Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Andie Black (23. kapitola)

29.11.2010 (14:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3064×

Andie:

Jak můžou chtít odjet? Alex tady někde může být. Copak jim už nezáleží taky na něm? Prý vyřešíme to v klidu doma. Ale co vyřešíme tam a ne tady?

S velkou nechutí jsem s nimi nastoupila do letadla a svalila jsem se na pohodlnou sedačku první třídy. Byla jsem unavená, už je to několik desítek hodin, co jsem nespala. Neřešila jsem to. Nechci se zajímat o sebe. Nechci, aby se někdo zajímal o mě, když nevím, kde je Alex. S myšlenkami na něj jsem usnula. Děda mě vzbudil až na letišti v Olympii.

Rodina nasedala do aut a jela do Forks, ale já jsem potřebovala být vlk. Jedině tak jsem dokázala zvládat stres, který jsem cítila. Táta mě samozřejmě doprovodil. Proměnila jsem se hned, jak jsme doběhli za městská světla.

Ach, tati, povzdechla jsem si.

Andie, to bude dobrý. Budeme hledat spolu, uklidňoval mě.

Andie? Oslovil mě Ethan.

Ethane! Máte nějaký zprávy o Alexovi? Zeptala jsem se s nadějí.

Ne. A ty?

Taky ne, odpověděla jsem smutně. Jsem na cestě do Forks, stavím se za vámi.

Dobře.

Na chvíli bylo ticho, slyšet byly jen moje myšlenky. Myšlenky na Alexe, jaké jiné. Z vlčího oka mi spadla jedna velká slza a za ní se skutálela ještě jedna další. Alex mi tolik chyběl! Nebyla to jenom touha, touha po jeho objetí, slovech a polibcích, byla to potřeba. Bylo to jako hladovění; vy to jídlo nechcete, ale potřebujete, abyste přežili. Bylo to jako velký černý mrak, který se stahoval nad mojí hlavou a šel se mnou všude, kam jsem před ním chtěla utéct. Bylo to, jako když ztratíte to, co vám bylo nejdražší...

Táta na mě zíral. Sledoval moje slzy padající do vysokého lesního porostu. Vypadalo to, jako že chce říct nějakou z těch utěšujících vět.

Andie, chci ti jenom říct, že mi na Alexovi taky záleží. Udělám cokoliv, abych nám ho našel, řekl rozhodně. To, jak řekl nám, se mi líbilo. Dodalo mi to na setinu vteřinu naději.

Tati, jestli Alex umře... kníkla jsem.

Neumře! Přestaň. Přežije. Musí, přesvědčoval mě. Musí. Ano, musí přežít pro mě. Protože jestli zemře, nezůstanu na tomto světě. V momentě, kdy uvidím jeho mrtvé tělo, si vrazím dýku přímo do srdce. Do té doby je stále naděje.

Musím se stavit v La Push. Jenomže jak se zvládnu podívat Sethovi a Nicole do očí? Co řeknu malé Lindsey, až se mě bude ptát, kde je Alex? Jak jim dodám naději, když nemám ani ponětí, kde může být?

Co mám říct Clearwaterovým? Chtěla jsem radu od taťky.

Pravdu. Oni to pochopí, navrhl mi.

Budou mě nenávidět, zakňučela jsem.

Budou rádi, že jsi to ty přežila, opravil mě.

Na rozdíl od jejich syna...

Nech toho, Andie, vážně. My Blackovi se nevzdáváme, nikdy! Okřikl mě.

Několikrát jsem si tu jeho poslední větu zopakovala v hlavě, abych si ji vštípila do paměti. Musím být silná. Musím věřit.

Blížili jsme se k Forks. Pokusila jsem se Alici vysvětlit, že běžíme do La Push a ona to asi pochopila. Už volnějším během jsme pokračovali k La Push. Když se kolem nás začaly objevovat první stromy, zpomalili jsme do kroku. Zaběhla jsem za jedno křoví a proměnila jsem se. Přivolala jsem si oblečení pro sebe i pro tátu a psychicky jsem se připravila na velmi nepříjemný rozhovor. Táta mě chytnul za ruku a společně jsme došli k známým červeným dveřím. Tiše jsme zaklepali. V domě bylo ticho. Ještě jedno tiché zaklepání. Zvuk rozsvícení světla. Kroky ze schodů. Otevření dveří.

„Andie!“ zvolal překvapeně rozespalý Seth.

„Ahoj, Sethe,“ pozdravila jsem ho opatrně a lehce jsem se k němu přitisknula. Objal mě.

Slyšela jsem další kroky ze schodů. V županu pomalu přicházela Nicole. Všimla si mě a běžela ke mně. Stiskla mě v náručí jako ztracenou dceru a vesele se zeptala: „Kde je Alex?“ Neodpověděla jsem.

„Že on se jenom schovává za dveřmi, mezulán jeden!“ volala nadšeně.

Sklopila jsem hlavu a pořád jsem mlčela. Obešla mě, sešla z venkovních schodů a podívala se za roh. „Alexi?“ volala ho. „Tak kde je?“

Nemohla jsem to říct nahlas. Táta promluvil místo mě: „Nicole! On tady není, nepřijel s námi.“

„Ale kde je?“ zeptal se Seth.

„Nevíme,“ odpověděl táta.

Seth si smutně povzdychnul a pozval nás dál. Zavolal na Nicole a zavřel za ní dveře. Posadili se s námi ke stolu a sklíčeně si nás prohlíželi.

„Mrzí mě to,“ vyhrkla jsem a spustily se mi další slzy. „Vím, že jsem slíbila, že ho najdu.“

„Nemůžeš za to,“ řekl Seth. „Aspoň že ty jsi v pořádku.“

„Tak strašně mi chybí,“ vzlykala jsem.

„Já vím, holčičko,“ chlácholil mě Seth.

„Hned zítra se vydáme ho hledat,“ oznámil táta. „Nepřestaneme, dokud ho nenajdeme.“

„To je od vás hezké,“ zašeptala Nicole, které se po tváři také kutálely slzy. „Ale asi už je to zbytečné.“

„To není!“ zakřičela jsem. Jak může jeho matka říct, že hledat ho je zbytečné?

„Andie, někdy je lepší přijmout to tak, jak to je,“ hlesla.

„Ne! NE! Můj Alex není mrtvý!“

Uvědomila jsem si, že to nedokážu poslouchat. Že si nemůžu připustit, že by nežil. Přece bych to poznala, kdyby byl mrtvý! Vyběhla jsem rychle z místnosti a proměnila jsem se. Běžela jsem domů. Všichni seděli v obýváku a o něčem diskutovali. Když jsem vešla dovnitř, vyděšeně na mě zírali. Musela jsem asi vypadat strašně. Vyběhla jsem beze slova nahoru do svého starého pokoje. Sedla jsem si na okno a koukala jsem ven.

Děda se vedle mě objevil jako duch. Nevnímala jsem, co se děje okolo mě, protože jsem se snažila přijít na to, kde by Alex mohl být.

„Pomůžu ti. Jenom přemýšlej a nezapomeň na detaily. Společně nám nic neunikne. Začni od toho dne, kdy zmizel,“ nabádal mě děda.

Vzpomněla jsem si na ten večer a soustředila jsem se. Projížděla jsem si celou situaci od znova. Od toho, jak jsem přišla do prázdného domu, přes telefonát Belle, k ostatním hovorům s tehdy neznámým Neviditelným. Snažila jsem se vzpomenout si doslova na to, co Athanas říkal. Tehdy jsem přece slyšela Alexův hlas naposledy... Přehrála jsem si cestu na letiště, let do Ria a setkání v přístavu. Ukázala jsem dědovi všechny přítomné upíry, naše debaty s nimi a noci s Bellou v kajutě. Ten sen, co se mi zdál, jsem odsunula do pozadí. Nechtěla jsem ho už nikdy vidět.

„Co jsi to právě zastavila?“ zeptal se opatrně děda.

„Jen jeden ošklivý sen,“ odvětila jsem.

„Ukážeš mi ho?“

„Ne, prosím, já už ho nechci nikdy znovu prožít,“ šeptla jsem nazpátek.

„Tak dobře, pokračuj,“ vyzval mě.

Pokračovala jsem tedy cestou na ostrovy, nočním přeplavením na hlavní ostrov a vloupání se do sídla Ferreirových. Myslela jsem na setkání s Katarinou a na všechny detaily. Jak byla krásná, jak se na mě dívala, a jak mi připadala povědomá. Následovalo fyzické napadení, ztráta vědomí a následné setkání s oběma bratry Ricardem a Joaquinem. Carlosova podpora, mé zázračné vyléčení a odvedení ze scény. Pak ta moje proměna a výměna informací s Quinem. Injekce do krku. Pokusy s vlkodlačími geny. Carlosova pomoc k útěku, záchrana babičky a podivné setkání s jedním z upírů. Věta „Ty to přece víš.“ Uniknutí z komplexu, závod na lodi, boj, Carlosova smrt, můj únik a nakonec setkání s tatínkem.

Děda stál vedle mě s hlavou skloněnou ke straně pod náporem mých vzpomínek. Měl zavřené oči a asi nad nimi přemýšlel.

Po chvíli promluvil. „Tak začneme od té jeho informace, že víš, kde je. S tím upírem ses nikdy nebavila sama, viď? Tak tedy musel slyšet, jak ti někdo tu informaci dává. Mohl ti ji dát jedině někdo z těch ostatních upírů. Ale s nimi ses taky nebavila. Takže zůstává jen Athanas. Asi by mělo být v jeho odpovědích nějaké vodítko, které by tě k Alexovi mohlo dovést...“

Jedinou informaci, kterou mi tenkrát dal, bylo, že je Alex v bezpečí a že ho hlídají jeho přátelé. A že mi Alexe vrátí, až odtamtud uprchneme s Katarinou. Co by v tom mohlo být za nápovědu?

„Co když je klíč Katarina?“ zeptal se děda.

Okamžitě jsem si vzpomněla na moment, kdy jsem ji viděla poprvé.

„Připadala ti povědomá,“ zdůraznil.

„Nevím proč,“ odvětila jsem.

„Hm. Co nám jenom uniká?“ zamyslel se.

Pokrčila jsem rameny. Věděla jsem, že mi něco protéká mezi prsty. Tušila jsem, že to vodítko je někde v mojí hlavě, jen jsem ho nedokázala najít. Řekl mi jedinou větu, co když odpověď je v ní? Ty to přece víš. Čtyři slova, dvanáct písmen. Mohla by to být přesmyčka...

„To nefunguje,“ řekl mi děda, jehož mysl fungovala rychleji než moje.

„Co bez háčků a čárek?“ chytala jsem se jako tonoucí stébla.

„Jedině převis, jako převislá skála,“ vymyslel děda.

„To by přece dávalo smysl,“ doufala jsem.

„Můžeme to vyzkoušet. Poprosím Rose, aby mi našla všechny převisy ve Státech,“ navrhnul děda a odešel.

Tohle byla moje naděje, musela jsem to prověřit. Převisy by mohly být někde vysoko v horách, tam ale musí být pěkná zima. Hned jsem pomyslela na to, jak Alex asi přežívá v takových podmínkách, a jestli to fungovalo, poslala jsem mu teplé oblečení. Pak mě napadlo, že bych mu mohla zkusit poslat nějaký vzkaz. Doběhla jsem do pracovny Esmé pro papír a tužku a rychle jsem na něj načmárala: Alexi, jedu pro tebe. Miluju tě, Andie. Soustředila jsem se na to, že chci tenhle vzkaz poslat Alexovi, ale papír se z mojí ruky ani nehnul.

Třeba je to jen moc daleko, zkusím to tady po domě. Pokusila jsem se papír poslat do mého pokoje. Papírek se vznesl do vzduchu a po metru spadnul na zem. Ach ne, nedokážu to! Alexovi nepřišla ani jedna z věcí, které jsem mu poslala!

Děda se za chvíli vrátil. „Rose říkala, že jsou tady jen dva převisy. Oba v Rocky Mountains. Zítra ráno můžeme vyrazit.“

„Ne, pojedeme hned,“ zaprotestovala jsem a vyšla jsem z pokoje.

„Musíš si odpočinout, do rána to počká,“ přesvědčoval mě děda.

„Odpočinula jsem si v letadle. Počkám na tebe v autě,“ řekla jsem bez možnosti výběru.

Seděla jsem v autě, děda dorazil za pár minut, v patách táta a Bella. Neřekla jsem na složení výpravy ani slovo, nastartovala jsem a vyjela jsem na východ. Děda mě navigoval. Jela jsem celou noc, k ránu jsem se v řízení vystřídala s dědou, který ujel to co já za polovinu času. Další den k večeru jsme dorazili na místo prvního převisu. Auto jsme nechali pod hřebenem hor, já a táta jsme se proměnili a stoupali jsme vzhůru za dědou.

Nastražila jsem uši, protože jsem cítila, že se blížíme k onomu místu. Převis se rozprostřel před námi. Děda vběhnul dovnitř a prohledal celou skalní vykotlinu, ale po Alexovi ani stopa.

„Určitě bude v tom druhém,“ zkoušela mě uklidnit babička. Jo, to zrovna.

Seběhli jsme do údolí a nasedli do auta. Sedla jsem si dozadu, přitáhla jsem si kolena k bradě a zamyslela jsem se. Co když nebude ani u toho druhého převisu? Co budu dělat pak?

Prospala jsem část cesty, babička mě probudila až při druhé přestávce. Snažila jsem se necítit naději, abych pak nebyla zklamaná. Když jsme ale dorazili k druhému převisu, moje zklamání explodovalo. Nikde nebyla cítit Alexova nádherná vůně. Všechno bylo ztraceno. Moje jediná naděje byla pryč. Zhroutila jsem se na zem a cítila jsem jenom obrovský tlak uvnitř mé hrudi. Nemohla jsem dýchat, sípala jsem. Propukla jsem v usedavý pláč. Táta mě vzal do náručí a nesl mě k autu. Smáčela jsem slzami jeho tričko a přestala jsem ovládat svoje emoce. Táta si mě v autě posadil na klín a konejšivě mě hladil po zádech. Když jsem se vyplakala, ale ne tak, aby se mi ulevilo, zmocnil se mě vztek. Jakým právem si osud vzal právě mého Alexe? Začala jsem bušit tátovi do hrudi a byla jsem k smrti nazlobená. Dalo mu velkou práci mě uklidnit.

Táta si usmyslel, že zajede do La Push, aby informoval Clearwaterovy, a já jsem vystoupila s ním. Nešla jsem ale dovnitř, nemohla bych vidět Lindsey a nechtěla jsem se setkat s Nicole, které byl Alex tolik podobný.

Procházela jsem se po La Push, až jsem naproti sobě spatřila známou postavu. Tab mě taky zpozoroval a vyrazil mi naproti.

„Tabe,“ hlesla jsem hystericky a už jsem se hřála v jeho náručí.

„Andie, jsem tak rád, že tě vidím,“ řekl mi.

Chvíli mě jen objímal a pak mě od sebe odtáhnul, aby si mě prohlédl.

„Páni, ty vypadáš. Jsi bledá, vůbec nevypadáš jako moje vlčí sestra. Ještě že jsi silná jako já,“ pověděl mi.

Bylo ticho. Pomalu mi asi něco docházelo. Dostávalo to jasnější tvar, až mě napadla dobrá myšlenka.

„Tabe, ty jsi génius!“

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Andie Black (23. kapitola):