Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Andie Black (19. kapitola)

19.11.2010 (07:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3373×

„Chytili nás, když jsme lovili na jejich území. Katarina má talent – dokáže manipulovat s pamětí. Zkusila to na ně, ale jeden z nich měl dar mentální ochrany. Dokázal tím, že na něj zaútočí, poznat, jaký talent má. Nabídl nám, že nám náš hřích odpustí, když Katarina vstoupí do jejich gardy. Nesouhlasil jsem, ale ona mě chtěla zachránit. Odešla s nimi, zatímco mně bylo odpuštěno. Jel jsem na Fernando de Noronha za ní, prosil jsem Ricarda a Joaquima, aby mi ji vrátili. Nechali ji zavolat a zeptali se jí, jestli se mnou chce odejít. Odmítla. Připoutali ji k sobě, úplně jí vymyli mozek,“ vyprávěl.

„Třeba to nebylo tím, že jí vymyli mozek,“ zašeptala jsem a o vteřinu později jsem visela metr ve vzduchu. Athanas mě držel za krk a nadzvedl mě ze země. Dusila jsem se, nemohla jsem se nadechnout. Jeho ledové ruce mě mrazily.

„Tak poslouchej. Katarina a já patříme k sobě. Nikdy by se to nezměnilo, rozumíš?“

„F-ajn,“ vydala jsem ze sebe sotva slyšitelně. Pustil mě na zem.

„Až dorazíme na pevninu, schováme se v lese a počkáme do setmění,“ rozkázal a zavřel se v jedné z kajut.

Mnula jsem si krk a vylezla jsem nahoru na palubu. Velká jachta rozrážela vlny a rychle mířila k pevnině, která se rýsovala daleko na obzoru. Slunce pálilo a třpytilo se na tělech zbylých upírů. Ostrovy se přibližovaly a já cítila, jak moje napětí stoupá.

Na břehu Athanas odcizil jedno z luxusních aut, které muselo patřit nějakému zbohatlíkovi, který tady žil. Mělo zatemnělá skla, což se perfektně hodilo na přesun do hloubi místních deštných lesů. Auto nechal mezi stromy. Běžely jsme za ním, dokud nezastavil u jedné z jeskyní. Tam nám vysvětlil, že nejsme na hlavním ostrově. Tam se přesuneme až za tmy. Athanas a členové jeho gardy si šli zalovit, aby nabrali sílu a babička šla s nimi, zatímco mě hlídal muž, který nás předtím uvítal v Ipanema Beach.

Stmívalo se. Výprava se vrátila z lovu.

„Poslouchejte mě a nic se nikomu nestane. Pokusíte se mě podrazit a nechám vás tam, ať si s vámi ferreirští dělají, co chtějí,“ oznámil nám suše.

Nikdo na to nic neřekl. Plavali jsme k hlavnímu ostrovu. Na okraji jedné odstrčené pláže Athanas zašeptal: „Tady je tajná chodba, kterou se dostaneme dovnitř. Na nic se neptejte, nemluvte. Držte se u sebe a nebojte, nikdo nás neuvidí. Musíme dovnitř, protože Ferreirovi nedovolují gardě, aby sama vycházela z hradu. Vevnitř ji přivoláš, já ji roztrhám. Ty nad námi drž štít. Když mě nezakryješ a oni mě dostanou, přísahám, že jim řeknu všechno, co budou chtít, a nikdy se nedozvíte, kde je ten pes.“

Opřel se o balvan, který ležel na hranici mezi pláží a přilehájícím lesem, ten se trochu naklonil a pod ním se objevila černá díra. Athanas nám naznačil, abychom vlezly dovnitř. Babička šla první a já hned za ní. Athanas sklouzl za námi a balvan se opět vrátil do své původní polohy. Ocitli jsme se v chodbě s průhlednými stěnami, přes které jsme mohli pozorovat celý vodní svět.

Chci Katarinu. Volám Katarinu, myslela jsem si a doufala jsem, že se mi to povede. Zůstali jsme stát několik desítek metrů od vchodu a čekali jsme. Po pár minutách jsme uslyšeli svist. Chodbou se proti nám řítili tři upíři. A sakra.

Athanas nás přitlačil co nejvíce ke stěně a dal si prst přes pusu. Ani jsem nedutala, i když mi bylo jasné, že za chvíli dojde k boji. Srdce mi bilo jako na poplach.

Jeden z těch upírů se na něco portugalsky zeptal upírky vepředu. Zakroutila hlavou a dívala se chodbou směrem k nám. Musela to být Katarina. Nikdy jindy jsem ji neviděla, ale byla jsem si jistá. Měla dlouhé tmavé vlasy rovné jako hřebíky, byla trošku silnější, ale bezpochyby krásná. Někoho mi připomínala, ale nedovedla jsem ji nikam zařadit.

Opět se jeden z nich na něco zeptal a ona odpověděla: „Poslouchejte, někdo tu je.“

Jak to myslí? Copak na nás už několik minut nezírá? Nicméně věděla jsem, co slyší. Jen hluchý by neslyšel tlukot mého srdce.

Pomalu se v loveckém postoji blížili k nám. Kruci, zaklela jsem v duchu. Jak se tady asi proměním? Je tu tak málo místa.

Babička i Athanas se připravili k boji. Nepřátelští upíři udělali ještě jeden krok, když babička a Athanas jako na povel vyrazili směrem k nim. Upír, který stál nejblíž k babičce, byl roztrhaný v jednom okamžiku. Babička byla vážně rychlá. Athanas se vrhnul ke Katarině sevřel ji v objetí a utrhnul jí hlavu.

„Áááá!“ slyšela jsem samu sebe křičet, zmítala jsem se na zemi v bolestných křečích a o setinu vteřiny později zakřičela i babička a Athanas. Cítila jsem, jak se mi vaří krev v žilách a praskají mi kosti. Moje tělo se rozpadalo na kousíčky. Bolest nepolevovala. Smrtelné bolesti se mi zarývaly do mozku a já si nepřála nic jiného, než aby to přestalo. Ale nepřestalo.

Prázdnýma očima jsem se podívala na babičku, která trpěla tak jako já, ale nevydávala ze sebe ani hlásku. Nad námi stál statný upír. Podíval se mi do očí a bolest se ještě zvýšila. Nečekala jsem, že je to vůbec možné.

Za chvíli se tam objevili další upíři. Neslyšela jsem je přicházet, protože jsem byla bolestí úplně otupělá. Jeden z upírů něco řekl a bolest najednou ustoupila. Hučelo mi v uších a hlava mi třeštila. Další příkaz a někdo mě zvedá ze země. Pak jsem upadla do nevědomí.

Někdo se mnou třásl. Několik neznámých vět. Líně jsem otevřela oči. Nade mnou se skláněl mladý kluk s krvavě rudýma očima. Nechápavě jsem na něj zírala. Zase něco řekl v portugalštině.

„Tak vstávej,“ promluvil konečně anglicky svým hlubokým hlasem.

Pokusila jsem se zvednout se, ale moje tělo mě neposlouchalo. Necítila jsem nohy. Soucitně se na mě usmál a zvedl mě do náručí. Jeho ruce mě mrazily, jako kdyby byly stvořené z ledovce. Nesl mě kamsi bludištěm veselých chodeb. Hlava mi padala, protože jsem ji nedokázala držet v přímé poloze.

„Páni, ty vypadáš,“ zašeptal.

„Co se stalo?“ chtěla jsem říct, ale z mojí pusy se nic neozvalo. Jen jsem artikulovala.

„Fakt nevim, co vás to napadlo. Jak jste si mohli myslet, že se bez povšimnutí dostanete do našeho sídla? Vždyť my jsme o vás věděli od chvíle, kdy jste dorazili na tyhle ostrovy. Takže když jste vešli dovnitř, poslal Ricarco s Katarinou Alfonsinha, který vás zneškodnil,“ vysvětlil mi potichu.

„Jak?“ artikulovala jsem zase.

„Má dar. Dokáže myšlenkami způsobit skutečnou fyzickou bolest,“ popsal.

„Kde je babička?“ hlesla jsem bez zvuku.

„Čekají na nás v hlavním sále,“ odpověděl a pak s naléhavým pohledem dodal: „Hlavně mluv pravdu, až se tě budou ptát.“

Nečekal, až mu odpovím, a přidal. Upíří rychlostí jsme se hnali skrz chodby. Motala se mi hlava. Zastavil a otevřel mohutné dveře. Ocitli jsme se v obrovském sále. Na protější straně stála dvě mohutná bílá křesla a za nimi se přes celou dlouhou stěnu rozprostírala obrovská fotka. Stála na ní malá skupinka lidí. Podél místnosti byly židle, na kterých sedělo několik upírů. Přímo uprostřed sálu byl v podlaze skleněný kruhový otvor, pod kterým jsme mohli pozorovat mořský život.

„Carlosi, postav ji na zem,“ řekl jeden z upírů a šel ke mně.

Opatrně mě pustil, ale když jsem stála na vlastních nohou, podlomila se mi kolena a klečela jsem před nimi na zemi. Moje tělo bylo vyřazené z provozu. Slyšela jsem známé vrčení a ohlédla jsem se za tím zvukem. U jedné ze sedaček drželi dva upíři moji babičku. Věnovala mi zmučený pohled.

„Takže, Andie,“ přistoupil ke mně blíž ten upír. „Můžu ti tak říkat, viď?“

„Kdo jste?“ ptala jsem se opět bez zvuku.

„Ach, ano, zapomněl jsem se představit. Jmenuji se Ricardo a tamhle je můj bratr Joaquim,“ představil se a já si ho pozorněji prohlédla. Ricardo měl snědou kůži a tmavé vlasy, oči měl rudé, byl vysoký a statný. Joaquim vypadal téměř jako on, jen byl menší a v jeho očích bylo více laskavosti, než kolik bych od tajemného vládce tajného spolku čekala. „Zeptám se tě na pár otázek. Takže proč jste sem přijeli?“

„Zachránit Katarinu,“ snažila jsem se říct, ale zbytečně.

„Francisco, mohla bys prosím udělat něco s tím jejím hlasem?“ obrátil se Ricardo na jednu z malých upírek stojících v koutu místnosti. Podívala se na mě a pak řekla: „Hotovo.“

„Díky,“ odpověděl jí a obrátil se zpět na mě: „Odkud znáš Katarinu?“

„Neznám, nikdy předtím jsem ji neviděla ani jsem o ní neslyšela,“ opáčila jsem už svým normálním hlasem. Cítila jsem na sobě Carlosův pohled.

„Proč jsi ji teda jela zachránit?“ zeptal se se svým portugalským přízvukem.

„Abych získala zpět svého přítele,“ odpověděla jsem.

„Který je také vlkodlak, říkám to správně?“

„Jo,“ přikývla jsem.

„Takže zde přítomný Athanas unesl tvého přítele, abys mu pomohla zachránit jeho přítelkyni? Jaký byl jeho plán?“ vyzvídal dál.

Pohlédla jsem na Athanase, který byl také zajat dvěma upíry. Všimla jsem si, že v jeho blízkosti se nachází Katarina a ostatní z lodní posádky. „Měli jsme sem vstoupit, babička nás měla zakrýt svým štítem a já jsem měla zavolat Katarinu. Tu pak chtěl roztrhat a odvézt odsud. Za to mi měl vrátit Alexe.“ Při pomyšlení na něj se mi stáhl žaludek. Tolik jsem ho potřebovala, hlavně jeho pevné objetí a polibek do vlasů. Srdce mi pukalo. Kdybych měla více síly, určitě bych se proměnila.

„Musíš ho moc milovat, když jsi kvůli jeho záchraně jela až sem,“ usoudil.

„Víc než vlastní život,“ odpověděla jsem silným hlasem a vzpomněla jsem si na medailon, který nosí maminka na krku.

„Obdivuhodné,“ řekl zamyšleně. „Oddanosti si tady ceníme.“

Pokusila jsem se zvednout. Nohy mi opět podklouzly, ale nespadla jsem na zem, protože mě zachytily Carlosovy ruce.

„Nemohla by Francisca uzdravit i zbytek jejího těla?“ zeptal se Carlos Ricarda. „Neublíží nám.“

„Hm. Chceš nám ublížit?“ otázal se mě.

„Ne.“

„Tak dobře. Francisco, uzdrav ji,“ přikázal Ricardo malé upírce. Znovu na mé pohlédla a já jsem konečně cítila nohy a tělo. Carlos mě narovnal a já jsem dokázala sama stát. Byla to úleva. „Fajn. Carlosi, odveď ji pryč, jdeme se s bratrem poradit.“

Carlos mi rukou naznačil, ať jdu pryč, tak jsem ho následovala.

„Kam jí to vedete?“ křikla babička. Otočila jsem se na ní.

„Pryč,“ odvětil Ricardo a pokynul Carlosovi, abychom už odešli.

Carlos mě vedl chodbami. „Takže ty jsi vlkodlak,“ začal.

„Jo,“ potvrdila jsem. „Jak to, že mi Ricardo věřil, když jsem mu řekla, že vám nechci ublížit?“

„Mluvila jsi pravdu,“ odpověděl.

„Ale to on nemohl vědět,“ opáčila jsem.

„Nezapomínej, že tady má každý dar,“ vysvětlil mi.

„Takže on pozná, kdy mluvím pravdu?“ zeptala jsem se a Carlos kývl. „Jaký dar máš ty?“

„Tyhle věci bych neměl říkat,“ zašeptal.

„Hej, dokážu udržet tajemství,“ ujistila jsem ho.

Podíval se na mě, pak se odrazil od země a zůstal ve skoku ve vzduchu. Udělal kotoul, aniž by se dotkl podlahy, a pak měkce dopadl zpátky na zem. Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. „Ty... umíš létat!“ Usmál se a pokračoval v chůzi.

„Víš, Alfonsinho říkal, jak jsi na ně vykuleně zírala, když s Katarinou přišli,“ načal. „Ty jsi předtím nikdy neviděla jiné upíry, tedy kromě tvé rodiny?“

„Viděla, já jsem jen nepochopila, jak to, že stáli kousek od nás a nezaútočili,“ odpověděla jsem.

„Jak měli útočit na někoho, koho neviděli?“ položil Carlos řečnickou otázku.

„Jak to myslíš? Stáli jsme přece přímo před nimi,“ nechápala jsem.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Andie Black (19. kapitola):