Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Andie Black (8. kapitola)

08.11.2010 (15:30) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3730×

Jenomže to nejtěžší mě teprve čekalo. V pondělí ráno samozřejmě čekal na parkovišti. Kvůli dědovi jsem si nemohla nic promyslet, takže když ke mně David přišel, nebyla jsem připravená. Nemohl vědět, co všechno se přes víkend změnilo. Políbil mě na rty, ale moje srdce se ani nehnulo. Volalo po jiných rtech.

Na hodinách jsem absolutně nedávala pozor, promýšlela jsem, co budu dělat dál. Byla jsem si jistá, že po Davidovi netoužím. Nic k němu necítím. Nebo rozhodně ne nic, co by se dalo srovnávat s tím, co jsem cítila k Alexovi. Nechápala jsem, jak jsem mohla takhle obrátit. Nenáviděla jsem Alexe za to, co mi řekl. Myslela jsem, že už mu nikdy neodpustím. A teď? Nedokázala jsem ho dostat z hlavy.

Panebože, já se do něj zamilovala. Teď teprve mi to došlo. Proto jsem byla vždycky zklamaná, když se mnou nebyl. Toužila jsem po něm stejně jako on po mně. Celou dobu. Trápilo ho každé moje odmítnutí a prostě chtěl, abych na to, že ho mám ráda, přišla sama.

Byla jsem rozhodnutá se po škole rozejít s Davidem. Když jsme se pak potkali, chytnul mě za ruku tak, že jsem nedokázala ucuknout. Vedl mě na parkoviště, ale já nevěděla, jak mám svoji ruku vykroutit tak, abych mu neublížila. Když jsem se rozhlédla, srdce se mi zastavilo.

Alex na mě čekal. Alex mě viděl jít ruku v ruce s Davidem. Alex se naštval. Alex odešel. To bylo jediné, co mě zajímalo – co dělal Alex. Ne!!! křičela jsem v duchu.

Otočila jsem se k Davidovi: „Promiň, ale já už s tebou nemůžu být. Nezlob se.“ Rozběhla jsem se k autu a rozjela jsem se do La Push. Šlápla jsem na plyn a po tváři se mi kutálely slzy. Jak se to mohlo takhle pokazit? Zrovna teď, když jsem si uvědomila, jak moc mi na něm záleží.

Doběhla jsem k domu Clearwaterových a zuřivě jsem zaklepala. Otevřela mi Lindsey.

„Jéé, ty už jsi tady!“ zavolala a pak se mi podívala do tváře. „Co se stalo?“

„Je tady Alex?“ zavzlykala jsem.

„Ne. Ale, Andie, co se stalo?“

„Už musím jít,“ neodpověděla jsem jí a běžela jsem pryč.

Musím ho najít, musím mu vysvětlit... Chci Alexe, přála jsem si a šla jsem na First Beach. Po pěti minutách se v lese za mnou objevil pískově šedý vlk.

„Alexi, prosím, poslouchej mě,“ prosila jsem. „Já už s ním nejsem, rozešla jsem se s ním!“ Zavrčel. „Věř mi.“ Díval se na mě svýma modrýma očima, pak se otočil a odešel do lesa.

Ach jo, posteskla jsem si. Všechno jsem zkazila. Sedla jsem si na kousek naplaveného dřeva a položila jsem si ruce do dlaní. Začalo mi připadat jaksi osudové, že na téhle pláži se vždycky pohádáme.

„Ty jsi vážně neuvěřitelná,“ ozvalo se zpoza mých zad a já se hrozně lekla. Alex se vrátil.

„Alexi, já s ním už nic nemám.“

„Tak proč jsi ho držela za ruku?“ zeptal se.

„Nedržela. On držel mě,“ odvětila jsem.

„A ty ses nechala. Jenom mi řekni proč,“ zavrčel.

„Jenom jsem nevěděla, jak mu to říct. Nechtěla jsem mu ublížit,“ špitla jsem.

„A mně jsi mohla ublížit, když jsi byla s ním?“

„To jsem nechtěla. Nemohla jsem přece vědět, že se mi přijdeš omluvit!“ zvýšila jsem hlas.

„Andie, já už na tohle vážně nemám. Nejdřív mě posíláš pryč jako nějakýho zločince, pak se objevíš v La Push a děláš jako by se nic nestalo, chceš mě u sebe, a pak jsi zase s ním!“

„Ty mi to taky neděláš zrovna nejjednodušší!“ opáčila jsem.

„Aspoň vím, koho chci,“ zasyčel a otočil se k odchodu.

„Alexi, počkej!“ zavolala jsem na něj, ale nezastavil. V zuřivé touze udržet ho tady jsem ze sebe strhla bundu, rozepla jsem si mikinu a sundala jsem si boty.

