Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella celebritou - 11. kapitola

10.03.2011 (21:45) • Machy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2546×

11. kapitola

„Co se děje, Bello? Stalo se něco?“ zeptala se máma.

„No, nevím. Mám jednu takovou novinku,“ přiznala jsem a podívala se dolů.

Máma vypnula televizi a s tátou přešli do kuchyně. Táta si sedl na židli, zatímco máma se opřela o linku.

„Tak povídej,“ pobídl mě otráveně táta.

„Já… mám přítele,“ řekla jsem rychle.

„Cože?“ vylétl táta z židle.

„To snad nemyslíš vážně. Nemyslíš, že na to máš ještě dost času? Jsi moc mladá a ještě nevíš, co je to láska,“ začal křičet táta.

„Vážně si to myslíš? Vážně si myslíš, že jsem na to moc mladá? Každý v mém věku už zažil nějaký vztah. Copak si nezasloužím být šťastná? Tolik dřu a nezasloužím si ani trochu štěstí? Nezajímá tě, že teď prožívám tu nejšťastnější a nejlepší dobu v mém dosavadním životě,“ zakřičela jsem na něj a začaly mi téct slzy.

„Jsi ještě moc mladá a nevíš, co obnáší skutečný vztah,“ vrátil mi to.

„Já ho miluju, copak to nedokážeš pochopit? Poprvé v životě se mnou nechce někdo být jen proto, že jsem slavná, ale doopravdy mu na mně záleží. Zajímá se o mě a jsem pro něj víc než holka z filmu. Miluje mě tak jako já jeho,“ zakřičela jsem znovu a brečela při tom.

„Kdo to je? Řekni mi, kdo to je?“ zatřásl se mnou.

„Tak dost Charlie,“ už se do toho vložila máma.

„Dozvíš se to, už brzy,“ řekla jsem a utekla.

Nasedla jsem do svého auta a odjela. Jela jsem hodně rychle a ani jsem se nedívala na tachometr. Slzy mi tekly po tváři. Pustila jsem si hodně nahlas rádio. Ani jsem nevěděla, kam vlastně jedu, ale bylo to někam směr Port Angeles. Zrovna jsem projížděla nějakou zatáčkou a neviděla jsem přes slzy. Uslyšela jsem ránu, potom jsem ucítila bolest a nakonec jsem viděla tmu.

Po nějaké době jsem ucítila chlad na čele.

„Bello, prosím, probuď se.“ Moc jsem nevnímala, ale ten hlas bych poznala mezi tisíci.

Byl to Edward. Lehce jsem pootevřela oči a uviděla ho, jak se nade mnou sklání.

„Bello, jak je ti? Nebolí tě něco?“ Když to řekl, uvědomila jsem si, že cítím bolest.

„Ruka,“ řekla jsem chraplavým hlasem.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se.

„Nabourala jsi,“ odpověděl mi.

„Nenamáhej se a buď klidná,“ řekl chlácholivě.

Ucítila jsem na té ruce, co mě bolela, ruce někoho dalšího. Škubla jsem tou rukou a ucítila v ní bolest.

Zaskučela jsem.

„To je dobrý. To je Carlisle, ošetří tě.“ Oddechla jsem si a uvolnila se.

Edward byl nade mnou stále skloněný. Dívala jsem se mu do očí, protože mě to uklidňovalo.

„Miluji tě,“ zašeptala jsem.

„Já tebe taky,“ řekl a dal mi pusu na čelo.

„Je mi zima,“ řekla jsem a ošila se.

Edward mě vzal do náručí a sedl si se mnou na zadní sedadlo v nějakém autě. Ani nevím, čí bylo.

„Vezmeme ji do nemocnice,“ řekl Carlisle směrem k Edwardovi.

„Dobře,“ odpověděl mu.

„Ne. Já nechci do nemocnice,“ vykřikla jsem a začala se zvedat.

Edward mě zatlačil zpátky.

„Bello, lež, teď se nesmíš namáhat,“ řekl.

„Ale já nechci do nemocnice,“ řekla jsem už trochu klidněji.

„No, mohli bychom Bellu vzít k nám. Ošetřil bych ji tam,“ řekl Carlisle.

„No dobře,“ svolil Edward.

„Díky,“ zašeptala jsem a zavřela si oči.

Slyšela jsem zvonění. Za chvíli přestalo. Už jsem si říkala, že mi zvoní v uších, ale uslyšela jsem Alice, jak mluví. Nejspíš to bylo do telefonu.

„Tady Alice Cullenová,“ slyšela jsem Alice.

„Je u nás. Měla nehodu,“ řekla znovu.

„Ne, ne, nebojte se, je v pořádku. Nebylo to nic vážného, má jen naraženou ruku,“ uklidňovala někoho.

„Dobře. Pokud vážně chcete, tak přijeďte,“ dodala ještě a nejspíš zavěsila, protože přestala mluvit.

Otevřela jsem oči a posadila se.

„Bello, jsem tak ráda, že ti nic není,“ přiběhla ke mně a objala mě.

„S kým jsi to volala, Alice?“ zeptala jsem se jí.

„S tvojí mámou,“ řekla.

„Co? To ne, já nechci, aby přijeli. Odcházím,“ zvedla jsem se a chtěla jít, ale Alice mě zastavila.

„Ne, nikam nepůjdeš. Co bys dělala?“ zeptala se.

„Dokážu se o sebe postarat. Sama jsem se o sebe starala skoro dva roky, takže to není problém,“ řekla jsem jí a otevírala dveře.

„Bello, proč chceš odejít?“ zeptala se Alice.

„Nechci vidět tátu. Nedokáže pochopit, že už mi není sedm a nemusí mě ochraňovat. Nedokáže pochopit, že už jsem dospělá a chci být šťastná. Myslí si, že jsem mladá na lásku, ale copak na ni nemám právo? Poprvé za ty dva roky mám pocit, že se mnou někdo není jen proto, že jsem slavná,“ řekla jsem jí.

„Bello, celá naše rodina tě má ráda a ujišťuji tě, že to není z důvodu tvojí slávy. Máme tě rádi proto, jaká jsi,“ řekla a objala mě.

„Děkuji ti, Alice. Taky vás mám ráda. Obzvlášť tebe mám ráda, ale promiň, Edwarda mám radši,“ zasmála jsem se.

„Taky tě mám radši než Alice,“ uslyšela jsem za sebou.

Otočila jsem se na Edwarda.

„Tak díky, no,“ řekla tiše Alice a odešla.

Rozesmála jsem se a Edward se mnou. Doběhla jsem k němu a políbila ho.

„Co mám s tou rukou?“ zeptala jsem se ho, a tu ruku, kterou jsem neměla zraněnou, jsem mu dala do jeho rukou.

„No, máš ji naraženou, měla jsi štěstí. Kdybys jela ještě další dva metry, skončila bys ve stromě. Proč jsi plakala?“ zeptal se.

„Jak to víš?“ vrátila jsem mu otázku.

„No, měla jsi červené oči a zaschlé slzy na tváři,“ řekl a zkoumavě se na mě podíval.

„Trochu jsme se pohádali s tátou,“ přiznala jsem nakonec.

„Trochu?“ zeptal se podezřívavě.

„Docela dost, křičeli jsme na sebe,“ řekla jsem mu.

„Ohh, Bello, to je mi líto,“ řekl a objal mě.

„Teď odcházím. Nechci s nimi mluvit, protože je mi jasné, jak by to dopadlo,“ řekla jsem mu.

„Bello, nemůžeš před tím utéct. Stejně si s nimi budeš muset promluvit,“ řekl něco, co byla nejspíš pravda.

„No dobře, ale mohl bys před nimi nezmiňovat, že vlastně miluji tebe? Já jsem totiž tohle raději vynechala,“ přiznala jsem.

„Jistě,“ řekl.

„Jo, a Carlisle říkal, že bys tu měla alespoň den zůstat, když nechceš do nemocnice. Bude mít nad tebou dohled,“ řekl mi ještě.

„Dobře,“ řekla jsem.

Zazvonil zvonek, otřásla jsem se.

„Bell, to zvládneš a kdyby něco, tak stačí, když zavoláš a já přiběhnu,“ chlácholil mě.

Sebrala jsem všechnu odvahu, dala mu poslední krátkou pusu a šla dolů. Když jsem vešla na schodiště a už jsem je viděla, všimla jsem si, že tam jsou rodiče, Carlisle s Esme a Alice s Jasperem. Sešla jsem ze schodů až dolů.

„Bello, měla jsem o tebe takový strach,“ přiběhla ke mně máma a objala mě.

Všimla jsem si, že Cullenovi odešli a zůstali jsme v místnosti jen já, máma a táta.

„Zlatíčko, mám z tebe radost. Zasloužíš si být šťastná,“ řekla mi máma.

„Díky,“ odtáhla jsem se a usmála se na ni.

Máma odstoupila k tátovi a řekla:

„Charlie.“

Táta se na mě podíval.

„Bello, je mi líto, žes měla nehodu a to jen kvůli tomu, že jsme se pohádali, ale stále si myslím, že jsi mladá na to, abys pociťovala lásku. Myslím si, že ještě nemůžeš vědět, co je to láska,“ řekl táta.

Já jsem se nad tím ironicky zasmála a zakroutila nad tím hlavou.

„Tati, řekni mi jednu věc. V kolika jste se vy dva s mámou brali?“ řekla jsem mu, protože jsem věděla, že tím ho dostanu.

Podíval se na stranu.

„Tak vidíš, a vsadím se, že jste spolu ještě před tím nějakou dobu chodili, ne?“ Stále neodpovídal.

„Tati, musíš si uvědomit, že už mi není sedm a nemusíš hlídat, jestli náhodou nepřecházím mimo přechod. V New Yorku jsem se o sebe dokázala postarat sama a myslíš, že tady to bude jinak? Vím, bydlím u vás, ale jsem už dospělá. V New Yorku žije něco přes osm milionů dvě stě tisíc lidí a ve Forks něco přes tři tisíce. Myslím, že to je rozdíl, a taky vím, že mi můžete věřit. Copak jsem někdy udělala něco, co by bylo nějak mimo čáru? Vím, odstěhovala jsem se do New Yorku, ale neudělala jsem nic strašného. Jen jsem se osamostatnila. Báli jste se, co se ze mě stane, když budu žít sama v New Yorku a vidíte, jsem pořád stejná. Neberu žádný drogy, nepiji alkohol a ani nekouřím. Nic se nezměnilo, nebo si snad myslíte něco jiného?“ zeptala jsem se.

„Ne, Bello, myslím, že jsi dcera, jakou by chtěl mít každý,“ řekla mi máma.

„Souhlasím, Bello, ale s kluky jsi mohla ještě počkat,“ řekl táta.

„Jestli je to pro tebe takový problém, tak se můžu odstěhovat,“ řekla jsem klidně, i když by mi to bylo docela líto.

„Ne, Bello, to nedělej. Neříkám, že souhlasím s tím, co děláš, ale pokusím se to respektovat,“ řekl.

„Díky, tati,“ řekla jsem a objala ho.

„A vážně nerada bych se od vás stěhovala,“ přiznala jsem.

„Bello, a kdy nám představíš toho chlapce, co dokázal naší dceru tak pobláznit?“ zeptala se mě se smíchem mamka.

„Nevím, ale bude to brzy,“ předstírala jsem, že jsem to poslední neslyšela.

„Půjdeš s námi domů?“ zeptal se táta.

„No, ráda bych, ale nechtěla jsem do nemocnice, takže tu musím ještě den zůstat pod dohledem,“ řekla jsem jim.

Příště se můžete těšit na odhalení. Víc už asi nemusím dodávat.

10. kapitola | Shrnutí | 12. kapitola

Autor: Machy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella celebritou - 11. kapitola: