Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » B+E na Dartmouthu 8. kapitola - Nepříjemný ale nutný úkol

06.01.2010 (10:30) • ivjur • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1546×

Beth  strávila v Carlisleově společnosti dlouhou dobu. Diskutovali o daru, který se u ní projevil. Potom zase listovali všemi knihami, a hledali, jestli si už někdo takovýto dar měl. Carlislea také velmi zajímalo, zdali by dokázala přemístit celé své tělo. Žádal ji také, aby se o to alespoň pokusila. Ale její pokusy byli marné. Ale po určité době, kdy trénovala, se jí podařilo přemístit půl jejího těla. Nebylo to úplně hmatatelné tělo, ale spíše jako kdyby ji někdo promítal na plátno. A to jen pravou polovinu jejího těla. A pravé ta polovina, které zůstala pevně stát na svém místě, se jakoby ponořila do mlhy. Připadlo mi to, jako kdyby se část toho přemístila a část zůstala na místě.  Nicméně to vypadalo velmi podivně. Rozhodla jsem se, že už to nechci vidět. Zato Carlislea to zajímalo hodně. Byl z toho ku vytržení.

Vzala jsem za ruku Edwarda, který si povídal s Esmé, ale nevypadalo to, jako kdyby vedli nějaký hrozně zajímavý rozhovoru, a táhla ho směrem ke dveřím. Měl podivný výraz. Trochu nedůvěřivý, ale nebránil se, ajen za mnou tiše kráčel. Vedla jsem ho jen k potůčku, a tam jsem se na něj otočila. Jen jsem mu pohlédla na chvíli do očí, a chtěla se zase otočit, přeskočit potok, a rozběhnout se. Myslela jsem si, že mě bude následovat. Že pochopí, že sním, chci být chvíli sama, na naší louce. Ale jen co poznal, že se chystám ke skoku, se zeptal.
„Můžeš mi říct, kam mě to táhneš?“ Zůstala jsem v ohromení stát. I když už jsem měla být ve vzduchu, pořád jsem pevně stála nohama na zemi. Nikdy jsem v jeho hlase neslyšela takovou nechuť. Překvapeně jsem se na něj dívala, a snažila se setřást tento udivený výraz, kterým jsem ho asi polekala. Podíval se na mě překvapeně, a potom se z něj začali sypat slova tak rychle, že jsme i s mým upírským sluchem, musel a dávat velký pozor, abych všechno pochopila.
„Omlouvám se. Nevím co se to se mnou děje. Cítím se nějak divně. Promiň, že jsem teď na tebe tak vyjel. Ale co tu je tam Beth je všechno naruby.“ Teď jsem pořádně nevěděla, o čem mluví, protože jsem si nevšimla, že by mu její přítomnost nějak obzvlášť vadila. Spíš jsem se domnívala, že je skoro jediný, komu vůbec v ničem nevadí, a jako jediný se kvůli ní necítí provinile, tak jako někteří ostatní. Ale asi jsem se v něm zmýlila. Po krátké pauze, pokračoval stejným tempem. „Vážně mi je líto, jak jsem na tebe teď protivný, a vlastně na všechny. Ale představoval jsem náš společný víkend stráveným s naší rodinou trochu jinak.…. Ehm… kam si to vlastně chtěla jít?“ zeptal se už o hodně milejším tónem. Hrozně mě ten výkyv jeho nálady překvapil, nicméně jsem mu rychle odpověděla, aby se to nevrátilo.
„Chtěla jsem s tebou vyrazit na naši louku.“ Snažila jsem si udržet pevný hlas, ale u konce se mi zlomil. Nevím, jestli se mi to zdálo nebo se to opravdu stalo, ale na jeho tváři jsem zahlédla můj nejoblíbenější pokřivený úsměv.

Byla jsem pořád překvapená, z toho co se tu před chvílí událo. Až když mě jemně chytl do náruče, tak jsem si uvědomila, že čekal, až přeskočím ten potok. Ale to už se mnou v náručí letěl lesem, směrem k našemu místečku.

Spatřila jsem paprsky, které protínali husté koruny stromů, a uviděla, že celou naši louku osvětluje slunce.  Celý den byl pod pokrývkou nijak nezajímavé šedi. Edward zastavil u posledních stromů, a pohlédl mi do tváře.
„Jsi na mě naštvaná? Kvůli tam to mu předtím?“ Nadechla jsem se, a chtěla něco říct, ale hned pokračoval.
„Máš právo, opravdu! Choval jsem se jak pitomec. Sám nevím, co to do mě vjelo. Odpustíš mi prosím?“ Usmála jsem se na něj.
„Samozřejmě, ani jsem nebyla naštvaná, jen mě to udivilo…. A řekneš mi, proč jsi byl tak otrávený?“ zeptala jsem se opatrně, a doufala, že mi alespoň něco naznačí.
„Nechci se o tom teď bavit, probereme to později. Není to zas tak důležité.“
„Ale…..“ Chtěla jsem protestovat, ale káravě se na mě podíval, a já se zatím spokojila s touhle vyhýbavou odpovědí. Aspoň jsem věděla, že v tom má prsty zase tam vypočítavá Beth.

Lehla jsem si vedle Edwarda do trávy, a pozorovala jeho třpytící se kůži na slunci.
Po chvíli ticha, se Edward otočil na bok, aby na mě viděl. Taky jsem se otočila čelem k němu, a přitiskla se na jeho hruď. Přitáhl si mě tak, že se naše těla dotýkala na všech místech.
Podívala jsem se mu do očí, a potom ho políbila. Vřele mi to opětoval.
Po další příjemné chvilce opustil mé rty, aby mi mohl něco říct. „Ehm… Doufám, že ti to nevadí, ale odložil jsem náš návrat domů a do školy až na čtvrtek.“ Vůbec jsem si neuvědomila, že bychom se měli už dnes v noci vracet domů. Samozřejmě jsem byla ráda, že tu ještě chvíli zůstaneme, ale napadlo mě absurdní vysvětlení, proč Edward domů zas tak nepospíchá. Co když tu chce být, kvůli Beth? Snažila jsem se toto vysvětlení dostat z hlavy, ale nějak to nešlo. Nakonec mi to zaplnilo celou mysl. Nechápala jsem, že po všem tom ujišťování ze strany jeho, i naší rodiny, mě může napadnout něco takového.

Z mého nesmyslného dumání, nad něčím tak nepravděpodobným mě vytrhl Edwardův hlas. „Ty už tu nechceš zůstat?“ Došlo mi, že jsem mu na to nic neodpověděla, a že si to mohl vyložit jinak. Nadechla jsem se, a chtěla ho ujistit, že mi to rozhodně nevadí, ale byl rychlejší. „Myslíš si, že je to kvůli ní?“ Tón, kterým řekl ní mi nápadně připomínal oslovení některé zákeřné mrchy v nějaké telenovele. Nikdy jsem nic takového moc nesledovala, ale milostný trojúhelník býval v hodně filmech. Ale já si nedovedla představit, že je tohle náš případ. ´Už se tím nezabývej´okřikovala jsem se. Připadalo mi, že čím víc nad tím přemýšlím, tím mě napadají bláznivější teorie. ´Edward je přece můj, a mě miluje. ´ Rychle jsem mu odpověděla, aby si ještě něco dalšího nedomyslel. „Kvůli komu?“ Hrála jsem nechápavou, a Edwarda to udivilo. „Beth“ Řekl nejistě, a já byla ráda, že se mi ho povedlo zmást. „Samozřejmě, že ne.“ Bývala bych pokračovala, ale přerušil mě. „Víš….. Carlisle mě poprosil, abychom tu ještě sečkali, rád by prozkoumal ten její dar. Chce pomocí mého čtení myšlenek vyzkoušet, jestli to bude působit i na … ehm … to její převtělení, nebo co to je. A tvůj štít, nato, aby se zkusila dostat na místo, které budeš krýt. Ale jestli ti to vadí, tak to nemusíš dělat. „To víš, že ne.“ Ujistila jsem ho, ale sama jsem byla trochu na vážkách.

Po návratu do velkého domu nás přivítal Carlisle. Kdybych ho neznala, myslela bych si, že je opitý. Nevím, jestli se může upír opít, ale i kdyby ano, Carlisle by to rozhodně neudělal.
Měl takovou rozvernou náladu, jako malá dítě, které dostane pod stromeček své první kolo. Hned nám začal vysvětlovat jeho radostnou náladu. „Beth už se dokázal přemístit celá!“ - skoro to na nás zakřičel – „Ještě jsem neviděl nikoho, kdo by dokázal svůj nově objevený dar, tak dobře ovládat.“ Trochu jsem protáhla obličej, že hlavním tématem tu je zase ona. Edward si toho všiml. Pokoušel se změnit téma, ale Carlisle byl do toho tak zabrán, že se mu to vůbec nedařilo. Nechala jsem je tedy samotné, a šla najít Alici. Kromě společného lovu, jsem si s ní moc nepopovídala. A ani jsem jí nestačila poděkovat, za vybavení našeho domu. Většinou se zařizování nějakého domu věnuje Esmé, ale Alici to také nesmírně baví, a tak jí tentokrát Esmé dala volnou ruku.

Našla jsem ji v její šatně, která navazovala na její společný pokoj s Jesperem. Seděla ve vínové pohovce, která lákala k posazení se. Nepřítomně hleděla před sebe, a mě došlo, že si pročítá budoucnost. Osudy a rozhodnutí lidí, může sledovat kdy se jí zachce. Oči jsem měla upřené na černo-červený koberec, a přemýšlela jsem, koho asi zrovna teď pozoruje. „Ach, Bello“ Zvedla jsem hlavu, a spatřila ji, jak se na mě dívá. „Posaď se“ řekla mile, skrčila své nohy, a objala si je pažemi. Sedla jsem si tedy, a čekala, jestli mi sama poví, co viděla, nebo se jí budu muset sama zeptat. Chvíli na mě hleděla, a potom jí došlo, na co čekám. „No, jo, dívala jsem se na budoucnost Vás dvou. Už dávno vím, že zůstanete, spolu, ale zajímalo mě, jestli náhodou nebude nějaký nečekaný zvrat. Né, že bych tobě nebo Edwardovi něco takového přála, to ne, ale … no víš …..“ překvapilo mě, jak těžko hledala slova, zřejmě to nechtěla říct nahlas. Vrhla jsem na ni zvědavý a možná trochu vyčítavý pohled, což jsem nechtěla, ale aspoň pokračovala dál.  „Mám takové miniaturní tušeníčko, že to nebude snadné, zbavit se jí. „ Trochu mě její odpověď překvapila, ale zároveň ještě víc nabudila, co viděla dál. Nepotřebovala jsem slova, moc dobře z mého výrazu poznala, že jsem jak na trní. „Neboj“ řekla mi až příliš chlácholivě „nic se dít nebude.“ Nevím čím to je, ale moc jsem jejím posledním slovům nevěřila. Až příliš jimi popírala ty předešlá.

Pohled: Edward

Pohledy jsem se Carlislea snažil umlčet, ale vůbec nereagoval. Byl jak malé dítě, které dostalo své první kolo. Byl úplně obluzený. Po chvíli se Bella vytratila. Nechal jsem ji jít. Myslím, že už byla tím vším, co se ohledně Beth a jejího daru odehrávalo, trochu otrávená. Nikde jsem však tuhle osobu, která nám tak trochu zkazila víkend u rodičů neviděl. Snažil jsem se jí to nedávat za vinu. Když jsem byl s ní, a s Emmetem na lovu, pokaždé když se jen na chvíli vzdálil, na mě vysílala signály. Jako kdyby se mi svými pohledy a gesty vnucovala. Byla mi pořád v patách, což vůbec nebylo příjemné. Nevšímal jsem si toho. Snažil jsem se vždycky najít někde bratra, protože pak, když jsme se k němu přiblížili, přestala. Lezlo mi to i na nervy. To nedovedla pochopit, že Bella je jediná, kterou miluji? Zřejmě nechápala sílu našeho vztahu.
A teď, když se Bels zase troch vzdálila, omračovala mě svým pohledem. Zírala na mě z po za rohu. Určitě věděla, že umím číst myšlenky. ,Pojď na chvíli za mnou.‘ Trochu mě její proud myšlenek pobouřil, ale bylo to míněné asi na mě. Trochu jsem se zamýšlel na tím, jestli se za ní mám opravdu vydat. Už jsem ji neviděl přikrčenou za stěnou. Uslyšel jsem i skrz okna běh, tak jsem se otočil. Viděl jsem, jak se mihla rychle kolem oken, a běžela do lesa. Na kraji trochu zpomalila, a podívala se zpět k domu. Odvrátil jsem od ní oči, a horlivě přemýšlel, zda mám za ní jít.
Rozhodl jsem se, že jí půjdu říct, aby mě nechala na pokoji. Snažil sem se jí to jemně a kultivovaně naznačit, ale zřejmě to dostatečně nepochopila. Pokusím se jí to vysvětlit. Nevím, zda-li mě vyslechne, ale musím se o to alespoň pokusit, o to , abychom s mou láskou měli klid. Myslím, že kdybychom jen odjeli, vyselo by to pořád ve vzduchu. Nepříjemné, a nevyřízené. A to jsem nesměl dovolit.

Autor: ivjur (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek B+E na Dartmouthu 8. kapitola - Nepříjemný ale nutný úkol: