Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beauty of masquerade 8. kapitola

08.07.2011 (11:30) • KatBriam • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1140×

Den 7.

Zírala jsem na Stefana, který se spokojeně usmíval. Znovu jsem přejela pohledem zpátky ke střepům ze zrcadla, a pak zase k němu.

„Jak to myslíte?“

Pokrčil rameny a spokojeně přejel pohledem po té pohromě. „Hypnóza… Jak dlouho jsem hledal takový potenciál!“ zasmál se.

Zavrčela jsem a přikrčila se k útoku.

„Ach, tigroaică, snad se teď nebudeme prát...” vypadal nějak nervózně.

Nedíval se na mě, ale za mě, a tak jsem se také ohlédla. Zděšeně jsem vykřikla, až se střepy, vznášející za mnou ve vzduchu, rozpadly na pouhý prášek, který se roznesl, v prudkých poryvech větru, po celém parku.

„Bože můj! To jsem udělala já?” špitla jsem a položila si tvář do dlaní.

„Jistěže ty. Kdo jiný?” zeptal se mě a přitáhl si mě do náruče. „A teď, když už jsi mě ztrestala tím, že jsi odmítla dát první tanec mně, co kdybys konečně přijala moji žádost o tanec, tigroaică?”

„A proč si myslíte, že bych měla, Stefane?” zamračila jsem se na něj a dupla mu jehlovými podpatky na nohu.

Zasyčel a sevřel mě pevněji, což nebyla reakce, kterou jsem chtěla.

„No tak, jeden tanec vám neublíží!” zavrčel mi do ucha. Cítila jsem, jak mu vibruje hruď.

Odvrátila jsem od něj tvář a snažila se od něj odtáhnout.

„Jedině pokud to bude foxtrot, můj pane...” odpověděla jsem mu s nádechem ironie v hlase.

Povytáhl obočí a pak se zasmál. „Jak si má paní přeje!”

Uslyšela jsem kroky a otočila se tím směrem, takže jsem viděla, jak ze zákruty bludiště vystupuje Nikolae.

„Costoso, chtěl jsem...” zarazil se uprostřed věty, když uviděl Stefana.

Zamračila jsem se na ně a konečně se vytrhla Stefanovi z náruče.

„Domluvili jste se na mě vy dva?!”

„Jak si to můžeš myslet, tigroaică?” zeptal se zděšeně Stefan.

Sevřela jsem ruce v pěst a byla jsem ráda, že poblíž není žádné sklo, na které by působila moje moc. Teď by nás totiž určitě pohřbilo všechny zaživa.

„Perdonami, costoso, ho bisogno di parlare con te!” (Promiň mi, nejdražší, musím s tebou mluvit.) zašeptal Nikolae a natáhl ke mě ruku.

„Certamente,” (Jistě) zašeptala jsem a vložila ruku do té jeho.

„Şi ce despre nostru dans, tigroaică?” (A co náš tanec, tygřice?) zamručel dotčeně Stefan a chytil mě za předloktí druhé ruky.

Jedním trhnutím jsem se vysvobodila z jeho sevření.

„El va aştepta până mâine.” (Ten počká do zítřka.)

Ani jsem se na něj neohlédla, ale neušel mi jemný posunek, který poslal Nikolae ke svému pánovi.

Zamračila jsem se a přidala do kroku. Marně jsem si namlouvala, že se mi to jen zdálo.

Nikolae nás zastavil těsně předtím, než jsme vyšli z bludiště a zatáhl nás do slepé uličky. Chtěla jsem protestovat, ale přitiskl svá ústa na má a přitáhl si mě k sobě.

Úplně mě to vyvedlo z míry. Nebránila jsem se, ale ani jsem se mu neobtočila okolo krku jako kdejaká děvka. Zůstala jsem pasivní.

Po chvíli, když zjistil, že ode mě nebude žádná odezva, se odtáhl a zastrčil mi uvolněný pramen vlasů za ucho.

„Myslela jsem, že chcete mluvit...” zašeptala jsem, překvapená, jak rychle dýchám.

Usmál se a pohladil mě palcem po spodním rtu. „Jistěže ano...”

„Tak proč...”

Položil mi dlaň na pusu. „Ale ne teď...” usmál se a znovu mě políbil.

Po pár minutách něžných polibků jsem proti své vůli začala tát. Neochotně jsem mu obtočila ruce okolo krku a vytáhla se na špičky, aby se nemusel tak sklánět.

Zasténal mi do úst a já si uvědomila, co tam děláme. Rychle jsem se od něj odtrhla a odvrátila se.

„Co to má znamenat?” zeptala jsem se a snažila se, aby můj hlas nezněl tak nakřáple a zděšeně, jako jsem se právě teď cítila.

Došel ke mně, obtočil mi paže zezadu okolo pasu a bradu si položil na mé rameno.

Prudce jsem se nadechla a nereagovala jsem.

„Líbíte se mi, costoso... Řekněte slovo a já s vámi uteču, vzdám se privilegií, které ve službě pánovi mám a budu s vámi navěky!” požádal mě.

Ale já věděla, nebo jsem aspoň tušila, že neříká pravdu. I když mi srdce plesalo, rozum vřískal. Tušila jsem, že na mě něco ti dva vymýšlí... Nemohla jsem přijmout, dokud jsem nevěděla, že to myslí vážně.

A navíc tu teď byl můj otec. Musela jsem se dostat k Marcusovi a nenápadně si s ním promluvit.

Jestli můj otec žije, stal se tím, co sám tolik nenáviděl. Buďto se s tím smířil, nebo sám sebe zatratil. A já byla rozhodnutá mu s oběma případy pomoci. Odtáhla jsem se z Nikolaova dosahu a něžně se na něj usmála přes rameno.

„Líbit se není milovat, Nikolae. Měj se!”

Rychle jsem odtamtud utekla a nevšímala si jeho překvapeného pohledu.

Po cestě jsem potkala Jane a Aleca, po dlouhé chvíli zase spolu sami. Kývla jsem na ně a oni mi odpověděli identickými úsměvy.

Rychle jsem zabouchla dveře svého pokoje a padla zády na postel.

Teď zbývalo jen čekat, až dá Marcus znamení.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beauty of masquerade 8. kapitola: