Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella, dcera bohů - 12. kapitola (Procitnutí)

26.03.2011 (11:00) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2094×

Jenomže ona není obyčejná. Je spousta přídavných jmen, které bych k ní mohl vyjmenovat, ale obyčejná mezi ně rozhodně nepatří.

Bella:

Cítila jsem se neuvěřitelně slabá, otevřít oči a zadívat se na Edwarda, který se nade mnou nakláněl, vyžadovalo spoustu síly. Znovu jsem propukla v pláč a on si mě přitáhl na klín. Cítila jsem se mizerně, najednou se na mě sypal celý svět a já jsem ho měla udržet pohromadě. Uzavřená mezi zdmi jako tygr v kleci. Všechno bylo těžší, než jsem si kdy myslela. Mé deníky, má tajemství, přátelství. Je tam tolik lidí, na kterých mi kdy záleželo, a oni jsou teď v nebezpečí.

Ne, nejsou. Řekl mi škodolibý hlas v hlavě. Většina z nich je už dávno po smrti. Chodila jsem po světě dlouhou dobu a najednou si nepřeji nic jiného, než to konečně zakončit. Chtěla bych zemřít, ale jak? Copak to tady jde? Jistě, že to jde, vždyť jsem v sídle upírů. Možná, kdybych se řízla… Zakroutila jsem hlavou a vymanila se z Edwardovy náruče.

On není ten, kdo by mi mohl pomoci. Potřebuji přítelkyni, zamyslela jsem se a vytáhla jsem ze šuplíku prázdný list papíru, na který jsem rychle začala psát své zmatené myšlenky. Katherin si bude myslet, že jsem se zbláznila, ale není to tak? Nejsem skutečně šílená? Ano, jsem. Jsem cvok, protože si nedokážu vybrat mezi dvěma upíry, které ohromně miluji.

„Edwarde,“ zaskřehotala jsem a položila mu do ruky několikrát přeložený list papíru. Něco mi říkalo, že to on sem přinesl vzkaz od Katherin. Ona by to nedala jen tak někomu a navíc určitě tuší, že je trochu znám. Že je mám ráda víc, než bych měla mít.

„Prosím, dáš jí to?“ vzlykla jsem a utřela si slzu z tváře. Díval se na mě takovým zvláštním pohledem, oči černé jako noc. Zničehonic mě najednou objal a já jsem přišla o znovu nabytou sílu něco maskovat.

„Záleží mi na tobě, mám tě rád,“ zašeptal mi do vlasů a já jsem zvedla hlavu, abych mu viděla do tváře. Byl utrápený, tvářil se provinile, jen ještě nevím, kvůli čemu. A potom najednou přitiskl své rty na ty mé. Zavřela jsem oči a pokusila jsem si vychutnat polibek. Ale nešlo to tak, jak bych si představovala. Toužila jsem ho políbit už dlouho, ale teď se mi za zavřenými víčky vybavil obrázek Demetriho.

„Předám Katherin tvůj vzkaz,“ ujistil mě, když se ode mě odtáhl a najednou byl pryč. Padla jsem na postel vyčerpaná ze vší bolesti, kterou jsem zažila. Došlo mi to. Když jsem se líbala s Demetrim, tak jsem cítila, že se vznáším v oblacích. Všechno bylo lehké, krásné a veselé. Klepala jsem se touhou po dalších polibcích, a potom přišla jeho zrada. Využil mě, ale to se už nesmí stát. A co děláš ty? Pomyslela jsem si kousavě. Přesně takhle ubližuji Edwardovi, protože jeho polibek byl jiný. Zcela jiný.

Byl hezký, toužila jsem po něm, ale nestalo se nic z toho, co se stalo s Demetrim. Necítila jsem ten úžasný pocit, kdy z vás spadnou všechny otěže, a vy oprostíte od zemské tíže. Gravitace nic neznamená a vy si můžete létat v oblacích, ničím nerušení a šťastní. Smutně jsem se pousmála a už jsem nepočítala slzy, které mi stékaly po tváři. Zabořila jsem hlavu do polštáře a snažila jsem se nemyslet na své trápení. Nemiluji Edwarda, jen mi připomínal Demetriho, ale mám ho ráda. Jako bratra, přítele… Přesto miluji toho nepravého, protože on mi nikdy neřekl, že mě má rád, že mu na mně záleží! To řekl Edward, ten, kterému tolik ublížím. Nemůžu hrát tuhle hru, přestože vím, že by mohla ublížit Demetrimu. Mohla bych ho rozčílit, rozzuřit, až by puknul vzteky, ale to neudělám.

Nemůžu, protože mi na Edwardovi záleží natolik, abych ho takto netrápila. A on to ví, proto zmizel tak rychle z pokoje. Nejspíš čekal, že náš polibek bude jiný. Možná, že viděl mou reakci na polibek od Demetriho, kdy jsem se k němu snažila přimknout natolik, abychom splynuli v jedno tělo. Snažila jsem se mu zamotat prsty do vlasů a už se od něj nikdy neoddělit. Tohle jsem při polibku s Edwardem neudělala. Už jsem mu ublížila a každý můj pláč pro jeho bratra ho musela trápit. Jaké je procitnutí? Kruté. Ležela jsem ve své posteli a převalila jsem se tak, abych mohla pozorovat strop, který byl bohatě vymalován.

S postupem času mi došly slzy a já jsem jen ležela. Neschopná slova či pohybu. Ležela jsem a čekala na spánek, který nepřicházel. Toužila jsem po smrti. Já? Ano, ta neodolatelná, krásná potvora. Isabella Swan, kterou chtěl snad každý kluk na škole, a ona vždycky dostala toho nejoblíbenějšího. Stala se královnou střední školy a žila svůj šťastný nekonečný život. Najednou jsem pohrdala tím, co jsem byla kdysi. Bylo mi zle z toho všeho, co jsem kdy udělala. Když jsem manipulovala s lidmi, přinutila jsem je k tomu, co jsem od nich potřebovala. Byla jsem sobec, ale když jsem poznala Demetriho a Edwarda, tak se ve mně začalo pomalu něco měnit. A i přes veškerou zradu jsem pořád věřila, že to musím vydržet. Ale já nic nemusím, vůbec nemusím být silná, ale také nemůžu zradit matku.

O co lepší bych byla, kdybych zrušila tu kletbu? Otevřela bych upírům volnou cestu do země bohů, do jejich světa a potom by se zmocnili našeho světa, mého světa. Uznávám, že by to byla dobrá odplata za všechno zlo, které jsem kdy zažila, ale ani matka za to nemůže. Možná měla Katherin pravdu a ona mi to neřekla jen kvůli tomu, aby mě chránila…

V hlavě se mi usídlila písnička, kterou jsem neslyšela hrozně dlouho. Přešla jsem k rádiu, které bylo položené v na stolku v rohu místnosti. Ano, i takovou vymoženost zde mají. Když jsem předtím prohledávala svůj kufr, všimla jsem si, že tam je i několik CD. Neváhala jsem a vytáhla jsem z tašky právě to, které obsahovalo písničku, kterou jsem nemohla dostat z hlavy. Často jsem přemýšlela nad její podstatou a pokaždé mi vyšlo to samé – jsem stále stejná. Když si ale položím stejnou otázku i dnes, nemohu říct, že bych se nezměnila. Něco se změnilo uvnitř mě a já už nedokážu být stejná jako dřív.

Vytáhla jsem z obalu cédéčko a vložila jsem ho do rádia, které hned začalo načítat seznam písní. Jaká ironie, že i když jsem právě na onom místě, které tolik nesnáším, tak se necítím tak špatně, abych se utápěla v depresích. Ano, mám strach, nepříjemný pocit, chci zmizet, ale přesto si právě v tuhle chvíli chci pustit svou oblíbenou píseň. Jako kdybych v ní hledala energii jít dál. Zavřela jsem oči a vybavila jsem si text, abych si mohla to tíživé ticho, které brzy protnulo několik prvních tónů písně, něčím zpříjemnit. Mohla být půlnoc, ale co na tom záleží? Tady stejně nikdo nespí. Tiše jsem šeptala slova písně a pokoušela jsem se o zpěv.

„Something has changed within me,
Something is not the same.
I'm through with playing by the rules
Of someone else's game.“

Hlas se mi trochu klepal, ale zpívala jsem dál. Našla jsem sílu stát rovně a hrdě, došla jsem k oknu a otevřela jsem ho dokořán. Roztáhla jsem záclony a dívala jsem se na zahradu i město, které osvětlovalo měsíční světlo spolu s lampami. Znovu jsem ucítila slzu, kterou vysušil lehký větřík. Jeho chladivý dotek mi přišel jako pohlazení a já jsem pohlédla na nebe, abych mohla všechno vyzpívat k paní noci. Zpěv mi nedělal problém, vždy jsem měla hezký hlas, který byl nejspíš také součástí božské krve. Ani by mi nevadilo, kdybych zpívala falešně, protože se můj hlas ztrácel ve slovech zpěvačky, která zpívala spolu se mnou.

„Too late for second-guessing,
Too late to go back to sleep.
It's time to trust my instincts,
Close my eyes and leap.“

Poslouchala jsem melodii, kterou jsem stejně znala nazpaměť. Dokázala jsem si vybavit každý akord, jelikož jsem několik let strávila hraním na hudební nástroje a právě tuhle píseň jsem tolikrát hrála. Nejčastěji na klavír, neboť zbožňuji tóny, které se z něj linou. Hudba hrála nejen z rádia, ale také v mé hlavě a já jsem se nevědomky začala pohybovat v jejím zajetí po pokoji. Zpívala jsem si a na malou chvíli jsem si skutečně připadala jako šílenec. Bylo to něco magického, něco nepopsatelného. Zpívala jsem a bylo mi jedno, zda mě ostatní slyší. Potřebovala jsem ze sebe dostat tu bolest. Potřebovala jsem přejít tohle trápení. Odsunula jsem z cesty křeslo a vytvořila si tak malý prostor pro tanec.

„It's time to try defying gravity
I think I'll try defying gravity
Kiss me goodbye I'm defying gravity
And you won't bring me down…“

Snila jsem. Za zavřenýma očima jsem si představovala ples, na kterém bych tancovala se svým princem. Dlouhé fialové šaty by sestupovaly v rozšířenou sukni. Vlnily by se mi kolem těla a já bych se točila a točila… Tančili bychom kolem parketu, na kterém by stáli lidé, které jsem poznávala. Krásná iluze, dokonalý sen.

Stáli tam všichni, které jsem za svůj život poznala a oni zůstali v mém srdci stejně tak, jako jsem já zůstala v jejich srdcích. Úsměv na tváři každého z nich způsoboval i můj úsměv.

Podívala jsem se na svého tanečního partnera, ale měl na tváři masku. Nemohla jsem mu vidět do obličeje, upíraly se na mě jen jeho smaragdově zelené oči. Černé vlasy byly uhlazené do elegantního účesu a svaly se mu rýsovaly pod kvádrem. Několikrát mě otočil a znovu se zadíval do mých očí. Nemohla jsem poznat, kdo je to. Vždyť tohle je má představa, musím vědět, kdo se skrývá za maskou. Tak zářivé oči, ty ústa…

„I'm through accepting limits
'Cause someone says they're so.
Some things I cannot change,
But till I try, I'll never know.
Too long I've been afraid of
Losing love-- I guess I've lost.“

Ucítila jsem něčí ruku kolem pasu a druhou na své dlani. Tohle nezapadalo do mé představy. Otevřela jsem oči a spatřila jsem ho. Demetri se na mě díval a tančil ve stejném rytmu. Obtáčeli jsme se kolem provizorního tanečního parketu a já jsem najednou věděla, kdo v té představě stál po mém boku. Nespustila jsem z něj oči a on dělal to samé. Připadala jsem si, jako kdybych mu viděla až do duše. Přestala jsem zpívat slova, jen jsem poslouchala líbezný hlas zpěvačky. Stále se mi zdálo, že svět kolem mě není skutečný, že je to jen krásná a pomíjivá představa. Ten příběh se mi odehrával přímo v hlavě, někde kolem nás zněla melodie, ale já jsem byla natolik mimo z jeho přítomnosti, že jsem ji už téměř nedokázala vnímat. Bála jsem se, že když bych teď přestala tančit, zmizel by mi jako pára nad hrncem.

„Well, if that's love,
It comes at much too high a cost!

I'd sooner buy
Defying gravity.
Kiss me goodbye,
I'm defying gravity.
I think I'll try
Defying Gravity
And you won't bring me down.“

Musel mě už delší dobu poslouchat, protože jsem v jeho tváře spatřila ohromení. Představovala jsem si, jak by jeho hlas asi zněl, kdyby se připojil písni. Jak bychom asi zněli společně… Místo zpěvu jsme však jen tančili, zároveň jsme si upřeně hleděli do očí. Určitě se mi to zdá a až se probudím, tak bude všemu konec. Probudím se a budu si vyčítat, že jsem se nechala unést na vlně chvilkového omámení, ale teď je mi to jedno. Teď sním a chci zažít něco úžasného. Lásku, alespoň nyní ji chci cítit - a cítím. Vystupuje z každého našeho pohybu. Opět jsem létala, vznášela jsem se nad zemí. Vůně noci se vkradla mezi nás a já jsem začala blouznit touhou. Nečekala jsem na jeho první krok a nahnula jsem se k jeho tváři, abych mohla zavřít oči a políbit ho.

„Miluji tě, Bello,“ zašeptal, snad aby neporušil tu chvíli okamžiku, a já jsem roztála jako led na slunci. Mé nohy automaticky opakovaly naučené kroky, nemusela jsem ani přemýšlet nad tím, který pohyb bude následovat. Demetrimu tohle nejspíš nevyhovovalo, protože na nic nečekal a vzal mě do náručí, abychom svá ústa mohli spojit v polibek.

Tohle bylo to pravé, to krásné a neopakovatelné. Zažila jsem tolik krásných polibků, ale tenhle je absolutně nejkrásnější. Držel mě v náručí a už netancoval, alespoň si to myslím, líbali jsme se. Nejdřív lehce, jako kdybychom oba zkoušeli, zda to není sen. Není, došlo mi to, když jsem pocítila jeho nádhernou vůni. Jeho zrychlený dech.

Svět se se mnou točil a já jsem nemohla krotit to štěstí ve svém nitru. Přitiskla jsem se k němu ještě blíž, doufala jsem, že už mě nikdy nepustí a on mě nepouštěl. Ucítila jsem pod sebou měkkou postel a Demetriho přítomnost mě doháněla k šílenství. Jeho dlaně putovaly po mém těle a já jsem se lehce třásla. Můj rozum byl odsunutý do pozadí a slyšela jsem jen splašený tlukot svého srdce. Vnímala jsem jen Demetriho, bylo mi jedno, kde jsme. Najednou jsem nevěděla v jakém prostoru a čase se nacházím. Nevěděla jsem vůbec nic kromě toho, že mě miluje. Miluje!

Odněkud z dálky ke mně dolehl zvuk trhající látky a já jsem se ocitla bez trička, zatímco jsem se marně pokoušela stáhnout to Demetriho. Pomohl mi, možná jsem to dokázala sama, ale můj pohled padl na jeho vypracovanou hruď. Byl příliš blízko, abych se teď dokázala zastavit. Vzdychla jsem, když se dotýkal mé holé kůže. Ucítila jsem jeho polibky na své tváři a na krku, jak putoval po mém těle. Zavřela jsem oči, abych vůbec dokázala přežít ten nával touhy. Nával neskutečné potřeby mít ho u sebe. Jedna jeho ruka se dostala pod má záda a jen jemně přejížděla po celé délce mé páteře. Lehce mě kousl do ušního lalůčku a já jsem musela toužebně vydechnout. Pak jsem ucítila, jak se mi uvolnila podprsenka a matně jsem si vzpomínala, že jsem nějaký takový kousek oblečení měla na sobě. Zatínala jsem mu nehty do zad a své výkřiky jsem se pokoušela tišit, ale nešlo to.

Vnímala jsem jeho přerývavý dech, který se doplňoval s tím mým. S každou vteřinou jeho laskání jsem zapomínala na to, kdo jsem a co tu dělám. Existovali jsme jen my dva a nikdo jiný.

„Jsi nádherná,“ zašeptal zastřeným hlasem, zatímco jsem se snažila vrátit do reality a rozumně vnímat své okolí. Po chvíli jsem svou snahu vzdala, protože jsem ucítila Demetriho vzrušení a jediným výkřikem slasti jsem mu dala volnou ruku. Ještě chvíli mě mučil, až do mě nakonec opatrně vnikl. V tu chvíli se v mém těle rozbouřilo tornádo a smetlo všechno, co jsem věděla. Byla jsem někde uprostřed vesmíru a jediný bod na zemi byl on. Prohnula jsem se jako luk a z úst mi unikl sten. A potom jsme společně vystoupali až do slastných výšin.

11. kapitola - Shrnutí - 13. kapitola

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella, dcera bohů - 12. kapitola (Procitnutí):