Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Andie Black (25. kapitola)

01.12.2010 (09:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3277×

Kličkovala jsem mezi stromy a pečlivě jsem prohlížela každé zákoutí. Připadala mi to tu povědomé. S nadějí v hlavě jsem se míhala terénem. Otáčela jsem se na místě, kde jsem naposledy cítila svůj pach. Zbýval mi poslední okruh v mém úseku. Odrážela jsem se od nohou a skákala jsem nerovným terénem. Jaké pak bylo zklamání, když jsem mezi stromy spatřila tátovo auto. Znamenalo to, že můj instinkt absolutně selhal.

Nešťastně jsem nastoupila do auta a pomalu jsem se vlekla k Denaliovým. Byla jsem si tak jistá, že tady už to konečně bude. Všechno bylo jako v tom snu, ale bohužel... Vypla jsem auto a ze dveří zrovna vybíhal táta. Ach jo, to bude kázání.

Místo slov mě ale obejmul. „Andie, tohle už nám nikdy nedělej.“ To byla jediná věta, kterou mi ohledně mého ranního výstupu řekl, a už se k tomu nikdy nevrátil. Objal mě kolem pasu a vedl do domu.

„Tati?“ oslovila jsem ho a v očích jsem měla tu jedinou otázku. Našli jste ho?

Vzdychnul. Já jsem to věděla. Věděla jsem to dřív, než jsem se vůbec zeptala. Kdyby ho totiž našli, byla by to ta první věc, co by mi sdělil, když mě viděl.

Všichni se na mě opatrně usmáli, jen Emmett, kterého opravdu nic nevyvedlo z míry, se křenil. Chtěl jen být milý. Je dobře, že nevěděl, jak moc jsem mu chtěla utrhnout hlavu. Odešla jsem za maminkou do pokoje. Carlisle jí asi zakázal hýbat se.

„Ahoj, mami,“ pozdravila jsem ji potichu.

„Andie. Pojď ke mně,“ řekla a poklepala na postel vedle sebe.

Okamžitě jsem si klekla vedle ní. Velmi lehce jsem ji pohladila po břiše.

„Jak ti je?“ otázala jsem se.

„Mnohem líp, když jsi tady,“ odpověděla a já jsem cítila to pokárání v jejím hlase. Radši jsem se jenom usmála. To bylo poprvé po několika týdnech. Je jedno, že to bylo nucené. Mamince to zvedlo náladu a to bylo to hlavní. Políbila jsem ji na čelo a odešla jsem do svého pokoje.

Vážně by mě neměli nechávat samotnou. Když jsem sama, přemýšlím a to není dobré. Měla jsem za sebou druhý den. Zbývala jen nepatrná naděje, že Alexe ještě najdeme. A ta se s každou hodinou zmenšovala.

Moje tělo už bylo roztrhané na kousíčky. Vlastně byl zázrak, že jsem ještě pořád žila. Bylo to jako v té bajce: čáp, který připravil lišce jídlo do úzkého džbánu. Měla k dispozici jídlo, ale nemohla ho sníst. Já jsem měla k dispozici život, ale nemohla jsem ho žít. Ne bez něj...

Nechápu, jak to, že jsem pořád dokázala spát. Přece když má člověk starosti, nezamhouří ani oko. Já spala tvrdě, jako kdyby mě praštili do hlavy. Bloudila jsem v temnotě, nikde nebylo žádné světlo. Nevěděla jsem, jaký je den, hodina, měsíc, netušila jsem, kde teď vlastně jsem. Pak jsem otevřela oči. Hluboce jsem dýchala a byla jsem celá zpocená. Otřela jsem si čelo. Když jsem se uklidnila, zaposlouchala jsem se do rozhovoru dole.

„Běžte ji vzbudit,“ řekla babička.

„Nejdřívě bychom ho měli dát dohromady, než ho uvidí,“ protestoval Edward.

„Necháme ji vyspat do rána, do té doby se nám ho snad podaří nějak ošetřit,“ potvrdil Carlisle.

„Musí vědět, že jsme ho našli,“ hádal se táta.

„Neměla by ho vidět takhle,“ řekla jemně Esmé.

„Není na tom tak zle,“ šeptla Bella.

„Bude se cítit ještě víc provinile,“ syknul děda.

„Ona ho potřebuje,“ řekl táta ostře.

„Ať ho nejdřív Carlisle prohlédne,“ odvětila Tanya a všichni zmlkli.

Seděla jsem na posteli jako zkoprnělá. Nespím jenom? Oni ho našli! Žije! Je tam dole. Slyším jeho srdce. Tak proč se nedokážu zvednout a přesvědčit se na vlastní oči?

Pokusila jsem se slézt z postele. Položila jsem na zem nejdřív jednu nohu, pak druhou. Vzepřela jsem se na rukou a postavila jsem se. Jenomže v momentě, kdy jsem neměla žádnou podporu, jsem spadla na zem. Klepaly se mi ruce i nohy.

„Co to bylo?“ slyšela jsem zezdola a o pár chvil později někdo vybíhal po schodech. Otevřely se dveře a mě osvítil kužel světla z chodby. Táta vešel do pokoje a poklekl vedle mě.

„Jsi v pořádku?“ ujistil se. „Andie, našli jsme ho. Alex je tady.“

Teď, když jsem to slyšela, nemohlo už být pochyb o tom, že je to pravda. Navíc mě bolelo tělo, to byl další znak toho, že jsem vzhůru. Alex je tady. Je dole. Srdce se mi rozběhlo jako o závod.

„Pomůžu ti,“ nabídl mi táta a podal mi ruku. Natáhla jsem svoji ruku k němu, ale nedokázala jsem stát na vlastních nohou. Táta se sklonil, podsekl mi nohy a vzal mě do náručí. Vyšel na chodbu a snášel mě ze schodů. Rodina na mě zírala. Přejela jsem očima po všech přítomných, až jsem stočila pohled na pohovku. Tam ležel podivně natažený Alex.

Táta mě lehce postavil na zem a pořád mě trochu podepíral. Udělala jsem pár krůčků k pohovce a klekla jsem si na zem vedle ní. Alexův obličej byl natočený k zemi, oči měl zavřené, vlasy rozcuchané. Jeho tělo vypadalo na pohled tak křehce, že jsem se bála se ho i dotknout, aby mi nezmizel před očima. Kůži na rukou měl svraštělou. Opatrně jsem ho pohladila po tváři. Dotkla jsem se jemně jeho ruky. Nehřála.

„Co mu je?“ zeptala jsem se, aniž bych od něj uhnula pohledem.

„Je vysílený a dehydratovaný, má sníženou tělesnou teplotu,“ sdělil mi Carlisle diagnózu.

„Co budeme dělat?“ hlesla jsem.

„Musí si odpočinout. Alice přinese nějaké deky, aby se zahřál. Musí hodně pít. Bude v pořádku,“ odpověděl.

To byla dobrá zpráva. Byl u mě, žil, ale přesto jsem se necítila tak, jak jsem si představovala. Myslela jsem, že ze mě všechny nervy spadnou. Věřila jsem, že spadne balvan, který tížil mě srdce. Nic z toho se nestalo. Ruce se mi rozklepaly ještě víc. Babička mě pohladila po ramenou.

„Bude v pořádku,“ zopakovala mi a promnula moje stuhlá ramena.

Většina z upírů opustila místnost. Zůstal jen táta, děda a Bella.

„Kdo ho našel? A kde?“ vyptávala jsem se.

„Našli jsme ho my. Prohledávali jsme úsek vedle toho tvého,“ odpověděla babička.

„Bylo to jako v tom snu?“ zeptala jsem se dědy.

„Ten bunkr tak opravdu vypadal. Alex ležel na zemi, oblečený, bezvládný, ale srdce mu pracovalo,“ řekl děda. „Je zázrak, že to přežil. V okolí nebyly žádné stopy po upírech. Nikdo mu nedával vodu ani jídlo.“

Třeba mu došlo to, co jsem mu poslala já, pomyslela jsem si.

„Tys mu posílala jídlo?“ divil se děda.

„Zkoušela jsem to,“ odvětila jsem.

„Zachránila jsi mu život,“ řekl děda.

Pokrčila jsem rameny. Až potom, co jsem ho ohrozila.

Babička s dědou po chvíli taky odešli. Táta se mnou pár minut mlčky seděl, pak prohlásil: „Chceš s ním být sama, viď? Carlisle je za rohem, kdyby se něco dělo. Já budu u mamky.“

„Díky, tati.“

Místnost byla prázdná. Alexovo srdce nepravidelně bilo. Chtěla jsem vidět jeho oči. Přála jsem si, aby se na mě usmál. Potřebovala jsem, aby se mnou nějak komunikoval. Uvědomila jsem si, že to je ten důvod, proč jsem pořád nervózní.

Proseděla jsem u něj celou noc. Sledovala jsem, jestli se mu stále hýbe hrudník. Koukala jsem mu na oči a čekala jsem, kdy od sebe odlepí oční víčka.

Najednou do pokoje vběhl Seth a Nicole. Okamžitě zamířili vedle mě. Vím, že to neudělali schválně, ale odstrčili mě od něj. Měla bych to chápat, není přece jenom můj. Ale vzdálit se od něj i na těch několik kroků pro mě bylo nesnesitelné. Od toho rána jsem ho už nikdy neměla jenom pro sebe. Dokonce jsem u něj ani nebyla, když se probral.

Nicole a Seth k němu zrovna přišli, tak jsem jim nechala trochu soukromí a odešla jsem do kuchyně. Alice a Jasper zrovna přivezli něco k jídlu. Řekla jsem si, že tátovi udělám palačinky. Zrovna, když jsem je smažila, slyšela jsem přes hluk syčícího oleje tiché: „Kde je?“

Pár vteřin na to mě někdo zavolal. Nechala jsem palačinky palačinkami a rozběhla jsem se do obýváku. Kolem pohovky bylo shromážděno několik lidí. Srdce nabralo větší rychlost. Popošla jsem blíž. Ostatní se rozestoupili. Na pohovce seděl Alex. Modré oči měl otevřené dokořán. Podíval se na mě a trochu roztáhl rty do úsměvu. V tu chvíli něco ve mně dosedlo na správné místo a já jsem se rozběhla k němu. Vrávoravě se zvedl z pohovky a rozpřáhl náruč právě ve chvíli, kdy jsem mu do ní vběhla. Držel mě u sebe tak pevně, jak jsem potřebovala. Moje ruce kolem jeho krku ho sevřely jak do ocelového držáku. Cítila jsem jeho příjemnou dřevitou mužskou vůni. Jeho tělo se rýsovalo na mém těle. Prsty mi zarýval do kůže na bedrech. Usmála jsem se.

„Miluju tě,“ zašeptal mi do ucha.

„Já tebe víc,“ odpověděla jsem a moje srdce praskalo pod návalem citu.

„Nepálí se tu něco?“ začichal Seth.

Vzpomněla jsem si na palačinky, ale vůbec jsem se s tím netrápila. Alex byl u mě. Nikomu už ho nedám. Ani jeden z nás se nehodlal pustit toho druhého. Jeho rodiče ho možná chtěli taky obejmout, ale teď jsem prostě byla sobecká. Tohle je vlčí věc. Mám na něj nárok.

Alex si mě od sebe trochu odtáhnul. Z mé hrudi se ozvalo hlasité vrčení. Sedl si na pohovku a mě si přitáhl na sebe. Seděla jsem mu na klíně a on mě objímal. Takhle to šlo až do večera. Všichni byli klidní a šťastní.

Odvedla jsem si Alexe k sobě do pokoje. Nebylo to soukromé, ale aspoň jsem měla pocit, že si konečně můžeme popovídat. Alex si lehl na postel. Pořád byl velmi unavený. Okamžitě jsem ho následovala do postele. Přitulila jsem se k němu.

„Děkuju za všechno to jídlo a oblečení,“ zašeptal.

„Cokoliv,“ odvětila jsem a zvedla jsem hlavu, abych se mu mohla podívat do očí. Bylo pro něj těžké udržet je otevřené. „Spi, miláčku.“

„Nemůžu,“ hlesl. „Bojím se, že až se probudím, nebudeš tu.“

„Nehnu se od tebe na krok. Už nikdy,“ uklidnila jsem ho.

„Slibuješ?“

„Ano,“ potvrdila jsem a natáhla jsem se, abych mu dala pusu. Zavrněl, ale nepokračoval. Potřeboval spát. Za chvíli spokojeně oddychoval.

Bylo mi dobře. Moje jediná láska, důvod mojí existence byl u mě. Cítila jsem se zase celá; nic mi už nechybělo. Alex mě slabě hřál. Vdechovala jsem jeho sladký dech. Hladila jsem ho po vypracovaném těle. Moje srdce zaplesalo.

Když jsem ho teď měla v náručí, dokázala jsem se na celý případ podívat s potřebným nadhledem. Všechno to byla zkouška, a já ji zvládla. Mohla jsem spokojeně usnout.

Probudila jsem se a stále jsem byla v objetí jeho paží. Pohlédla jsem mu do obličeje, abych zjistila, jestli ještě spí. Spal. Naklonila jsem se nad něj a přiložila jsem svoje rty na ty jeho. Vrátil mi polibek zpět. Byl to jeden z těch nejsladších, které jsem od něj dostala. Rozhodně to byl ten, kterého jsem si nejvíc cenila. Každý jeho akt z lásky pro mě teď znamenal hrozně moc. Ruku v ruce jsme sešli do přízemí.

Esmé nám připravila snídani. Najedli jsme se. Carlisle nám při snídani navrhnul, abychom se už vrátili domů. Jenomže kde pro mě byl domov...

Alex se chtěl ještě před odjezdem projít po okolí. Za domem mě chytil za ruku a vedl mě lesem kamsi. Bylo mi jedno, kam jdeme. Byla jsem s ním. Připomnělo mi to to odpoledne, kdy jsme šli na místo s těmi dvěma velkými balvany, kde jsme se poprvé políbili.

Alex z ničeho nic zastavil. Rozhlédla jsem se, abych se podívala, co přimělo Alexe zastavit. Neviděla jsem nic zajímavého. Podívala jsem se mu do očí, abych zjistila, co se děje.

„Andie, musím se tě na něco zeptat,“ řekl svým chraplavým hlasem.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Andie Black (25. kapitola):