Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Andie Black (2. kapitola)

02.11.2010 (08:30) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4012×

„Známý tvého dědečka. A teď se pojedeme projet,“ odpověděl. Vyjeď na hlavní a jeď na sever, ozvalo se uvnitř mé hlavy. Nahodila jsem motor a zacouvala na hlavní. Po dvaašedesátce jsem pokračovala z města. Jeli jsme několik hodin. K večeru jsme dorazili k malému, na první pohled velmi starému domku.

Vystup a jdi dovnitř, slyšela jsem v hlavě. Vylezla jsem z auta a následovala jsem ho do domu. Šla jsem za ním až do sklepa, kde mě uzamkl do jedné z místností. Vůbec jsem nechápala, co se to děje. Jak jsem se sem dostala? Co je ten upír zač? Zívla jsem. Slzy a dlouhá cesta mě hodně vyčerpaly a já brzy navštívila říši snů. Bylo to podivně pokojné.

Probudilo mě zachrastění klíčů v zámku. Dovnitř vešli tři upíři. Jeden z nich byl ten, který mě sem dovlekl, ale druhé dva jsem neznala. Byla tam ještě mladá dívka s jasně rudýma očima, byla určitě novorozená. Třetí upír byl starší muž kolem čtyřicítky, které měl oči stejné barvy jako ta holka.

„Kdo jste? Co chcete?“ začala jsem se ptát.

„Já jsem Frank,“ představil se můj únosce, „a tohle je Tresha a Maurice.“

„Co chcete?“ dožadovala jsem se odpovědi na moji otázku.

„Chci tě zabít,“ řekl Maurice.

„Klid, nikdo se zabíjet nebude,“ okřikl ho a dodal: „Zatím.“ Pak se otočil na půvabnou, ale děsivou blondýnku a pokynul jí: „Ty si zatím můžeš zkoušet svoje schopnosti.“

Tresha se usmála, zatímco Frank a Maurice odešli z místnosti. Propalovala mě svým hořícím pohledem a přistoupla ke mně. Můj instinkt mi radil, abych ustoupila, a já ho poslechla. To ji akorát rozesmálo a pronesla svým zvonivým hlasem: „Snad se mě nebojíš?“ Udělala ještě pár kroků ke mně a dotkla se mě svou ledovou rukou. Hlavou mi proběhla Alexova poslední slova z dnešního dopoledne a silně mě píchlo u srdce. Z úst mi unikl bolestný vzdech. Asi se jí to líbilo, protože se mě dotkla znovu a scéna s Alexem se zopakovala. Tiskla jsem oči k sobě, abych té bolesti unikla. Nefungovalo to. Dotýkala se mě stále dokola, až se mi poslední Alexova věta nesmazatelně vryla do paměti. Kdybys nebyla zčásti člověk, kterého máme chránit, roztrhal bych tě na kousky a hodil do ohně! Zlomeně jsem padla na kolena a zhroutila se přímo pod nohy Treshy. Ta se pobaveně ušklíbla a odešla.

Ležela jsem na studené zemi a znovu si přála umřít. V místnosti nebylo světlo, takže jsem nedokázala odvodit, která část dne vlastně je. Byla tu černočerná tma.

Po několika hodinách přišel Frank.

„Tak jak se ti líbilo cvičení s Treshou?“ zeptal se se škodolibým úsměvem. Neodpověděla jsem.

„Co chceš? Ať už je to cokoliv, nepovede se ti to,“ odsekla jsem.

„Myslíš?“ řekl a v hlavě mi zavelel hlas: Dej pěstí do zdi. Vstala jsem ze země, přistoupila jsem ke zdi a plnou silou jsem do ní praštila. Když jsem skončila, nechápala jsem, proč jsem to udělala.

„Vidíš? Uděláš všechno, co budu chtít. Tak se mě nepokoušej našvat,“ pohrozil mi. Tenhle boj byl prohraný. „Teď budeme čekat. Uvidíme, za jak dlouho tě tvůj děda dokáže najít.“

Když odešel, sesunula jsem se do kouta a brečela jsem. Bylo to zbytečné, ale potřebovala jsem to. Přišla jsem na to, že mě slzy vyčerpávají, a já pak mohu usnout. Cvičení s Treshou, jak tohle mučení Frank nazýval, se mi promítlo do snů.

Na času tady vážně nezáleželo. Každý den na mně Tresha cvičila a obden jsem dostala něco malého k snědku. Cítila jsem, jak mě moje síly opouští. Vyprchával ze mě život a já se nedokázala bránit. Můj dokonalý sluch se začal zhoršovat. Frank za mnou čas od času chodil, zkoušel na mně svůj talent. Pochopila jsem, že má dar přinutit tě cokoliv udělat. A tak, když jednou přinesl nůž, pomalu jsem děkovala bohu, že mě konečně vysvobodí. Vrazil mi nůž do ruky a přikázal mi: Ubliž si. Sevřela jsem nůž pevněji a přejela si po hřbetu ruky. Rána, kterou jsem si způsobila, byla poměrně hluboká. Frankovi se rozostřily oči, setřel moji krev a olízl si prsty. Divila jsem se, že po mě neskočil a celou mě nevysál, ale pravděpodobně byl předtím na lovu a teď dokázal odolat.

Všechno kolem mě tmavlo. Už několik týdnů jsem neviděla světlo a výrazně jsem pohubla. Moje tělo už nereagovalo strachem na otvírání dveří. Začalo si zvykat na bolest. Pozorovala jsem se, jak se měním. Zpočátku jsem bojovala, bránila jsem se, po každé ráně jsem znovu vstala. Teď jsem se chvíli neudržela na nohou. Celé dny jsem ležela na zemi a čekala, co se bude dít dál. Stejně jako tenkrát Alex, jsem se svému osudu poddala.

Většinu dní jsem strávila myšlením na rodinu. Všichni mi chyběli, chtěla jsem zpátky ten stereotyp škola – domů – spát. Vzpomínala jsem na řešení módy s Alice, handrkování s Emmettem, na učení biologie s Carlislem, snídaně od Esmé a na mé dva věčně se usmívající rodiče. Chci tátu, povzdechla jsem si. Ten mi chyběl ze všech nejvíc. Nevím proč, ale byl pro mě nejdůležitější. Asi proto, že jsme si byli tolik podobní.

Jednoho dne se otevřely dveře. Nebyla tam ani Tresha, ani Frank nebo Maurice, ale nějaký vysoký muž. Světlo měl za zády, takže jsem mu neviděla do obličeje. Přistoupil ke mně a sklonil se. Choulila jsem se ve svém rohu a pomalu se podívala do očí neznámého muže. On upřel svůj pohled na mě. Byl to Alex. Když se naše oči střetly, pozorovala jsem na něm změnu. Jeho tvrdé rysy se zjemnily.

„Andie?“ oslovil mě sotva slyšitelně.

Zamračila jsem se na něj. Vím, že to bylo nelogické, vždyť jsem se smířila s tím, že svoji rodinu už nikdy neuvidím, ale jeho poslední věta, kterou mi Tresha tak důkladně zanechala v paměti, mě pořád píchala. Chytil mě za ruku a chtěl mě odvézt pryč. Neměla jsem sílu.

„Andie, musíme odtud pryč,“ naléhal. Nehnula jsem se. Vzdychnul si a zvedl mě ze země do náručí. Nesl mě po schodech nahoru, zatímco já jsem držela oči co nejvíce přivřené. Denní světlo mě bodalo do očí. Vyvedl mě na louku za domem. Bylo tam mnoho lidí.

Na pravé straně mýtiny stála zády k lesu moje rodina. Přední linii tvořil děda, Carlisle, táta ve vlčí podobě, Jasper a Emmett. Za nimi postávaly Alice, Rose, Esmé a mamka. Nejblíž k místu, kde jsme stáli my s Alexem, byla jeho smečka. Hnědý Quin a Tab, šedivý Caleb a nazrzlý Ethan. Všichni na mě koukali se směsicí pocitů. Maminka vykřikla a chtěla jít ke mně, ale děda jí zadržel. Tátu ale zadržet nemohl, a tak se ke mně rozběhl.

Zabij ho, ozvalo se v mojí hlavě. Rozhlédla jsem se kolem sebe a hledala vhodný nástroj. Potřebuju nůž, pomyslela jsem si a o pět vteřin později jsem ho svírala v ruce. Seskočila jsem z Alexova náručí a těžce dopadla na nohy. Měla jsem co dělat, abych to ustála. Šla jsem tátovi naproti a chtěla ho zabít.

„Alexi, zadrž jí!“ zavolal děda a o chvilku později jsem cítila jeho mohutné paže kolem sebe. Snažila jsem se z jeho sevření vykroutit, ale nešlo to. Oči jsem měla upřené na tátu, který vůbec nevěděl, o co jde.

Zabij se, poručil mi Frank. V tu chvíli prořízl ticho dědův výkřik. Sevřela jsem nůž pevněji v ruce, otočila jsem ho proti sobě a napíchla se na něj. Nůž mi zajel hluboko do břicha a já se bezvládně skácela na zem.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Andie Black (2. kapitola):