Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella, is that you? 4. díl

25.01.2016 (22:00) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 3206×

Směr Volterra.

Dorazila jsem na letiště, kde jsem se prokázala doklady a bez sebemenších problémů nastoupila na palubu letadla. Každý na mne zíral. Každý chlap mne sjížděl pohledem a skoro každá žena by chtěla být taková. Jen ne každý ví, co tomu předchází. Pousmála jsem se a pokračovala ke svému místu. Posadila jsem se a snažila se vypnout mozek. Čekalo mne vkročení do neznáma. Nevěděla jsem co čekat. Nevěděla jsem, co nebo koho tam najdu. Koho potkám. Tajně jsem doufala, že bych možná mohla narazit na toho upíra, který mi zkřížil cestu už ve Forks.

Vyšla jsem ven z vestibulu letiště. Poryv větru byl na toto období celkem silný, ale přimhouřila jsem oči, asi jako každý, kdo zrovna vylezl ven. Křik vran mě uvedl do nového světa, který nebyl až tak příjemný.

„Isabell,” hlesl Aro, když jsem vešla do obrovské místnosti. Už tehdy jsem se zapřísáhla, že sem nikdy nevkročím. A dnes? V tenhle moment? Jsem snad i ráda, že jsem se sem dostala.

Vešla jsem pravou nohou do obrovského prostoru a jakmile jsem byla za prahem dveří, zabouchly se. Vše mi tam v ten moment přišlo tak nějak automatické. Jako by se původní upíři dostali do 21. století.

„Aro, ráda vás konečně poznávám.”

„Co tě sem přivádí v tento pozdní čas? Proč poctila jsi nás? “ zašveholil Caius. Jeho pohled byl příkrý a ne moc důvěřivý.

„Osobní důvody. A tak nějak možná i nějaká ta neshoda s Cullenovými.“ Nechtěla jsem prozradit, proč jsem přišla. Chtěla jsem, aby mne přijali, protože jsem přišla sama. Na svůj popud. Na svoji žádost.

„Caie, myslím, že kdyby chtěla, tak nám to řekne sama.” Dostal napomenutí od Ara. Mírně jsem se pousmála.

„Děkuji, Aro.” Rozhlédla jsem se kolem sebe a uviděla Jane. Seděla v koutě s Alecem a o něčem vášnivě diskutovali. Ani jeden nevzhlédl naším směrem, ale vlastně mně to ani nevadilo. Ba naopak. Byla jsem ráda, že nejsem pro tentokrát středem pozornosti.

„Isabello, až budeš odpočinutá, zastav se za mnou, prosím,” pronesl Aro, ale aniž by čekal nějakou odpověď, otočil se zpátky ke svým povinnostem, jež měl za sebou na obrovském stole.

Netrvalo dlouho a já se kochala přenádherným pokojem, který mi doslova vyrazil dech. Vysoké stropy, které rámovaly obrovská okna. Po každé straně byly rudé saténové závěsy. Byly tak vysoké, že by oblékly celou Cullenových rodinu. No… Musela jsem se tomu zasmát, když jsem si vzpomněla, jak vysoký Emmett je.

Nečekala jsem na nic a následovala svého průvodce. „Jak se jmenuješ?” pronesla jsem netaktně. Dotyčný upír se otočil, ale nijak nekomunikoval. „Aha… tak nic,” řekla jsem uštěpačně. Jsem zvyklá na konverzaci. Jsem zvyklá na slušné jednání. Ale tohle? Aaa…

„Tady je váš pokoj,” vyblekotal a otevřel dveře. Přede mnou se rozhostilo obrovské ticho a neuvěřitelná tma. Díky bohu za to, kdo nebo co jsem. Jinak bych se při prvním kroku víceméně asi zabila. Použila jsem svoji podstatu a během pár setin vteřiny jsem stála u okna, které zakrývala obrovská záclona. Též ze saténu.

Nemám ponětí, jak dlouho jsem v tom pokoji byla… ale byla jsem si jistá, že tady najdu svůj klid. Nevím, kde jsem nabyla toho dojmu, ale něco mi říkalo, že se vše vyřeší.

S hlavou plnou různých myšlenek jsem si sedla k velké knihovně, která byla umístěna pod okno. Dokonale k tomu všemu ladila. Stylem i tmavší barvou. Ale detailněji jsem si to neprohlížela. Doufala jsem, že tak dlouho tu zase nebudu.

„Bello, rád tě zase vidím,” zajásal Aro, když jsem vešla do místnosti.

„Chtěl jsi se mnou mluvit, tak jsem tu.” Stoupla jsem si čelem k němu a čekala, co z něj vypadne. Měřil si mne svým pohledem. Možná hledal slova, která by řekl… Nebo hledal význam, důvod mé přítomnosti.

„Jistě,” hlesl a spojil své ruce. Úsměvně jsem si vzpomněla na Ježíše, jak se asi modlil. Z úst mi vylezlo tiché uchechtnutí.

„Isabell, jsem rád, že jsi zavítala k nám.” Přešel kousek k oknu a znovu vzhlédl. „Byl bych rád, kdyby ses přidala do mé gardy. Je mi jasné, že jsi přišla z nějakého důvodu, a nechci vědět proč. Ale chci, aby ses přidala k Liamovi. Hledá nové upíry, co by se připojili k naší velké rodině.”

„No… abych pravdu řekla, tak nevím, jak bych mu mohla pomoci…” vyhrkla jsem ze sebe tak nějak napůl. V krku se mi udělal obrovský knedlík a já jen čekala, až ho spolknu nebo až se rozpustí. Bohužel se nestalo ani jedno.

„Jsi štít… To úplně stačí,” otočil se ke mně a rozpřáhl ruce, jako by mne chtěl objemout.

„Aro,” hlesl hlas vedle mne. Otočila jsem se a uviděla ho. Stál tam… Ten, kterého jsem viděla ve Forks. Vysoký asi sto osmdesát čísel. Osmdesát kilo. Špinavý, lehce kudrnatý blond a modré oči. Na sobě měl džíny, bílou košili a přes to šedé sako. Sakra… Vypadal ještě líp, než jsem si myslela.

„Liame,” pronesl Aro. Ten se podíval na mne a pak na svého svěřence. „Rád tě konečně vidím. Kdes byl tak dlouho?” ptal se ho jak malého fracka. Připadalo mi to směšné, až trapné.

„Ve Forks jsem byl,” pronesl. „A myslím, že tebe jsem tam viděl, ne?” otočil svoji větu na mne. přikývla jsem.

„Tak skvělé. Bude to jednodušší, než jsem si myslel. Liame, Isabella bude jezdit s tebou a hledat nové členy. Prosím, ukaž jí to tady a zasvěť ji do toho, co děláš…” řekl… No, spíš nakázal.

„Jistě.” Pokynul hlavou a ukázal mi směr, kterým se mám dát. Připadala jsem si v ten moment jako pěšec, který se dostal někam, kam opravdu neměl. Ale pořád jsem se necítila tak špatně, jak jsem si v ten moment připadala.

***

Den se sešel se dnem a venku začíná pomalu ale jistě zima. Ne že by mi vadila zima nebo mrazy, ale je to příjemnější než vedro a slunce. Nemusím se schovávat a je to fajn.

Vstala jsem z postele, na které jsem odpočívala a skoro celou noc zírala do stropu. Čas utíká příliš pomalu. V nově nabyté věčnosti mě čeká spousta minut, sekund a hodin. Neměla jsem tušení, jak se chovat. Co cítit. Jak přemýšlet. Dívala jsem se po pokoji a nakonec skončila u okna, které bylo akorát k mé výšce. Všimla jsem si, že závěs něco skrývá. Nedalo mi to a odhrnula mohutný závěs ke straně. Byly tam dveře, které zakrývaly balkonek. Vyšla jsem na něj a rozhlížela se skoro po celé Volteře.

Pohled byl mrazivý až chladný, mně tedy velice blízký. Blížila se zima. Mlčky jsem sledovala, jak se mění počasí. Jak odchází barevnost a přichází mrazivý sníh s ledovým nádechem.

Jak čas letěl, Liam mi toho dost ukázal. Prošli jsme snad celou Volterru křížem krážem. Od té doby, co jsem upír… beru vše tak nějak – jinak. Vše prožívám na sto procent. Opět se cítím jako kdysi. Cítím, že doháním ztracený čas, který mi Edward s celou rodinou vzal. Liam mi ho zkouší vrátit zpátky. Ale vůbec mi nedocházelo, že ten, kdo mi vrátil mládí, byl Damon.

„Isabell,” ozvalo se za dveřmi.

Ahoj, omlouvám se, že to trvalo tak dlouho. Ale čas je potvora, která si nedá pokoj. V hlavě mám pár nápadů, které bych chtěla zrealizovat, ale na čas a občasnou mizernou múzu jde psaní dost z těžka. Budu se snažit přidávat kapitolky častěji. Ale ráda bych viděla nějakou tu aktivitu i z vaší strany. ;-)

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella, is that you? 4. díl: