Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Autista - 22. kapitola

12.08.2010 (12:30) • Coollenky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1755×

22. kapitola

Jestli jste se už probudily (z minulé kapitoly), tak vám opět přeji dobrou noc…

P.S. Omlouvám se za chyby, ale když to čtu po páté, tak je tam zkrátka nevidím...

Bella

Myslím, že tahle písnička se sem hodí dokonale...

Bolest ustupovala, určitě to bylo kvůli práškům, kterých jsem spolykala tuny, a další  přibývaly. Dávali mi dávky jako pro slona, snad abych zapomněla, ale to se nestane. Nikdo se od mého záchvatu o Petově zmizení nebavil. Oblíbeným tématem bylo počasí a nastávající prázdniny. Táta mi přinášel v krabičce jídla  z restaurace, protože nemocniční jídlo se nedalo ani polknout. Nikdy mě nenechávali o samotě i v noci mi do ucha chrápal Charlie na křesle. Myslím, že se báli, abych si něco neudělala.

---

Demetri strčil hlavu do dveří a usmál se. Chyběl mi jeho uklidňující a nakažlivý smích, po kterém teď nebyla ani stopa. Poslední dobou každý jen roztáhl pusu do stran a zadíval se mi do očí. Já vím, co to znamenalo:  Ty naše chudinko, vím, že tu není nic k smíchu, ale je lepší se smát, než brečet.

„Ahoj krásko. Můžu dál?“ zeptal se a symbolicky zaklepal.

„Nebyl to medvěd.“ Nikdo mi nevěří. S Edwardem jsem to už probírala, ale díval se na mě jako na blázna. Kdyby mě měl hodně, hodně rád, tak mi věří, nebo ne? V klucích se nevyznám a tím myslím malinké brášky, středoškoláky i staré bručouny jako je táta. Přemýšlela jsem o tom polibku, o tom úletu na parkovišti a ještě jsme si o tom spolu pořádně nepromluvili. Mezi námi je teď napjatější atmosféra než kdy dřív a to není ani pro jednoho příjemné. Nechci ztratit kamaráda, ale předstírat, že to nic nebylo, taky není ta správná varianta. Problém je v tom, že momentálně vůbec nevím co je dobré a co špatné. Nechci to řešit dnes nebo zítra, nespěchá to, ale hned jak najdeme Peta, promluvíme si.

„Vím to.“ Tátovi jsem se ani nepokoušela říct, že mě Dem odvezl a honil mě chlap s revolverem, kterého pak zaživa hodilo do ohně strašlivé monstrum. „A ty taky.“

„Bello, bouchla ses do hlavy a Carlisle říkal, že můžeš mít výpadky paměti.“ Pomalu ke mně došel a sedl si na kraj postele. Nemohla jsem uvěřit, že taky zatlouká, ale já měla důkaz, že jsem jela Demetriho autem a ne svým. Ten večer jsem byla hrozně unavená a nechtěla jsem za žádnou cenu usnout, protože jsem nevěděla, kam nás Dem veze, a tak jsem si vzala žvýkačku, která byla na palubní desce. Bohužel už byla v balíčku poslední, a protože jsem mu nechtěla v autě dělat nepořádek, strčila jsem si prázdný obal do kapsy od mikiny, kde je ještě teď. Já to kontrolovala! Z toho vyplývá, že se mi to nezdálo.

„Děláš ze mě blázna!“ Začaly mi téct slzy – Opět. „Sakra, nesnáším, když brečím.“

„To já taky,“ usmál se na mě a já si pokoušela ho představit se slzami v očích. Nešlo to.

„Kam jsi šel? Já vím že-“ Tehdy jsem si myslela, že se šel vymočit, ale byl pryč asi deset minut a možná i déle, ale to už jsme tam s Peterem nebili…

„Poslouchej mě-“ Určitě mi chtěl vnutit zase nějakou lež.

„Ne, ty poslouchej mě, ty jsi tam byl, my oba. Chtěl si mě a Petera někam odvézt. A pak jsi zastavil u toho lesa a zmizel. Potom přijel ten chlap s pistolí a chtěl nás zabít a pak jsme doběhli na louku a tam stál Felix. Ubližoval Petovi, mě nabodnul na strom a toho chlapa upálil, nakonec se tam objevili andělé a dál si nic nepamatuji.“ vzlykala jsem. Objal mě a přejížděl mi rukou po zádech.

„Bello, to se ti zdálo.“ Byla jsem na něj naštvaná. Chtěla jsem se vyprostit z jeho objetí, ale nedovolil mi to. Bušila jsem ho do zad, ale brzy jsem se unavila.

„Proč jsi tady? Proč, když mi nevěříš?“ Nadechl se, pustil mě a podíval se mi do očí.

„Přišel jsem se rozloučit,“ řekl to klidně, zato já se rozklepala.

„Co? Ne to nesmíš! Já tě potřebuji,“ horečně jsem přemýšlela, co by mu zabránilo v odjezdu, ale napadaly mě samé sobecké a pro něj nedůležité důvody. Pohladil mě po tváři a znovu mě objal.

„Už jsi v bezpečí. Já jsem měl být pryč už před dvěma dny, ale chtěl jsem se ujistit, že budeš v pořádku.“ Bla, bla, bla…

„Nebudu, když odjedeš,“ chytla jsem ho okolo krku, „nepustím tě.“

„Pořád existují mobily. Telefonní číslo budu mít pořád stejné.“ Vyprostil se z mého sevření.

„Kam jedeš, můžu tě navštívit.“ Patřil k nejdůležitějším osobám mého života a teď odjede…

„Do Itálie, mám tam vzdálené příbuzné,“ trošku se zašklebil. Do Itálie…To je přes  půlku světa. Když si budeme volat, uslyšíme šplouchání oceánu, to je hrozný!

Podívala jsem se na okno proti mně a stejně jako při mém záchvatu, jsem v něm uviděla Edwarda, tátu a Demetriho. Peter tam už nebyl… Zadívala jsem se na trojici a najednou zmizel i Demetri. Puf! A vypařil se.

Znovu jsem ho objala a zašeptala:

„Budeš mi chybět.“

„Ty mně taky Bells.“

Půlka světa se mi rozpadla a já se musela postarat, aby ta druhá držela jako skála.

„Když odjíždíš, tak mi můžeš do očí říct, že jsi tam se mnou v tom autě byl. Já to nikomu neřeknu, protože by mi hned měřili teplotu a zůstala bych další týden na práškách, což bych nepřežila. Jen chci vědět, že nejsem blázen, to je celý.“ Netrpělivě jsem ho sledovala se zatajeným dechem. Hledala jsem byť nepatrný náznak, znamení… Nic.

Otevřely se dveře a do pokoje vtrhl Charlie.

„Nesu ti jídlo.“ To byla ta poslední věc, na kterou jsem myslela.

Dem se na mě usmál, vstal a zamířil ke dveřím.

„Nashledanou, Charlie.“ Prošel kolem táty, otevřel dveře a na prahu se ještě otočil a kývl na mě. Okamžitě jsem ožila.

„Tím kývnutím myslíš ano? Mám pravdu.“ Zasmál se tím upřímným, nakažlivým smíchem a zavřel za sebou dveře. Pousmála jsem se. Nejsem blázen, a když to vím, mám větší  šanci, že najdu Petera.

S jeho kývnutím se objevilo i mnoho otázek. – Kdo odvezl mé auto? Opravdu jsem se objevila na zahrádce paní Cullenové?...

Mám skvělého přítele…

„Co to mělo znamenat?“ zeptal se zmatený Charlie.

„To nic,“ zavrtěla jsem hlavou, „a dnes se jdi vyspat domů, vypadáš hrozně.“

„Ale-“ Chtěl protestovat, ale bála jsem se, že jeho záda další noc na křesle budou snášet špatně.

„Jdi a díky za večeři,“ ukázala jsem na mastný balíček. Byly v něm čínské nudle, cítila jsem to. Ty měl Pete nejradši… Padla na mě zas ta děsivě smutná nálada. Teď jsem si uvědomila, že  mě Dem opustil. Už ho neuvidím! Jiní by řekli: ‚Ještě budeš mít stovky kamarádů.‘, ale to nebyl můj případ.

Nevím, co to do mě vjelo, ale měla jsem chuť na někoho křičet. Vykřičet ze sebe ten strach o Peta a smutek  kvůli Demetrimu. Nálady jsem teď střídala častěji než spodní prádlo.

„Vyspi se na zítřek, je to důležité a netvař se jako boží umučení. Edward a Demetri ti tu pořád dělají opičky, tak jim udělej radost. Rozvesel se trochu,“ usmál se a já jen žasla. Peter je nezvěstný víc jak 72 hodin a nemám se mračit?

„Ztratil se ti syn! Copak si na něj nevzpomínáš? Zbláznili jste se všichni, nebo co? Proč pořád děláte jako by se nic nestalo!“ začala jsem na něj křičet. Pocítila jsem vztek a obrovský pocit bezmoci. Táta trochu zrudnul a zkrabatil čelo.

„Koukej se chovat jako dospělá, Isabello! To, že tady každý nešílí a neřve na celou nemocnici neznamená, že o něj nemáme starost. S tvým přístupem bychom ho nenašli nikdy. Doktor říkal, že budeš v pořádku, tak se tady nelituj a pomoz nám ho najít. Vzpomínej, přemýšlej, kam by mohl jít, protože v tom lese není. Prohledali jsme každý strom a nic.“ Zaskočil mě a zastyděla jsem se. Neměla jsme být tak zlá. To bylo poprvé, co na mě křičel – hrozný pocit, ale horší bylo, že měl pravdu, ve všem. Vzpomínala jsem na svoje chování v uplynulých hodinách a nejradši bych se propadla.

„Omlouvám se, máš pravdu, najdu ho. Proč si říkal, že je důležité, abych se na zítřek vyspala?“ odvedla jsem řeč jinam, doufajíc, že přejdeme k příjemnější konverzaci.

„Zítra jedeme ke Cullenům,“ řekl to jako hotovou věc.

„Cože?“ vůbec se mi tam nechtělo, neměla jsme důvod.

„Musíš nějak poděkovat Esmé, že tě našla.“ Mám děkovat za něco, co se nestalo? To je absurdní.

Počkat! Když oni říkají, že mě našli u nich, ale Dem mi vlastně potvrdil, že jsem byla na té louce s Felixem, znamená, že lžou… Nebo mě tam někdo odnesl.

Zvedla jsem se z postele, popadla tašku s mými věcmi a mířila jsem ven.

„Kam jdeš?“ Věděla jsem přesně, co mám udělat a kam jít, ale až zítra, až bude světlo…

„Jak jsi před tím říkal: ‚Doktor tvrdí, že jsem v pořádku.‘ Už tu nemám co dělat.“

21. kapitola

Shrnutí

23. kapitola

Jestli jich bude dost, asi nezůstanu jen u 25 kapitol. Záleží na vás...

Coollenka Elí :o)

Autor: Coollenky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Autista - 22. kapitola: