Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beauty of masquerade 4. kapitola

29.06.2011 (20:30) • KatBriam • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1414×

Den 2.

Ven z hradu jsem se o samotě vyplížila nad ránem. Město bylo stále živé nočními oslavami, po silnicích a chodnících se válely konfety a zbytky prskavek, do kašny napadalo mnoho nepořádku a tak jsem se rozhodla město opustit.

Pod hradbami bylo líp. Slunce mi jiskřilo na pokožce a uklidňovalo svou teplotou. Už jsem si nepřipadala tak kamenná…

Scházela mi lidskost. Litovala jsem své přeměny, neboť jsem chtěla zůstat člověkem. Naučila jsem se ale respektovat rozhodnutí rodičů, že ze mě udělají upírku.

Potenciál na dar jsem měla i jako člověk velice silný, a proto si mě nemohl Aro nechat ujít.

Povzdechla jsem si, natáhla nohy na trávu, zkřížila je v kotnících a opřela hlavu o chladné kameny.

Po chvíli jsem ucítila, že se ke mně někdo blíží a zavětřila jsem. Zdálo se mi, že cítím vítr, macešky a vodku, což byla typická vůně Demetriho.

„Co potřebuješ, Dimko?“ zeptala jsem se a neotvírala oči.

„Sunt Demetri…“  (Nejsem Demetri) odpověděl známý baryton.

„Ah, il grande sovrano Stefan Arrivato!“ (Ah, velký vládce Stefan přišel!) vykřikla jsem a ušklíbla se.

„Haide, tigru, de ce nu mă iubeşti?” (No tak, tygřice, proč mě nemáš ráda?)

„Perché mi sono sposato!” (Protože si mě máš vzít!)

„To je pro tebe tak těžké milovat?”

„Ne, je pro mě tak těžké milovat tebe!” zavrčela jsem a uhnula jeho laskajícím prstům.

„Běháš za Nicolaem a mě si nevšímáš...”

„Za kým že to?” nechápala jsem.

Zasmál se. „Okouzlující blonďák...” napověděl.

Zprudka jsem se nadechla.

„Do toho ti nic není!” zasyčela jsem.

„Ale je, neboť Nicolae je můj osobní sluha... Podléhá mi a poslouchá mě na rozkaz.”

„Jste sprostý!”

„Pouze mám pokornější sluhy než Aro...”

„Chcete říct otroky?”

„Jistěže mám i otroky, který vůdce je nemá?” zeptal se.

Moje nenávist k němu se prohloubila.

„Aro. Jste nelidský, pane!”

„Jistěže jsem...” usmál se. „Já totiž nejsem člověk...”

„Bastardo!” vykřikla jsem, rychle vstala a zamířila zpět do hradu.

Zasmál se. „Jen pro vás, má drahá...”

Nevšímala jsem si ho a rychle proklouzla do města zpět. Hlavní brána byla uzavřená, ale mně nedělalo problémy ji přeskočit. Město už začali uklízet a všimla jsem si Antona, kterého poslali na hlídku. Zdvořile na mě kývl, ale jinak předstíral, že mne nezná.

Nevadilo mi to. Dělali to všichni strážci, kromě Heidi, která na sebe měla přilákat pozornost.

V bráně hradu na mě čekala naštvaná Jane. Podupávala nohou, ruce měla založené na prsou a z očí jí metaly blesky.

„Jak jsi mohla opustit hrad beze mne?!“ zeptala se zlostně.

„Potřebovala jsem se prostě vytratit.“

Jane si mě změřila vypočítavým pohledem a pak se zeširoka usmála a popadla mě za ruku.

„No tak, musíme si pospíšit! Ples začne už za 10 hodin! Máme tak málo času na přípravu!“ remcala a táhla mě chodbou směrem k pokojům Volturiů.

„Ne! Jiné než černé šaty na sebe nevezmu!“ zapřela jsem se patami o zem, až se v kamenné podlaze dělaly rýhy.

„A co černo–červené?“ zeptala se a mrkla na mě.

Zamrkala jsem a srovnala s ní krok.

„Aro ti to dovolil?“

„Ne, ale nemusí vědět, že je máš ode mě."

„A co Chelsea?“

„To ona mi je pomáhala vybrat. Myslím, že budeš spokojená…“ samolibě se usmála.

„No to jsem zvědavá!“ zasmála jsem se a rychle ji následovala.

Když jsme dorazili do jejího pokoje, zalapala jsem úžasem po dechu. Na Janině posteli ležely nádherné černo–červené šaty bez ramínek. Vršek byl ve tvaru korzetu a měl sytě vínovou barvu, sukně vypadaly, jako by byly upletené z pavoučích sítí. Nabíraná síťovina byla černé a cihlově červené barvy.

„Vybraly jsme dobře?“ zeptala se Jane.

Němě jsem přikývla a dotkla se látky. Na dotek byla přesně stejná jako na pohled. Byla to jemná látka, ale i přesto jsem pod prsty cítila pár nerovností, které tam švadlena zanechala. Naštěstí nebyly ty chyby vidět. Vsadila bych krk, že podšívka byla z taftu, který jasně svítil pod mušelínovou síťovinou.

„Jsou hebké… a zároveň drsné,“ zašeptala jsem.

„Jako ovčí vlna,“ přitakala Jane a přistoupila ke mně.

„No tak pojď! Převlečeme tě, ať si dnešní ples užiješ. Z toho včerejšího jsi utekla příliš rychle!“

Nechala jsem si svléknout šaty, které jsem měla doposud na sobě. Byly to fialové šaty, které pevně obepínaly mou postavu a nedosahovaly ani ke kolenům. Ara by určitě nahněvalo, že mě Stefan viděl zrovna v tomto oblečení.

Jane mě vzala do koupelny.

„Mohla bys spolupracovat? Nějak jsi se zasnila. Osprchuj se a já tě potom zkrášlím!“ přikázala a strčila mě do sprchového koutu.

Svlékla jsem si spodní prádlo, vyhodila ho ze sprchy a pustila vodu. Chvíli jsem ji chytala do úst a vyplivovala a pak jsem si umyla vlasy šampónem a vydrhla ze žínkou.

Staré návyky ze středověku se na mně holt podepsaly, no…

Když jsem byla hotová vylezla jsem ven ze sprchy a utřela se ručníkem. Jane mě zabalila do županu, posadila mě na židli a popadla do ruky fén.

Byla jsem pevně rozhodnutá nechat sebou manipulovat, jakkoli chtěla, za to, co jsem jí provedla včera.

Nejprve mi vyfoukala vlasy a upevnila mi je stříbřitou síťkou, do níž vpletla bílé květiny. Pak mi nakrémovala ruce a obličej krémem, který voněl po mandlích. Jako člověk jsem mandle milovala, a proto jsem Ara donutila vysadit v zahradách mandlovníky.

Poté se vrhla na manikúru a pedikúru. Byla velice pečlivá. Nakonec mi nehty nalakovala zářivě červenou barvou a udělala přes to černé proužky. Líbilo se mi to.

„Moc ti to sluší, Bell!“ pochválila se Jane.

„Jo, zkrášlování ti fakt jde…“ přitakala jsem.

„Teď už zbývají jen šaty a stíny.“

„Stíny můžeš vynechat, mám přece masku.“

„No, to je pravda, ale stejně ti je udělám!“ rozhodla.

Když jsem si oblékala šaty, za okny už bylo šero a hradem se znovu linula hudba.

Město stále oslavovalo, ale ne tak živě jako včera. Na hlídkách na náměstí se střídali lidští ochránci práv a naši strážci.

Zahlédla jsem Demetriho a Chelsee v davu. Měli první hlídku.

Prohlédla jsem se v zrcadle. Šaty mi nádherně splývaly s trupem a pak se rozšiřovaly v nabírané sukně.

„Vypadáš dobře,“ pochválila mě Jane a posadila mě k zrcadlu. „Ale ty bílé květy se mi tam nehodí. Dám ti tam červené, nebo tmavě hnědé.“

„Červené, chci být sladěná.“

„Dobře…“ Jane udělala, jak řekla a pak se chopila líčidel.

Zavřela jsem oči a držela.

Když jsem na sebe po 2 hodinách koukla do zrcadla, zděsila jsem se.

Moje pleť nebyla bledá jako předtím, Jane to udělala tak, že jsem měla zdravě nazlátlou pokožku a černé stíny s třpytkami mi překvapivě opticky zvětšily oči. Na rty mně dala tmavě růžovou rtěnku.

„Jak jsi to?!“

Takhle tam přece nemůžu jít!

„Nelíbí?“ zašeptala Jane.

„Ne, je to krásné… Ale…“

„Žádné ale! A už pojď!“ rozkázala, nasadila mi masku, a táhla mě ven.

Všimla jsem si, že sama má stejnou masku jako já, jen modro – bílé barvy a saténové, splývavé, tmavě modré šaty.

Proboha, kdy se stihla převléct?

Jako smyslů zbavená jsem klopýtala za ní chodbou. Potkali jsme samuraje, kteří se nám poklonili a šli v našem doprovodu do sálu. Když jsme se u vchodu rozcházeli, smáli jsme se. Teď už jsem znala jejich jména – Ichiru, Tao a Kayen. Byli to milí kluci z 13. století. Z čehož vyplývalo, že já jsem starší, a proto mě měli v úctě. K Jane byli prostě jen zdvořilí.

Od procházejícího číšníka jsem si vzala skleničku krve, zhltla jsem ji a sklenku položila na nejbližší stůl.

„Smím prosit?“ ozvalo se za mnou.

Otočila jsem se, ale příchozí si nedošel pro mě. Carlisle, ten, co se mnou tančil včera, požádal Jane o tanec.

Ta na mě váhavě pohlédla a já přikývla.

„Jistě,“ usmála se váhavě a vložila ruku do jeho. Krátké vlasy měla zježené okolo hlavy a moc jí to slušelo.

„Tak sestřička si našla tanečního partnera?“ zeptal se známý hlas.

„Ahoj, Alecu!“ pozdravila jsem ho.

„Sluší jim to,“ poznamenal tiše a postavil se vedle mě.

„Tak ty jsi dnes má osobní stráž?“ zeptala jsem se kousavě.

Povzdechl si a kývl.

„Smím prosit?“ zeptal se po chvíli a já z čiré nudy přijala.

Když začali hrát salsu, ušklíbla jsem se. Bohužel bylo pozdě na odmítnutí, a tak jsem začala tančit. V duchu jsem si počítala.

Dva, tři, čtyři, vyměnit nohy, pět, šest, sedm. Pořád dokola.

Otočka, kroky, zvedačka, kroky, výměna partnera – a kruci. Padla jsem do náruče Stefana, který se na mě usmál.

„Sluší ti to, tygřice!“ pochválil mě a sklonil hlavu.

Otočila jsem hlavu, a tak unikla jeho polibku. Povzdechl si a znovu nás roztančil po parketě.

„Nejsem zlý, má drahá.“

„Neříkám, že jsi…“ zašeptala jsem. „Jen si chci svého nastávajícího vybrat sama.“

„Co když si vybereš mne?“

„Nevyberu!“ zasyčela jsem a zaryla mu nehty do smokingu.

„Kdybych nebyl tím, koho ti vybral Aro, uvažovala bys o mně?“

Chvíli jsem přemýšlela a prohlížela si ho.

„Ano…“ zašeptala jsem po krátkém zaváhání.

Byl výborný tanečník a probouzel ve mně vášeň, které jsem se právě teď nedokázala zbavit. Zároveň ve mně ale vždy v jeho přítomnosti přetrvával pocit nebezpečí. Ten chlap si mohl na čelo nalepit nálepku: Predátor.

Po zvedačce se na mě lítostivě usmál, políbil mě na tvář a poslal mě dalšímu tanečníkovi.

Přistála jsem v náruči zrzavovlasého nomáda z Ruska.

„Isabella?“ zeptal se a povytáhl obočí.

Usmála jsem se a přikývla.

„A vy jste?“ zeptala jsem se.

„Igor. Igor Vasilijevič Nazar,“ usmál se a lehce mě provedl otočkou.

„Ráda vás poznávám, pane…“ zašeptala jsem zdvořile.

„Potěšení je na mojí straně, dušenka…“ oponoval mi a dál mě zkušeně vedl po parketu.

Oddechla jsem si, když tanec skončil. Můj tanečník na mě působil velice špatně a já z něj byla nervózní. Chystala jsem se opustit parket, když se za mnou ozval očekávaný hlas.

„Si effettua la partenza?” (Vy už odcházíte?)

Prudce jsem se otočila a zahleděla se do tváře toho záhadného muže.

Na hradní věži odbily hodiny půlnoc.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beauty of masquerade 4. kapitola: