možná tady ani nebylo, co si promýšlet. I malá šance na úspěch se musí využít. Třeba…

„Samozřejmě, že souhlasím,“ řekla jsem doktorovi a on mi okamžitě podal desky se souhlasem. Ani jsem nepřemýšlela a podepsala to. Celou dobu mi Jacob mačkal levou ruku a tou druhou mi mnul rameno. Snažil se mě uklidnit, ale moje srdce svádělo boj. Ta bolest v mém srdci z možné ztráty Lilian byla zničující. Vždycky jsem si myslela, že pojem ‚bolest v srdci‘ je jen metafora, ale ta fyzická bolest tu opravdu byla. Nejen v srdci, ale celé moje tělo bylo páleno zaživa.

„Dobře, děkuji. Budeme ji ještě dnes operovat, zatím je na přístrojích zajišťujících pravidelný chod jejího srdce. Budeme vás ještě informovat, chcete ji vidět?“ zeptal se. Bezhlavě jsem kývla a chtěla vstát z vozíku, ale nebyla jsem dost silná. Jake mě začal s vozíkem tlačit za doktorem, který nás vedl k Lilli. Prošli jsme beze slova několika prosklenými dveřmi, až na jedněch bylo napsáno JIP. Tady už musí být.

Najednou se přede mnou otevřely dveře a tam ležela v inkubátoru nebo v něčem jemu dost podobném. Jake se mnou dojel těsně k ní a já vstala z křesla. Ten pohled na ni mě mučil. Byla napojená hadičkami na přístroje a někde v pozadí mé mysli jsem slyšela pípavý zvuk v rytmu jejího srdce. Byl klidný. Spala. Přála jsem si dotknout se její jemňounké kůže, ale připadala mi moc křehká a snadno rozbitná. Pouze jsem natáhla ruku na stěnu a v mysli jsem jí opakovala, jak moc ji miluji. V tenhle moment byla moje všechno. Kdybych mohla obětovat svůj život za ten její, neváhala bych ani vteřinu. Teprve teď jsem pochopila, co je to strach o dítě. Jako by mě v tu chvíli slyšela a svým srdcem mi odpověděla. Pípání se malinko zrychlilo a potom zpomalilo a po chvilce se vrátilo do ustáleného rytmu. Podívala jsem se na doktora s otázkou vepsanou v očích.

„To je normální, je to velice vnímavé dítě. Zřejmě to byla jen reakce na vás,“ odpověděl mi a já se znovu otočila na našeho andílka. Vzala jsem Jaka za ruku a přisunula ho k sobě. Možná to bylo pár minut, co jsme tam stáli a potom se doktor nadechl a chtěl nám ještě něco říct.

„Slečno, měla byste jít na pokoj, přeci jenom jste unavená a po porodu,“ řekl mi a já musela poslechnout. Doktor chtěl ještě asi pokračovat, ale jeho pager zapípal a on beze slova vypadl z místnosti. Naposledy jsem se podívala na Lilli a sedla si zpátky do křesla. Pomalu se mnou Jacob vyjel z místnosti ven, směrem k mému pokoji. Do očí se mi začaly hrnout ty pitomé slzy, ale snažila jsem se být silná a nechat si to alespoň na pokoj. Konečně jsme byli sami mezi čtyřmi stěnami a já se poddala všem emocím, které se ve mně nahromadily cestou od Lilli. Stále jsem seděla na křesle a žmoulala v ruce pramínek vlasů. Musela jsem se Jaka na něco zeptat.

„Jacobe, co když o ni přijdeme?“ zeptala jsem se ho a ani na něj nepohlédla. Nesnesla bych pohled do jeho očí plných bolesti. Ještě pevněji mě chytl za ruku a obešel křeslo a ve chvilce byl ke mně čelem. Ve tváři se mu zrcadlila naděje a víra. Věřil v úspěch. Já chtěla taky.

„Na to ani nemysli! Je silná a zvládne to. Ale ty by sis měla odpočinout,“ s těmi slovy mě opatrně vzal do náruče a položil do postele. Přes to všechno jsem byla příšerně unavená a bolela mě hlava od neustálého pláče. Přece jenom jsem dneska rodila a to nebyla zrovna procházka růžovou zahradou. Lilli. Byla jsem už tak zoufalá, že jsem prosila Boha o její záchranu. Nakonec mi v mysli utkvělo několik nádherných okamžiků z dnešního dne. Když jsem našeho andílka viděla poprvé nebo Jakův obličej když vešel do dveří a uviděl Lilian v mé náruči. S touhle myšlenkou jsem usnula. Kupodivu se mi zdál sen, ale nebyl stejný s ostatními.

Seděla jsem na lavičce v parku a byl podzim. Zežloutlé listí pomalu padalo ze stromů a hromadilo se na zemi. Vedle mě na lavičce seděl Jacob a v náručí choval Lilian. Tu malinkou, roztomilou holčičku bych si v životě nemohla s někým splést. Byla mnohem starší, než je teď. Spinkala. Mohla mít asi tak kolem tři let. Delší černé vlásky jí v prstýnkách splývaly na ramena a ze spánku se usmívala. Na tvářičkách se jí dělaly roztomilé ďolíčky, vlastně celá byla roztomilá, celý Jake. Byla jsem naprosto šťastná, jen jsem doufala, aby se tento sen opravdu stal skutečností. Najednou jsem ve svém břiše ucítila velmi jemný pohyb. Podívala jsem se na své břicho a bylo docela dost kulaté. Jsem těhotná? Copak budu mít dvě děti? Počkat,vždyť  je to jen sen a ty bývají většinou výplody fantazie. Ale tenhle by se mohl stát. Bylo by krásné mít dvě děti. Dvě zdravé děti. Sen pomalu začal mizet a já se probouzela do kruté reality.

Pomalinku jsem otevřela oči a uviděla rozmazaný nemocniční strop. Trochu jsem zamrkala a rozhlédla se po místnosti. Vůbec se mi to tady nelíbilo, ale co se dalo dělat. Na pokoji jsem byla naštěstí sama, nevím, jestli bych snesla společnost. Dokonce mi i vadí, že mě takhle vidí Jacob. Chtěla jsem se malinko protáhnout, ale rukou jsem o něco zavadila. Byl to Jake opřený o postel. Nejspíše spal a já to tak hodlala nechat. Znovu jsem se zadívala na strop a přestavovala jsem si svoji budoucnost. Dva směry. Dvě cesty. Jedna, ta krásnější, byla s Lilian v náručí po boku Jacoba. Společně bychom vychovávaly naši dceru a bylo by to dokonalé. Ta druhá, na kterou jsem nechtěla ani myslet, byla bez Lilli. Nemohla jsem si pomoct a z očí mi zase začaly skapávat slzy. Prášky na uklidnění už asi vyprchaly. Rychle jsem zazvonila na sestru. Jaka jsem jemně pohladila po vlasech a on se probudil a zvedl hlavu. Měl obrovské fialové kruhy pod očima. Vypadaly příšerně na jeho normálně dokonalé pleti, ale to bylo asi to poslední, o co jsem se v tu chvíli zajímala. Moje malinká dcerka je na operaci, kde nikdo neví jestli… přežije.

„Ahoj,“ pověděl mi Jacob, nejspíše věděl, že se pojem ‚dobré ráno‘ moc nehodí. Snažil se trochu usmát, ale nevyšlo z toho nic jiného, než podivný úšklebek.

„Ahoj,“ odpověděla jsem mu jednoduše. Ani jeden z nás jistě neměl náladu do nějakých dlouhých rozhovorů. Jacob si sedl na postel hnedka vedle mě, vzal mě za ruku a políbil do vlasů. Mlčky jsme oba čekaly na příchod sestřičky. Všude bylo ticho. Usoudila jsem, že je hodně časně ráno a všichni pacienti ještě spí. Najednou se Jacob napřímil a ještě více mi stiskl ruku. Po chvilce jsem i já uslyšela na chodbě kroky dvou lidí, které s největší pravděpodobností směřovaly k nám do pokoje.

Ozvalo se klepání na dveře a bez vyzvání vešel doktor se sestrou. Byl to ten samý doktor, co mi včera dával podepsat papíry o souhlasu s operací. V jejich obličejích se nedalo nic vyčíst a to mě značně znepokojovalo. Obávala jsem se nejhoršího…

Pžedchozí Shrnutí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bello, sakra bojuj! 22. kapitola: