Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Andie Black (22. kapitola)

27.11.2010 (08:45) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2926×

Edward:

Všechno, na co jsem doteď myslel, se rozplynulo, protože mi v hlavě zůstala jen tahle jediná chvíle. Jeden z upírů právě připravil moji ženu o paži. Se zuřivostí, která se ve mně vzedmula, jsem skočil do hlubin oceánů, abych Bellu pomstil. Celé moje tělo, napjaté jak struna, se zaměřilo jen na tenhle jediný cíl. Teď jsem nebyl člověk, byl jsem predátor. Mostrum řídící se svými instinkty.

Vzdálenost mezi námi, která mi předtím připadala tak velká, jsem překonal během pouhých šesti vteřin. Bez lítosti jsem roztrhal upíra, který zmrzačil matku mé dcery. Emmett, Carlisle a Jasper se postarali o zbytek. Alice, která zůstala na lodi, hledala v budoucnosti. Sevřel jsem Bellu v náručí. Voda jí smáčela dlouhé vlasy, které se jí lepily na obličej. Pořád jsem v ní viděl dívku, kterou jsem potkal před tolika lety v jídelně Forkské střední.

Alicina vize dostala jasný tvar; Bella v ní byla opět celá, jako by se nic nestalo. Viděl jsem, jak jí přikládám paži zpět k tělu a jak k sobě opět části zapadly. Předal jsem šokovanou Bellu Carlislovi, který ji vynesl na palubu.

Na hladině se houpalo mnoho kusů lidských těl. Plaval jsem mezi nimi a hledal tu jedinou část, kterou jsem potřeboval. Spatřil jsem ji několik metrů ode mě. Uchopil jsem odtrženou Bellinu paži a vrátil jsem se na loď.

Bella ležela na zemi, nedokázala mluvit. Alice seděla u její hlavy a držela ji za tu nezraněnou ruku. Přikročil jsem k ní a položil jsem Bellinu paži ke zbytku těla. Najednou se oba kusy spojily; připadly k sobě jako dva magnety. Bylo to kouzlo.

Vzal jsem Bellu do náručí a přitiskl jsem své rty na její. Ihned se vzchopila, vracela mi polibky, o které jsem za tu dobu přišel. Všechno bylo jako dřív. Když se naše rty rozpojily, stáhla Bella opět svůj štít. Ukázala mi tvář upíra, kterého jsem viděl v Alicině vizi. Přála si kvůli Andie, abychom ho dali taky dohromady.

Neměl jsem z toho dobrý pocit, ale Bella mu důvěřovala, tak jsem ji poslechl. Identifikovala jeho tělo. Horší bylo nalézt jeho hlavu. Až po několika ponorech pod hladinu jsme ji objevili. Stejně jako předtím Bellu jsme ho složili dohromady.

„Bello! Kde je Andie?“ rozhlédl se zmateně kolem sebe. Myslel na ni takovým zvláštním způsobem. Něco mezi láskou a přátelstvím.

„Kde je?“ opakovala jeho otázku Bella a upřela na mě svůj jantarový pohled.

„Doufám, že už je na pobřeží, poslali jsme tam Jaka a zbytek,“ odpověděl jsem.

„Pojeďme ji zkontrolovat,“ navrhla Alice a Carlisle otočil loď směrem k Brazílii.

Bella mi seděla na klíně, což byla nejdůležitější věc. Pažemi jsem ji svíral, jako bych už ji nikdy nechtěl pustit. Měl jsem ji u sebe, na ničem jiném nezáleželo. Už ji nikdy nikam samotnou nepustím.

„Mimochodem, tohle je Carlos,“ představila Bella mladíka, který stál sám na zádi. „Carlosi, tohle je Edward, Emmett, Jasper, Alice a u kormidla stojí Carlisle.“

„Rád poznávám Andienu rodinu,“ řekl s tím svým jižanským přízvukem a v hlavě se mu mihla myšlenka na jeho rodinu, která zemřela během občanské války.

„Jaspere, Carlos taky bojoval v občanské válce,“ sdělil jsem Jasperovi.

„Vážně?“ podivil se Jasper a přišel ke Carlosovi blíže. Oba si pak vyprávěli vlastní zážitky. Zjistili, že měli podobný osud, totiž že byli oba stvořeni do armády novorozených. Jenomže na rozdíl od Jaspera Carlos byl jedním z těch, kteří měli být po prvním roce odstraněni. On a pár jeho kamarádů se vzepřeli a svoje stvořitele zabili. Nechtěli být členy žádné armády, a tak se přesunuli na samý cíp Jižní Ameriky, o kterém bylo známo, že je neutrálním územím.

Dál už jsem je neposlouchal, zabořil jsem nos do Belliných vlasů a dýchal jsem jejich opojnou vůni. Pohladila mě po tváři. Bylo tak snadné zapomenout, že ubíhá čas. Až když loď narazila na dřevěné molo v Riu jsem si uvědomil, že vůbec nevíme, kde Andie je. Zavolal jsem tedy Jacobovi, jestli už Andie našli.

„Jsme na letišti, Andie je v pořádku. A Bella?“ zeptal se opatrně Jake.

„Taky v pořádku. Budeme tam za patnáct minut,“ odpověděl jsem. Zbytek rodiny nemusí vědět o tom, že jsme Bellu dávali dohromady.

Na pláži jsme chytili taxík, který nás dovezl na letiště. Rodina čekala v odletové hale. Rosalie s Emmettem si samozřejmě nemohli odpustit svoje bouřlivé přivítání, během kterého okolo nich pomalu létaly jiskry. Carlisle a Esmé se na sebe usmáli a něžně se políbili. Andie nám vyšla naproti a nejdřív objala babičku, o kterou měla neuvěřitelný strach.

„Babi, babi! Mrzí mě to, neměla jsem tě tam nechat samotnou, neměla jsem tě do toho vůbec zatahovat, omlouvám se,“ chrlila ze sebe a opravdu se cítila provinile.

„Andie, uklidni se. Všechno už je dobré, je to za námi,“ konejšila ji Bella. Andie s ní ale nesouhlasila, pro ni nebylo všechno v pořádku. Starost o Bellu byla jen jedna z obav, které ji trápily. Měla toho v hlavě tolik, že to ani nedokázala snést. Nejvíc ji sužoval Alex.

Opatrně obejmula taky mě a poděkovala mi, že jsem Bellu zachránil. Když jsem o kousek ustoupil, spatřila za mnou Carlose.

„Carlosi! Myslela jsem, že jsi...“ řekla a objala ho, čímž se smazala další její starost a vina.

„Byl jsem. Tvoje rodina mě zase oživila,“ odpověděl jí na nedokončenou otázku.

„Tak jedeme. Chci už konečně domů,“ vyzvala nás Rosalie a Andie v duchu zase zaprotestovala. Upřela svůj pohled na Jaka a pak na mě. Oba jsme pochopili, co se jí nezdá. Nechtěla odsud odjet, protože si myslela, že tady někde je i Alex.

„Jeďte napřed, my poletíme dalším letadlem,“ odsekl Jacob kysele.

„Jaku, teď není nejlepší nápad se rozdělit,“ řekl opatrně Carlisle a opět měl pravdu. Nebylo moudré zůstat od sebe, když máme možná v patách další pronásledovatele.

„Pojeďme domů, tam všechno probereme,“ trval si na svém Carlisle.

Všichni ho jako našeho vůdce poslechli, jen Andie a Jacob zůstali stát. Andie nemohla odjet bez Alexe a Jacob už prostě nechtěl nechat Andie bez dozoru, nehledě na to, že rozuměl jejímu trápení. Andie byla rozhodnutá prohledat třeba celou Brazílii. Vzpomněla si na slib, který dala Quinovi, aby ho vyřídil Sethovi a Nicole. Že udělá všechno pro to, aby Alexe zachránila.

„Co se děje?“ vmísil se do toho Carlos.

„Nemůžu odjet bez Alexe,“ vysvětlila mu Andie.

„Ten přece nebude v Brazílii. Přece by ho ten Neviditelný neuložil tak blízko našemu ostrovu. Spíš ho někam ukryl, nemyslíš?“ sdělil jí svoji teorii.

„Ale kam?“ zeptala se zmučeně.

„Přece ti ten jeho přítel řekl, že víš, kde je,“ opáčil Carlos.

„Jenomže já to nevím!“ zakřičela Andie.

„No tak, zlato, najdeme ho. Jestli říká, že není v Brazílii, pojedeme domů a ty nám všechno povíš,“ tišil ji Jacob.

„Jake má pravdu,“ vložila se do toho Bella. „Doma projedeme celou cestu a přijdeme na to.“

Andie to připadalo absurdní, ale nakonec se nechala přesvědčit. Jacob ji chytil za ruku a pokusil se na ní vykouzlit úsměv, aby ji přivedl na jiné myšlenky. Nepovedlo se.

Seděli jsme v letadle a čekali jsme na odlet. Skoro celá první třída byla zaplněná naší rodinou. Jake a Andie seděli před námi, zatímco Nessie seděla s Alice šikmo vedle nás a Jasper s Carlosem za nimi. Ti ještě neskončili svou diskuzi o občanské válce. Všichni byli spokojení, že je drama za námi, což se ale nedalo říct o Jakeovi a Andie. Ale i jejich námitky za chvíli ustaly, když usnuli.

Cesta uběhla rychle. Probudili jsme Andie a Jaka a sešli jsme se venku na parkovišti za úplné tmy. Do Forks to odsud byly asi dvě hodiny jízdy, ale Andie trvala na tom, že domů doběhne jako vlk. Jake se k ní přidal a poslali jsme s nimi i Alice a Jaspera. My ostatní jsme jeli auty. Bella a já jsme byli v autě s Rose a Emmettem, takže jsem celou dobu musel poslouchat jejich nestoudné myšlenky.

Po hodině a půl zabočil Emmett na příjezdovou cestu k našemu starému domu. Sešli jsme se v prázdném obýváku, ale Emmett došel na půdu pro starý nábytek a nanosil ho sem. Hned to tu vypadalo trochu útulněji. Ze zvyku jsme se posadili a Carlisle se začal vyptávat na Belliny vzpomínky.

Bella nám popsala, co se stalo a jak se vlastně dostaly na Fernando de Noronha. Pak se ujal slova Carlos, který nám řekl o Ferreirových a jejich systému.

„Jsem v jejich službách už sedmdesát let,“ začal s vyprávěním Carlos. „Potkal jsem je, když jsem se schovával před Volturiovými. Tehdy nebyli nic a vadilo jim stejně jako mně, že se musíme skrývat. Chtěli pomstu a já jsem se lehce nechal strhnout jejich názory. Joaquim a Ricardo objížděli všechny tábory a vyhledávali talentované upíry. Většina z nich se k nám připojila, protože Ricardo si velmi snadno dokáže získat lidi na svou stranu. Mezitím jejich nejstarší známí budovali sídlo na Fernando de Noronha, takže když jsme tam pak jako velmi početná skupina přijeli, bylo všude spoustu místa. Všichni byli překvapeni moderní technikou, kterou byl komplex vybaven.

Mezi celou skupinou obou bratrů nebyl jediný netalentovaný upír. Každý jsme dostali speciální výcvik v boji a jednou týdně jsme měli něco jako vyučovací hodiny. Museli jsme se naučit všechno o Volturiových. Jejich blízkých přítel Jimeno nám pomáhal rozvíjet naše dary, čímž jsme byli silnější než kterýkoli jiní upíři. Postupně se ukázalo, že víc ve skupině rozhoduje Ricardo, zatímco jeho bratr Joaquim zůstával spíše v pozadí a o jejich sestře Patrícii jsme pomalu ani nevěděli.“

Všichni jsme stáli trochu přimrazení. Vůbec jsme netušili, s kým jsme měli tu čest.

„Ale jak se vám mohlo podařit utéct, když tam byl každý talentovaný?“ nechápal jsem.

„Carlos nám pomohl,“ vysvětlila mi Bella a já jsem k němu okamžitě pocítil obrovský vděk.

„Děkuju,“ zašeptal jsem vroucně.

„Já děkuju. Kdyby mě tam Bella s Andie nechaly, byl bych už po smrti. A kdybyste mě nesložili dohromady, tak taky,“ odpověděl.

„To byl Andiein nápad,“ řekla honem Bella.

„A tvůj zase vytáhnout ho z říše mrtvých,“ vrátil jsem jí.

Carlisle přerušil naše děkování a zeptal se: „Jaký má dar Ricardo a Joaquim? A jejich sestra?“

„Ricardo dokáže poznat, jestli říkáte pravdu, a Joaquim zase může jedinou myšenkou kohokoli přimět, aby tu pravdu řekl. Perfektně se dopňují, vždycky se dozví to, co chtějí. Patrícia dokáže každého přesvědčit o své pravdě. Ona ale svůj dar příliš nepoužívá,“ popsal Carlos.

„No, to není dobré,“ shrnul Carlisle. „Myslíš, že nás budou hledat? Ví o nás?“

„Spíš ne. Oni nejdou po jednotlivcích. Navíc vědí, že záměr nebyl jít proti nim, ale zachránit Alexe,“ hádal Carlos.

„Stejně bychom si měli dávat pozor,“ usoudil Carlisle a vymýšlel různá místa, kde bychom se mohli v případě nouze skrýt.

A pak, z ničeho nic, mi v hlavě vyvstanula jedna Carlosova věta, totiž že by Neviditelný Alexe neukryl v Brazílii. Mohl to být ten Neviditelný?

„Kdo je Neviditelný?“ zeptal jsem se se zájmem. Vypadalo to, že moje malá záhada bude vyřešena.

„Byl to upír jménem Athanas. Dokázal být neviditelný. To on tenkrát nahrál Andiein únos, aby získal tebe a tak i mě. Potřeboval nás na záchranu jeho přítelkyně Katariny. To proto jsme jely na Fernando de Noronha,“ vysvětlila mi Bella a v myšlenkách, které mi ukázala, mi řekla, že mi detaily popíše později.

Zachytil jsem i další myšlenky, a to Aliciny a Jasperovy. Za chvíli bych tedy měl slyšet i Andie a Jaka.

Běželi do La Push, myslela si Alice.

No, v tom případě jim držím palce.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Andie Black (22. kapitola):