Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Andie Black (5.kapitola)

06.11.2010 (07:45) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3386×

Andie:

Konečně doma. Po těch týdnech ve špinavém temném sklepě jsem si svůj prosvětlený pokoj ještě více zamilovala. Naši mě chtěli ještě chvíli nechat doma, ale já potřebovala zpět do svého starého stereotypu.

Do školy jsme přijeli za pět minut osm. Spěchala jsem do třídy. Akorát jsem si sedla na svoje místo vedle Davida, když do třídy vrazil profesor.

„Andie!“ oslovil mě David. „Kde jsi byla?“

„Rodinné problémy. Babička onemocněla, vypadalo to zle,“ zalhala jsem.

„A je už v pořádku?“

„Jo,“ potvrdila jsem a za sebe jsem mluvila pravdu.

„To je dobře. Jsem rád, že už jsi tady,“ zašeptal a soustředil se na hodinu.

Po skončení hodiny jsme se rozloučili a potkali jsme se až na obědě. Dnes poprvé si přisedl k nám. Táta ani nic nenamítal. Mamka s taťkou pak odešli na další hodiny a já, Alice a Jasper jsme už jeli domů. David nás doprovodil na parkoviště. Hned jsem si všimla vysoké postavy stojící vedle našeho auta.

„No to snad ne,“ stěžovala jsem si.

„Co se děje?“ zeptal se David.

„Nepříjemnosti,“ vysvětlila jsem mu a kývla hlavou k Alexovi.

Alex nám vyšel naproti a já se mu chtěla vyhnout.

„Andie.“

„Co zase chceš? Myslela jsem, že jsem ti všechno vysvětlila dost jasně,“ zasyčela jsem.

„Andie, já to nevzdám. Budu se chodit omlouvat třeba každej den.“

„Nestojím o žádné omlouvání. Prostě už tě nechci vidět,“ vysvětlila jsem mu a sledovala jsem bolest, kterou měl vepsanou ve tváři. Trochu jsem se zastyděla. Přistoupil ke mně a napřáhl ke mně ruku. Chtěl vzít moji ruku do svojí. Uhnula jsem.

„Hej, myslim, že ti řekla jasně, že jí máš nechat na pokoji,“ zastal se mě David.

Alex se začal třást. „Tebe se nikdo na nic neptal.“

„Jo a o tebe tady nikdo nestojí,“ vrátil mu zpět David.

Alex k němu přistoupil blíž. Byl o hlavu a půl vyšší než David.

„Do toho ti nic není,“ zavrčel Alex.

„Myslím, že je,“ křikl David.

Alex už se znatelně třásl. Nesmí se proměnit. Ublížil by Davidovi i ostatním. Vběhla jsem mezi ně a odstrčila je od sebe.

„To stačí. Alexi, uklidni se,“ šeptla jsem k němu opatrně. Třas už zmítal celým jeho tělem. Stačilo málo a bouchnul by před námi. Položila jsem mu ruku na srdce a zopakovala: „Klid, najdi starýho Alexe.“ Pod mým dotekem se pomalu zklidňoval. Neudělala jsem to pro něj, ale proto, že jsem se bála, že by ohrozil ostatní. Přesto jsem cítila, že mi naše staré časy chybí.

Díval se na mě a jeho třes za chvíli ustal. Nebylo to příjemné, ale zároveň jsem nedokázala odvrátit zrak. „Alexi, jdi už,“ řekla jsem mu tiše.

„Vážně mě to mrzí,“ zašeptal a odešel pryč.

David se na mě tázavě podíval. „Tvůj bejvalej?“

„Tak nějak,“ odpověděla jsem, i když jsme spolu nikdy nechodili. Nechtěla jsem to s ním rozebírat. „Už musím jít, tak zítra, ahoj,“ rozloučila jsem se a sedla si do auta.

V autě, kde jsem měla klid, jsem si celou situaci přehrála ještě jednou. Hlavně ten poslední dotek, chtěla jsem se ujistit, že to slabé chvění, které jsem cítila, byl jen výsledek Alexova třesu. Ale ať už jsem to zkoumala ze všech stran, nemohla jsem stoprocentně říct, že bych si jistá skutečně byla.

Dorazili jsme domů. Děda a babička dnes byli poprvé ve škole, tahle univerzita prý byla pěkná, příjemná, trošku uzavřená. Vypadali spokojeně. Cestou domů se stavili v lese na lov, babička při zápasu s nějakou pumou prý zničela ty tmavě modré šaty, které na ní děda miloval. Alice se tvářila naoko naštvaně, ale pak přišla na to, že je to vlastně záminka k dalším nákupům a nabádala babičku, aby se svojí kořistí zápasila častěji.

Druhý den ve škole jsem měla s Davidem společnou jen jednu hodinu. Byla jsem zvyklá, že jsme se většinou potkali ráno na parkovišti, aby mě David doprovodil ke skříňkám, a pak odešel na svoji hodinu. Dneska tu nebyl.

Po společném obědě s našima, kde se táta rozčiloval, že mu dali malou porci, jsem odešla na historii. Už seděl na našich oblíbených místech a mával mi.

„Tys dneska nebyl na obědě?“ zeptala jsem se.

„Ne, byl jsem se venku projít,“ odpověděl.

„O hodně jsi přišel, byly hranolky,“ poškládlila jsem ho a sedla si vedle něj.

Začala hodina. Celou dobu se na mě nenápadně díval, dělal, že si ode mě něco opisuje, přitom už to měl jednou napsané, a vůbec se choval nějak divně. Když zazvonilo, sebrala jsem učebnice a mířila ke skříňce. David mě rychle doběhl a spustil: „Ty, Andie?“

„No?“

„Tak jsem si říkal... nešla bys dneska na kafe?“ vysoukal ze sebe.

„Ty mě zveš na rande?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Jenom v případě, že neřekneš ne,“ přitakal.

Chvíli jsem jeho nabídku zvažovala. „Tak jo.“

„Vážně jsi právě souhlasila, že se mnou půjdeš na rande?“ nevěřil mi.

„Můžu ještě odmítnout, jestli chceš,“ zasmála jsem se.

„Ne. Ne!“

Vyšli jsme spolu na parkoviště. Okamžitě mě do očí uhodila vysoká tmavá postava. Zastavila jsem se a David si taky všimnul, co se děje.

„Ten ti prostě nedá pokoj, že jo?“ zeptal se otráveně.

„Já vážně nevím,“ odvětila jsem pravdivě.

Rychle vyrazil k nám. Srdce se mi sevřelo.

„To jsi vážně tak blbej nebo nechápeš, že tě Andie nechce?“ vystartoval po něm David.

„Sklapni,“ řekl klidně Alex a otočil se ke mně: „Ahoj, Andie.“

„Co tu zase chceš?“ zašeptala jsem zoufale.

„Přece jsem ti říkal, že se budu chodit omlouvat tak dlouho, dokud mi neodpustíš,“ odpověděl.

Než jsem mu stihla odpovědět, řekl David za mě: „Možná ti někdy daleko v budoucnosti odpustí, ale nikdy se k tobě nevrátí. Už je zadaná s jiným.“

Vykulila jsem na něj oči. Jaký, že jsem zadaná? Já přece s nikým nejsem. Alex se na mě podíval se stejně nechápavým výrazem, jaký jsem asi měla já, a v očích se mu zračila bolest.

„Já přece...“ začala jsem.

„Snad nechodíš s tímhle zrzounem?“ zahřímal Alex.

„Já-“

„Jasně, že jo,“ přerušil mě David. Co to má znamenat? Nechá mě tady alespoň někdo něco říct?

„Vždyť to není vůbec tvůj typ,“ vyhrkl Alex na mě.

Hned mě to trklo. David mě pozval na rande schválně. Věděl, že Alex znovu přijde a že už s ním nejsem, a tohle byl jediný způsob, jak nad Alexem mohl vyhrát. Bylo mu jasné, že v pěstním souboji by ho k zemi neposlal. Ale já bych takhle vědomě Alexovi nikdy neublížila. Nemám ráda intriky.

„Já s ním-“

„Tak proč jdeš do jeho auta?“ vyjel na mě Alex a zase mě přerušil.

„Protože máme rande,“ odpověděl mu David. „Tak už tady nepřekážej.“

Otevřel mi dveře a já bůh ví proč, nastoupila. David nastartoval a odjel ze školního parkoviště, zatímco nás Alex úzkostlivě sledoval.

„Ten je teda otravnej, to ti povím,“ zkonstatoval David. Zamručela jsem. Měla jsem v hlavě pěkný zmatek. Soustředil se na jízdu a o dvacet minut později zaparkoval před menší kavárnou.

„Co si dáte?“ zeptala se milá servírka.

„Já si dám capuccino. Co ty, Andie?“ obrátil se na mě.

„Horkou čokoládu, prosím,“ odpověděla jsem rychle. Servírka kývla a odešla.

„Takže, Andie, pojedeš příští týden na tu exkurzi do rezervace?“ načal konverzaci.

„Jaká exkurze? Já o ničem nevím.“

„Říkal to dneska na historii. Tys ho neposlouchala?“ opáčil.

„Asi jsem byla zrovna mimo,“ zakřenila jsem se strojeně.

„Máme tam mít prohlídku stavení a večer je grilování na útesech, které připraví studenti z tamní školy. Týden potom pojedou oni k nám,“ vysvětloval.

„Aha. No tak asi jo, mohlo by to být zajímavé,“ odvětila jsem a pomyslela na Alexe. Rezervace musí být stoprocentně La Push.

„Máme pro ně vymyslet nějaký program...“ rozpovídal se, ale já ho moc nevnímala.

Venku už se stmívalo. Na parkovišti před kavárnou mi zatarasil cestu ke dvěřím od auta a díval se na mě. „Ty jsi vážně moc krásná, Andie.“

Sklopila jsem oči. „Ehm, no, díky.“

Pomalu se ke mně začal sklánět. Srdce mi bušilo, tohle měl být můj první polibek. Trochu moc horlivě se dotkl mých rtů a začal se na nich pohybovat. Přistoupil ke mně blíž a objal mě kolem pasu. Hýbala jsem rty ve stejném rytmu a nevěděla jsem co s rukama. Po chvíli se ode mě odlepil a usmál se na mě. Přinutila jsem se k úsměvu. Asi mu to stačilo, otevřel mi dveře a já nastoupila.

Hlava se mi zase rozběhla. Babička mi vždycky říkala, že je to přirozené, že nad tím člověk nemusí přemýšlet. Když jsem pozorovala moje rodiče, užívali si to, jiskřilo to mezi nimi. Rose a Emmett se od sebe ani nedokázali odtrhnout. Možná, že takové je to až později. Možná, že první polibek je vždycky takový zvláštní. Přesto jsem měla pocit, že je něco špatně.

David se usmíval a nemluvil stejně jako já. Vysadil mě před domem, ještě v autě mi dal pusu na tvář a odjel. Vstoupila jsem do domu.

„Andie?“ zavolal si mě děda.

„Žádné otázky, prosím,“ odpověděla jsem a vyběhla nahoru do pokoje. O chvíli později vstoupila do pokoje babička.

„Můžu?“

„Jasně,“ řekla jsem rezignovaně.

„Jaké to bylo?“ zeptala se a mně bylo jasné, že jí děda řekl všechno.

„Zvláštní. Tak nějak jiné, než jsem čekala,“ odpověděla jsem.

„Líbilo se ti to?“

„Já nevím. Možná...?“ přešla jsem z váhavé odpovědi k otázce.

„Máš ho ráda?“ vyzvídala dál.

„Babi, já vážně nevím. Jsem strašně zmatená. Podle toho, co jsem viděla u vás, jsem si to představovala jinak...“ vyslovila jsem nahlas svoje pocity.

„To nic, zlatíčko. Neděs se. Všechno pochopíš, až se zamiluješ,“ uklidňovala mě a s úsměvem odešla z pokoje, protože vytušila, že chci být sama. Brzy jsem usnula.

Druhého dne jsem se děsila. Netušila jsem, co čekat. Nevěděla jsem, jestli jsem neudělala něco špatně.

David čekal na parkovišti. Vyšel mi naproti, usmíval se, přišel ke mně a políbil mě na rty. Několik lidí se po nás otočilo.

„Ahoj, zlato,“ pozdravil mě.

„Ahoj,“ odpověděla jsem zmateně. Jediné, co jsem pochopila, bylo, že spolu asi chodíme. Chytl mě za ruku a vedl na hodinu. Snad všichni si všimli, že školní hvězda má novou slečnu. Vyprovodil mě na hodinu a slíbil, že se potkáme na obědě.

Přisedl si k našemu stolu a culil se na mě. Všichni byli na rozpacích, já asi nejvíc. Táta mě rentgenoval pohledem a všimnul si, že asi všechno není úplně v pořádku. Mrknul na mě a já pochopila, že to probereme doma.

Po škole jsem se rozloučila s Davidem a naši mě odvezli domů.

„Andie, mám dojem, že z toho vašeho vztahu nejsi kdoví jak odvařená,“ sdělil mi svoje pocity přesně tak, jak jsem si myslela.

„Je to jenom nějaké moc rychlé, tati.“

„Vážně tě do ničeho nenutil?“ zeptal se s obavami.

„Ne. Asi jenom nejsem dnešní,“ zakřenila jsem se a odešla jsem do pokoje.

Týden utekl jako voda a na dnešek byl naplánován výlet do La Push. David mi držel místo v autobuse a objal mě kolem pasu. V La Push jsme obhlídli místa, která už jsem dávno znala díky mým pobytům tady, pak nám studenti místní školy ukázali svoje domovy, povyprávěli nám o historii svého kmene i celého osídlení. Byla tu příjemná atmosféra. Kolem čtvrté odpoledne jsme se odebrali na útesy, kde se začalo připravovat grilování. Sešla se tady půlka La Push, pro ně to byla velká událost. Ve středu kruhu z laviček se zapálil oheň. Grilování mohlo začít.

Studenti z Forkské střední se rychle seznámili se zdejšími studenty a vzájemně se bavili. David si mě držel pořád u sebe, asi nechtěl strávit večer v obklopení rudých tváří. Já ale později večer zahlédla známé obličeje a rozběhla se k nim.

„Calebe! Tabe! Ethane!“

„Andie!“ odpověděl mi zvoláním Tab. Ten byl vždycky nadšený, že mě vidí. Divoce mě objal.

„Ahoj, sestřenko,“ usmál se na mě Caleb a já si uvědomila, že jsem ho od té naší nehody neviděla. Taky jsem si hned vzpomněla proč. Alex byl ten důvod, proč jsem se La Push vyhýbala.

„Ahoj,“ pozdravil mě i Ethan.

„Kde máte zbytek?“ Kde je Alex, myslela jsem si proti své vůli.

„Jsou na hlídce,“ odpověděl mi Caleb a opatrně se podíval na Ethana.

„Aha. No a už jste omrkli dívčí část naší výpravy?“ převedla jsem téma pryč od Alexe. Nechtěla jsem si přiznat, že jsem zklamaná.

„Pár kousků by se možná našlo,“ zasmál se Ethan.

„Tak to vás nebudu zdržovat, hurá za novými známostmi,“ řekla jsem rádoby nadšeně, ale nevím, jak se mi to povedlo. Neumím se přetvařovat.

„Jasně, jdem se porozhlídnout,“ zavelel Caleb a s Ethanem odešli. Já a Tab jsme osaměli.

„Ty nejdeš za holkama?“ zeptala jsem se Taba.

„Ne, chci si užít tebe, bůh ví, kdy se tu zase objevíš,“ zašklebil se.

„Jo, já vím, teď jsem tu moc nebyla. Mrzí mě to,“ omlouvala jsem se.

„Není to tvoje vina. Alex si za to může sám,“ odpověděl. „Chybíš mu. Nám všem.“

„Vy mě taky. I když se mi zdá, že kluci neměli zrovna radost, že mě tu vidí,“ opáčila jsem.

„Nechtějí to dělat Alexovi ještě těžší.“

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se nechápavě.

Zrovna v ten nejnevhodnější okamžik se tu objevil David. Objal mě zezadu kolem pasu, ale já o něj v tuhle chvíli vůbec nestála. Moje hlava volala po odpovědích.

„Kam ses mi ztratila? Za chvíli se jede domů,“ informoval mě.

„Zapovídala jsem se s kamarády. Tohle je Tab,“ představila jsem ho. „A domů nejedu, zůstávám tady.“

Kývl na Taba a vyhrkl: „Jak to, že nejedeš domů?“

„Přespím tady, u bratrance. Domů už jsem volala,“ zalhala jsem.

„Proč?“

„Už jsem se s bratrancem dlouho neviděla,“ odpověděla jsem.

„Aha,“ posmutněl. V tu chvíli se ozvalo volání, že se jede zpět do Forks. Otočil se ke mně, políbil mě na rty a s přáním dobré noci odešel.

„Ty tu zůstáváš?“ zajásal Tab.

„Jasně,“ zakřenila jsem se. „Takže, jak jsi to myslel s tím Alexem?“

„Ale nic, to jsem jen tak plácnul,“ odvětil a nevinně se usmál. Zakabonila jsem se. Vzal mě za ruku a vedl k okraji útesů.

„Hele, támhle je Alex,“ ukázal do tmy, ze které se po chvíli vynořila jeho obří postava. Srdce mi poskočilo. „Alexi, pojď sem! Že nevíš, kdo tady je?“

Alex se pomalu přisunul k nám. Určitě věděl, že jsem tady, byla jsem si dost jistá, že už ho kluci informovali o mojí přítomnosti.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho téměř neslyšně a opatrně jsem pohlédla do jeho hluboce posazených modrých očí.

„Ahoj,“ řekl lhostejně a šel pryč.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Andie Black (5.kapitola):