„Fajn, tak si běž, vykoupat se můžu i bez tebe,“ křikla jsem za ním, otočila jsem se k vodě a vběhla jsem do té ledové vody.

„Co to sakra děláš?“ zavolal na mě, protože ho moje věta donutila otočit se.

„Jdu se koupat, dneska je na to ideální počasí,“ řekla jsem ironicky a podívala jsem se na šedivou zataženou oblohu, zatímco jsem postupovala dál do vody. Sahala mi po pás. Bože, byla tak ledová.

„Andie, přestaň,“ odpověděl smířlivě a udělal několik kroků k vodě.

Otočila jsem se na něj. „Tys mě neposlouchal, když jsem ti to vysvětlovala, tak proč bych měla poslouchat já?“ Nohy mi mrzly a voda už mi smočila celé břicho.

„Pojď ven a promluvíme si,“ vyzval mě.

Udělala jsem krok ke břehu, ale něco proplulo kolem mých nohou. „Alexi, něco tu je.“

„Andie, nedělej fóry a polez. Musí ti být hrozná zima,“ natáhnul ke mně ruku. Chtěla jsem mu podat svojí ruku, ale v ten moment mi to něco obmotalo pravou nohu a táhlo mě to do moře. Moje ruka zalapala doprázdna, sotva jsem se stihla nadechnout a byla jsem pod vodou. Snažila jsem se zapřít volnou nohou, ale klouzalo mi to a brzy už jsem nedosáhla. A navíc mi docházel kyslík. Tohle je zlé. Alex si totiž určitě myslí, že to jenom hraju.

Absence vzduchu v plicích mi jenom přidala pocit beznaděje. Za pár minut to mám za sebou. Mozek déle bez kyslíku nevydrží. Nebo dřív zmrznu. Ledová voda mi sevřela hrudních. Najednou jsem se vynořila nad hladinu a zhluboka jsem se nadechla. Alex připlaval k mojí noze a snažil se ji vyprostit, ale nešlo to. Hlava mi zajela opět pod hladinu. Podepřel mě, abych se mohla nadechnout a podařilo se mu uvolnit moji nohu. Chytil mě kolem pasu a držel moji hlavu nad vodou.

„Jsi… v pořád… ku?“ zalapal po dechu.

„Jo,“ zakašlala jsem. Byli jsme asi dvě stě metrů od břehu. Snažila jsem se sebrat sílu a plavat ke břehu. Příliv nám pomáhal.

„Můžeš ještě?“ zeptal se.

„Jasně,“ zalhala jsem. Byla jsem na pokraji sil. Když už jsme se blížili ke břehu, každý metr jsem zkoumala, jestli už nedosáhnu na dno. Deset metrů od pláže mě Alex podepřel a vytáhl mě na břeh. Sundal ze mě mokré tričko a zabalil mě do mikiny a bundy, které jsem nechala na břehu.

„D-d-d-d-ík,“ zadrkotala jsem zubama. Vzal moje boty do jedné ruky, druhou mi podtrhl nohy a vzal mě do náručí. Třásl se, ale jemu rozhodně zima nebyla. Byl asi naštvaný?

„P-p-p-ro-mi-miň,“ omluvila jsem se mu. Nic neříkal. To nebylo dobré znamení. Vběhl do domu a odnesl mě do patra do svého pokoje. Zavolal Nicole, která mi svlékla mokré oblečení a oblékla mě do suchého, pravděpodobně jejího oblečení. Lindsey přinesla deky, které přese mě přehodila, a Nicole mě ještě přikryla peřinou. Zuby se mi roztřásly ještě víc. Jejich hlasy jsem slyšela jen z dáli.

„Zavolám Jakeovi, ty u ní zůstaň,“ řekla Nicole. Otevřela jsem oči.

„A-a-alexi...“

„Pšt, nemluv,“ tišil mě, zatímco se převlékal do suchého oblečení. Sednul si ke mně a položil mi ruce na tváře. Bylo to příjemné. „Lehl bych si k tobě, to by se ale tvýmu tátovi asi moc nelíbilo.“

„N-n-ne, pojď s-s-se-m,“ vydala jsem ze sebe. Lehl si na postel a sevřel mě v náručí. Po chvíli jsem jeho teplo cítila i přes několik vrstev oblečení.

„Ty jsi vážně číslo,“ zašeptal mi do ucha.

„Ale-x-xi, mrzí mě t-t-to,“ už jsem mohla skoro mluvit.

„Je mi jasný, že tu příšeru jsi nepřivolala, ale do té vody jsi lézt nemusela,“ pokáral mě.

„Mám tě ráda,“ řekla jsem bez jakékoliv návaznosti. Jeho překvapení bylo skoro hmatatelné. Odtáhl si mě od sebe, aby se mi podíval do očí.

„Andie!“ zašeptal s takovým nadšeným přívalem citu. Sevřel mě opět v náručí, políbil mě na spánek a pronesl: „Já tebe taky.“ Srdce mi vyskočilo z hrudi a běželo za Alexem. Věděla jsem, že s nikým jiným se nikdy nebudu cítit tak, jako s ním.

O čtvrt hodiny později vběhl do pokoje táta a vzápětí i mamka. Podezíravě a naštvaně se podíval na Alexe, a pak se otočil na mě. „Andie, co jsi to zase vyváděla?“

„Jenom jsem se chtěla vykoupat,“ zalhala jsem. „Zamotala jsem se do nějakých rostlin nebo co, Alex mě zachránil.“ Táta upřel svůj pohled na Alexe.

Mamka přistoupila blíž k posteli: „Jsi v pořádku, zlato?“

„Jo, mami, nic mi není. Jen mi byla zima, ale o to se postaral Alex,“ začervenala jsem se.

„Je to příjemné, viď?“ usmála se a ždouchla do táty. „Ta vlkodlačí teplota má něco do sebe. A díky, Alexi.“

„To nestojí za řeč,“ odpověděl.

„Odvezeme tě domů,“ ohlásil táta.

Ne! Já odsud nechci! Podívala jsem se zoufale na mamku.

„Ehm, Jaku, myslím, že Alex se o ni postará,“ řekla a já jí byla moc vděčná.

„Vždyť zítra musí do školy,“ namítl táta.

„Já ji odvezu,“ nabídl Alex.

„No dobře,“ povolil táta. Sklonil se ke mně a dal mi pusu na čelo: „Hezky se vyspi. Uvidíme se zítra ve škole. A ty, jestli se jí dotkneš, tak ti ty ruce urazím. To, že tě chápu, neznamená, že ti budu tolerovat všechno.“

„Dobrou noc, Andie. Dobrou, Alexi,“ popřála nám mamka a odtáhla tátu pryč.

Kdyby věděl, pomyslela jsem si.

„Zítra asi budu bez rukou,“ zasmál se a sevřel mě pevněji v náručí. Zasmála jsem se s ním.

S pocitem vítězství jsem usnula.

„Andie?“ slyšela jsem z dáli. „Je čas vstávat.“ Otevřela jsem oči. Ležel opřený o bok a skláněl se nade mnou.

„Předem tě upozorňuju, že nevstávám a že na mě žádný pusy neplatí,“ řekla jsem kysele a koukla jsem se do jeho očí.

„Řekla sis o to,“ zasmál se, rychle se zvedl, přehodil si mě přes rameno a vylezl z postele. Daleko od postele mě postavil na zem, sjižděla jsem po jeho těle, než jsem se dotkla špičkami podlahy. Zahořela jsem touhou. Stoupla jsem si na špičky a chtěla ho políbit. Rezignovaně se sklonil, ale ne tak, abych si myslela, že vyhrávám. Políbil mě do vlasů a ustoupil. „Ty asi nechceš, aby moje ruce patřily k tělu, viď?“

„Přece se táty nebojíš?“ poškádlila jsem ho a sápala jsem se na něj.

Chytil mě za ruce, které se ho snažily obejmout kolem krku, a rozpojil je. „Když tě dneska nepřivezu do školy, nebudou to jenom ruce, který mi už nebudou patřit.“

„Táta přece neřekl, kdy mám dorazit. Můžeme se zdržet,“ mrkla jsem na něj.

„Nepokoušej mě, zase tak moc se ovládat neumím.“

„Tak se neovládej,“ navrhla jsem mu. Radši ode mě odstoupil a oblékal se. „Ach jo,“ zamumlala jsem a on se zasmál mému nabručenému tónu.

„Počkám na tebe dole,“ řekl, když se oblékl, a políbil mě na čelo.

„Klidně tady můžeš zůstat,“ zašeptala jsem.

„Radši ne,“ zašklebil se a odešel.

Nasnídali jsme se a vyrazili jsme do Forks. Na parkovišti před školou čekali naši. Usmála jsem se na Alexe, poděkovala jsem mu za svezení a dala jsem mu pusu na tvář.

„Kdy se zase uvidíme?“ zeptala jsem se ho dřív, než jsem vystoupila z auta.

„Asi v pátek,“ odpověděl.

„Až?“ posmutněla jsem. Vždyť dneska je teprve úterý!

„Jo. Vezmu si hlídky teď, abych měl o víkendu volno,“ navrhnul.

„Hm. No dobře, tak zatím,“ rozloučila jsem se.

„Měj se krásně.“

Táta s mamkou mi vyšli naproti, zatímco Alex otočil auto a odjel zpět do La Push. Usmála jsem se na ně a zamávala jim.

„Ten má teda štěstí, že tě přivezl včas,“ řekl táta a šel ke škole.

„Chápu to správně, že ty a Alex...?“ zašeptala mi maminka do ucha.

„Asi jo,“ zasmála jsem se a chytla jsem ji za ruku. Na chodbě jsme se rozloučili a každá jsme odešly do jiné třídy. Neuvědomila jsem si, že mám společnou hodinu s Davidem. Váhavě jsem si sedla vedle něj.

„Ahoj, Andie,“ pozdravil mě.

„Ahoj,“ odpověděla jsem mu nejistě.

„Tak co dneska podnikneme?“ zeptal se.

„Jak to myslíš? Přece jsme se včera rozešli...“ zašeptala jsem nechápavě.

„Jaký rozchod?“ podivil se.

„Mrzí mě, jestli jsem se včera nevyjádřila dost jasně.“

„Ty se se mnou vážně rozcházíš? Proč?“ řekl udiveně a naštvaně.

„Davide, já k tobě nic necítím. Promiň,“ vysvětlila jsem mu popravdě.

Neodpověděl, jen na mě dál nevěřícně zíral. Za chvíli přišel do třídy profesor a já jsem se soustředila na výklad nové látky. Pak se mi do hlavy přimotal Alex a já věděla, že budu muset jít s pravdou ven i doma. Povzdechla jsem si.

Večer jsem svolala rodinu dohromady.

„Chtěla bych vám jenom říct, že jsem teď s Alexem. Budu víc v La Push.“

„Ty chodíš s Alexem?“ zeptal se táta překvapeně.

„Nevím, jestli s ním chodím. Mám ho prostě ráda a on mě snad taky,“ odpověděla jsem a všichni se na sebe dívali významnými pohledy. Emmett vyprskl a dostal záchvat smíchu.

„Může mi někdo vysvětlit, co je tady k smíchu?“ zeptala jsem se.

„To nic, zlato. Emmett má jen rád svoje vtipy,“ objasňoval mi to děda.

Odešla jsem nahoru do pokoje a přemýšlela jsem, proč se děda tvářil tak odmítavě. Hned na to vplul děda do pokoje a posadil se vedle mě na postel. „Andie, nemám z toho zrovna radost. I když jsem to čekal.“

„Čekal?“ zopakovala jsem po něm a on ztuhl.

„Jo. Ale respektuju to. Chci, abys byla šťastná,“ odpověděl.

„Jsem,“ zareagovala jsem a zapomněla jsem, že si mám dávat pozor na myšlenky. Vybavila jsem si jeho objetí, ve kterém jsem se ráno probudila, a pocit, který mě naplňoval. Viděla jsem ve své hlavě jeho příjemně překvapený výraz, když jsem mu řekla, že ho mám ráda. A vzpomněla jsem si na každou reakci mého těla, když se mě dotknul.

„To koukám,“ zakašlal, aby mě přivedl do reality.

Zastyděla jsem se. „Je pro něj těžké držet si tě od těla.“

„Dělá to jenom kvůli tátovi,“ zamračila jsem se a oddechla jsem si, že už nemusím doma nic tajit.

Zakroutil hlavou. „Dělá to i kvůli tobě. Nechce tě do ničeho tlačit.“

„Spíš si připadám, že ho do všecho tlačím já,“ namítla jsem.

„Nechce tě ztratit. Vždyť si ještě ani nezvykl na fakt, že jsi skutečně jeho,“ povzdychl si.

Já jsem jeho. Alexova Andie. Patřím k němu. Děda to přiznal, proběhlo mi v hlavě.

„Nikdy jsem neřekl, že k němu nepatříš. Jen jsem nechtěl, abys byla s člověkem, který ti tolik ublížil,“ řekl opatrně děda.

„Změnil se. Už by mi neublížil,“ odvětila jsem a doufala jsem, že mám pravdu.

„S tím souhlasím,“ přitakal, políbil mě na čelo a odešel.

Souhlasí se mnou? Vážně úplně přehodnotil svůj názor na Alexe jenom proto, že jsem se rozhodla být s ním?

Když jsem v středu ráno přišla do školy, všichni se na mě podivně dívali. Překontrolovala jsem, jestli nemám tričko naruby nebo jestli jsem se při snidani neušpinila, ale nic jsem nenašla. Vešla jsem do třídy a všimla jsem si, jak si na mě dvě holky ukazují. Zbystřila jsem svůj sluch.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Andie Black (8. kapitola):