Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello, sakra bojuj! 18. kapitola

14.01.2010 (13:30) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1974×

18. Kapitola

Týden uběhl jako voda a my s Jakem jsme očekávali příjezd Cullenů, ale nevěděli jsme, kdo všechno přijede. Jestli jenom Alice nebo s ní ještě někdo. Nejvíce jsem se obávala Edwarda, ale doufala jsem, že má nějaký pud sebezáchovy a nebude tady trpět. Nejenom, že by trpěl, ale dokola by se hádali s Jakem a to jsem opravdu nechtěla. Moje přání se však nenaplnilo.

V úterý ráno zastavilo před naším domem stříbrné Volvo. Moje naděje se rozplynuly a já šla rychle za Jakem. Musela jsem mu alespoň domluvit, aby se choval slušně. Věděla jsem, že je to marná snaha, ale za pokus nic nedám.

„Jacobe, je tady i Edward, tak se prosím chovej normálně a ne jako kdybyste byli nepřátelé,“ řekla jsem a máchala před jeho obličejem ukazováčkem. Jenom se tomu trochu zasmál.

„Ale nezapomínej, že my jsme nepřátelé,“ mrkl na mě jedním okem, „a mimochodem, na mně si tu roli matky vychovatelky nezkoušej,“ dodal a zachechtal se ještě víc. Pohladil mě po bříšku a políbil na čelo. Nakonec jsem povolila a smála se s ním. Náš smích přerušilo až jemné zaklepání na dveře. Šla jsem urychleně otevřít a přivítat naše hosty.

„Vítejte! Stýskalo se mi po vás. Pojďte dál,“ řekla jsem k oběma a objala je. Nejdříve Alici a potom Edwarda. Jake je z obýváku pozdravil a dál to neřešil. Tomuhle říká chovat se slušně? No super!

„Nám po tobě taky a jak se máš?“ řekla Alice vlídným hlasem.

„Super. Prcek už je docela v klidu.“ Při těch slovech jsem si pohladila bříško, které bylo zase o něco větší, než při jejich poslední návštěvě. Koutkem oka jsem zahlédla Edwarda, jak se s nezaujatým výrazem kouká z okna. Bylo mi jasné, že mu to zase tak jedno není a skrývá své pravé pocity. Nechtěla bych být právě teď v jeho kůži a pociťovat stejnou bolest jako on. Nikdy nebude moct pocítit to štěstí z narození vlastního potomka. Po všem, co se stalo za poslední půlrok, bych se nikdy nechtěla vzdát role mateřství. Nepopsatelně jsem se na toho prcka těšila. Už jen pár týdnů! Na druhou stanu jsem měla obrovský strach z porodu. Všichni říkají, jak strašně moc to bolí. Vydržím to? Snad ano. Musela jsem v to věřit. Jsem kousek od cíle. Z mých úvah mě najednou vytrhla Alice lusknutím prstů. Nechápavě se na mě koukala a já se začervenala, to mi šlo nejlépe.

„Země volá Bellu. Co podnikneme?“ zeptala se mě Alice s radostí v hlase. Usmívala se jako trouba a mně to bylo hnedka jasné, určitě už viděla, jak mě vytáhne na nákupy.

„Alice, tak mi rovnou řekni, že jdeme na nákupy a je to,“ řekla jsem s jistou neochotou v hlase. S obrovskou „radostí“ jsem se šla rozloučit s Jakem. Políbila jsem ho a s omluvným výrazem jsem se na něj podívala. Vstal a šel se mnou do předsíně, kde stáli Alice s Edwardem.

„Dávejte mi na ni pozor, víte, že se nemá namáhat,“ řekl Jake vážným hlasem a s autoritou v obličeji. Určitě byl proti našemu výletu, ale proti Alici by neměl šanci nikdo. Alice kývla na souhlas a už mě táhla k autu. Všimla jsem si, že Edward nejde a chtěla jsem se ho zeptat proč, ale Alice mě zastavila.

„Potřebují si něco vyřešit,“ odpověděla mi Alice a já se začala bát o svůj dům. Jsou schopni ho srovnat se zemí. Modlila jsem se a doufala, že bude v pořádku. Vlastně i Jake s Edwardem. Poslušně jsem nasedla za Alicí do Volva a zabouchla za sebou dveře. Alice to rozpálila obrovskou rychlostí směrem k Seattlu. Cestou jsme si povídali o všech možných věcech. Ani na pár minut nemlčela, ona to ani neuměla.

Celkem za krátkou chvilku už parkovala před obchodním centrem a já vystoupila. Povzbudivě jsem se nadechla a vyšla vstříc utrpení. Naštěstí na mě Alice brala ohledy a procházela obchody mým tempem a celkem často si se mnou sedla na nějakou židli. Dost mě to vyčerpávalo, ale říkala jsem si, že to musím vydržet. Celou dobu jsme si povídali o všem možném. O jejich životě na severu, o mých zájmech, o budoucnosti a tak dále. Nevím, jak se to stalo, ale začalo mě nakupování s Alicí celkem bavit. Hlavně když jsme byly v oddělení s dětským zbožím. Uchvátily mě malé plyšové hračky. Musela jsem jich koupit asi pět. Popadla mě obrovská mánie a já lítala obchodem. Nejvíce se mi líbily věcičky ve žluté barvě.

Potom jsme přešli k oblečkům. Vše bylo tak malinké, až bylo těžko uvěřitelné, že se do toho bude náš prcek vejít. Nakupovaly jsme od každé barvy, ale hlavně ty neutrální. Stále jsme nevěděli, jestli to bude chlapeček nebo holčička, chtěla jsem se nechat překvapit. Ale stejně bylo nejhlavnější, jestli prcek bude zdravý.

Celý den utekl jako voda a já byla utahaná jako kotě. Ještě mě Alice pozvala na jídlo a ona sama si šla ještě něco zařídit. Vůbec mi nechtěla říct co, ale potom mi to bylo celkem jedno. Hlavně, že jsem měla jídlo. Objednala jsem si dvojitou porci mých oblíbených lasagní a když mi je servírka donesla, začala jsem je do sebe házet jako do bezedné jámy. Všichni kolem na mě nevěřícně koukali, ale já se na ně neohlížela. Soustředila jsem se pouze na jídlo. Netrvalo mi dlouho je všechny spořádat. Nakonec jsem zaplatila účet penězi, které mi tu nechala Alice. Už jsem vůbec neprotestovala, protože dneska platila celý nákup. A že to by nákup s velkým N. Možná i za několik tisíc dolarů. Nakupovali jsme totiž jenom ve značkových obchodech jak pro mě, tak i pro prcka. Další důvod, pro č jim být zavázaná. Nevím, jestli bychom si s Jakem mohli dovolit tolik utrácet.

Vstala jsem od stolu a pomalu šla ven z restaurace. Posadila jsem se na lavičku a čekala na Alici. Netrvalo ani dvě minuty a už byla zpátky s další hromadou tašek a krabic. Obdivovala jsem ji, že jí ani jedna krabice nespadla. Mně by spadly všechny a potom bych se na to už vykašlala.

„Proboha, co v tom je?“ zeptala jsem se jí s otevřenou pusou. Svým zvonivým smíchem se mi zasmála, ale potom mi odpověděla.

„Budeme renovovat pokoj pro vaše dítě. Potřebujete vymalovat a vybavit celý pokoj.“ No super! Nejenom, že mi platí nákupy, ale i mi přestavuje dům. Ne, že bych jí za to nebyla vděčná, ale najednou jsem si připadala jako přítěž. Proč musím jenom každému ztěžovat život? Aniž bych si to uvědomila, z oka mi ukápla slza velikosti maxi hrášku. Alice si toho samozřejmě všimla. Znepokojeně se na mě podívala a já nad tím máchla rukou. Ovšem to ji vůbec nepřesvědčilo.

Byly jsme už u auta a ona rychle všechny tašky naházela do auta. V mžiku byla u mě a už mě objímala a konejšila. Brečela jsem jí do ramene a nejenom kvůli dnešku, ale najednou na mě všechno padlo a já se nemohla vzchopit. Victorie, máma, nesplatitelný dluhy.

„Bello, šššš, to bude dobrý,“ utěšovala mě Alice a já se malinko uklidnila. Už jsem se alespoň nechovala jako vyšinutá hysterka. Přestala jsem vzlykat a byla jsem dokonce schopna mluvit.

„Nebude to dobrý! Victorie furt někde lítá a může se kdykoliv vrátit. Copak v tomhle strachu můžu vychovávat prcka?“ zeptala jsem se jí a začala znova usedavě brečet.

„Neboj se, my ji najdeme a potom ji zabijeme. Už se nikdy nevrátí.“ Nechápala jsem proč, ale nevěřila jsem tomu. Ta potvora si najde mě nebo někoho z mých nejbližších a ublíží jim. Tak i tak by to bylo hrozné. Možná jsme tam tak seděli ještě deset minut, ale potom jsme nasedli do auta a jeli domů do Forks. Nemohla jsem se dočkat své postele. Byla jsem unavená jako snad nikdy.

Předchozí Shrnutí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bello, sakra bojuj! 18. kapitola: