Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Andie Black (28. kapitola)

04.12.2010 (07:30) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3237×

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, kdo to je. Pod červeným pláštěm se skrýval děda a babička.

„Dědo! Babi!“ pozdravila jsem je a skočila jsem jim kolem krku.

„Ahoj, Andie,“ přivítali mě.

„Pojďte dál,“ vyzvala jsem je.

Vešli za námi dovnitř a posadili se ke stolu v kuchyni. Tak nějak se usmívali.

„Já už to prostě nevydržím,“ řekla babička.

„Co se děje?“ zeptala jsem se zmateně.

„Včera se ti narodil bratříček,“ vypadlo z ní najednou.

Asi jsem vytřeštila oči. Vážně se právě narodil malej Black? Pomalu jsem roztáhla rty do úsměvu. Já mám vážně brášku!

„Jak se jmenuje? Jak vypadá? Jak je mamce?“ chrlila jsem ze sebe otázky.

„Jake si prosadil Luka. Nessie je hrozně slabá, musí teď hodně odpočívat. Dalo jí to práci. Jo a máme tady fotky,“ odpověděl děda.

„Ukaž,“ poručila jsem si. Děda vytáhnul nějaký malý přístroj s obrazovkou asi šest krát čtyři centimetry a ukázal mi fotky. Zabalené v dece tam leželo malé miminko, malá očka zavřená, tvářičky baculaté, na hlavě modrý čepeček.

„Jééé,“ povzdechla jsem si. Byl nádherný.

Děda to přepnul na další fotku. Maminka držela Luka v náručí. Dívali se navzájem do očí, jako by ten malý chápal, co mu chce maminka říct. Další fotka. Táta chová svého syna. Už na první pohled byl vidět rozdíl mezi nimi: Lukova světlá pleť jasně zářila proti tmavé kůži táty. Taky byl Luke asi tak jednou dvacetinou tátova těla, ale to byl detail. Táta vypadal tak... zodpovědně nebo jak to říct. Možná spíš pyšně.

Projížděla jsem další fotky. Jen na jediné ale byl zachycen Lukův obličej. Měl hnědé oči úplně stejné jako jsou ty maminčiny a vlastně celý je jí hrozně podobný. V obličeji má stejné rysy, jeho kůže má stejný nádech a vypadá stejně křehce jako ona. Je na něm vidět, že je z linie Cullenů, na rozdíl ode mě, protože já jsem jasná Blacková. Asi nikdy nebudeme vypadat jako sourozenci. Ale přesto ho nešlo nemilovat.

„Jsme tu jen na otočku. Chtěli jsme ti to říct osobně. Vyzvedneme Alici a Jaspera a jedeme domů. Předpokládám, že pak dorazíš s Alexem,“ řekl děda.

„Chtěla bych jet s vámi hned. Musím ho vidět,“ reagovala jsem okamžitě.

„To není problém,“ odvětila babička.

Jenom se chci rozloučit s Alexem. Je teď na hlídce. I když si nedokážu představit ty následující dva týdny bez něj... Proč si pořád musím vybírat mezi ním a rodinou?

„Stavíme se za Alicí a Jasperem. Tak si mezitím připrav věci. Za dvě hodiny tě tu nabereme, souhlasíš?“ nabídl mi děda.

„Jo, jasně. Budu čekat,“ odpověděla jsem nepřítomně a připravovala jsem se na smutné loučení s Alexem.

Babička s dědou odjeli. Lindsey, která se mých prarodičů trochu bála, přiběhla za mnou. Hned vyzvídala, co se děje. Zhruba jsem jí vysvětlila, že odjíždím dřív a že se tedy uvidíme až na Aljašce.

Přivolala jsem si Alexe a čekala jsem, kdy se objeví. Mezitím jsem si v pokoji sbalila nejzákladnější věci. Nezapomněla jsem si přibalit naši společnou fotku. Tu totiž budu dost potřebovat.

Alex za deset minut vkročil do obýváku. Zhrozil se, když viděl na sedačce můj batoh.

„Chtěla jsem se rozloučit,“ řekla jsem mu opatrně. „Včera se mi narodil bráška, jedu za ním.“

Alex posmutněl. Asi to pochopil tak, že jsem upřednostnila jeho před ním. Přišla jsem k němu a jediným polibkem jsem mu dokázala, na kom mi záleží nejvíc.

„Sem už se před Vánocemi nevrátíš, viď?“ ptal se.

Zavrtěla jsem hlavou. „Uvidíme se až u nás. Jsou to jen dva týdny.“

„Jen? Už nikdy jsem se od tebe nechtěl hnout a teď se neuvidíme celé dva týdny,“ rozhořčil se.

„Já vím, Alexi. Budeš mi tolik chybět, ale každý večer ti budu volat,“ slíbila jsem.

„Hm,“ řekl. Zklamala jsem ho.

„Zůstanu tady,“ rozhodla jsem se najednou.

„Ne. Vždyť ses na brášku tolik těšila,“ odmítl. „Promiň, přidělávám ti starosti. Jeď.“

„Určitě?“

„Jasně. Dva týdny utečou jako nic,“ přetvařoval se, aby zakryl svou bolest. Asi jsem nebyla jediná, kdo teď prožíval každé odloučení jako největší zlo.

„Mám tě pořád u sebe,“ usmála jsem se na něj a ukázala jsem na prstýnek na ruce.

„Já tebe taky,“ odpověděl, „tady,“ řekl a poklepal si na srdce.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem a naposledy jsem ho políbila.

Polibek mi opětoval a vložil do něj všechny svoje city. Tohle není fér! Když mě líbá takhle, tak jak od něj mám odejít? Držel si mě u sebe tak, že kdyby chtěl, tak ho od sebe nikdy nedostanu. Přidržel si mě tedy u sebe, dokud jeho polibek na rozloučení neskončil. Trochu se usmál a odešel zpět na hlídku.

Za deset minut mě vyzvedli babička s dědou. Políbila jsem Lindsey na čelo a odjela jsem. Alice se mnou během jízdy řešila další detaily svatby, která byla stanovena na leden. Děda na to pořádně šlápnul, takže jsme byli na Aljašce druhý den k večeru.

Jindy nenápadný dům byl teď ještě nenápadnější. Byl schovaný ve sněhu. Stromy měly na sobě bílé čepičky. Vypadalo to tu kouzelně. Vystoupila jsem z auta a běžela jsem dovnitř. U televize seděl Emmett, Esmé pracovala v kuchyni, ale jinak nikdo v obýváku nebyl. Pozdravila jsem je a běžela jsem do patra.

Otevřela jsem dveře do pokoje rodičů. Táta seděl na posteli vedle maminky. Okamžitě si dal prst přes pusu, aby mi naznačil, že mám být zticha. Přešla jsem za ním a pořádně jsem ho objala.

„Jak je jí?“ zeptala jsem se tiše a pokývla jsem hlavou směrem k mamince spící na posteli.

„Ne moc dobře,“ vzdychl bolestně. „Je tak slabá. Při porodu málem zemřela.“

Překvapením jsem oněmněla. Panebože, vždyť jsem o ni mohla přijít! Táta byl na dně. Maminka opravdu vypadala jako z papíru. Vypadala, jako by z ní byl vysátý všechen život. Objala jsem ho. To přesně asi potřeboval.

„Jdi se podívat na malého,“ nabádal mě tiše. „Stará se o něj Rosalie.“

„Proč není tady?“ kníkla jsem.

„Protože by ji budil. Ona si potřebuje odpočinout,“ odpověděl.

„Za chvíli se vrátím,“ řekla jsem mu a odešla jsem za Rose. Seděla u sebe v pokoji a mazlila se s malým uzlíčkem. Přišla jsem k ní. Usmívala se, byla šťastná. Na rozdíl od mého tatínka...

Půjčila mi malého do náruče. Díval se na mě svýma velkýma inteligentníma očima. Byl velmi teplý.

„Ahoj. Já jsem tvoje sestra,“ řekla jsem mu tiše. Trošku se usmál. Udiveně jsem se podívala na Rose: „On mi rozumí?“

„Asi jo. Edward říkal, že částečně chápe, co se kolem něj děje,“ odpověděla s úsměvem.

Znovu jsem se na něj pozorně podívala. „Jsem Andie,“ představila jsem se mu. Mrknul. Je mimořádný, samozřejmě. Určitě to má po mamince. Vrátila jsem Luka Rosalie a odešla jsem zpátky za tátou do pokoje. Měla jsem o něj strach. Chytila jsem ho za ruku a zůstala jsem s ním v pokoji. Když táta po pár hodinách usnul, nechala jsem ho v klidu spát a sešla jsem dolů.

Neměla jsem zrovna dobrou náladu. Emmett si všimnul mého zachmuřeného výrazu a pokusil se mě rozveselit. „Rose je dobrá chůvička, co?“

„Emmette, já tě slyším!“ křikla z patra Rose.

„Já být tebou, tak se moc nesměju. Už nikdy si ani nerejpneš do mýho brášky,“ připomněla jsem mu naši sázku.

„No jo. Já nemůžu za to, že Jacob umí i kluky. Cullenovi vždycky uměli jenom holky,“ odvětil kysele.

„Smůla, strejdo,“ vysmála jsem se mu. Asi se mu to nelíbilo, protože po mě hodil polštář.

Večer jsem zavolala Alexovi a řekla jsem mu o tom, co se tady děje. Zdálo se, že jsem svoji špatnou náladu přenesla na něj. Nebo už ji možná měl, ale snažil se, abych si toho nevšimla. Nebylo to zrovna jednoduché, být zase od sebe.

Maminka z pokoje nevycházela celý týden. Táta u ní trávil drtivou většinu svého času. Já jsem křižovala mezi nimi, mým bráškou, Alicí a blízkým městem, kam jsem vyrážela na vánoční nákupy. Nikdy jsem nezapomněla zavolat Alexovi a aspoň pár minut si s ním popovídat. Volala jsem mu zrovna včera, těsně před tím, než se vydali na cestu sem. Znamená to, že by měli dorazit zítra kolem večera. Už aby tu Alex byl.

V domě panovaly vánoční přípravy. Carlisle s Jasperem právě stavěli vánoční jedličku, kterou Emmett přinesl z lesa. Esmé a Alice ji pak ozdobily a babička s dědou vyrazili na nákup, aby sehnali poslední potřebné suroviny na vánoční večeři.

Ode mě se neočekávalo vůbec nic. Všichni mě nechali být nebo trávit čas s rodiči. Mamčin stav se nepatrně zlepšil, i když stále zůstávala ve svém pokoji. Dům byl ozdoben jako nějaké nákupní centrum, ale nevypadalo to vůbec kýčovitě. S nadšením jsem očekávala příjezd Clearwaterových.

Večer jsem uslyšela příjezd auta. Okamžitě jsem vystartovala před dům, abych je přivítala. Sotva Alex vylezl z auta, už jsem ho držela v náručí. Hrozně se mi ulevilo, že už je tady.

Lindsey také vylezla z auta a strčila ruku do sněhu. Byla absolutně nadšená; nasadila si rukavice a začala sníh rozhazovat okolo a nad sebe a pořád volala: „Sněží! Sněží!“. Vůbec jsme ji nemohli dostat dovnitř.

Když se nám to po půl hodině povedlo, zavedla jsem ji do jejího pokojíku. Esmé ho vymalovala růžovou barvou, takže se tam Lindsey cítila jako v pohádce. Měla tam dokonce postel s nebesy, což považovala za nejlepší věc na světě. Teda až po sněhu, myslím.

Nicole a Seth si odnesli věci do pokoje pro hosty a vrátili se dolů, aby si popovídali s dědou a babičkou. Táta je jenom sešel pozdravit, vzal v kuchyni nějaké jídlo a vrátil se k mamce do ložnice. Nešťastně jsem ho sledovala.

Lindsey se brzy vytratila do postele. Naše rodiny si ještě dole povídali, ale my s Alexem jsme taky šli do našeho pokoje. Alex si hodil svoje věci na zem a přivinul si mě k sobě. Spokojeně jsem zavrněla.

„Hrozně jsi mi chyběla,“ řekl mi do očí.

Místo odpovědi jsem ho políbila. Tohle byl jiný polibek, možná by se dalo říct, že byl vítací. Líbal mě nadšeně a s citem. Moje srdce se rozběhlo ostošest. Už zase hrozilo, že bouchnu touhou, takže jsem se radši pomalu odtáhla a zrychleně jsem mu dýchala na hruď.

„Nechceš se podívat na mýho bráchu?“ zeptala jsem se mezi dýcháním.

Zamyslel se. Asi chtěl zůstat tady a věnovat se mě, ale nakonec kývl hlavou. Za ruku jsem ho odvedla k našim do ložnice. Mamka zase spala, ale táta choval v náručí Luka. Tiše jsme k němu přišli. Pohladila jsem tátu po vlasech a malého jsem políbila na čelo.

„Chceš si ho pochovat?“ nabídl táta Alexovi.

Alex se zdráhal, ale nakonec si Luka vzal do náručí. A stejně jako my všichni ostatní, hned se na něj začal usmívat. Lehce ho pohupoval v náručí. Podívala jsem se na tátu a on na mě; jako bychom oba mysleli na to stejné: Bude to dobrý táta. Nad tou představou jsem se usmála. Alex chovající naše dítě...

Když si s Lukem dostatečně pohrál, vrátil ho tátovi uspaného do náručí a s přáním dobré noci jsme odešli zpět do našeho pokoje. Tam jsme se na sebe vrhli, jako bychom se neviděli rok a ne dva týdny.

Ráno jsme přišli do obýváku mezi posledními. K mému překvapení seděla u stolu maminka, která už vypadala mnohem lépe než předtím. V náručí chovala Luka. Lindsey byla na terase a koulovala se s Alicí a Jasperem. Nicole a Seth seděli naproti mamince a povídali si s tátou, který láskyplně objímal maminku i svého syna.

Nasnídali jsme se a pak jsme vyrazili ven za Lindsey. Ta už byla úplně promočená, ale bezpochyby šťastná. Chytila nás ledovýma rukama a táhla nás za dům.

„Postavíme sněhuláka,“ hulákala.

Pomohli jsme jí postavit obřího sněhuláka. Skočila jsem domů pro hrnec a mrkev, zatímco oni dva se snažili najít něco, z čeho by vytvořili oči a pusu. Když jsem se vrátila, sněhulák se na mě díval očima z větviček. Podala jsem Lindsey hrnec i mrkev, Alex ji vyzvedl do vzduchu, aby na sněhuláka dosáhla, a ona mu plácla hrnec na hlavu a mezi oči a pusu zapíchla mrkev. Alex ji postavil na zem.

Celý den nám utekl poměrně rychle. Ani jsme se nenadáli a už nás Esmé naháněla ke stolu, že bude slavnostní štědrovečerní večeře. Lindsey byla zase úplně unešená, všechno to hrozně prožívala. Jenomže už po druhém chodu si stěžovala, že už nemůže. A to jich Esmé s babičkou připravili ještě další tři. V jídle nás pokračovalo jen šest, zbytek rodiny shodně tvrdil, že už taky nemůže, ale věděla jsem, kolik dalo upíří části mé rodiny práce, aby do sebe nacpali i první chod.

Po večeři si dospělí dali ještě víno a my s Alexem jsme se k nim na chvíli připojili. Lindsey vyrazila spát neuvěřitelně brzo, protože, jak tvrdila, „už se nemůže dočkat zítřejšího rána, až se podívá, co jí Santa Claus přinesl.“ Přišli jsme jí tedy s Alexem říct alespoň pohádku na dobrou noc, aby se jí lépe usínalo.

Sami jsme pak šli spát taky. Usnula jsem Alexovi v náručí a byla jsem šťastná, jak jsme tady všichni dohromady.

Budík nás vzbudil ze sladkého spánku dost brzo. Nastavila jsem ho sice schválně na tuhle hodinu, abych viděla Lindsey u stromečku, ale teď jsem litovala, že jsem nás nenechala spát. Alexovi se z postele vůbec nechtělo, tak jsem ho nechala ležet, oblékla jsem se a sešla jsem do přízemí.

To, co jsem viděla v obýváku, mě naprosto ohromilo. Nádherná vysoká jedle skrývala pod svými spodními větvemi kupu dárků. Různě zabalené krabičky a krabice byly všude, kam jsem pohlédla. Vážně to bylo skutečné?

„Fakt se ti to nezdá,“ žďouchnul do mě lehce děda.

„No páni. Tohle je dokonalé,“ pochválila jsem je.

Položila jsem svoje dárky na poslední prázdná místečka a došla jsem za Esmé do kuchyně.

„Ty jsi ale ranní ptáče,“ poznamenala.

„To přece nejdál doskáče,“ dořekla jsem a zakřenila jsem se.

Lindsey seběhla dolů asi za hodinu. S otevřenou pusou zírala na stromeček a dárky kolem něj. Zasmála jsem se.

„Když dojdeš vzbudit všechny ostatní, můžeš začít dárky rozbalovat,“ křikla jsem na ni s úsměvem, ona se okamžitě otočila a běžela vzburcovat zbytek rodiny. Ti se líně doplazili do obýváku. Alex byl roztomile rozcuchaný. Lindsey doběhla ke stromečku a se zářícíma očima se ptala: „Už můžu?“. Děda na ni kývl a ona se pustila do rozbalování.

Alex se posadil vedle mě a stejně jako zbytek rodiny pozoroval malou Lindsey. Ta začala po chvíli nosit dárky všem členům rodiny podle cedulek. Sama už rozbalila několik dárků pro ni, našla tam několik hraček a v obálce od nás našla poukázku na koní farmu. Nadšeně vypískla a doběhla nám dát pusu. Pak nám přinesla další dárky.

Shodou okolností přinesla Alexovi dárek ode mě. Zčervenala jsem, takže Alex okamžitě poznal, která bije. Opatrně roztrhl balicí papír a vytáhl dárek. Nadšeně se na mě podíval a pokračoval ve zkoumání. Na první stránce našeho společného fotoalba byla nejnovější fotka, kterou jsme s Alexem měli. Dál jsem do něj nalepila všechny staré i nové fotky. Zmapovala jsem tak celý náš vztah a přidala jsem ke každému našem zážitku poznámku a datum. Na zatím poslední zaplněné stránce byla fotka mé ruky s prstýnkem, pod kterou stálo: 25. listopad, Alex požádal Andie o ruku. Roztáhl svoje rty do úsměvu a nečekaně mě políbil. Můj dárek se mu líbil.

„To je nádherné,“ pochválil mě.

Pak sklopil oči a vytáhl z kapsy dva balíčky. Podal mi je. Povytáhla jsem obočí a začala jsem rozbalovat první z nich. Pod papírem byla obálka. Otevřela jsem ji.

„Dovolená v Evropě?“ vydechla jsem užasle.

„Líbánky v Evropě,“ opravil mě a tajemně se usmál.

„Páni!“ vypadlo ze mě a objala jsem ho. „To jsi nemusel!“

„Rozbal ještě ten druhý,“ nabádal mě.

Netrpělivě jsem roztrhla obal a spatřila jsem malou krabičku. Otevřela jsem ji. Vevnitř byly náušnice s vlky. Naprosto dokonale pasovaly k prstenu.

„Já... nemám slov. Jsi ten nejúžasnější, nejdokonalejší a nejšikovnější člověk na Zemi!“ vyznala jsem mu do očí.

Usmál se, vzal můj obličej do svých dlaní a něžně mě políbil. Okamžitě jsem chtěla víc, v tu chvíli mi byly nějaké Vánoce úplně ukradené. Láskou jsem se asi rozplynula. Můj vyvolený byl vedle mě, líbal mě a rýsovala se mi s ním ta nejkrásnější budoucnost...

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Andie Black (28. kapitola):