Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Andie Black (20. kapitola)

24.11.2010 (08:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3166×

„Počkej, tys nevěděla, že Athanas umí být neviditelný?“ pozvedl obočí.

„Co prosím?“

„Katarina o něm občas mluvila jako o невидимый, tedy o Neviditelném. Dokáže schovat lidi, ale jeho neviditelný plášť nefunguje jako zvuková bariéra. Našli vás jenom podle tvého srdce,“ vysvětlil mi.

Nevěřícně jsem si ho prohlížela. Kolik je tady ještě věcí, které nevím? To proto si byl Athanas tolik jistý, že na nás nepřijdou. Ale na drobný detail ohledně mého bušícího srdce zapomněl...

Po chvíli zastavil před dveřmi.

„Tady tě musím nechat. Jdi dovnitř,“ řekl a otevřel mi dveře. Vstoupila jsem do místnosti a on za mnou dveře zavřel. Nebylo to tu nepříjemné, i když tu nebyl žádný nábytek. Stěny byly bílé a v podlaze byl opět průhled do moře. Sedla jsem si na zem a vstřebávala jsem nové informace. Byla jsem hlavně ráda, že moje tělo funguje tak, jak má.

Nešlo nemyslet na Alexe. Mohla jsem být fyzicky v pořádku, ale kus mě prostě chyběl. Jako by mi scházelo srdce, které jsem dala Alexovi. Vzpomínky v hlavě mi začaly kolovat. Jsi můj život, Andie, řekl mi Alex po naší společné noci. Ale jak dlouho nám bylo dopřáno být spolu? Pár měsíců, ve kterých jsem ho ani nedokázala zahrnout takovou láskou, jakou jsem k němu cítila. Proč zrovna my? Proč nemůžeme žít normální život?

Zakručelo mi v břiše. Zavrčela jsem sama na sebe. Chci jídlo, přála jsem si a brzy se vedle mě objevily dva toasty. Smutně jsem se usmála, protože mi to znovu připomnělo Alexe. Vždycky jsme se dělili napůl. Kéž bych tak mohla poslat taky nějaké jídlo Alexovi. Jenomže co já vím, jestli to funguje? Zalitovala jsem, že jsem na svém talentu nezapracovala. Za zkoušku nic nedám, pomyslela jsem si, chci, aby měl Alex taky jídlo. A pití. A oblečení. Mohla jsem jenom doufat, že to dokážu. Ale pak mě napadlo...

Jestli je Alex taky někde zavřený, možná se dokázal proměnit. Tady je místa taky dost... S velkým soustředěním jsem dopadla na všechny čtyři.

Krucinál, pomyslela jsem si, protože jsem ztropila docela hluk.

Andie! slyšela jsem v duchu.

Quine?

Kde jsi? Kde je Alex? Co se děje? ptal se mě.

Quine, Alexe někde drží. Zavolej mýmu tátovi a řekni mu, že jsme já i Bella v pořádku. Vyřiď Clearwaterovým, že udělám všechno, abych Alexe zachránila.

Kde jsi? Přiběhneme ti na pomoc, nabídl mi.

Fernando de... Musím končit, někdo sem jde, poslala jsem mu rychle myšlenku, protože jsem za dveřmi uslyšela svist. O pár vteřin později vtrhl dovnitř nějaký upír a zavrčel na mě. Mám vás ráda.

Rychle jsem myslela na to, že se chci proměnit, ale slyšela jsem ještě Quinovo tiché: Sejmi ho, Andie, než jsem před upírem stála na dvou nahá. Ve dveřích se objevil ještě jeden upír, který ke mně přiběhl a zabodl mi injekci do krku. Po pár vteřinách jsem o sobě nevěděla.

V hlavě jsem měla vymeteno. Okolo sebe jsem někde vzdáleně slyšela hlasy. Ty postupně zesilovaly, dokud jsem je neslyšela zřetelně. Otevřela jsem oči. Ležela jsem na operačním stole, nade mnou zářilo silné lékařské světlo a kolem mě se míhali upíři. Chtěla jsem se zvednout, ale ruce a nohy jsem měla přivázané k tělu. Podívala jsem se na ně, ale žádné provazy jsem neviděla. Přesto jsem se nemohla hnout.

„Manueli, dojdi pro Ricarda a řekni mu, že už se probrala,“ rozkázal jeden z nich. Upír odešel. O pět minut později se vrátil v doprovodu Ricarda. Ten přišel až ke mně a zeptal se: „Proč jsi se proměnila?

„Chtěla jsem zjistit, kde je Alex,“ odpověděla jsem.

„Jak to funguje? Ta tvoje proměna,“ vyzvídal.

Vysvětlila jsem mu, jak to všecho probíhá, což ho akorát navedlo, aby na mně zkoušel různé experimenty. Připadala jsem si jako pokusný králík. Upíři mi brali krev a vlasy a testovali je. Snažili se vyzkoumat, co všechno vydržím. Po každém dni v laboratoři mě Carlos odnesl do pokoje. Byla jsem vždycky příliš vyčerpaná, než abych dokázala přemýšlet, co budu dělat. Nikdy jsem ale nezapomněla poslat Alexovi jídlo a pití, i když jsem si ale nebyla jistá, jestli to funguje. Kolik už uběhlo dní od našeho příjezdu? Kéž bych to věděla...

Jednoho dne mě Carlos opět přišel vyzvednout. Jenomže dneska se tvářil jinak. Vážně, ale přesto tak nějak nervózně.

„Co se děje?“ zeptala jsem se ho mrtvým hlasem.

„Poslouchej mě,“ ztišil hlas, že jsem ho sotva slyšela. „Vládci a jejich nejbližší jsou na lovu, musíš odsud.“

„Ale co moje babička?“ kníkla jsem.

„Seženu ji. Ty musíš pryč,“ řekl a hnal mě pryč.

„Neodejdu bez ní,“ zavrčela jsem.

Vzdechl. „Dobře, tak pojď,“ vyzval mě, chytil mě do náručí a hnal se chodbami kamsi. Zastavil u dveří, nastražil sluch a pak dveře otevřel. Babička seděla na zemi a ruce si držela pevně kolem hrudi. Vzhlédla ke mně.

„Andie? Andie!“

„Babi, jedeme domů,“ hlesla jsem.

„Ale - “

„Na řeči není čas. Pospěšte si,“ přerušil nás Carlos.

Babička rychle vstala, chytila mě místo Carlose do náručí a běžela za ním.

„Carlosi,“ oslovila jsem ho poprvé a on se na mě otočil s překvapeným výrazem. „Jak ale zjistím, kde je Alex?“

„Musíme si pospíšit, už takhle to sotva stíháme,“ odpověděl mi rychle.

„Ne, musíme se zeptat Athanase,“ zavrčela jsem.

„Athanas je mrtvý, zlato,“ zašeptala babička.

Neee! Jak se teď dozvím, kde je můj Alex...

„Je tu ještě zbytek jeho gardy. Zeptáme se jich, ale pak odsud zmizíte, jasný?“ ustoupil nám Carlos a zabočil doleva. Nesledovala jsem cestu, ale zpozorovala jsem, že zpomalujeme. Otevřel jedny z dveří a vešel dovnitř. Tam stál zády k nám muž, který nás tenkrát uvítal na Ipanema Beach.

„Kde drží Alexe?“ vyhrkla jsem.

Neodpověděl.

„Andie, musíme jít, jdou sem,“ honil mě Carlos.

„Tak kde je?“ zopakovala jsem otázku.

Otočil se na mě a mrtvým hlasem oznámil: „Ty to přece víš.“

V tu chvíli mě Carlos popadl za ruku a nejvyšší možnou rychlostí běžel chodbami. Vůbec jsem nevěděla, kam běžíme, ale bylo mi to jedno. Po několika minutách začala chodba stoupat a před námi se objevila slepá ulička. Dotkl se malé rybky na okraji stěny a nad námi se otevřel otvor, kterým dovnitř napadal písek.

„Jděte,“ nařídil nám a pomohl babičce nahoru. Ta ke mně dolů natáhla ruku. Otočila jsem se na Carlose: „Ty nejdeš s námi?“

„Já nemůžu,“ odvětil.

„Proč?“

„Nemůžeme odsud odejít bez povolení,“ vysvětlil mi.

„Zabijou tě,“ řekla jsem.

„Já vím,“ kývl.

„Proč jsi to tedy udělal?“ zeptala jsem se.

„Protože jsem se od tebe něco naučil. Bojuj za ty, na kterých ti záleží.“

„Ale - “

„Jenom ti dávám možnost, jak svůj úkol dokončit,“ zašeptal.

„Andie, pojď,“ řekla netrpělivě babička a vytáhla mě nahoru.

„Babi, zakryj ho štítem. Nemůžeme ho tu nechat,“ prosila jsem a hleděla jsem do jeho rudých očí.

„Dobře. Fajn. Zkus to teď,“ řekla mu.

Carlos zkusil vylézt nahoru. Povedlo se. Pohlédl mi do očí a ukázal hlavou směr, kterým musíme běžet. Rozběhli jsme se. Na konci liduprázdné pláže se na vlnách houpal malý motorový člun. Carlos utíkal napřed, aby člun odvázal a podal nám ruku, abychom mohly vylézt na palubu. Zapnul motor. Ohlédla jsem se zpět a viděla jsem, jak se daleko od nás něco zalesklo. Zaostřila jsem a zjistila jsem, že stejným otvorem, kterým jsme před chvílí vylezli, vyskakují na pláž další upíři.

„A sakra,“ zaklela jsem hlasitě, takže se Carlos i babička otočili ve směru mého pohledu.

„Šlápni na to,“ zavrčela babička na Carlose.

Zrychlili jsme. Upíři na pláži vběhli do vody a plavali za námi. Jejich rychlé pohyby jsem sotva stihla sledovat; vypadali jako raketové střely vypuštěné z nepřátelské ponorky. Blížili se k nám. Náš motorový člun jim nemohl uniknout...

„Andie, pamatuješ, jak jsem ti říkala, že mě budeš poslouchat?“ zvolala babička. „Tak teď přišla ta chvíle. Drž pedál na zemi a jeď na jihozápad. Nikde nezastavuj a neohlížej se. Až dorazíš na pevninu, sežeň rodinu, dobře?“

„Ne! Říkala jsem ti, že tě neopustím!“

„Teď není vhodná doba na odmlouvání. Prostě uděláš, co jsem ti řekla,“ zavrčela hrozivě a zkontrolovala pohledem upíry, kteřá nás doháněli. Pohlédla na Carlose.

„Jdu do toho s tebou,“ kývl Carlos.

„Miluju tě, Andie,“ řekla mi babička a políbila mě na čelo.

„Děkuju, žes mě naučila, co je správné,“ usmál se Carlos a přátelsky líbnul obě moje tváře.

„Teď,“ odstartovala babička a skočila do vody. Carlos se na mě naposledy podíval a následoval ji. Zachvátil mě šok. Sama jsem rozrážela vlny na motorovém člunu, zatímco babička a Carlos za mě nasazovali život.

Co mám udělat? Co je správné? Měla bych člun otočit a pomoct jim? Nebo mám poslechnout babičku a jet k pevnině? Co by asi udělal táta... Život je boj – přijmi ho, říkával. Zastyděla jsem se, že jsem vůbec zaváhala. Okamžitě jsem otočila loď a jela jsem jim na pomoc právě ve chvíli, kdy jsem pozorovala, jak... Slova mi vypadla z úst.

Stála jsem nehybně na houpající se stojící lodi a zírala jsem na scénu přede mnou. Ne! Ať to není pravda!

„Andie, vypadni odsud!“

Jako v transu jsem hlas poslechla. Loď jsem nasměrovala původním směrem a šlápla jsem na pedál. Slzy mi tekly po tváři. Kolikrát jsem viděla, jak moje smečka trhala na kusy upíry. Kolikrát jsem sledovala vraždy a boje s následkem smrti v televizi. Ale vidět to takhle naživo, to se s ničím z toho srovnávat nemohlo. A nikdy jsem neviděla umírat někoho, na kom mi záleželo.

Přehrála jsem si to v hlavě ještě jednou. Ve vodě probíhaly souboje. Zkontrolovala jsem pohledem babičku. Zuřivě bojovala s upírem. Voda jim všechno ztěžovala. Stočila jsem pohled na Carlose. Vylétl zrovna nad hladinu, takže unikl dvěma upírům, kteří na něj útočili. Byl dva metry nad hladinou, když se kolem něj mihnul jeden z těch dvou a v setině vteřiny ho připravil o hlavu. Jeho bezhlavé tělo se ztratilo v mořských hlubinách. „Andie, vypadni odsud!“ zavolala na mě babička, když viděla, jak jsem pro upíry nejsnažší cíl.

Boje ustaly daleko za mnou. Cítila jsem se jako zrůda. Carlos kvůli mně právě zemřel. Babička teď možná umírá, protože proti ní stojí přesila... Člun narazil na břeh. Vypotácela jsem se na pevninu a přivolala jsem si telefon. Roztřesenýma rukama jsem vytočila tátovo číslo.

„Haló?“ ozvalo se nevrle v telefonu.

„Tati...“ hlesla jsem.

„Andie! Kde jsi? Jsi v pořádku? Máš tam Bellu?“ zahrnul mě otázkami.

„V Riu de Janeiru, pravděpodobně. Přivolám si tě,“ řekla jsem mrtvým hlasem.

„Dobře,“ souhlasil. „Jsem u tebe každou chvíli.“

„Jakto?“ zeptala jsem se unaveně.

„Už jsem v Riu,“ odpověděl. „Vydrž, zlato.“

Sedla jsem si na zem a zírala jsem na moře. Na to úžasné teplé modré moře, které bylo tak jiné než v našem státě Washington. Na moře, které mi vzalo zachránce a možná i babičku. Asi po čtvrt hodině jsem za sebou uslyšela kroky. Otočila jsem se a pohlédla jsem do tátových hluboko usazených očí. Rozběhl se ke mně a sevřel mě v náručí.

„Andie, Andie,“ svíral mě vroucně. „Díky bohu.“

„Jsem tak ráda, že tě vidím,“ objala jsem ho pevněji. „Ale babička...“

„Bude v pořádku. Pojď, odvezu tě domů,“ vzal mě do náruče a odnesl mě do auta. Položil mě přes zadní sedačky, nastartoval motor a rozjel se. Auto po několika miutách zastavilo. Zvedla jsem se a podívala jsem se z okénka. Stáli jsme na nějakém parkovišti ve stínu obrovské palmy. Otevřela jsem dveře.

„Andie,“ zavolala na mě maminka a rychle mě obejmula. Pohladila mě po vlasech.

„Andie,“ objala mě pak Esmé a nakonec Rose.

„Jsi v pořádku?“ kontrolovala mě maminka.

Kývla jsem. Fyzicky jsem v pořádku byla. „Kde to jsme?“

„Na letišti v Riu,“ odpověděla Esmé.

„Kde jsou ostatní?“ ptala jsem se.

„Jeli Belle na pomoc,“ řekla mi Rose.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Andie Black (20. kapitola):