Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella vlkod... Pes?! 2. kapitola

21.08.2013 (11:00) • Mispool • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 2211×

2. kapitola

Ráno jsem se probudila s hlavou na druhou stranu a pohledem k oknu. Bylo to jedno velké prosklené okno, kterého jsem si předtím nevšimla. Byl z něj výhled do lesa. Vstala jsem a seskočila z postele. Oklepala jsem se, provedla ranní hygienu a přešla co nejblíže k oknu. Chvilku jsem se dívala na ten krásný výhled. Jo, byla jsem sentimentální, ale za to mohl ten steak, co jsem měla včera k večeři. Když jsem sešla dolů, Esmé mi připravovala snídani. Uvařené kuře. Mňam. Najedla jsem se a Esmé mezitím odešla si něco zařídit. Prý se vrátí až po čtvrté, což znamenalo, že přijde později než Edward a zbytek ze školy. Ti měli přijet už před čtvrtou. Pomalu jsem si šla obhlédnout celý dům a pro jistotu jsem si zanechala svou zvířecí podobu, kdyby náhodou někdo přišel a já to nepostřehla. Dům byl opravdu nádherný a Esmé s ním musela určitě mít mnoho práce.

Když jsem skončila s vizuální prohlídkou domu, proměnila jsem se a neobtěžovala jsem se oblékat. Nikdo tu není, kamery nemají, a kdyby opravdu někdo šel, slyšela bych ho. Znovu jsem prošla všechny pokoje. Carlisleova pracovna byla plná knih, a tak jsem nějaké narychlo proletěla očima. Vrátím se sem zase zítra. Když jsem se po obhlídce dostala znovu do kuchyně, vzala jsem si oběd, který pro mě připravila Esmé. Mohli být tak dvě hodiny, a tak jsem se natáhla na gauč a zapla televizi. Snad je normální, že pes všechno rozhází, takže nehrozilo mé odhalení.

…

Probudila jsem se asi ve čtvrt na čtyři a do oka mi padl ten nádherný nástroj. Klavír! Vzpomněla jsem si na Edwarda, jak včera hrál. Najednou mě popadla touha to zkusit. Zvedla jsem se a přešla k tomu nablýskanému dřevěnému nástroji. Usedla jsem na stoličku a stiskla jednu klávesu. Vyloudil se jemný tón. Sáhla jsem až na druhý konec a stiskla první klávesu z leva. Vyšel tak hluboký tón, až jsem poskočila na stoličce od leku. Musela jsem se sama sobě smát. Zabíjíš upíry a bojíš se hlubokého tónu, který zazněl tvým vlastním přičiněním. Jsi divná, Isabello! Jo, já vím, odpovědělo mi mé podvědomí. No super. Oficiálně mi hrabe.

Zaměřila jsem se zpátky na klavír. Chvíli jsem ho pozorovala, a pak jsem si vybavila obličej Edwarda, když hrál. Měl uvolněné rysy a tvářil se šťastně. Zkusila jsem znovu vyťukat pár tónů a zároveň jsem přemýšlela, jestli bych dokázala hrát stejně krásně jako Edward.

Asi jsem trochu zapomněla na čas, protože na příjezdové cestě jsem uslyšela vrnění dvou aut. Na chvilku jsem zkameněla v pohybu. Rychle jsem se přeměnila zpět do psí podoby a zrovna, když vletěl Edward do dveří, jsem položila tlapku na klávesu. Díval se na mě docela vyjeveně. Myslím, že ho skoro kleplo. Mně zase bušilo srdce jako při vzrušení z lovu upírů. Akorát, že tentokrát to bylo strachem z odhalení. Tentokrát to bylo těsně.

Edward se pousmál a šel ke mně. Seskočila jsem ze stoličky a on si sednul vedle mě. Zahrál mi pár tónů rychle jdoucích za sebou. Významně se na mě podíval, a pak je zahrál ještě jednou, ale pomaleji. Chvilku se na mě koukal a pak se odsunul na kraj stoličky. Stoupla jsem si na zadní, opřela se přední tlapou o stoličku a druhou jsem hrábla po klávesách.

Chtěla jsem ho napodobit, jenže moje tlapky zmáčkly více kláves najednou. Zkusila jsem to znovu. A znovu. A znovu. Ale pořád nic. Smutně jsem se na něj podívala a sklopila uši. Tak moc jsem se chtěla učit, jenže to prostě nešlo. Jednou, až se jim ukážu, ho poprosím, aby mě to naučil.

A ty se snad hodláš odhalit? Ptala se mě jedna moje půlka.

No, někdy to budu muset udělat. No ne? Odpověděla jí ta druhá.

Ale co když tě nebudou mít rádi? Jsi pes, Bello. A i když už smečka z La Push nejsou tvoje rodina, stále jsi jedna z nich, snažila se hádat ta první.

Jestli tě mají opravdu rádi, pochopí to, snažila se přesvědčit druhá půlka první půlku mého já.

A dost! Ticho! Potřebuju přemýšlet! Snažila jsem se je obě uklidnit. Bože, patřím do blázince… Když jsem opět začala vnímat svět a přestala se vnitřně dohadovat, viděla jsem Edwarda, jak se na mě se zájmem dívá. Propaloval mě očima, až se nakonec usmál, položil své dlouhé, štíhlé prsty na klaviaturu a začal hrát mně neznámou skladbu. Když skončil, otočil se na mě a začal se usmívat pokřiveným úsměvem. Vyplázla jsem na něj jazyk a jeho úsměv se ještě rozšířil.

A tak jsme si žili. Oni ráno odešli a já jsem zkoumala každý kout, přečetla každou knihu a zkombinovala každičký tón na klavíru. U něj jsem trávila asi nejvíce času. Zkoušela jsem hrát stále znovu a znovu. Dařilo se mi. Když jsem byla člověk… Jakmile jsme zkoušeli s Edwardem v mé psí podobě, nešlo mi to vůbec. Nechtěla jsem se koukat na jeho - podle mě -  zklamaný obličej, a tak jsem ho jen poslouchala a zapamatovávala si každý jeho pohyb prstů. A pak jsem to opakovala já sama, dokud to nedošlo k dokonalosti.

Také jsem hodně četla. Dobře, nepřečetla jsem ještě všechny knihy, ale myslím, že za pár let bych to možná i zvládla. Ne, vlastně nezvládla. Jednou jsem slyšela, že Steroiďák má ve svém pokoji také pár „knih“. No, a jelikož to jsem se zapřísáhla, že do jejich pokoje nikdy nevkročím, nemohla jsem přečíst všechny knihy. To bylo po té noci, jak jsem nemohla spát. Ne jenom kvůli nim, to je pravda… Ale věřte mi, nic příjemného pro mé uši to nebylo… No a tak jsem se zapřísáhla, že do jejich pokoje nevkročím, ani kdyby mě táhli párem volů/steroiďáků. Edward mě tenkrát pobaveně sledoval, jak nervózně přecházím po pokoji. Když jsem si všimla jeho pobaveného pohledu, okamžitě mi došlo, co teď potřebuji. Vyskočila jsem k němu na pohovku a složila mu hlavu do klína. Nejdřív ztuhnul, ale pak mě začal drbat za ušima a hladit po šíji. Pak už se mi usínalo líp.

Byla to prostě rodinná pohoda. S Edwardem jsme chodili do lesa na mýtinu, kde jsme se poznali. Buď jsme leželi, nebo při sobě měl vždy nějaký klacík. Smáli jsme se a já jsem ho začínala mít čím dál tím víc ráda. Už jsem si ani nevzpomněla na mou bývalou rodinu. Ale všechno jednou musí skončit a všechny zapomenuté věci se musí někdy připomenout. Ať už to udělají z vlastní vůle nebo ne…

O týden a pár dní později…

Zrovna jsem cvičila na klavíru, když se staly tři věci najednou. Uslyšela jsem Cullenovi na příjezdové cestě, jak na někoho vrčí, ucítila nepříjemný pach cizích upírů a přeměnila se do své psí podoby. Vyběhla jsem z domu, abych mohla ochránit mou rodinu. Postavila jsem se před ně a divoce jsem vrčela na tři cizí upíry. Černovlasej urostlej blbeček s fascinovaným výrazem na tváři. Zrzka s posměšným výrazem na tváři a blonďák, kterému na tváři hrál vítězný úsměv.

„Uhni z cesty, psisko, chceme si pohrát s tvými páníčky,“ zavrčel na mě ten blonďák.

„Jamesi, nech Bellu na pokoji!“ ozval se Edward a výhružně zavrčel.

„Hahaha…“ zasmála se zrzka „… tak Bella, jo? Bellinko, Belloušku, k noze, štěně! Hahaha!“

„Nechte ji být!“ zahřměl Emmett.

„Vrrr!“ zavrčela jsem na ty tři neznámé upíry. Ze mě si nikdo nebude dělat srandu!

„To je váš pes?“ zeptal se černovlasej, zatímco zrzka se pořád tak šíleně smála. „Ano, Laurente. A ne, nevíme, jak to, že se nás nebojí…“ odpověděl Edward na vyřčenou i nevyřčenou otázku.

„Viktorie! Přestaň se tak trapně smát!“ zařval na ni Laurent. Okamžitě ztichla a zpytavě se na něj podívala. Usmál se na ni svým slizkým úsměvem a otočil se zpět na nás. Měřil si nás pohledem a v tom se to stalo.

„Néé, Bello!“ zařval Edward. Chtěla jsem se na něj otočit a zjistit, co jsem provedla, ale v tom se na mě vyřítili ti tři. Ani jsem nepostřehla, kdy dal ten černovlasej povel na útok. Mám takový dojem, že to byl vůdce. Nebyl čas na další úvahy, musela jsem bránit svou rodinu. Vztekle jsem zavrčela a zaútočila na prvního upíra. Jamese.

Takže tady je druhá kapitolka. :-) Chtěla bych moc moc moc poděkovat mojí korektorce Blotik. Děkuji ti za tvou trpělivost. :-D Má čeština nikdy nebyla a ani nikdy nebude bezchybná. :-D Každopádně chci poděkovat i vám, co to čtou. Upřímně, občas si říkám, že to nemá cenu a mám sto chutí to smazat! Ale pak si to rozmyslím a řeknu si, že když už si to někdo čte, tak to nemůže být tak hrozné. Každopádně vám tedy všem moc děkuji a další kapitolka bude za 15 komentářů. ;-) Mispool

Autor: Mispool (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella vlkod... Pes?! 2. kapitola: