Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Andie Black (18. kapitola)

18.11.2010 (07:15) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3233×

„Doufám, že máš doklady,“ řekla, zatímco parkovala.

„Jo, mám,“ kývla jsem a byla jsem ráda, že jsem byla tak duchapřítomná a vzala jsem všechny důležité věci. Když jsem u odbavovacího pultu vytahovala pas, padla mi do ruky fotka, kterou jsem si při balení strčila do batohu. Posunula jsem ji hlouběji do batohu, aniž bych se na ni podívala, a předložila jsem pas slečně za pultem.

Letadlo letělo za dvě hodiny. Jak uběhly, nemám ponětí. Uvědomuju si jen, jak jsme již v letadle čekaly na odlet. Když se letadlo zvedlo do vzduchu, uvelebila jsem se na sedačce a politovala jsem, že moje obavy nezůstaly na zemi. Už jsem to déle nemohla odkládat; zahrabala jsem v batohu a vytáhla jsem fotku, kterou jsem předtím schovala.

Podívala jsem se na můj a Alexův obličej, oba spojené v něžném polibku. Prohlédla jsem si hlavně Alexův obličej, i když jsem ho už znala nazpaměť. Byla jsem ráda, že má oči zavřené, protože kdybych spatřila jeho blankytné, uhrančivé oči, nedokázala bych odtrhnout zrak. Sevřelo se mi srdce; při pohledu na fotku jsem si vybavila všechny pocity, které mě naplní, když se mě dotkne. Cítila jsem, jak mi vlhnou oči. Slzy brzy přetekly přes spodní víčko a tiše mi kanuly po tváři.

„Ššš, to bude dobré,“ objala mě babička a setřela mi slzy.

„Jestli se mu něco stane, jestli...“ Nedokázala jsem tu myšlenku vyslovit. Nemohla jsem říct nahlas to slovo. Protože kdyby odešel z tohoto světa, šla bych okamžitě za ním. Zabila by mě ta představa, samotná zpráva o jeho smrti by mi zabodla dýku do srdce.

„Bude v pořádku. Udělám to, co po mně chce. Zachráníme Alexe,“ zdůraznila.

„Když jsem ho viděla naposledy, nedala jsem mu ani pořádnou pusu,“ vzpomněla jsem si.

„Ještě budeš mít příležitost mu ji dát,“ konejšila mě.

„Slib mi něco,“ zašeptala jsem.

„Co?“

„Kdyby se něco stalo mně, najdi ho a zachraň ho. Řekni mu, jak moc ho miluju.“

„Přestaň, Andie!“ okřikla mě. „Nech si ty poraženecký řeči!“

„Jenom se pojišťuju,“ kníkla jsem.

„Tobě ani Alexovi se nic nestane. Ty mě budeš poslouchat, a když ti řeknu, abys utíkala, nezaváháš a poběžíš. Rozumíš?“

„Ne. Ať se děje cokoliv, zůstanu s tebou,“ ujistila jsem ji. Já z boje neutíkám.

„Jsi úplně stejně zabedněná jako Jacob,“ zasyčela.

V hlavě mi vytanul tátův obličej. Smějící se, jemné vrásy kolem očí shromážděné do malých vějířků. Rty odkrývající bílé zuby. Ochranitelský a milující pohled. Kdybych ho už nikdy neviděla, zůstane v mé hlavě takový.

Ale takhle nesmím přemýšlet. Uvidím ho. Jeho i Alexe a maminku. A celou moji rodinu. Malou Lindsey. Smečku. Přivedu Alexe zpátky. Zachráním ho. Vzedmula se ve mně vlna odhodlanosti. A hlavně musím babičku přivézt zpět v pořádku. Ona je v tom nevinně. Ona chrání moje záda. Ona se obětovala.

V jedenáct hodin dopoledne přistálo letadlo v Riu. Na letišti jsme chytily taxík a nechaly jsme se dovézt do přístavu. Snažila jsem se babičku přivést na jiné myšlenky. Ptala jsem se jí na nové bydlení na Aljašce, na to, jak se naši připravují na miminko, jak se má Carlisle a Esmé i zbytek rodiny. Rosalie a Emmett prý studují na francouzském lyceu. To mě i přes chmurnou náladu pobavilo.

Taxík zastavil na kraji pláže ve tři čtvrtě na dvanáct. Slunce bylo právě na půli svojí denní cesty, takže babička měla dlouhé bavlněné kalhoty, halenku s dlouhými rukávy a na hlavě měla nasazený široký kloubouk, který jí zastiňoval obličej. Lidem by asi připadalo divné, kdyby moje nestárnoucí babička házela při doteku slunečních paprsků třpytivé odlesky.

Na obzoru se před námi rozprostřelo moře. Bylo jiné než to v našem státě Washington. Modřejší a příjemnější. Už od pohledu na něm bylo vidět, že je krásně teplé. Moře lemovaly sněhobílé pláže. Ve vzduchu byl cítit upíří pach. Následovaly jsme ho až na úplný okraj přístavu. Po krátkém dřevěném mole ve tvaru podkovy jsme došly až na konec, kde stál nehybný jako socha muž v bílých kalhotech a košili. Na tmavých vlasech měl kšiltovku a jeho oči byly zakryty tmavými slunečními brýlemi.

Babička zastavila a slyšela jsem, jak se jí z hrudi ozvalo slabé vrčení. Mě zase ovládl pud, který mi nařizoval rvát a drásat krk toho muže přede mnou. Nechtěla jsem ho tišit, ale musela jsem.

„Bella Cullenová. Jakým potěšením je mi seznámit se s vámi. Račte prosím na palubu,“ přivítal ji medově sladkým hlasem.

Babička skočila plavným skokem na palubu velké jachty a já jsem ji následovala. Muž nás zavedl do podpalubí. Vše bylo luxusně vybaveno. Za malým stolem seděli další tři upíři.

„Kde je?“ vyhrkla jsem a kašlala jsem na nějakou etiketu.

„Tak se konečně setkáváme tváří v tvář. Zkrásněla jsi,“ řekl muž v čele stolu a já okamžitě poznala, že je to ten muž, který mi volal. Ten jeho ledový hlas se mi zarýval do uší.

„Kde je?“ zopakovala jsem zuřivě otázku.

„Je v bezpečí. Hlídají ho moji přátelé. Ale o tom později. Posaďte se,“ vyzval nás.

Babička pořád stála a nehýbala se. Chovala jsem se podle jejího vzoru a nehnula jsem se. Pak konečně promluvila: „Nechte si ty řeči kolem. Kdo jste? Co od nás chcete?“

„Dragomire, Jeleno, běžte ven,“ rozkázal upírům sedícím u stolu a oni se zvedli. „Sedněte si a můžeme si promluvit.“

Posadila jsem se opatrně ke stolu. Babička si přisedla vedle mě. Upír v čele stolu si sundal tmavé brýle a upřel na nás svůj divoký pohled.

„Jsem Athanas. Naše seznamovací plavba může začít,“ řekl a loď se rozjela.

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se.

„Na Fernando de Noronha,“ odpověděl.

„Co je na Fernando de Noronha?“ tápala jsem. Proč nic nechápu? Proč se na všechno musím ptát?

„Možná už je čas odpovědět na naše otázky,“ zavrčela babička.

„Tak tedy dobrá. Jedeme tam zachránit Katarinu. Pomůžete vy mně, vrátím vám toho собака. Láska za lásku,“ vysvětlil. „Jestli zemře ona, on zemře taky.“

„Ale na co chcete nás? Máte kolem sebe celou gardu!“ zakřičela jsem.

„Protože v mojí gardě není nikdo, kdo dokáže ochránit mé myšlenky,“ odpověděl klidně a pohlédl na babičku. Tohle mi mělo dojít už dřív. Samozřejmě, že chtěl babičku kvůli jejímu talentu. Ale proč unášel mého Alexe? Měl přece unést Edwarda... A pak se mi rozsvítilo. Projednou jsem něco pochopila jako první.

„Ten můj únos. To jste byl vy,“ pronesla jsem. „Vůbec nešlo o mě, chtěl jste dostat Edwarda.“

„Ale ty jsi Blacková, ne? Ty bys neměla být tak chytrá,“ zasmál se kašlavým smíchem. „Máš pravdu. Byl by to dokonalý plán, kdyby ten blbec Frank nezklamal. Tys byla ten klíč k tomu, abych Edwarda získal.“

„Nikdy bychom na vás nepřišli, protože jste Franka nechal plnit jeho vlastní mstu. Dokonalé,“ musela jsem uznat.

„Děkuju.“

„Já to nechápu,“ řekla Bella.

„Aby tě získal, potřeboval dostat dědu, protože kvůli němu bys byla schopná udělat cokoliv. Aby získal dědu, potřeboval rukojmí. Poslal pro mě Franka, poněvadž on se opravdu chtěl pomstít za Victorii. Děda si nemohl přečíst v jeho myšlenkách, že je Frank jenom figurka. Loutka, která pracuje pro vyšší moc. Měl dědu získat a předat ho, ale nepovedlo se,“ vyprávěla jsem.

„Dokonale se mi hodilo, že se chce Frank mstít, protože tím zakryl moje záměry. A navíc jsem se díky tomu o vás hodně dozvěděl. Vlastně jsem vás sledoval všechny uplynulé měsíce. Tím, že se z tebe stal vlkodlak, jsi mi to docela usnadnila. A ten otisk mi šel skvěle na ruku. Navíc ta vaše jasnovidka nemohla nic vidět, protože tohle nebylo rozhodnutí Belly, ale tvoje,“ doplnil.

„Co jste udělal Alexovi?“ zeptala jsem se skrze zuby.

„Další výsledek mého přesného načasování. Ten upír, co proběhl předtím vaším územím, mi zjistil, že spolu budete ten den sami. A tys byla na hlídce. Náhoda byla, že začalo pršet, takže se smyly veškeré stopy. Bylo jednoduché zastihnout ho doma samotného a uspat ho injekcí.“

„Nenávidím vás,“ zavrčela jsem.

„Ale to je taky to jediné, co můžeš dělat, jestli ho chceš ještě někdy vidět,“ odpověděl mi s úsměvem. „A teď, milé dámy, si běžte odpočinout.“

Zvedla jsem se rozčíleně od stolu, sotva jsem ho nepřevrátila, vzala jsem si batoh na záda a odešla jsem do místnosti, kterou mi ukázal. Babička šla za mnou. Plácla jsem sebou na obrovskou postel. Babička si opatrně sedla na kraj postele. Zakručelo mi v břiše.

„Musíš mít hlad,“ řekla soucitně babička.

„Alex taky určitě nemá co jíst. Kde asi je...,“ zasténala jsem. Srdce mi pukalo. Už jsem ho neviděla celý den. Nikdy předtím, myslím od té doby, co jsem se otiskla, jsme nikdy nebyli oddělení... „To snad ne!“

„Co se děje?“

„To oddělení! Jak jsme se rozdělili. To byla další část plánu, dostat nás od sebe. Určitě té holce nasadil do hlavy ten nápad, že s námi není něco v pořádku,“ pochopila jsem. Ten chlap to měl opravdu promyšlené do posledního detailu. Moje nenávist ještě vzrostla.

Babička zavrčela, protože poznala, že mám pravdu. Když se trochu uklidnila, nabádala mě, abych si na chvíli zdřímla. I přes veškeré starosti jsem usnula.

Zdálo se mi, že jsem bloudila v temném lese. Nějak jsem věděla, že je to někde na severu. V nejčernější části lesa stála malá bouda. Na zrezivělých ocelových dveřích byl krví namalován mystický znak. Snažila jsem se ty dveře otevřít, ale neměla jsem vůbec sílu. Bušila jsem do těch dveří, křičela jsem, plakala, ale všechno marno. Opřela jsem se o dveře a sjela jsem na zem pokrytou jehličím. Pak jsem na zemi uviděla podivně zkřížený kus železa. Zvedla jsem ho a použila jsem ho jako páčidlo. Dveře se s trhnutím otevřely. V jediné malé místnůtce, která tam byla, leželo na studené zemi zkrvavené lidské tělo. Cítila jsem zápach zkaženého masa. Přišla jsem blíž, otočila jsem nahou postavu tváří vzhůru a spatřila jsem doširoka otevřené nejmodřejší oči strnulé v posmrtné hrůze.

„Andie, probuď se!“ ozvalo se mi v uších. Prudce jsem otevřela oči, ale stále jsem před sebou viděla ty jeho modré oči, které už se na mě nikdy neusmějí. Oči se mi zalily slzami.

„Andie, no tak, byl to jen sen,“ konejšila mě babička v náručí.

„Ale bylo to tak skutečné,“ vzlykla jsem mezi slzami a znovu jsem si vybavila to zohavené tělo a nezavřené modré oči.

„Ššš, opravdu to byl jen sen. Už je dobře,“ kolébala mě, ale až moc rychle na to, aby mě to uklidnilo.

Snažila jsem se zapomenout, ale ty jeho oči mě pořád pronásledovaly. Vytáhla jsem z batohu fotku, na které vypadá živě a na které nejsou vidět jeho oči.

„Kolik je?“ zeptala jsem se, abych se přivedla na jiné myšlenky.

„Jedna ráno. Podle mých výpočtů brzy přistaneme na pobřeží. Fernando de Noronha je souostroví asi tři sta padesát kilometrů od Brazílie,“ odpověděla. „Ale ještě spi, potřebuješ nabrat síly.“

„Nechci.“

„Neboj, budu ti zpívat klidně celou noc, abych odehnala tvoje zlé sny,“ nabídla mi a začala broukat pomalou písničku, kterou mi vždycky zpívala maminka před spaním, když jsem byla malá. Opravdu mě to uspalo a zlé sny byly pryč.

Přišlo mi to jako po pěti minutách, když mě později budila. Do kajuty vnikalo horké slunce. Oblékla jsem si čisté oblečení. Místo pohodlného tílka jsem si navlékla Alexovo dlouhé bílé tričko, které zakrývalo i kraťasy, které jsem měla pod ním. Vyšly jsme z kajuty do vedlejší místnosti, kde na nás čekal Athanas.

„Proč jedeme na Fernando de Noronha? Co tam dělá Katarina?“ řekla jsem mu a na rozdíl od včerejška jsem mu tykala. Nebudu mít úctu k někomu, kdo mi kazí život.

„Zapomněl jsem, jak málo se stýkáte s upírským světem, ale o tomhle byste stejně asi nevěděli. Fernando de Noronha je sídlo vévodské rodiny upírů. Něco jako Volterra pro Volturiovy. Ferreirovi jsou tajné uskupení shromažďující moc proti Volturiovým. Ale jdou na to pomalu, teď už ovládají skoro celou Jižní Ameriku,“ vysvětloval.

„Co jsou zač?“ zjišťovala jsem.

„Hlavou celé skupiny jsou bratři Ricardo a Joaquim Ferreirovi. Mají i sestru Patríciu, ale ta do vedení nezasahuje. Pocházejí z Brazílie a účastnili se jižanských válek. Byli jedni z mála, kterým se podařilo schovat před Volturiovými, když přišli trestat. Dobře si pamatují, jak celá čistka probíhala. Proto nedělají rychle akce, už několik staletí vybírají nejlepší upíry,“ pokračoval.

„Nejlepší upíry? Ti jsou přece v gardě Volturiových,“ namítla jsem.

„Ne, tam jsou ti, kteří neměli na výběr. Mohli tam buď vstoupit, nebo zemřít.“

„A co třeba Demetri? Ten přece je nejlepší,“ hádala jsem se.

„Kdyby byl, už by Ferrairovy dávno našel,“ odpověděl tak, jako by to už posté vysvětloval malému dítěti.

„To přece není možné! Jak to, že o nich Volturiovi nic nevědí?“ nechápala jsem.

„Jak už jsem řekl, dávají si velký pozor,“ zopakoval.

„Kolik jich je? A jak shání nové členy?“ vyzvídala jsem.

„Přesné číslo nikdo neví. Předpokládám tak kolem padesáti. Ale mají na své straně mocné dary. Noví členové jsou podrobně zkoumáni a vybíráni a věř mi, že zájemců je víc než dost. Chtějí se Volturiovým mstít,“ vykládal.

„Jak vypadá jejich sídlo?“

„Moderní podmořský komplex. Žádné temné chodby a studené zdi jako ve Volteře,“ popisoval.

„Jak to, že toho o nich tolik víš, když jsou tajní?“ otázala se babička, která doteď mlčela.

„Byl jsem tam,“ odpověděl stručně a bylo na něm vidět, že nehodlá nic dodat.

„Takže jakej máš plán? Protože doufám, že nějakej máš,“ zeptala jsem se.

„Plán je takový: všichni tři vstoupíme do jejich sídla, ty přivoláš Katarinu a zakryješ náš pach a Bella nás zakryje svým štítem. Moje garda nám bude krýt záda.“

„To chceš jen tak napochodovat přímo do srdce upířího vévodství a čekat, že nás nechají být?“ zeptala jsem se pohrdavě.

„To nech na mně. Až ji dostaneme, možná bude třeba ji roztrhat. Pak odjedeme, složíme ji dohromady a vy získáte zpět Alexe,“ odpověděl.

„Co když nastanou komplikace?“ otázala jsem se.

„Nenastanou. Nepřijdou na nás,“ řekl klidně.

Co si ten chlap sakra myslí? Že nás nechají odvést si jednu z nich? Jestli opravdu plánují revoltu, nenechají se ochudit o svého člena. A v případě, že mají podobné způsoby jako Volturiovi, všichni tam zemřeme. A i kdyby se nám podařilo uprchnout, Ferreirovi nás budou stíhat tak dlouho, dokud nás všechny nedostanou.

„Jak se Katarina dostala na Fernando de Noronha?“ zeptala se babička a přerušila mě tak z mých úvah.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Andie Black (18. kapitola):