Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Anglický trojúhelník - I. kapitola

30.10.2012 (09:45) • RosalieLillianHale4 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1440×

„Cink! Cink!” prolomila jsem noční ticho, které zdobila jen ta krásná melodie z domu. Klavír prudce ustal. Nad schody do domu se v dálce rozsvítilo světlo. Po mých bolavých zádech přejel mráz!

Zahradní cestou se rozléhaly něčí pomalé krůčky. Malé blikotavé světýlko se přibližovalo s nimi. Pak z mlhy vystoupila drobná ženská silueta. Tmavé vlasy po lopatky spletené do copu, ostře řezaná tvář, kterou zdobily menší vrásky, mírně buclatá. Ustrojená byla v prostých tmavých šatech se zástěrkou. Krok za branou zůstala stát a opatrně si mě prohlížela.

„Dobrý večer. Co si přejete, slečno?” pravila do ticha, jako první.

„Dobrý večer,” začala jsem pomalu, „omlouvám se, že ruším, ale chtěla jsem poprosit o nějakou službu ve vašem domě,” vysvětlila jsem jí. Nadzvedla obočí. Dlouze a zvědavě si mě prohlédla odshora dolů a zase zpět. Pak se podívala ještě zkoumavěji.

„Není na přijímací pohovor trochu pozdě? Panstvo už spí. Přijďte ráno. Teď pro vás nemohu nic udělat,” řekla slušně, otočila se a chtěla odejít zpět do domu.

„Počkejte!” vyhrkla jsem a prostrčenou rukou skrz mříže jsem ji chytila za rameno, aby se zastavila. Prudce se otočila a čekala, co mám ještě na srdci.

„Nezlobte se, ale jsem zoufalá a nemám kam jít. Nemohla bych tu do rána někde přespat? Kdekoliv. Prosím! Slibuji, že když mě vaše paní ráno nepřijme, okamžitě odejdu!” Znovu nadzvedla její husté obočí. Chvíli na mě přísně hleděla, váhala. Pak udělala zpětný krok ke mně.

„No dobrá. Ale jen jednu noc!” zdůraznila, když vyndavala klíče z kapsáře, aby odemkla bránu. Oddychla jsem si. Je pravda, že s dnešním noclehem jsem to trochu nedomyslela. No, trochu hodně. Brána při otevírání strašidelně zaskřípěla. Divné. Nebyla jsem v tomto domě několik měsíců, ale za života paní Backetové takový zvuk nikdy nevydávala. Prošla jsem do zahrady. Žena zase zavřela a zamkla. V tu chvíli jsem si připadala jako nějaký zločinec, kterého právě přivedli do vězení a navždy se za ním zavřely dveře. Nebo jako šílený chovanec, kterého právě předali do ústavu a už není cesty zpět. Brrr! Otřásla jsem se nad tou představou. Ale nedalo mi to. Byla jsem po dlouhé době na místě, které tak dobře znám a přesto mi připadalo cizí. Nějaký vnitřní pocit mi napovídal, že něco je jinak. Proč? Že by předtucha?

Ta žena mě předešla a pokynula, abych ji následovala do domu. Šly jsme zahradní cestou v naprostém tichu. Mlha nás obepínala ze všech stran a značně se ochladilo. Proč už ten klavír nehraje? Prý že panstvo spí. A kdo to tedy hrál? Ona? To mi tu nebude tak zle pokud mě přijmou, když noví majitelé dovolují služebnictvu, aby si hráli po nocích na jejich piano. Došly jsme ke vchodovým dveřím, do kterých se stoupalo po širokých dlouhých schodech. Na nich mě vždy vítala paní Backetová. Stála přesně uprostřed s rozpřaženou náručí a já jí utíkala vstříc... Ze vzpomínky mě vytrhlo rázné zabouchnutí. Trhla jsem sebou! Byla jsem uvnitř. Vše bylo tak, jak jsem si pamatovala. Středně velká uváděcí hala, po pravé straně schodiště vedoucí nahoru, dole vedle něj vchod do pracovny. Po celé levé straně byla úzká chodba vedoucí k zadním dveřím. V té chodbě byly ještě dva vchody do dalších dvou místností – jeden vpředu do salonku a druhý vzadu do jídelny, naproti jídelně byl za schodištěm schovaný vchod do kuchyně.

„Pojďte se mnou nahoru. Ale potichu! Ať nevzbudíme panstvo,” požádala mě. Prý potichu! To její zabouchnutí dveří by vzbudilo i mrtvé! Ale byla jsem jí vděčná. Nechá mě tu přenocovat, a to nemusela. Jsem její dlužník. Následovala jsem ji do druhého patra, kde jsme zatočily doleva. U druhých dveří od schodiště jsme zastavily. Odemkla zase jedním z jejích klíčů a postrčila dveře dovnitř dokořán.

„Tak prosím, slečno. Světlo vám tu nechat nemohu. Bohužel vám teď ani nezatopím, ale jinak vám přeji příjemnou dobrou noc,” pronesla velmi tiše. Vešla jsem do temné místnosti. Zavřela za mnou. Slyšela jsem ještě, jak se její kroky vzdalují na druhý konec chodby a zavírají za sebou také dveře.

Zůstala jsem sama v naprosté tmě. Když mé oči trochu přivykly, spatřila jsem po pravé straně obrys postele. Přešla jsem k ní a posadila se. Odložila jsem si i svůj ranec s věcmi, který jsem do teď křečovitě svírala v rukou. Pohlédla jsem k oknu. Nebylo vidět nic, jen ta hustá mlha a tma. Schoulila jsem se na postel celá. Co asi teď dělá maminka? Jestlipak už spí? Otec teď určitě sedí ve své pracovně, čte noviny a zvesela nasává svůj oblíbený bourbon. Nelituji svého útěku. Lituji jen toho, že neuvidím maminku. Co asi bude ráno? Co budu dělat, když nedostanu žádnou službu? No co! Tak to půjdu zkusit jinam! Klidně budu chodit od domu k domu! Někde mi práci určitě dají! V místnosti pode mnou se ozval tlumený pohyb. Zpozorněla jsem, ale to už bylo zase ticho. Znérvózněla jsem. Nahánělo mi to tu celé hrůzu. Za paní Backetové byl tento dům tak živý a veselý. A teď? Ticho, smutno, prázdno. Začala mi být zima. Zachumlala jsem se do ušitého přehozu, který byl ustlaný přes postel. Ještě chvíli jsem se snažila zaznamenat nějaký zvuk nebo pohyb v tom nepříjemném tichu, ale nic. Jediné, co bylo slyšet, byl vítr za oknem a nějaké tiché chrápání z jiné místnosti na patře. Zoufale jsem se na tyto jediné dva zvuky upnula, abych se necítila stísněně. Vítr, zachrápání, vítr, zachrápání, vítr, zachrápání... Poté jsem usnula.

♣♥♣ 

Ráno mě vzbudila řezavá bolest. Zatracená záda! Zatracený otec a jeho bič! Pomalu jsem se nemotorně posadila. Sakra! Zrovna teď taková bolest, když mám před sebou setkání s paní. Venku už bylo světlo. Rozhlédla jsem se po místnosti. Nebylo tu nic jiného než postel, na které jsem spala. Připadala jsem si opravdu jako trestanec ve své cele. Vyndala jsem si z rance hřeben, abych se aspoň učesala. Každý svůj pohyb ruky jsem v zádech cítila jako další ránu otcovým bičem. Když jsem se trochu upravila, nevěděla jsem co dál. Jak se mám zachovat? Mám sejít dolů do kuchyně? Vím, kde je, ale co když cestou potkám někoho z nových pánů? Asi není vhodné, aby se jim cizí osoba, která jde žádat o službu, potulovala sama po domě. Rozhodla jsem se tedy, že raději počkám až pro mě přijde ta žena. Konečně jsem slyšela nějaké zvuky! Z té místnosti, ze které bylo celou noc slyšet chrápání, se teď ozývalo pokašlávání. Někde z přízemí byl slyšet tichý dívčí smích. A v té místnosti pode mnou jsem opět slyšela tlumený pohyb. Pak jsem zaslechla něčí kroky na chodbě, které se pomalu šouraly k mým dveřím. Tam zastavily a ozvalo se opatrné zaklepání.

„Slečno? Jste vzhůru? Mohu vstoupit?” promluvila ta žena ze včerejší noci.

„Ach, ano! Jistě! Pojďte dál, prosím!” odpověděla jsem slušně a snažila se vsedě trochu narovnat, abych vypadala aspoň trochu důstojně. Žena vešla dovnitř. Usmála se na mě. Nelžu! Vážně se usmála!

„Dobré ráno. Vyspala jste se trochu?” ptala se zdvořile.

„Ano. Mockrát vám děkuji. Jsem vaším dlužníkem,” odpověděla jsem.

„To je v pořádku, slečno. Je to to nejmenší, co jsem pro vás mohla udělat. Uvidíme, zda pro vás budu moci udělat něco více. Pokud jste připravená, můžeme jít, paní vás očekává,” oznámila mi. Zhluboka jsem se nadechla.

„Děkuji. Tak tedy pojďme,” vyzvala jsem ji a zvedla se s postele. Má záda se ihned připomněla. Vyšly jsme na chodbu a vydaly se ke schodišti. Sešly jsme až do přízemí a zastavily před salonkem. Žena nejprve zaklepala, poté jsme vstoupily.

Salonek byl obložený vyřezávaným dřevem. Naproti dveřím byl obrovský krb, ve kterém hořel oheň. Pod oknem byla lavička k posezení, naproti oknu byla u zdi přistrčená dvojsedačka, před ní oválný leštěný stolek a před stolkem ještě dvě křesílka. V jednom z nich seděl zády k nám světlovlasý starší muž a četl si noviny. Na dvojsedačce seděla starší dáma ve vínových šatech a něco sepisovala. V okamžiku, kdy jsme vešly, k nám zvedla hlavu. Usmála se. Měla ten nejkrásnější úsměv, který jsem kdy na nějaké ženě viděla. Ta žena, která mi chtěla pomoci, se mírně poklonila, raději jsem udělala totéž, a pak začala mluvit.

„Tak, to je ona, madam. Přišla v noci. Hledá nějakou službu. Nechtěla jsem vás už budit, proto jsem jí dovolila přenocovat v pokoji pro pomocný personál,” vysvětlila té dámě. Přikývla, že rozumí a stále se usmívala.

„Děkuji, Sue. To jste udělala dobře,” pochválila ji nahlas. Sue. Konečně vím aspoň její jméno. Pak se ta dáma podívala na mě.

„Jak se jmenuješ?” zeptala se zvědavě.

„Bella, madam,” odpověděla jsem.

„Bella? Co je to za jméno?” podivila se.

„Promiňte, madam! To je zkráceně Isabella,” opravila jsem se rychle! Ještě více se usmála.

„Nic se nestalo. Takže ty hledáš službu? Ale proč? Cožpak nemáš žádnou rodinu?” ptala se jemně a opatrně.

„Ne, madam. Jsem sama. Sirotek. Donedávna jsem sloužila na sousedním panství, ale jeho krutý majitel své služebnictvo týrá. Už jsem to déle nesnesla a utekla jsem,” zalhala jsem s těžkým srdcem té krásné a příjemné dámě.

„Ach, ano! O tom muži jsem už něco slyšela. Doopravdy je tak šílený, jak se o něm povídá?” zděsila se.

„Je! Mnohem více, než se říká. Věřte mi, madam. Mám důkaz, ale netroufám si vám ho...” chtěla jsem ji přesvědčit.

„Óh, ne, Bello! Já ti věřím, to je v pořádku!” ujistila mě starostlivě. „Jen se obávám, že ti nebudu mít jak pomoci. Je mi strašně líto tvého trápení a bolesti, ale bohužel zrovna nikoho do služeb nehledám,” pronesla lítostivě. Pocítila jsem zklamání. Byla tak hodná, krásná a starostlivá. Pracovala bych pro ni ráda. Vtom si ten muž, který doposud seděl zády v křesle a předstíral, že si čte noviny, decentně odkašlal.

„Ale Esmé! Já myslím, že si jednu služebnou navíc můžeme klidně dovolit,” ujistil ji klidným a příjemným hlasem. „Víš přece, že už dlouho chci, abys měla vlastní komornou. Jsi hodná, že jsi léta dávala přednost našim dětem, ale teď je řada na tobě. Zasloužíš si mít vlastní pomocnici,” zakončil dobrosrdečně. Láskyplně se na něj podívala.

„No, dobrá tedy. Když to říkáš ty, drahý. V tom případě jsi přijata, Isabello,” otočila se tváří ke mně. Ulevilo se mi! Měla jsem neskutečnou radost! Mohu zůstat v domě, který jsem znala a milovala. Sue se také usmála.

„Tak jí, Sue, přidělte pokoj. Se vším ji seznamte, vysvětlete jí, co bude třeba, představte ji ostatním a ráno ať se hlásí u mne v pokoji. Já už jí pak dovysvětlím zbytek,” zakončila vesele.

„Jak si přejete, madam,” odpověděla Sue a mírně se zase uklonila. Já také. Pak jsme odešly ze salonku.

„Tak tě tedy vítám do rodiny!” řekla mi na chodbě Sue a vřele se usmála.

„Děkuji! Moc si vážím toho, co jste pro mě udělala!” ujistila jsem ji upřímně.

„Což já, ale pan Cullen! Je to zlatý člověk! Buď ráda, že se za tebe tak hezky přimluvil. A paní Esmé? Hodnější ženu neznám! U ní ti bude dobře! No, tak nejprve zařídíme ten tvůj pokojík,” pravila mateřsky. Vzala mě za ruku a vedla mě zpět nahoru.

Autor: RosalieLillianHale4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Anglický trojúhelník - I. kapitola: