Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella Gomez aneb život ve stínu - 15. kapitola

18.10.2011 (19:15) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 3330×

„Belló, budíčeééék,“ ozvalo se mi u ucha. Moc dobře jsem nechápala, co se děje, protože jsem myšlenkami byla pořád ve svém snu, ale měla jsem chuť vraždit. Jak se někdo může opovážit mě budit uprostřed tak nádherného snění?

„Co-cože?“ koktala jsem. Přivřela jsem oči ještě těsněji k sobě a peřinu si přetáhla přes hlavu.

Přestože jsem byla pořádně rozespalá, neuniklo mi úštěpačné „jako malé dítě“.

Někdo ze mě surově strhl deku a začal mi ječet do ucha něco o tom, že už je nejvyšší čas a že by mě nejradši vzbudila už ve čtyři ráno. Opatrně jsem rozevřela oči, které hned padly na budík. Bylo půl šesté. To si ze mě dělá srandu? Normálně si ještě minimálně hodinku přispím.

„Ještě chvíli,“ zakňourala jsem.

„Jak chceš, ale příště tě přijde budit Edward,“ zasmála se.

„Ti tak věřím, ten tak,“ odfrkla jsem si a otočila se na druhý bok.

„Myslíš?“ ozvalo se najednou za dveřmi. Šmírák jeden.

„Nemám tě ráda,“ oznámila jsem Alice a začala se sbírat z postele.

Hned jak jsem si vyčistila zuby, Alice kolem mě začala nervózně a zmateně běhat.  Neustále mumlala něco o tom, že je to se mnou těžké nebo že se na to může vykašlat. První mi dělala vlasy a pak se pustila do make-upu. Bylo to příšerně zdlouhavé, protože mi neustále dávala nějakou další vrstvu něčeho. Neměla jsem ani nejmenší tušení, co to mele, tak jsem zavřela oči a znova si vzpomněla na svůj sen.

Dívala jsem se do jeho jantarových očí. Doslova jsem se v nich topila. Začal se ke mně přibližovat a jeho oči nabíraly čím dál tmavší barvu. Když se naše rty spojily, byly už úplně černé. Jako uhel. Věděla jsem, co to znamená. Touha. Myslela jsem si, že po mně, ale bylo tomu opravdu tak? Co když to byla touha po mé krvi? Nemohla jsem…

„Bello, proč mě provokuješ? Zase jsi usnula.“ Zatřepala se mnou Alice.

„Promiň, už jsi hotová?“ zeptala jsem se mírně zahanbeně.

„Jo, tady máš oblečení. Já se jdu taky připravit, tak zatím.“ Vyšla z pokoje.

Nedůvěřivě jsem si měřila tu lesklou kupku oblečení. Opatrně jsem ji rozdělala a vypadlo na mě hned několik kusů látky. Krajkované spodní prádlo, černé silonky, tmavě hnědý dlouhý svetr a nakonec krásné béžové svítivé šaty do půli stehen. Připadalo mi to jako na nějakou módní přehlídku nebo aspoň na párty, ale do školy?!

Jen jsem nad tím zakroutila hlavou a začala se oblékat, protože jsem věděla, že nemá cenu se s Alice hádat.

Když jsem byla hotová, přešla jsem k zrcadlu a musela uznat, že mi to moc sluší. Alice mi totiž ještě nachystala kožené kozačky na vysokém podpatku, které tomu dodávaly šmrnc. Pravděpodobně se na nich během hodinky přizabiju, ale stejně to bude na Alice.

Opatrně jsem vyšla z pokoje a doklopýtala ke schodům. Chytla jsem se zábradlí oběma rukama a polehoučku našlapovala na schody.

„Oh,“ zaslechla jsem, když jsem zdolala poslední schod.

Přede mnou stál Jasper, Riley a Edward. Všichni mě obdivně pozorovali. První se ale vzpamatoval Jasper.

„Sluší ti to.“

„Díky, Jazzi,“ usmála jsem se a svou pozornost přenesla na Rileyho a Edwarda. Oba dva pořád stáli jako solné sloupy a pusu měli dokořán.

Zvedla jsem obočí a zakroutila hlavou. „Kde jsou ostatní?“ změnila jsem téma.

„Ještě se chystají.“ Nervózně se ošil Jasper.

Zase nastalo trapné ticho, které tentokrát přerušil Riley. „Ehm… Vypadáš jinak.“

„Díky… Asi,“ zamumlala jsem.

Přešla jsem k Edwardovi a stoupla si před něj. Koukala jsem do jeho černých očí, při čemž jsem si zase vzpomněla na svůj sen. I tak mi tohle ale přišlo vtipné.

„Ať ti tam nevletí moucha.“ Ukazováčkem jsem mu zaklapla pusu.

Už jsem se chtěla otočit, ale on mě zastavil tím, že mě chytil za zápěstí. Čekala jsem, co udělá. Z jeho výrazu jsem nemohla nic vyčíst. Nevěděla jsem, jestli se mám bát. Snažila jsem se mu vykroutit, ale moc se mi to nedařilo.

„Pusť, “ zasyčela jsem a přivřela oči, protože jeho stisk mi začínal být nepříjemný.

„Řekla ti, že ji máš nechat být, nebo jsi hluchý?“ Šťouchl do něj Riley tak, že jsem se mu vysmekla.

„Ale prosímtě, kvůli holce, kterou jsi párkrát políbil, snad nebudeš naštvaný na bratra,“ zahýkal Edward, protože Riley ho už stihl přemístit ke zdi a držel ho pod krkem.

„Ale prosím tě. Oba moc dobře víme, že mi jenom závidíš,“ zavrčel.

Tak na tohle nemám. Rozběhla jsem se k nim, ale někdo mě zezadu chytil.

„Nech je, Bello, musí si to vyřídit,“ poučil mě Emmett autoritativním hlasem.

„Emme, prosím, věř mi.“

„Věřím, ale oni jsou teď momentálně nebezpeční.“ Zamračil se.

„To mi je jedno.“ Snažila jsem se jej odstrčit a nakonec se mi to i povedlo. Nechal mě jít.

„Okamžitě toho nechte,“ zakřičela jsem.

Oba se na mě překvapeně otočili. „No jo,“ zabručeli a vrhli po sobě nenávistný pohled.

Chytla jsem Rileyho za paži a táhla ho pryč. „Co tě to, prosímtě, napadlo?“ Zakroutila jsem hlavou.

„Bello!“ poznala jsem Alicin hlas, který se ozval z prvního patra. „Je mi to tak líto, zlatíčko.“ Najednou stála u mě a horlivě mě objímala. Ruce jsem jí dala kolem krku, ale pořád jsem netušila, co se může dít.

„Co-co se stalo, Alice? Děsíš mě,“ přiznala jsem a odtáhla se od ní. Je vyvalené oči mě vyděsily ještě víc. Doufám, že se nestalo nic Charliemu. Neměla jsem ho nikam pouštět, měl zůstat doma. Co když je zraněný, nebo už dokonce mrtvý?!

„Bello, prosím, nezlob se. Měla jsem vizi. Asi za minutu se vybourá auto.“ Skousla si ret.

„Alice, je mi těch lidí líto, ale co s tím mám dělat?“ ptala jsem se rychle.

„V tom autě bude sedět tvá sestra s rodiči, Bello!“ zakřičela. „A nikdo nepřežije,“ vyhrkla. Nemohla jsem uvěřit tomu, co mi právě teď řekla. Myslela jsem, že dostanu infarkt. Nevěděla jsem, co dělat. Nemůžu je přece nechat zemřít, říkala jsem si v duchu.

Vytáhla jsem z kapsy mobil a vytočila Selenino číslo. Naštěstí to vzala hned na první zazvonění.

„Jéé, ahoj, jak se máš?“ zeptala se zvesela.

„Sel, poslouchej mě. Zapni si pás. Hned!“ zakřičela jsem na ni.

„Dobře,“ řekla rychle. „Hotovo. A co se…“ nedořekla. Uslyšela jsem jen příšerný křik a pak velkou ránu. Ještě chvíli jsem visela na mobilu a poslouchala. Křik pomalu přecházel ve vzlykot a najednou bylo ticho.

Odtáhla jsem se od telefonu a vyděšeně jej pozorovala.

Další kapitola

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella Gomez aneb život ve stínu - 15. kapitola: