Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella Gomez aneb život ve stínu - 18. kapitola

09.11.2011 (18:30) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 3105×

„Kdo jsi?“ zeptala se zmateně.

Bože, prosím, všechno, jen to ne…

„Sel, to jsem já. Bella,“ řekla jsem hystericky. To přece není možné, nemůže mě potkat další katastrofa.

V tu chvíli jsem si uvědomila, co se vlastně stalo. Mí rodiče jsou mrtví. Jak jsem jen mohla být tak sobecká a odjet? Možná, že kdybych tam zůstala, tak by se to nestalo. A má sestra… Má nejhodnější sestra na světě, kterou jsem svým odjezdem zradila, si na mě teď nepamatuje. Nebo nechce pamatovat?

Slzy se mi samovolně začaly kutálet po tvářích. Všechna ta bolest a smutek, který jsem se snažila v přítomnosti Rileyho a Edward potlačit, byly najednou tu. Nedokázala jsem se jim bránit. Vzlyky začaly ovládat mé tělo, myslela jsem, že už to nevydržím. Že umřu žalem a mé srdce se roztříští na miliony malinkatých kousků. Vlastně… bylo by to vysvobození.

„Jste v pořádku, slečno?“ ozvalo se z lůžka a dvě malé dlaně chytily můj obličej. Zvedla jsem pohled a dívala se do očí, které byly tolik podobné těm mým. Vpíjely se do mě, ale věděla jsem, že mě nepoznala. Svou sestru.

„Ne, vlastně nejsem,“ vzlykla jsem a trochu se odsunula od postele.

„Ach, to je mi líto, i když nevím, co se stalo,“ řekla a v jejím hlase se doopravdy zřetelně rýsoval smutek. „Ale co tu vůbec děláte? A kde to jsem?“ ptala se najednou seriózně a vážně.

„Sel, jsem tvoje sestra,“ řekla jsem a nedokázala se ubránit dalším slzám, které si surově razily cestu z mých očí.

Selena dlouho neodpovídala, asi přemýšlela, co dělat nebo říkat dál. Proto jsem znovu zvedla své mokré oči a upřela je na ni. Její víčka byly pevně přimknuté k sobě a dlaně měla položené na spáncích. Vypadala, že se na něco příšerně soustředí.

„Bella?“ zeptala se šťastně. Byla jsem neskutečně ráda, že si na mě pamatuje. Jen jsem nevěděla, jestli její veselý tón zapříčinilo to, že jsem tu teď s ní, nebo že si konečně vzpomněla.

„Samozřejmě.“ Přisunula jsem se k ní, abych ji mohla obejmout.

„Já, já… Už si vzpomínám. Tvůj telefonát, nehoda, a pak… Bože, Bello, co se stalo s rodiči? Já je viděla v tom autě, ale nemohla jsem jim pomoci. Byla jsem připoutaná a nedokázala jsem se hýbat, všechno je to moje chyba.“ Oči měla už zase zavřené, záporně kývala hlavou a její tělo se nepřirozeně pohupovalo dopředu a dozadu.

„Oni ti to neřekli?“ zeptala jsem se. Chtěla jsem to co nejvíce prodlužovat. Bylo to sobecké, ale nechtěla jsem být ta, která jí řekne, co se stalo.

„Ne, asi jsem byla dlouho v bezvědomí. Vzbudila jsem se teprve chvíli před tvým příchodem,“ řekla zmateným a vyděšeným hlasem.

„Aha.“ Pokývala jsem hlavou.

„Bello, tak co se stalo?“ ozvala se netrpělivým hlasem.

Po chvíli začaly padat na postel další slzy a tentokrát byly i její. Pochopila to… Byla jsem ráda, že jsem jí to nemusela říct na rovinu, protože bych to nezvládla. Nedokázala bych to říct nahlas, zničilo by mě to. Jen pomyšlení na to, že své rodiče nikdy neuvidím, ve mně vytvářelo díru. Tak hlubokou a rozsáhlou, že se to snad ani nedalo popsat. Měla jsem pocit, že už i mé srdce opustilo mé tělo. Že mi zůstává jen jedna poslední myšlenka… Na ně. Na to, jak jsem si stěžovala na jejich přístup, že mi nedávali lásku… Teď bych nejradši všechny ty myšlenky vymazala.

Selena se trošku posunula na druhou stranu postele a roztřepanou rukou poklepala na místo, které se vedle ní uvolnilo. Zapřela jsem se o židli, abych mohla vstát, a přemístila se na postel. Navzájem jsme se objaly kolem ramen. Nemluvily jsme, jediné zvuky v pokoji byly naše vzlyky a pípání přístrojů.

Najednou se otevřely dveře a v nich se objevil doktor. Jeho výraz byl docela veselý, ale když nás spatřil, tak se změnil na lítostivý a chápavý.

„Dobrý den, slečny,“ oslovil nás potichu. My jsme ale neodpověděly, neměly jsme sílu.

„Chápu.“ Pokýval hlavou. „Tak budu mluvit já. Je mi jasné, že se teď srovnáváte s tou katastrofou, která se stala vašim rodičům, ale bohužel budeme muset projednat jisté okolnosti. Vzhledem k tomu, že ještě nedosáhla dospělosti,“ řekl a podíval se na Selenu, „budete muset u někoho bydlet, někdo se o vás musí postarat.“ Sedl si na židli a upřeně nás pozoroval.

„Ale já nevím, kam… Charlie nás nebude trpět obě,“ zakuňkala Sel a smutně se na mě podívala. Jen jsem pokrčila rameny a znovu se s otázkou v očích podívala na doktora.

„Ano, ale… Nevím, jestli bych vám to měl teď říkat…“ mumlal si spíše pro sebe.

„Musíte!“ řekla rozhodně.

„Nejsem si jistý, ale stejně byste se to dozvěděly. Když vás sem přivezly, tak jsme samozřejmě musely zjišťovat krevní skupiny a tak dále, jenže… Testy potvrdily, že nejste dcera Mandy a Ricarda Gomezových, adoptovali vás,“ vysvětloval.

Selena začala zmateně těkat očima mezi ním a mnou. Chtěla jsem něco říct, ale věděla jsem, že ať řeknu cokoliv, bude to špatně. Buď jí budu lhát, nebo ji zklamu, že jsem ji to neřekla. V krku jsem najednou měla obrovský knedlík.

„Co-cože? To přece není možné… Řekni něco, Bello!“ Otočila se na mě s prosbou v očích. Neměla jsem ani nejmenší tušení, co dělat, tak jsem prostě jen dál mlčela.

„Bohužel je… Dokonce se nám podařilo rodiče zjistit, tedy… Jakmile se do médií dostala zpráva o vaší nehodě, váš otec se nám ozval,“ odpovídal v klidu. Záviděla jsem mu.

„Takže rodiče nejsou moji rodiče?“ ptala se zmateně. Hlavu si složila do dlaní a pořád nesouhlasně kývala hlavou.

„Je mi to opravdu líto,“ řekl omluvně a měla jsem pocit, že se na chvilinku v jeho očích zaleskly slzy.

„Kdo to je?“ zeptala se a já zbystřila, protože tuhle informaci jsem neměla.

„Charlie Swan, matku nám odmítl sdělit,“ odpověděl po chvíli jednoduše.

Selena i já jsme zalapaly po dechu. Náš strýc Charlie je její otec? To je naprosto absurdní, proč ji dal na výchovu své sestře? Ničemu jsem nerozuměla… I když některé věci mi najednou začaly dávat smysl. Proto se na mě Charlie vždy díval tak smutně. A tím se vysvětluje i naše podoba… Nejsme sestry, ale sestřenice?! To zní tak nepřirozeně a nezvykle.

Ani jsem si nevšimla, že doktor odešel. Asi nás chtěl nechat o samotě.

„Ty jsi to věděla, že?“ ozval se zklamaný hlas vedle mě.

Další kapitola

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella Gomez aneb život ve stínu - 18. kapitola: