Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella Gomez aneb život ve stínu - 22. kapitola

02.12.2011 (20:45) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 3290×

„Bello,“ zavrčel a prsty přejel od ramen až k bokům.

Ani jsem si nechtěla připustit, k čemu tu teď dochází. Tohle prostě není dobré! Mám ho ráda, to ano, ale rozhodně nehodlám se s ním vyspat. Tohle si přeci musím nechat pro někoho jiného, on je prostě jen chvilková záležitost. Jo, věděla jsem, že je to všechno špatně, ale jednoduše jsem si ani nedokázala představit, že bychom mohli být v budoucnu spolu. Možná měsíc, možná rok… ale vztah na celý život? Na to jsem přece ještě mladá. A bohužel jsem měla pocit, že pokud teď nic neudělám a nechám ho, aby se se mnou vyspal, tak si podepíšu jakýsi prapodivný ortel.

Tyhle myšlenky mi ale byly úplně na nic, když činy pořád zaostávaly. A protože jsem nemohla moc dobře dýchat, tak jsem se to snažila vyřešit ručně. Rukou jsem ho chytla za zadní vlasy, ale to on evidentně vůbec nepochopil a líbal mě se snad ještě větší vervou. Byla jsem pod jeho tělem naprosto uvězněná, takže sebemenší pohyb byl nemožný.

Už jsem všechno snažení začala postupně vzdávat, vtom mi ale rukou sjel k dolnímu lemu trička a to už bylo moc. Zvedla jsem ruce a udeřila ho do zad. A to tak silně, že jsem myslela, že jsem si je zlomila. On na to ale stejně nereagoval, bylo vidět, že nedokáže odhadnout lidskou miniaturní sílu a s tím i tedy to, že se mu tady celou dobu snažím vykroutit. On to pravděpodobně bral jako projev vášně.

Najednou se ale otevřely dveře a během nepatrného okamžiku jsem už byla volná a mohla se dokonale nadechnout. Začala jsem si prohmatávat zápěstí na levé ruce, které tak zatraceně bolelo. A to všechno jenom kvůli němu! Tak fajn, možná, že kdybych to utnula hned na začátku, tak by ne mi nic nestalo. Ale stejně… Co mu, ksakru, dovoluje se tak chovat?!

Byla jsem tak silně zabraná do myšlenkových pochodů, že jsem si až po chvíli uvědomila, že ho ze mě musel někdo sundat. Možnost, že by dostal rozum, jsem zavrhla, protože jsem byla ještě pořádně naštvaná a momentálně jsem ho nesnášela.

Uslyšela jsem příšerné rány a pozorovala dvě rozmazané šmouhy. Pomalu mi docházelo, kdo mě to asi teď právě brání. Možná bych měla být šťastná, že Edward je můj princ na bílém koni, ale ono to bylo všechno takové trošku zamotané… On totiž musel stoprocentně vidět, co jsme, nebo spíš jen Riley, dělali.

„Stop!“ zařvala jsem. Přece jenom jsem nechtěla mít na svědomí ublížení na zdraví ani jednoho z nich, i když no… Ne, na tohle nesmím myslet, i přes to všechno nemůžu Edwarda nechat, aby mu ublížil, protože by si to pak stejně sám vyčítal.

K mému překvapení se najednou obě šmouhy zasekly a já mohla konečně ostře vidět Rileyho a Edwardův rozzuřený obličej.

„Bello,“ zavrčel Edward. Viděla jsem jeho naprosto uhelné oči, docela jsem se bála. Co když mi bude chtít ublížit?! „víš, co se málem stalo?“ zakřičel a probodl Rileyho pohoršeným a nenávistným pohledem. Já jen smutně pokývala hlavou.

„A co se jako mělo stát, hm?“ ohradil se Riley, což mě tedy docela dopálilo. Už jsem chtěla něco říct, ale on se rozhodl ve své řeči pokračovat. „Chtěli jsme to oba, ty hňupe!“ Při slově hňup mě nějak divně bodlo u srdce. Asi se tomu říká láska, co?

„Já? Riley, podívej se na sebe! Jsi ještě v podstatě novorozený upír, mohl jsi jí ublížit,“ řekl hrdelním hlasem, ale jeho pohled byl najednou ublížený. „A víš ty co? Víš, že to ona vůbec nechtěla?! Snažila se ti vykroutit! Vždyť ty bys ji tady znásilnil.“ Chytil ho pod krkem a přitlačil ke zdi.

„Co to taky meleš? No tak, řekni něco, Bello!“ Hlavu otočil na mě a podíval se na mě pohledem, který evidentně žádal podporu.

„Díky, Edwarde,“ kuňkla jsem. Na víc jsem se nezmohla, protože všechen vztek ze mě vyprchal… Nahradilo ho zoufalství. Když jsem si totiž pořádně uvědomila, co se stalo a taky, co řekl Edward, bylo mi neskutečně úzko a měla jsem… strach. Málem mě znásilnil, opakovala jsem si v hlavě pořád dokola.

Oni si pravděpodobně ještě něco vyříkávali a hádali, ale já je neposlouchala. Vypnula jsem všechny své smysly, jen jsem omotala svou zdravou ruku kolem kolen a kývala se ze strany na stranu. I přestože jsem nedělala žádné prudké pohyby, cítila jsem se jako bych visela hlavou dolů na kolotoči. Takové to zvláštní dunění v hlavě, mírně nevolno a pocit, že pravděpodobně brzy omdlíte.

„Vypadni už, vždyť se na ni podívej!“ zakřičel mi někdo najednou téměř u ucha. Trošku jsem nadskočila, protože jsem se musela znovu vrátit do reality.

Otevřela jsem oči, které jsem měla ještě před pár okamžiky pevně semknuté, aby se k nim nedostal ani paprsek světla, a spatřila velmi rozmazaný mužský obličej. V prvním okamžiku jsem doufala, že by to mohl být Charlie, když jsem ale ucítila tu ledovou ruku na své líci… Byla všechna naděje v háji a já začala křičet. Bála jsem se, že je to Riley… Nechtěla jsem to zažít znova. A jak mám asi vědět, že by mě Edward znovu zachránil?

„Ššš, nekřič, jo? Všechno je dobré.“ Poznala jsem Edwardův hlas a i obraz se začal trošku rozjasňovat. Aniž bych přemýšlela o tom, jakou že to pitomost vlastně dělám, omotala jsem mu ruce kolem krku a trošku se napřímila, abych jej mohla obejmout.

„Děkuji, opravdu moc, bez tebe bych…“ Nechala jsem větu viset ve vzduchu, protože jsme oba dva moc dobře věděli, co tím myslím. Docela mě překvapilo, když mi objetí opětoval. Určitě to udělal ze slušnosti, takže jsem se radši rychle stáhla… Přece jen mu nepůjdu proti srsti.

„Dávej větší pozor,“ řekl nezaujatě. Mrzelo mě, že řekl jen tohle, ale na druhou stranu jsem ho chápala. Proč by se taky s někým, jako jsem já, zahazoval, že? Tuto myšlenku mi potvrdilo i to, že rychle vstal z postele a přešel k oknu.

„Kde je?“ zeptala jsem se obezřetně.

„Co myslíš? Řekl jsem mu, ať vypadne, a potom, co viděl, co ti udělal, se sbalil a odjel zpátky. Počkám tady s tebou a pak i se Selenou odjedeme do Forks,“ oznámil mi.

Další kapitola

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella Gomez aneb život ve stínu - 22. kapitola: