Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello, sakra bojuj! 20. kapitola

18.01.2010 (21:00) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2695×

20. Kapitola

Vyletěla jsem a málem jsem hlavou narazila do té Jakovy. Srdce mi bilo na poplach a křečovitě jsem držela Jaka za ruku. Netušila jsem, že mám v sobě takovou sílu, ale Jake bolestivě sykl. Nechápavě jsem se na něj koukla a na něm nebyla jediná známka strachu. Tak, co se sakra děje?

„Klid, Alice jenom přestavuje vedlejší pokoj,“ odpověděl na mou nevyslovenou otázku a já se zhrozila a zároveň spokojeně usmála. Jak může zařizovat pokoj, když neví, jestli to bude holka nebo kluk? Potom jsem se ale zarazila. Alice a její dar. Už jsem to chápala a těšila se na výsledek. Bude to určitě báječné.

Spokojeně jsem se zavrtěla v Jakově náruči a zívla. Copak jsem zase unavená? Vždyť jsem byla vzhůru jenom dvě hodinky. To se mi snad zdá. Jake na mě poznal únavu a políbil mě znovu na čelo a já zapředla jako kočka.

„Spinkej Bells,“ zašeptal mi jemně do ucha a já ho poslechla. Zavřela jsem oči a v ten moment jsem o sobě nevěděla. Zdál se mi úžasný sen. Ze začátku.

Byla jsem na louce a kousek ode mě poskakovaly dvě malé děti. Holčička a chlapec. Oba měli tmavou pleť a černé vlasy. Poznala jsem v nich i svoje rysy. Byly to moje děti. Holčičce mohlo být kolem šesti a chlapečkovi asi tři roky. Bylo na nich vidět, že se mají rádi. Seděla jsem tam na trávě rozehřáté od slunce a vítr mi cuchal dlouhé vlasy. V ten moment jsem byla šťastná, ale někdo mi tu chyběl. Jako bych ho svými myšlenkami přivolala na louku. Usmála jsem se a čekala, až za mnou přijde. Ale v téhle chvíli se sen začal měnit v noční můru. Zavolala jsem na Jaka, ale on se ani neohlédl. Bylo mi to divné, tak jsem vstala a došla pomalým krokem k nim. Jake si pohrával s našimi dětmi. Chtěla jsem mu položit ruku na rameno a upozornit na sebe, ale něco bylo špatně. Má ruka projela jeho tělem. Zhrozila jsem se toho zjištění. Jsem duch. Jsem mrtvá. V ten moment se ozvala malá dívenka a ukazovala Jakovi věneček upletený z pomněnek.

„Tatí, dáme to mamince na hrobeček?“ zeptala se s radostí, ale zároveň měla v očích vepsanou bolest. V krku se mi udělal knedlík a v očích mě pálily slzy. Já jsem doopravdy mrtvá? To neuvidím svoje děti vyrůstat? Podívala jsem se na svého syna a ten si žmoulal prstík v pusince. Určitě chtěl něco říct, ale bál se. Nakonec sebral odvahu a zeptal se.

„Tatí, jaká byla maminka?“ zeptal se svého otce. V jeho malinkých kaštanových kukadlech se zrcadlila zvědavost. Byl sice malinký, ale copak si na mě vůbec nepamatuje? Té holčičce se v očích vytvořilo několik slz velikosti hrachu. V tuhle chvíli jsem začala opravdu brečet. Je to sice jenom sen, ale velice bolestivý sen.

Konečně jsem se probrala a zjistila, že se Jake na mě vykuleně dívá. Znova jsem se rozplakala a padla mu kolem krku. Vše jsem mu vyprávěla a on se mě snažil utišit. Pochybovala jsem o tom, že se to někdy stane, ale už jenom to pomyšlení mě šíleně bolelo u srdce. Byla to jenom další noční můra, nikdy se to nestane. Umřu v devadesáti na zástavu srdce. Snažila jsem se sama sebe utěšit. Celkem se mi to dařilo. Už jsem se alespoň celá netřásla. Ať už ty sny skončí! Copak se nemůžu ani normálně vyspat? Jak dlouho to bude ještě trvat? Ptala jsem se sama sebe, ale odpověď jsem nedostala. Stále jsem se choulila Jakovi v náruči, ale už nebrečela, jen jsem přemýšlela.

„Nad čím dumáš?“ zeptal se se smíchem Jake a pohrával si s pramenem mých vlasů. Koukla jsem na něj a byl pobavený mým výrazem. Snad jsem nebyla dlouho mimo.

„Prostě o budoucnosti. Uvědomuješ si, že za pár týdnů už nebudeme jenom já a ty, ale bude tady i naše dítě? Budeme rodiče,“ zeptala jsem se ho a sama jsem tomu nemohla nějak uvěřit. Budu máma. Sice jsem si mohla už zvyknout, ale stále to bylo neuvěřitelné. Nikdy jsem po dětech netoužila, ale když už byl ten malý zázrak na cestě, nemohla jsem se dočkat. Už jsem chtěla našeho malého prcka chovat v náručí a říkat mu, jak ho máme rádi a pomáhat mu poznávat svět. Svět protkaný nenávisti a špatnosti. Svět dvou znepřátelených klanů. Ale snad se na něm najde i něco dobrého.

„Nevím, asi si to ještě pořádně neuvědomuju. Pořád v tobě vidím jenom tlustou kuličku.“ jakmile to dořekl, začal se smát z plna hrdla a já ho praštila po hlavě. Nebolelo ho to, ale nebude o mně říkat, že jsem tlustá. Sice jsem, ale o své budoucí manželce bude mluvit s jistou úctou. Manželka, manželství, manžel. Budu se vdávat. Viděla jsem se už v jednoduchých bílých šatech, jak jdu uličkou k mému vysněnému muži. Jakovi. Naši lásku zpečetíme slibem věrnosti a budeme spolu do konce života. Blaženě jsem se usmála a podívala se na ztělesněnou dokonalost sedící vedle mě. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a vdechovala jeho vůni. Cítila jsem se v naprostém bezpečí.

Mohli jsme tam takhle sedět hodně dlouho, ale pak se ozval další rámus z vedlejšího pokoje a vzpomněla jsem si na naši upíří návštěvu. Co tam tak dlouho dělají? Najednou se rozrazily dveře a v nich stála nadšená Alice.

„Bello, to musíš vidět!“ zpívala nadšeně svým hláskem a já poprosila Jaka, aby mě tam donesl. Zastavil se před zavřenými dveřmi, na kterých byla červená stužka s medvídky. Zasmála jsem se a pobaveně se podívala na Alici. Ta mi naznačila, ať jdu dál a já tedy otevřela dveře a vešla. Naskytl se mi naprosto omamující pohled na tu nádheru dětského pokoje našeho prcka.

Všechno bylo sladěno do bílé barvy. Přece jenom neví, co to bude. Uprostřed pokoje stála postýlka od Jaka a v ní stále seděl malý plyšový vlček. K postýlce pouze přibyla nebesa. Za postýlkou bylo okno s pastelově žlutými závěsy. Vlastně všechny lákové doplňky byly v téhle barvě. Nábytek byl natřen na bílou barvu a s tou žlutou spolu vytvářely nádhernou kombinaci. V rohu stálo houpací křeslo a hned vedle něj stála u stěny štíhlá knihovnička. Mezi dětskými tituly jsem tu našla i Romea a Julii. Dobrý, dítěti budu předčítat Shakespeara. Nalevo od postýlky byl plně vybavený přebalovací stůl a nad ním byla pověšená polička s několika plyšáky. Několik dalších hraček se válelo na žlutém koberci. Na stěně byla žluto bílá tapeta a asi metr nad zemí byl okolo celé místnosti pruh s medvídky. Uprostřed místnosti ležel na zemi kusový koberec ve tvaru obrovského medvěda. Prostě všechno mělo medvídkovský motiv.

Vedle obrovské skříně na oblečky stál další medvěd veliký jako šestileté dítě. Nevěřícně jsem se na něj podívala a zasmála se. Bude trvat dost dlouhou dobu, než do něj prcek doroste. Alice mi to vysvětlila se slovy: „Ten je od Edwarda.“ Otočila jsem se směrem k němu a všimla si, že stojí opřený o rám dveří a kouká nepřítomně do země. Pustila jsem Jaka a pomalu přešla směrem k němu. Jen se na mě podíval a já v těch jeho zlatých očích viděla tu strašnou bolest. A tu bolest jsem způsobila já. Proč sem jenom musel jezdit on? I Rose bych snesla víc, než se dívat na to, jak Edward trpí. Zraňovalo ho vidět, že mám něco, co on nikdy mít nebude. Do očí se mi nahrnuly slzy a já se je snažila zakrýt. Rychle jsem ho objala a pošeptala mu do ucha.

„Děkuju. Děkuju za to, že jsi.“ Hlas se mi lámal při každém slově, ale bylo mi to fuk. Stejně jako to, jestli mě Jacob slyší. Prostě jsem mu to musela říct. Přitiskl mě k sobě ještě víc a já se v tom obětí ztrácela. V tenhle moment mi nebylo líto toho, co se mezi námi stalo. Byly to krásné chvíle. Najednou jsem si uvědomila, že ho v koutku své mysli stále miluji, ale ani tohle nové sebepoznání nijak nepoznamenalo moji volbu. Potom se mi v mysli vytvořil jasný obraz mé případné budoucnosti. Měla jsem nádherné dlouhé kaštanové vlasy, které dobře kontrastovaly s mojí alabastrovou pokožkou. Byla jsem nádherná upírka a v náručí mě držel ještě nádhernější upír. Edward. Navzájem jsme se dívali do zlatavých očí a pak se políbili. Jeho rty byly měkké a jemné a dokonale pasovaly na ty moje. Pak vidění skončilo a já se vrátila do své vlkodlačí reality. Pustila jsem ho a otočila se na Alici.

„Děkuju moc, je to nádherné,“ rozplývala jsem se nad tou krásou se slzami v očích. V té vteřině byla u mě a objímala mě. Najednou jsem zase byla šťastná. Prcek to jako vždy vycítil a převaloval se ve mně. Byl spokojený. Jako já. Alice mi ještě podala chůvičku se slovy: „Brzy ji budeš potřebovat,“ a ještě se k tomu šibalsky usmála a mrkla na mě jedním okem. Super, zase ví víc než já a to mě štvalo.

Vrátila jsem se k Jakovi a ten si mě k sobě majetnicky přivinul. Musel příšerně žárlit. Nějak mi to bylo jedno, nechtěla jsem si nechat zkazit radost z tohohle všeho. Nějak na mě zase padla únava a já zívla. Jake se vedle mě malinko zasmál a opatrně mě vzal do náruče. Nechápala jsem to. Byla jsem vzhůru maximálně dvě hodiny a už se mi chtělo spát. To je podraz! Vždyť vůbec nevím, co se děje v normálním světě.

Jake mě jemně položil na postel a přikryl dekou. Poslední, co jsem vnímala, byly jeho rty přitisknuté v polibku na moje čelo. Z polospánku jsem se na něj usmála, ale potom mě unášela říše snů.

Tentokrát se mi nezdál žádný sen a já v klidu přespala do dalšího rána, které pro mě bylo osudné. A změnilo mi už napořád život. Ale samozřejmě k lepšímu. Anebo taky ne?

Předchozí Shrnutí 21. Kapitola -> Edward Jacob

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bello, sakra bojuj! 20. kapitola: