Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » B+E na Dartmouthu 9. kapitola - Nečekaný host

11.03.2010 (08:00) • ivjur • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1367×

Seděla opřená o strom, a rukama si objímala nohy. Vypadalo to, jako by nad něčím přemýšlela, ale rychle vzhlédla, když jsem se k ní pomalu přibližoval. Hbitě vyskočila na nohy, a zády se znovu opřela o kmen stromu. Už jsem stál u ní, ale nezdálo se, že by chtěla začít mluvit. Jen na mě hleděla. Jakoby se mě snažila zhypnotizovat. Odvrátil jsem pohled, abych se osvobodil. Připadal jsem si jako topící se člověk, který se chytá poslední záchrany. „Co po mně vlastně chceš?“snažil jsem se o lhostejný a nevzrušený tón. Ale bylo to rozhodující otázka. Její myšlenky a představy i hned zaplnili celou mou mysl. Nadechla se, jakoby chtěla odpovědět, ale to jsem už nepotřeboval. Dost jistě jsem skrz její myšlenky pochopil, o co se celou dobu snaží. Trochu mi to připomínalo moje žití před tím, než jsem poznal Bellu. Můj tehdejší svět byl jako ve tmě. Nikde žádné světlo, kvůli kterému bych se měl o něco snažit. Jen malá světýlka, která představovala mou rodiny. I když svou rodinu miluji, tak nedokázali můj život ovlivnit tak, jako to dokázala Bella. Byla moje naděje, bez které teď už nemůžu být.
Jenže ona se k tomu až příliš upínala. Strašně moc se snažila najít nějakou svou spřízněnou duši, která by jí převrátila celý život. Zato já, jsem tenkrát nevěděl, co přesně mi chybí. Chtěl jsem jí vysvětlit, že já nejsem ten, koho hledá, ale najednou jsem ztratil všechny slova. Chabě jsem si myslel, že se nám jen snaží rozbít vztah. Že je to taková ta mrcha, která nemá soucit, ani vlastní pocity. Jenže jsem se zmýlil. Až nyní jsem viděl tu křivdu, kterou jsem jí způsobil. O tom však ona neměla ani tušení. A teď mi přišlo správné, že jsem jí neřekl, co k ní cítím. Jak moc mi vadilo, že se nám plete do života. Protože už by to nebila pravda. Ano, stále jsem

Pohled: Bella

Nějakou dobu jsem si s Alicí povídala, ale pak přišla i Rose. Bavily jsme se o holčičích věcech. Probírali jsme, co nás jen napadlo. Po nějaké době jsem se podívala z okna, a viděla, že se začíná stmívat. Né že bych byla ospalá, ale zachtělo se mi strávit příjemný večer s Edwardem.
Sešla jsem po schodech, a hledala Edwarda. Esmé, která si prohlížela plán nějakého domu na počítači mi řekla, že se před chvílí vytratil ven. Ani jsem se jí nezeptala, co to na počítači dělá, a rychle jsem vyšla ze dveří. Nevěděla jsem, kterým směrem šel, tak jsem ho začala hledat podle pachu. Všechny mé smyslové orgány se o moc lepšily. Mohla bych vystopovat cokoli.
Pomalu jsem procházela okolo domu. Ucítila jsem však i pach Beth. Nepřekvapilo mě to, protože už tu byla celkem dlouho, a určitě tudy mockrát šla. Ale tahle stopa byla čerstvá, musela tudy procházet nedávno. Asi ve stejnou dobu jako Edward. Hlavou mi okamžitě probleskl důvod, ale nechtěla jsem si ho připustit. Co když šli někam spolu. Co když ho už lapila do svých sítí. Co když… Napadala mě spousta otázek. Ale druhá polovina mého mozku to zase vyvracela. Přece ho znám, on mě miluje. Můžu mu snad věřit… Nesmyslně jsem se hádala sama se sebou. Zvítězila samozřejmě ta rozumná polovina. Ta, kterou by nikdy nic takového nenapadlo. Avšak zůstalo mi v hlavě malé zrnko pochybností. Tomu se ale snad nemůže nikdo divit?
Ještě chvíli jsem nad tím přemítala. Pak jsem ale uviděla Edwarda na kraji lesa. Byl ke mně zády, hlavu skloněnou. Až po chvíli jsem si všimla, že je tam sním i Beth. Neviděla jsem ji dřív, protože ji Edward svým tělem kryl. Objímal ji. Teď se ve mně rozhořel plamen. Nepřišla jsem hned na to, čím je to způsobeno. Všechny předešlé myšlenky se ztratili, a zůstali jen otázky. Proč ji sakra objímá?To snad jeho předešlá slova nic neznamenala? Skutečně ho lapilas svých sítí? Nebo to od něj bylo jen kamarádské gesto? Třeba na to byla dobrá chvíle. Možná to je jen utěšení. Jako když se někdy nevědomky zavede řeč na člověka z rodiny, který už umřel. To se potom vždycky moc omlouvá. A je dobré, když ta slova člověka moc zasáhnou, obejmout ho. Takovýto důvod tu ovšem nepřicházel v úvahu. Myslím, že už byla přeměněná dost dávno. Musela si již zvyknout na to, že svou rodinu nemá. Navíc Carlisle a Esmé rodinu dostatečně nahrazují. Napadalo mě spoustu dalších vysvětlení, ale byly to jen dohady. Nemohla jsem vědět, co se tam stalo. Nicméně, i přes mé spekulace, se mě začalo zmocňovat neštěstí a obavy. Rozeběhla jsem se. Nevěděla jsem, kterým směrem, jen jsem se snažila co nejrychleji běžet. Nevěnovala jsem místu na kraji lesa už ani jediný pohled. Kdybych teď byla ještě člověk, určitě by se mi z očí valily potoky slz.
Uvědomila jsem si, že bych se měla pomalu blížit ke kanadským hranicím. Zvolnila jsem trochu tempo. Běžela jsem ale pořád natolik rychle, že by můj pohyb lidské oko nezaregistrovalo. Po několika dalších desítkách kilometrů, jsem se opravdu dostala na kanadské území. Bylo mi to však jedno. Věděla jsem, že by tu mělo být poblíž město. Nezabývala jsem se myšlenkami  jako: Kam asi běžím, proč, a kdy se hodlám vrátit. Jen jsem nadála pokračovala v běhu.
V dálce jsem spatřila město. Bylo vcelku malé. Mohla jsem ho oběhnout, a pokračovat dále na sever. Ale zpomalila jsem jen do chůze. Za chvíli jsem vkročila na první kamenitou cestu. Nebyla osvětlená, protože to byla slepá ulice.
Došla jsem až do malého parku, na východní straně města. Posadila jsem si na lavičku z jedné strany chráněnou malými smrčky.  Chvíli jsem přemýšlela nad malichernostmi. Má mysl se však neúprosně stáčela jen k jednomu tématu.  Neúmyslně jsem se tak dostala ke příčině mého běhu až sem. Teď, když jsem si cestou trochu pročistila hlavu, mi můj útěk připadal hloupý. Připadala jsem si trochu trapně. Vždyť se tam nic tak hrozného nestalo. Jen se objali, no to je toho…
Z mých myšlenkových pochodů mě vyrušil zvuk kvákající žáby. Až teď jsem si všimla malé říčky, nebo spíše potůčku, který si pomalu a klidně prodíral cestu skrze kameny. Níž potom vedl přes potok malý mostek, a tok se rozšiřoval.
Znovu jsem se vrátila ke svému tématu, ale dlouho mi nevydržel. Řekla jsem si, že se nebudu trápit tím, co se mohlo stát. Jsou to jen mé nepodložené domněnky, nebo spíše dohady. Proto jsem vstala, a chystala se odejít. Jenže uslyšela jsem za sebou zvuk praskajícího dřeva. Byl spíše v dálce, než poblíž. Z tohoto parčíku bylo vidět až na les. Určitě bych se svým sluchem postřehla zvuk až od tam. Už jsem se chtěla otočit, a navrátit se domů. Ovšem mě znovu trochu vyděsil, ale především překvapil podivný hluk. Byl to velmi rychlý běh. To mě na tom udivilo nejvíc. Nečekala bych, že se někdo bude tak pozdě toulat po venku. Ale takhle rychle utíkají jen upíři. Nevěděla jsem však o žádných, kteří by žili v Kanadě. Jen snad naši nebližší známí, ale to až hodně na severu, v Denali. Mohl to být některý z nomádů. Pár jsem jich poznala. Jsou většinou samotářští. A samozřejmě mají jiný jídelníček něž mi. V městech se moc nepozastavují. Ale když už se k nějakému přiblíží, vždy jen s jedním úmyslem. A to, najíst se, nebo lépe řečeno napít. Tohle by pro něj byla nejpříhodnější doba. Tma, nikde nikdo, žádní svědci. Ale i těch by se mohl lehce zbavit. Mě by snad poznal, rozhodně by na mě sám nezaútočil. A domnívala jsem se, že jde jen o jednoho upíra.
Pomalu jsem se otáčela, a čekala na další zvuk, který by mi pomohl určit polohu vetřelce. Nevím, jestli ho tak můžu nazvat, protože ani já nejsem v téhle lokalitě zdejší.
Po pár neuvěřitelně dlouhých sekundách, jsem ho konečně spatřila. Byl na konci pěšiny. Rychlost, jakou překonal tu vzdálenost jasně poukazovala na to, že je to opravdu upír. Stál několik metrů ode mě, ale nebylo mu vidět do tváře. Ovšem podle tvaru a velikosti těla, jsem rozeznala muže. Pomalu se začal přibližovat. Věděla jsem, že mi na rozmýšlení zbývá jen pár krátkých okamžiků. Ovšem zůstala jsem na místě a čekala, co se stane. Vypadal celkem mladě. A byl nedlouho po přeměně. Měl červeně rudé oči. Nevím, na jakou stravu se snažil navyknout.
„Ehm…. Dobrý večer…“ pozdravil mě příjemně melodickým hlasem
„Brý….“ Nezmohla jsem se na nic víc.
„Jsem Robin… z Denali…“ oznámil mi.
Pořád jsem na něj jen civěla. Z mého zmateného výrazu pochopil, že on něm nic nevím. Zřejmě čekal, že ho budu znát. „Jste Bella… ne?“
„Ano,“ pořád jsem tomu moc nerozuměla.
„Beth vám o mě nic neříkala?“ To mi vyrazilo dech. Copak se musí všechno točit jen kolem ní. O nikom se nezmiňovala, alespoň co já teda vím. „Nevím, mně se moc nesvěřuje. A jak víte, jak se jmenuji? A jak se s Beth znáte?“ Znovu se ozval hluk v lese. Zdálo se, že si to sem štráduje další upír. Ale zvuk přicházel z jiné strany, než přišel Robin. Spíše z té strany, z které jsem přišla já. Napadlo mě, že je to zřejmě někdo z mojí rodiny. Překvapilo mě, že se Robin postavil vedle mě. Jakoby si stoupl na mou stranu. To jsem nečekala. Vrhla jsem na něj nevěřícný pohled, ale on si mě nevšímal. Měl oči upřené přímo před sebe. Přemýšlela jsem, zdali by se tu ukázal člověk … jestli by zaútočil. Nebo jestli by byl schopen odolat. Snažila bych se ho zastavit? Ale osoba, která se k nám blížila, byla jisto jistě upír. Takto by se člověk pohybovat nemohl. 
Robin se vedle mě trochu nahrbil. Nepovažovala jsem za nutné stavět se do útočné pozice, když jsem ani nevěděla, na koho bych měla útočit. Neznámý se celkem rychle přibližoval k nám. Zdál se mi povědomý. A pak, když byl u druhé lampy, jsem ho poznala. I kdyby sám nevzhlédl, poznala bych ho. Nechápu, jak jsem tápala nad tím, kdo to asi je. Vždyť ho vidím skoro každý den. A nechci ho přestat vídat do konce mého života. Ehm… mé existence.
Všechno se potom seběhlo hrozně rychle. Edward byl překvapený, že mě tu s někým viděl. Potom se návštěvník z Denali představil i jemu.

Nemohl však pochopit, co tady dělám. Jako tak daleko od našeho domu. Nevěděla jsem to ani já sama, natož abych to někomu vysvětlovala. Edward se mi pomohl tohoto tématu zbavit a řeč odvedl jinam.
Všichni jsem se vydali domů. Edward měl celou dobu spoustu otázek, takže se řeč nemohla vrátit zpět na můj útěk. Zajímal se, na jaký druh potravy si zvyká, jak dlouho je proměněn, kdo ho proměnil, na tenhle dotaz Robin však hned neodpověděl. Edward však nepotřeboval slova. Věděl přesně, co se mu honí hlavou. Nějakou dobu si pečlivě pročítal jeho mysl. Jen já zůstávala nadále v nevědomosti. Edward mu potom vysvětlil, jakou schopnost má. Jak ví všechno, na co někdo pomyslí. Robin se zarazil. „Takže ty víš, na co jsem před chvíli myslel?“ zeptal se trochu naštvaně. Edward přikývl. Všechen Robinův hněv, jako by se někam vytratil. Přiznal, že má také speciální schopnost. Nikdo mu nemůže lhát. Moc dobře jsem tomu nerozuměla. Jestli jako pozná, když mu někdo lže, nebo jestli si mu nikdo lhát ani neodváží. Edward, ale zřejmě pochopil, jak to myslel.
Vyšli jsme z lesa a stáli před Cullenovic domem. Byla tma, ale našim očím to nevadilo. Robin při pohledu na dům jen obdivně pískl. Potom jsme šli dovnitř. Nemuseli jsme nikoho volat. Ze schodů scházeli ruku ruce Jasper s Alicí. Za nimi Emmett a Rosalie. Esmé už tu byla. Ani jsem si nevšimla, kdy se tu objevila. A Carlisle s Beth přicházeli z jídelny. Jistě spolu zase rozebírali její dar. Carlisle byl opět v povznesené náladě. Ovšem na tváři Beth se objevilo zděšení, když spatřila našeho nového hosta. Nevím proč, ale nějak mě to nepřekvapilo. Měla jistě nějaký důvod, kvůli kterému se o Robinovi nezmiňovala. Možná, že kvůli němu, odešla z Denali. Robin se ujal slova a všem se představil.

Autor: ivjur (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek B+E na Dartmouthu 9. kapitola - Nečekaný host: