Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello, sakra bojuj! 21. kapitola - Jacob

23.01.2010 (08:15) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2645×

21. Kapitola - Jacob - Slzy a pláč

Ráno jsem se probudila zcela odpočatá a svěží. Lehce jsem se protáhla a prcek mi popřál dobré ráno v podobě celkem silného kopnutí. Ještě se ani nenarodil, ale síly má na rozdávání. Pomalu jsem se rozkoukávala po pokoji a Jake tu nebyl. Nijak mě to nepřekvapilo. Asi je dole a zase o něčem debatují. To jim šlo moc dobře, akorát Jake měl vždycky co dělat, aby se neproměnil v domě.

„Jaku? Jacobe!“ pokusila jsem se na něj zavolat, ale nic se neozývalo. Chtěla jsem vstát a dojít si na záchod, když v tom mě zastavili studené ruce. Strašně jsem se lekla. Vůbec jsem ho neslyšela přijít.

„To mi už nedělej! Víš, jak jsem se lekla?“ vyjekla jsem na něj a ještě chvilku uklidňovala svoje rozbouřené srdce. Zatlačil mě zpátky do postele a já mu nekladla žádný odpor.

„Promiň, to jsem nechtěl,“ řekl téměř kajícně a sklopil zrak. Najednou s ním bylo obtížné mluvit po tom včerejším zjištění.

„Nevadí, ale lekla jsem se. Kde je vůbec Jake a Alice?“ zeptala jsem se ho. Vůbec jsem nevěděla, o čem si s ním mám povídat. Moji nejistotu určitě vycítil i bez Jasperova daru.

„Jacob má poradu se smečkou a Alice je na lovu. Mám tě tady hlídat,“ snažil se nasadit bezstarostný tón, ale mě obalamutit nemohl. Tak jo, co tady s ním mám dělat? Tak asi bych nejdřív mohla jít na záchod. Pomalounku jsem se začala zvedat a Edward se na mě nechápavě díval. Už se mě snažil zase zatlačit do postele, ale já jsem prostě už musela.

„Edwarde, ty možná na záchod nepotřebuješ, ale já jo! A to sakra hodně!“ se smíchem v hlase jsem na něj jakoby naštvaně zakřičela a odhrnula peřinu. V ten moment se mi srdce zastavilo a vynechalo několik úderů, ale potom se nesměle vrátilo do svého rytmu. V hlavě jsem měla zatemněno a slyšela jsem pouze nějaké hučení.

Na prostěradle se vyjímal krvavý flek. Vyděšeně jsem se podívala na Edwarda. Jeho oči zčernaly jako uhel. Panebože! Vždyť on je upír a živí se krví! Prosím, ovládej se! Křičela jsem na něj v duchu.

Ve vteřině byl u mě a bral mě do náruče. Naštěstí se ovládal a nesl mě po schodech směrem k autu. Ještě než jsme vyšli ven, tak jsem zakřičela na celý barák. „Aaaaaaau!“ cítila jsem tupou bolest v břiše a všechno mi do sebe začalo zapadat. Já rodím! Panebože, vždyť mám termín až za dva týdny! „Aaaaaaau!“ zakřičela jsem znova. Není to až moc rychlé? Vždyť mezi prvními stahy má být několikaminutová pauza. Edward se zastavil na místě a obrátil se na patě. Nesl mě zpátky do domu. Nechápala jsem moc, proč to dělá, ale asi k tomu nějaký důvod mít bude. „Aaaaaaau!“ Další. Má to vážně takhle bolet?

Edward mě donesl zpátky do pokoje a položil na postel. Jedním rychlým pohybem mi roztrhl dolní část pyžama a začal mě prohlížet. Bylo mi to velice nepříjemné, ale v tenhle moment mi bylo všechno jedno. Najednou ke mně Edward zvedl hlavu a se zděšeným výrazem se na mě podíval.

„Belli, nemáme čas, za chvilku se narodí. Ničeho se neboj, studoval jsem deset let medicínu. Nic se vám nestane,“ utěšoval mě Edward. Nebyl čas na to, abych mu nevěřila. Prostě jsem se řídila jeho pokyny a doufala, že to všechno dobře dopadne. Musí to tak dopadnout.

„Belli, zatlač.“ Křičel na mě a já ho poslechla. Tlačila jsem, jak to nejvíc šlo, ale bolest byla moc silná. V křeči jsem svírala prostěradlo a ječela v bolestech na celý dům. Modlila jsem se, ať už tohle peklo skončí, ale konec se nijak neblížil. Nakonec mě už i síla začala opouštět. Hlava mě bolela jako střep a v obličeji jsem měla nahrnutou krev.

„Už vidím hlavičku, ještě zatlač!“ Konečně tu byla vidina nějakého konce a já se jí chytla a nepustila ji. Tlačila jsem jako blázen. Bolelo to ještě víc než před tím a já ječela hlasitěji. Když v tom se najednou ozval ten nejnádhernější zvuk na celém světě. Dětský pláč. S úlevou jsem položila na chvíli hlavu na polštář a vydechla. Bolest byla pryč a já byla matkou. Edward mé dítě trochu očistil a odstřihl pupeční šňůru, vůbec jsem si nevšimla, kdy si došel pro nějaké nástroje nebo pomůcky. Potom mi podal to nejnádhernější stvoření zabalené v dečce. Ještě stále plakalo, ale jakmile jsem ho měla v náručí, přestalo a se zájmem se na mě koukalo.

„Gratuluji, máš nádhernou dceru.“ Dcera. Byla vážně nádherná. Na hlavičce jí rašily černé vlásky a už se malinko vlnily. Její kukadla mě omámila okamžitě. Nádherné hluboké hnědě oči, které zdědila po svém otci. Jemně jsem ji pohladila po tváři a pak po nose a po jejích rtících. V těch jsem poznala zase své rysy. Můj prst začala cumlat v pusince a já byla dojatá. Do očí se mi nahrnuly slzy a přetekly přes okraj. Nemohla jsem se na ten obrázek vynadívat, byla prostě nádherná a okouzlující.

„Lilian Sarah Black,“ vyslovila jsem hrdě.  To jméno znělo jako to nejkrásnější na světě a doko­nale na ni pasovalo. Při těch slovech se i Lilli usmála a já věděla, že tohohle jména už se nikdy nezbaví.

Málem bych zapomněla, že je tady s námi i Edward. Podívala jsem se na něj a v jeho očích byla zase ta bolest, ale zároveň i štěstí. Byl rád za mé štěstí. Blaženě se usmíval a já ho poprosila, aby zavolal Jakovi. Okamžitě to udělal se slovy: „Okamžitě přijeď domů, Bella má pro tebe překvapení.“ Neslyšela jsem Jakovu odpověď, ale možná ani nic neřekl. Znovu jsem se podívala s vděčností na Edwarda a ani jsem pořádně nevěděla, jak mu poděkovat. Nechtěla bych někdy být v jeho kůži. Musel se cítit příšerně. Nejen bolestí duševní, ale i fyzickou. Ta žízeň ho musela mučit. Ale on tu trýzeň pro mě podstoupil a zachránil nás.

„Ani nevím, jak ti mám poděkovat. Zachránil jsi nám život,“ řekla jsem mu s dojetím v hlase a jednou rukou ho objala. Lehce mě políbil do vlasů a usmál se.

„Nemáš mi za co děkovat,“ pověděl mi. Pak se podíval na Lilli a potom znovu na mě, „můžu?“ zeptal se nesměle. Na souhlas jsem jen kývla a podávala mu ji. Pevně ji uchopil v náruči, ale najednou byla zase ta moje náruč moc prázdná.

„Lilli," zamumlal. I jemu se to jméno líbilo. „Vítej tu maličká. Já jsem strejda Edward, ale že jsi to ty, tak mi můžeš říkat i Ed. Totiž hned, jak se naučíš mluvit,“ usmál se na ni a bylo vidět, jak je jí okouzlen. Jen jsem na něj vyjeveně koukala. Ta maličká si ho získala dvě minuty po jejím narození a obmotala si ho kolem prstíčku tak, že jí dovolí říkat mu Ede. Takhle mu nikdy nikdo říkat nemohl, nesnášel to. Přesto jsem nepochybovala, že to myslí vážně. Zatím to sice moc nevyužije, ale později určitě. Chvilku ji takhle choval, ale potom se zamyslel a podával mi ji zpátky.

„Jacob už tu bude každou chvilku, nebylo by dobré, aby mě viděl s ní,“ dodal na vysvětlenou a já s ním musela plně souhlasit. Už stačí, že ji musel odrodit.

Možná za dvě minuty se ve dveřích objevil udýchaný a zároveň trochu rozčilený Jake. Nechápal, co se tady děje. Teprve když mu Edward uhnul z výhledu na mě, uviděl v mé náruči našeho malého andílka. Jeho oči se naplnily překvapením, štěstím a… láskou. Byl zaskočený a evidentně nevěřil vlastním očím. Velice pomalým krokem šel k nám. Edward stál v rohu místnosti a koukal se nepřítomně do země. Jake se posadil vedle mě na postel a políbil mě něžně na rty, jako bych byla porcelánová panenka. Pomalu jsem mu podala náš poklad a on si ji velice opatrně vzal do své teplé náruče. Zase mě sužoval podivný pocit prázdnoty, nejraději bych ji měla jenom pro sebe. V duchu jsem se ale napomínala, že si ji nemůžu přivlastnit jenom já. Když jsem ale Jaka viděla s malou v náručí, vstoupily mi slzy do očí. Dneska toho na mě bylo prostě moc.

Chvilku ji tam Jake takhle držel a cukroval na ni. Byl to nádherný pohled. Podobně jako předtím Edward, byl z ní i teď její táta celý pryč. Její táta. Ještě před chvílí jsme byli Bella a Jacob. A teď jsou z nás rodiče… máma a táta. Vydala jsem veškerou svou sílu a natáhla se k Jakovi, abych je oba objala. Najednou se jeho čelo nakrabatilo a chvilku přemýšlel.

„Už jsi jí dala jméno?“ zeptal se mě po chvilce.

„Ano. Lilian Sarah Black,“ odpověděla jsem mu jednoduše, ale se stejnou hrdostí v hlase. Druhé jméno měla po své babičce, Jakově mámě. V Jakových očích se zaleskly slzy. Byl dojatý stejně jako já.

„Děkuju, Bello, děkuju ti za všechno. Miluju tě. Miluju vás obě.“ Hlas se mu třásl a jedna slza ukápla. Mě už jich ukáplo alespoň deset. Znovu mě políbil a potom si zase hrál s Lilli. Po chvilce si Edward odkašlal a přistoupil k nám.

„Myslím, že by nebylo od věci vzít Bellu do nemocnice,“ řekl a Jake se na něj zděšeně podíval, „Neboj, obě jsou v pořádku, ale jenom pro jistotu a kvůli rodnému listu a tak,“ dodal na vysvětlenou a my s ním plně souhlasili. Jake vstal s malou v náručí a šel ven. Edward vzal do náruče zase mě. Byl opatrný, ale stejně to bolelo. Šel pomalu po schodech a potom si to namířil ke svému Volvu. Ani nevím, jak to udělal, ale otevřel dveře od auta a posadil mě dovnitř na zadní sedadlo. Opatrně mě připoutal. Jake nasedl z druhé strany ke mně dozadu.

Edward vjel na silnici směrem k nemocnici. Vůbec jsem nevnímala cestu, jenom jsem se dívala na dva největší poklady svého života. Lilian a Jake. Najednou Edward přidal do plynu a já se lekla, co se děje. Neustále přidával plyn, až se dostal na sto devadesát. Za několik krátkých okamžiků jsme byli před nemocnicí a Edward mě skoro nadlidskou rychlostí vyndával z auta. Za námi šel pomalu Jake a v náručí mu klidně spinkala Lilli. Vůbec jsem netušila, co se děje.

„Tak sakra řekneš mi, co se děje?“ rozkřikla jsem se na Edwarda. Na konci se mi zlomil hlas. Byla jsem nejistá a bála se nejhoršího. V jeho očích se objevila bolest, ale nic mi neřekl. Došel se mnou k recepci a tam začal mluvit na sestřičku.

„Dobrý, vezu sem matku s dítětem. Před chvílí porodila, ale ona je v pořádku. U dítěte mám podezření na srdeční arytmii,“ vyslovil to příšernou rychlostí a mně ta slova začala pomalu dávat smysl. Moje dcera má něco se srdcem? Rychle jsem se otočila na Jaka s malou v náručí. Vyjeveně na nás koukal a nebyl schopný pohybu a já zase slova. Edward mě posadil do nemocničního křesla a vezl mě kamsi. Stále jsem jen tak koukala a přebírala si všechno v hlavě. Nebrečela jsem svým obvyklým způsobem se vzlyky, ale z očí mi jen ukáplo několik tichých slz. Vůbec jsem nevnímala, co se děje nebo kam mě vezou. Byla jsem v naprostém šoku. Najednou jsem uviděla nápis poporodní oddělení. Vzali mě na vyšetření. Vůbec jsem nic nevnímala, jenom jsem měla příšerný strach o svou dceru. Netrvalo to dlouho a odvezli mě na pokoj a tam už na mě čekal Jacob se zmučeným výrazem. Lesklo se mu v očích. Slzy? To ne! To nemůže být pravda! Prosím!

Předchozí Shrnutí Další

21. Kapitola - Edward

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bello, sakra bojuj! 21. kapitola - Jacob: