Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Anglický trojúhelník - II. kapitola

07.11.2012 (17:30) • RosalieLillianHale4 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1514×

Vzala mě za ruku a vedla mě zpět nahoru...

„Buch! Buch! Buch!” rozeznělo se druhým patrem. Sue se mnou stála za dveřmi, zpoza kterých se celou noc ozývalo to chrápání, a bušila na ně vší silou.

„No, jo! Už jdu, už jdu! Hoří snad? To bych cítil, ne?” ozval se náhle mužský hrubší hlas a těžké kroky, které mířily k nám. Pak se dveře prudce rozletěly. V nich stál vysoký, černovlasý, svalnatý muž oblečený v neupravené bílé košili a béžových kalhotách, značně rozcuchaný a rozespalý.

„Nebuď drzý, Jacobe!” napomenula ho Sue. „Už dávno máš být vzhůru a pracovat! Čeká tě nenaštípané dříví, nezastříhaná zahrada a nenatrhané čerstvé květiny pro slečnu Rosalii!” vyčetla mu pohotově.

„Slečna Rosalie si může jednou natrhat kytky sama! Stačí, když sejde patro a vyjde na zahradu! Ale ne! Ona bude radši hodiny sedět u zrcadla a na zahradu koukat jenom z okna!” postěžoval si muž. Na tu slečnu se už opravdu těším! Ta bude zajímavá.

„Jacobe! Už jednou jsem ti řekla, že nemáš pány soudit! To ti nepřísluší!” pokárala ho Sue.

„Jasně, jasně! Já jsem jen chudák zahradník, který vděčí pánům za střechu nad hlavou. To je jedno! Tak o co jde?” zeptal se zvědavě a jeho zrak najednou ulpěl na mně. Zrudla jsem jako rajče na otcově záhonku. Měl tak uhrančivé oči!

„To je naše nová síla. Bude sloužit paní Esmé! Jmenuje se Bella. Potřebuji, abys ji vzal na půdu a snesl jí do jejího pokoje nábytek, který si tam vybere. Až to uděláš, doufám, že doženeš svou práci, která už měla být hotová!” spustila Sue tak rychle, že i já jsem sotva stíhala pochytat vše, co řekla. Pak se ještě otočila na mě.

„A ty, Bello. Dnes máš ještě volno, aby ses zabydlela. Ale až se tak stane, přijď do kuchyně, abych tě seznámila se zbytkem sloužících a tvými povinnostmi,” dodala mile a odešla pryč. Zůstala jsem na chodbě sama s Jacobem. Hleděl na mě a já na něj. Pak se rošťácky pousmál tak, že jsem šla málem k zemi.

„Takže Bella, jo?” začal provokativně. „Hmmm, tak tedy pojď, no. Ale varuji tě! Budeme spolu nahoře sami! Abych ti tím hned první den nezkazil pověst, růžičko!” uculoval se dál rošťácky, když bral klíče ze zdi jeho pokoje někde vedle dveří. Byla jsem červená až na zadku! Takhle se mnou ještě žádný muž nikdy nemluvil! Kdy taky? Když mě otec ostře hlídal, abych se s žádným ani neviděla. Ale i když jsem se červenala, jeho hra se mi líbila, a tak jsem se rozhodla, že si zahraju s ním!

„No, děkuji za včasné varování, fešáku! Ale možná by ses měl bát spíš ty. Ještě mě vůbec neznáš, nevíš, kdo jsem. Co když naopak tou chvilkou na půdě zkazím pověst já tobě?” opáčila jsem stejným rošťáckým tónem jako on. Zmrznul a znejistěl. Ten pohled bych vám přála vidět! Naprosto jsem ho rozhodila! Bylo znát, že nebyl zvyklý, aby mu nějaká žena dokázala oplatit stejnou mincí. Byl to skvělý pocit být nějakému muži rovna!

„Páni! Holka, ty se nezdáš! Ale vážně se mi líbíš!” reagoval na má slova ohromeně, když se z toho zaskočení probral.

„To je škoda! Ty mě totiž vůbec ne! Takže, když jsme si to tak pěkně vyjasnili, můžeš mi k mé posteli dodat ještě ten zbytek nábytku?” zacukrovala jsem sladce. Posmutněl.

„Takže postel už máš? To mě mrzí! Myslel jsem, že nahoře vybereme nějakou spolu, abychom později měli pohodlí,” prohodil nevinně. Vytřeštila jsem oči. Skóroval! Když viděl mou reakci, se smíchem se vydal směrem k půdě a já za ním. Však počkej! Já ti to vrátím! plánovala jsem si odvetu.

Na půdu vedly z našeho druhého patra pro služebnictvo uzounké schody. Velká místnost s vrzavou podlahou, pološerá, s obrovskou spoustou nábytku, který tam nevyužitě ležel. Velká část byla bývalý majetek paní Backetové. Poznala jsem i některé její osobní věci, které se tam povalovaly mezi vším ostatním. Myslela jsem, že Cullenovi vše po staré majitelce vyhodili nebo rozdali, ale ne. Vše tu bylo schované. Zvláštní. Za toto gesto si jich nesmírně vážím. Prohlížela jsem si jednu věc po druhé a vybavovala jsem si tím různé vzpomínky. Představa, že si můžu některé věci po paní Backetové vybrat a používat je, byla kouzelná.

„No, tak co to bude, růžičko?” zeptal se tiše Jacob, který mě celou dobu pozoroval. Do oka mi padlo křeslo, ve kterém jsem paní Backetovou našla. Stávalo vždy před krbem vedle malého kulatého stolečku. Vysoké, měkounké, s květovaným polstrováním. Takový ten ušák. Sedávala tam každou chvíli a četla si. Na tom stolečku měla k četbě horký čaj a sušenky. Nevadí mi, že v něm zemřela. Měla to křeslo nejraději, budu v něm sedávat ráda tak jako ona.

„Určitě to křeslo,” řekla jsem zamyšleně. Oddychl.

„Bezva! Něco lehčího sis už vybrat nemohla,” okomentoval mou volbu. Usmála jsem se. Tak lehčího, jo? No, počkej. Zapátrala jsem po celé půdě. Očima jsem zastavila na dvoudvéřové velké skříni na oblečení. I tu jsem pamatovala. Když se otevřela, měla po jedné straně místo na zavěšení šatstva a na té druhé poličky a šuplíčky, které se táhly odshora dolů. Sice mi v ní zbyde asi spousta místa, ale co bych pro Jacoba neudělala, že? Pousmála jsem se.

„No, a určitě ještě tu skříň,” ukázala jsem prstem před sebe za hromadu dalšího nábytku. Vykulil oči.

„To máš tolik věcí? Nestačila by ti truhla?” zanaříkal smířeně.

„Ale jo, stačila. Ale když si můžu vybrat... Mám prostě ráda velké věci,” zakončila jsem. To byla chyba!

„Jo? To rád slyším! To u tebe nebudu mít všechny šance zmařené!” začal zase rošťácky a já měla chuť složit se někam mezi ten nábytek!

„Tak mi zatím odnes dolů tohle a já se tu ještě podívám,” vyhrkla jsem rychle, abych odvedla téma jinam.

„Hmmm a kde že máš pokoj?” otočil zase zpátky.

„Druhé dveře vlevo od schodiště. Jsou odemčené, ale neboj, na noc se zamykám!” utřela jsem ho. Zasmál se a začal stěhovat křeslo. Probírala jsem se dalšími věcmi. Přišlo mi divné, že si můžu vybrat do svého pokoje vše, co chci, když jsem byla jen služebná. Třeba mně bylo paní jen líto, když věděla, od koho jsem k ní přišla. Ale i když bylo od ní takové gesto hezké, bála jsem se reakce ostatních sloužících, které jsem zatím neznala. Co když oni takovou výhodu nemají? To bych asi moc nezapadla. Nechtěla jsem, abych si tím u ostatních způsobila nějaké nepříjemnosti.

„Ty, Jacobe?” začala jsem nenápadně, když Jake funěl námahou, jak stěhoval křeslo ke schodům z půdy.

„Hmmm?” reagoval soustředěně.

„Jak je možné, že si tu služebnictvo může do pokojů výbírat k zapůjčení nábytek po bývalé majitelce domu?” zeptala jsem se ho pro jistotu. Zarazil se a dal si pauzu.

„No, protože ty vůbec nevíš, kam ses dostala. Že tě vzali do služby zrovna sem k nám, tak to jsi měla velké štěstí! Naše paní a pán jsou strašně moc hodní. No, možná až na mladého pána a slečnu. O své služebnictvo se moc hezky starají a na rozdíl od jiných pánů nám dopřávají vše, co můžou. Můžeme i jíst, co chceme z jídla, které tu je. A každou poslední neděli v měsíci nám dokonce paní dává šaty, které už panstvo nepotřebuje nebo nechce. Všechno šatstvo, které nám zatím dala, bylo nošené snad jen jednou. Divné, co? Ale my jsme rádi, že máme něco pěkného na sebe! Moc si toho vážíme,” vysvětlil mi a začal zase stěhovat to křeslo. Takže snad zapadnu. Když se tak paní chová ke všem, neměl by to být problém. To se mi docela ulevilo. Služebná jsem byla přece jen poprvé, a tak bych se nerada uvedla zle. Zamyslela jsem se. Já a služebná. Dcera obchodníka se zeleninou. Ale co? Zle mi tu jistě nebude. Hlavně když už nikdy nepocítím otcův bič.

Autor: RosalieLillianHale4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Anglický trojúhelník - II. kapitola: