Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella for eternity 5

07.12.2012 (15:45) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1865×

Sledovala jsem velkou řítící se kouli. Přibližovala se nebezpečně rychle. Co jedno tempo obrovských tlap, tím jsem se dávala ke straně a slepě sledovala, co se stane. Jako upír s dokonalým zrakem jsem zahlédla mohutného psa. Tmavě hnědý, jehož oči zářily. Jeho obrovská tlama ale prozrazovala opak. Kolem obrovského zvířete se začal zvedat lesní prach ze suché hlíny. Jeho velké tlapy způsobovaly obrovský otřes země kolem nás. To stvoření demolovalo úplně všechno kolem sebe. Skoro všechny stromy, kolem kterých se to prohnalo, skončily na zemi polámané nebo vyvrácené.

„Damone, co to je?“ pošeptala jsem mu, ale oči jsem nespouštěla z té věci.

„Vlkodlak. A mám takový pocit, že jich za věčnost poznáš ještě dost,“ hlesl a celou větu nechal vyznít do ztracena.

Chlupatina se blížila šílenou rychlostí a já měla nutkání utíkat, ale Damon stál a nehýbal se. Spíš vypadal, jako by čekal nebo věděl, kdo to je. Cítila jsem se ale pořád divně. Hluboko v sobě jsem tušila nebo cítila, že je něco jinak, než si myslím. „Damone, co se děje? Já tu nebudu čekat celou věčnost, až tahle obludnost přiběhne.“ Než jsem stačila doříct svoji větu, kterou jsem začala - vlkodlak stál před námi. Hodil očima po Damonovi a zavrčel. Naopak jiným pohledem se podíval na mne. Poznala jsem v něm něco, co jsem dlouho neviděla. Měl totiž podobné oči jako Jacob. Čokoládové, až místy černé. Připomněly mi oči, které jsem vídávala, když mu bylo smutno. Když se něčím trápil. Nebo naopak měl něco za lubem a chtěl mě obměkčit. V ten moment mi blesklo hlavou, co jsem všechno zažila po jeho boku, ale také to, jak moc jsem mu ublížila. Co jsem způsobila já, že se náš vztah rozpadl. Stačilo jedno jediné nedorozumění a setkání s mizerným upírem. A jak jsem skončila? Tak jak jsem nechtěla. Stejná jako Demetri! zavrčela jsem si pro sebe a vlk se probudil do reality. Ustoupil, ale svým způsobem byl pořád uvolněný.

„Zdravím,“ hlesl upír vedle mne. Čekala jsem, že se dotyčný přemění ve svoji podobu a já tak poznám vlkodlaka, na kterého Damon tak zírá. Nebál se. Věřil mu. Věřil mu tak moc, že se nepostavil ani do obraného postoje. Nebál se zvířete, který byl stvořen pro naši zkázu. On se nebojí, že mu utrhne hlavu a tím ho zbaví své nesmrtelnosti. Slepě věřil zvířeti, kterému by stačila vteřina na to, aby žádný Damon neexistoval.

Velká hlava zvířete pokynula na pozdrav, ale přeměna v člověka se nekonala. Sjížděl mě očima a mně došlo proč. Nebyla jsem skoro oblečená. „Damone,“ hlesla jsem a on se na mne podíval. Sundal si svoji košili a podal mi ji. Navlékla jsem se do toho a už si nepřipadala tak divně. Ne že bych se měla za co stydět. Potutelně jsem se pousmála a podívala se na Damona, jak se snaží rozumět zvířeti. Jeho odhalené tělo mi způsobovalo nekontrolovatelnost. Nesoustředila jsem se, a to mě dovádělo k šílenství. „Zlato,“ hlesla jsem mu do ucha. „Myslíš, že bys mohl obstarat nějaké oblečení - nějak se v tom necítím... A ty mě dovádíš k šílenství,“ špitla jsem ale nespouštěla zrak z obludy přede mnou. Položil se na studenou zem a před námi se začala rozednívat obloha. Svítalo.

Damon nehlesl ani slovo a ztratil se v záři rozednívající se oblohy. Posadila jsem se na nejbližší kmen a čekala, co se bude dít. V hlavě mi začalo kolovat tolik ústřižků, co by se stalo, kdyby Damon nedorazil nebo naopak přišel pozdě. Já rozsápaná na kusy po celé mýtince... A zvíře se sklánějící nad mými ostatky. Ale při mé novorozenosti bych stejně vyhrála já a velký pes by skončil někde hluboko v podzemí jako potrava pro krtky.

Už to trvalo notnou chvilku a já se začala nudit. Nebyla jsem zvyklá být potichu. Buď jsem uklízela, nebo ječela na Jakea. Jak moc mi chybí. I když mi na jednu stranu bylo jasné, že už bych s ním být nemohla, ale chyběl mi jako přítel. Jako člověk, který mi vždycky rozuměl a vždycky odpustil nebo poradil.

„Ty se máš nejlíp,“ povzdechla jsem si a podívala se chlupáčovi do očí. Instinktivně zvedl hlavu a poslouchal. Opravdu ho zajímalo, co mu tady nějaká upírka povídá? Opravdu ho nenapadlo, že až se vykecám, urve mi hlavu...? „Proměníš se a někam vypadneš. Víš s jistotou, že zdědíš tohle...“ Ukázala jsem na jeho tělo. Chlupatou kouli, která vypadala, jako by vletěla někam do chomáčů chlupů posbíraných po celém Forks. „Já si tohle nevybrala,“ pronesla jsem sklesle. „Upíři a jejich navěky,“ prskla jsem. Zvíře naproti mně vstalo a šlo ke mně. Cukla jsem sebou. Posadil se vedle pařezu a sklopil hlavu na můj klín. Netušila jsem, co mám dělat. Shodit ho a oklepat se jako pes sama. Nebo ho hladit po hlavě, jak se to u takových zvířat dělá. „Nemám nejmenší tušení, co mi chceš povědět.“ Instinktivně jsem položila ruku na jeho hlavu a pohladila ji. Bylo mi s ním fajn. Po přeměně jsem se necítila tak dobře jako teď. Dokázala jsem se přinutit myslet na něco jiného a zapomenout na své prokletí. V ten moment mi došlo, co jsem provedla. Vyskočila jsem na nohy a mlčky sledovala vlka před sebou. Nechápavě na mě zíral. „Dostala jsem moc. Moc, kterou mohu zabíjet, aniž bych to chtěla. A teď jsem se dotkla tebe,“ vysvětlila jsem mu. Když jsem nad tím tak přemýšlela, já ani nevěděla, jestli jeho holka nebo kluk a automaticky jsem tomu říkala jako klukovi. Ale co, je to vlk, ne? Připadalo mi, jako by se pousmál. Přistoupil blíž a žďuchnul do mne čumákem. Rozhodil mi ruce, které zase spočinuly na jeho těle.

„Už jsi ho poznala?“ řekl s překvapeným výrazem Damon, který se právě vracel z lesa. Slunce už nastupovalo na svoji směnu a začalo hřát jako blázen. „Dnes bude nádherně,“ špitl, aby mě povzbudil.

„Damone, já se ho dotkla...“ štěkla jsem nervózně. On se jen pousmál a z druhé strany dloubl zvíře do žeber.

„V klidu! Na vlkodlaky tohle nepůsobí... Máš moc pouze nad upíry, nikoliv nad vším živým.“ Nadzvedl jedno obočí a vložil mi do dlaně oblečení. Poodešla jsem dál, abych se oblékla.

Damon vzal košili a džíny a hodil je za nejbližší strom. Zvíře mě sledovalo tak, jako kdysi jeden člověk... Byla jsem si jistá, že svého ex nepotkávám naposledy.

Kožich se otočil a zalezl za strom, kde měl připravené oblečení. Netrvalo moc dlouho a přede mnou se objevil někdo, koho bych čekala nejméně. Vykulila jsem oči a koukala jak čerstvě vyoraná myš. „Jaku?“ vyhrkla jsem ze sebe skoro nepřítomně.

„Ahoj, Bello,“ pohodil rukou můj ex. Jeho svalnaté tělo bylo více než vidět. Přistoupil blíž a prohlížel si mě. Prohlížel si mě tak, jako už dávno ne.

„Jaku, ráda tě vidím…“ nechala jsem větu odeznít. Byla jsem ráda, že ho vidím, ale co předcházelo našemu setkání. „Jak to, že…“ vykoktala jsem ze sebe.

On se jen pousmál a posadil se na ten kmen, kde jsem seděla ještě před chvilkou já, a on měl hlavu na mém klíně. Slunce se vyhouplo na oblohu tak, že mi svítilo přímo do obličeje. Zářila jsem jako diamant, který právě obrousili. Lehké odlesky padaly na jeho tvář. Obličej, který na se na mne díval, už nebyl jeho. Byl v něm výraz někoho, koho jsem už nepoznávala. Jediné, co jsem poznala, byly jeho oči. Jeho kaštanové oči. Jeho výraz, když mě spatřil po dlouhé době. Jeho pohotový slovník, když neměl co říct. Jeho pohyby, které už byly úplně jiné, než když byl se mnou.

„Kdybys neutíkala – dozvěděla by ses všechno,“ mrkl na mne a já cítila dloubnutí tam, kde bylo dřív srdce.

„Stačilo mi to, co jsem viděla… Myslím, že to bylo jednoznačné, nemyslíš?“ pronesla jsem s ledovým klidem.

Jeho rty se pootevřely a vytvořily úsměv, který byl rozpačitý. „Bello, Vanessa je moje bývalá žena. Ano, máš pravdu, měl jsem ti to říct. Ale byl jsem čerstvě plnoletý a miloval jsem ji. Byla moje středoškolská láska. Ještě mi řekni, že takový pár neznáš?“ Pohodil rukama a nadechl se. „Dobře… ne každý to dělá. Já to v té době tak cítil,“ pronesl a posadil se vedle mne. „Po svatbě bylo všechno v pořádku. Pořídili jsme si menší dům v La Push a bílého velkého psa. Všechno vypadalo idylicky do té doby, než všechno zkolabovalo. Přestali jsme si rozumět a hádali se kvůli každé prkotině.“

Podívala jsem se na něj tak, aby mě zaregistroval. „Jaku, proč mi to tu vyprávíš? Mezi námi to skončilo, tak proč mi to říkáš až teď?“ S nadzvednutým obočím jsem udělala nechápavé gesto.

„I když jsme od sebe, myslím si, že bys měla znát pravdu. Tak abych pokračoval, ne? Jinak se do toho nedokopu,“ pronesl a poposedl si. „Po poslední hádce Vanessa přišla s papírem, který mi položila na stůl, a k tomu přiložila propisku. Nechápavě jsem na ni zíral, až pak mi došlo, co to je. Vzal jsem ho do ruky a uviděl, že jsou to rozvodové papíry. Jediná slova, co jsem od ní slyšel, že dům i Bastiena nechce. Což bylo také zahrnuto v žádosti. V tomhle případu to byla jen banalita. Neměli jsme děti a rozdělení majetku se také neřešilo, když se toho vzdala. Ona se odstěhovala a já zůstal sám. Manželství trvalo dva měsíce. Po roce jsem poznal tebe. Nesmíš se mi divit, že jsem nechtěl zažít to samé. Miloval jsem tě. Ale ubíjelo mě, když jsem se poprvé proměnil v to, co jsi viděla před malou chvilkou.“ Neměla jsem tušení, kam se dívat dřív. Bylo mi divně. Ale bylo mi také jasné, že teď už to nevrátím. On je vlkodlak a já upír. Přirození nepřátelé. A já tu s ním sedím a povídám si s ním, jako by se nic nestalo?

„Neprodlužuj to, Jacobe…“ prskl Damon se šibalským úsměvem.

„A v ten den, kdy jsem odešla? Co tam dělala…“

„Myslela si, že jsem sám… když se seznámila s tebou, záviděla ti, protože mne chtěla zpátky. Nechtěla se s tím smířit… Když tě uslyšela scházet -“ pokračoval, ale já ho zarazila.

„Jak mě mohla slyšet?“ prskla jsem.

„Je to vlčice, tak jako já.“ A mně to hned došlo… „A následek jejího chování jsi zaregistrovala a následně zmizela dřív, než jsem ti mohl všechno vysvětlit,“ pronesl s roztřeseným hlasem.

„Když jsem se vrátila, byl jsi pryč.“

„Víš, jak dlouho jsi byla pryč ty? Ubíjelo mě to tam, tak jsem se vrátil do rezervace. A po pár měsících se otiskl do Scarlet,“ pronesl tak sladce. Našel spřízněnou duši, i když jsem neměla sebemenší tušení, co to ten otisk znamená. Ale podle jeho výrazu našel tu pravou.

„Fajn… Blahopřeju. Ale pořád nechápu, proč mi to vyprávíš. Našel jsi tu pravou, ale já jsem zamrzla v těle jednadvacetileté holky. Neber si to příliš osobně, ale je toho na mě nějak moc,“ vyhrkla jsem ze sebe a vstala.

„Pokud si budeš chtít popovídat. Řekni si Damonovi… ví, kde mě najde!“ Vstal a začal vibrovat. Během několika sekund přede mnou stál zase ten vlk, který zmizel tak rychle, jak se objevil.

Snažila jsem se rychle vstřebat to, co jsem právě viděla a co se stalo. Podívala jsem se na Damona a ten si mne prohlížel. Snažil se vycítit moje pocity. „O co ses snažil? To mělo být jako co?“ zakřičela jsem mu do obličeje. „Kdes ho našel? Proč sem přišel?“

„Bells, klid! Znám Demetriho moc dobře na to, abych pochopil, o co mu šlo,“ řekl to s takovou lehkostí. S takovým klidem, že jsem se začala divit, proč si se mnou začal.

V hlavě mi začalo šrotovat a já dostala takové nutkání na to přijít… že jsem byla rozhodnutá jít přes mrtvoly.

„Tohle mi bude muset asi někdo vysvětlit!“ vypěnila jsem a rozeběhla se zpátky do domu Cullenů.

Doufám, že se Vám to líbilo... A doufám, že se sem zatoulají nějaké komentáře. Vzhledem k tomu, že se blíží Vánoce a já mám plnou hlavu a ruce příprav - kapitolky budou přibývat po jedné na týden. Omlouvám se, ale opravdu nestíhám... :( Doufám, že na povídku nezapomenente.

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella for eternity 5: