Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Andie Black (17. kapitola)

17.11.2010 (07:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3528×

„Pozítří,“ odpověděl táta zmučeně. Chytila jsem ho pod stolem za ruku.

„Dobře. Takže domluveno. Budeme s tím počítat,“ uzavřel to Seth a povbudivě se na nás usmál. Táta pokývl hlavou a odjeli jsme domů. Do domu, který už brzy naším domovem nebude. Uvelebila jsem se tátovi v náručí a usnula jsem.

Všechny věci byly sbalené. Moje rodina mířila na Aljašku. Poslední den, který mi byl dopřán, jsem se snažila si užít. Házela jsem úsměvy na všechny strany, jenom aby to bylo co nejjednodušší. Všichni se mi věnovali, ale nikdo nemluvil o tom, že se rozdělíme. Dali mi ze sebe to nejlepší. Když nadcházel večer, žaludek se mi začal stahovat. Nastal čas rozloučení. Kufry byly v autech a rodina se shromáždila v obýváku. V nezvykle prázdném obýváku. Postupně mě objali a políbili. Nejdřív Esmé a Carlisle, pak Rose, Jasper, Alice, Bella, děda a nakonec Emmett. Ten z toho nedělal žádnou tragédii. Upíří část rodiny odešla do garáže a v obýváku jsem zůstala jen s mamkou a tátou.

„Budeš mi tolik chybět, miláčku,“ zavzlykala mamka. „Musíš na sebe dát pozor, volej nám každý den a jezdi za námi, když budeš mít čas. Ty i Alex.“

Tatínek nemluvil. Po tváři mu tekly slzy. To mě totálně vykolejilo a spustily se moje vlastní slzy. Bylo to, jako bych se loučila se svojí druhou půlkou. Dávala jsem sbohem člověku, který pro mě byl hned po Alexovi tím nejbližším a nejmilovanějším. Beze slov mě vzal do náruče.

„Brzy se zase uvidíme. Přijedu za vámi,“ uklidňovala jsem ho, ale spíš jsem uklidňovala samu sebe.

Po několika minutách mě pustil a podíval se mi do očí. „Buď opatrná. Poslouchej Alexe. Budu na tebe myslet každou minutu. Kdyby se cokoliv dělo, zavolej mi a hned jsem u tebe. Nezapomeň, s maminkou tě strašně milujeme.“

„Taky vás miluju,“ zašeptala jsem a oba jsem je políbila.

S bolestí v očích se otočili a odešli do garáže. Osaměla jsem. Kolikrát jsem si přála, abych tu mohla být s Alexem, aniž by nás někdo rušil... A teď jsem tu myšlenku nedokázala snést. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem je nechala odjet. Vyskočila jsem z okna a proměnila jsem se. Hnala jsem do La Push. Potřebovala jsem Alexe.

Byl doma, čekal na mě. Seth a Nicole mu řekli, co se děje, a on mi nechal vzkaz, ať přijedu hned, jak budou pryč. Sotva jsem se proměnila do lidské podoby, otevíral domovní dveře a běžel mi naproti. Slzy mi tekly po tváři a nešlo je zastavit. Svíral mě v náruči a čekal, až se vypláču.

Když jsme později seděli u něj v pokoji, byla moje nálada na bodu mrazu. Cítila jsem se tak prázdně a osaměle, i když nejdůležitější člověk seděl vedle mě a držel mě za ruku. Brzy jsem vyčerpáním usnula. Ráno mi bylo lépe, Alex se na mě už od rána usmíval, což mi dost pomáhalo. A Lindsey byla na moji bolest nejlepším lékem. Nenechala mě smutnit, byla ráda, že u nich teď bydlím, a užívala si mě.

Týdny plynuly, a i když jsem se moc snažila, bylo mi pořád smutno. Alex dělal, co mohl, aby mě rozveselil. Nechtěla jsem trápit ještě jeho, a tak jsem si svoje osamělé chvilky nechávala pro sebe. Po třech týdnech jsme s Alexem jeli rodinu navštívit.

Dům vypadal hezky, byl podobný tomu ve Forks, takže laděný do světlých barev, prosklený a vzdušný. Byl taky o dost větší. V pokoji mých rodičů byly stěny ozdobené mými fotkami. Byl to nejveselejší pokoj ze všech, protože táta nechtěl žádné světlé tóny. Jejich pokoj byl průchozí do vedlejšího pokoje, který byl připravený pro nového člena rodiny.

„Vymalovali jste ho na modro,“ užasla jsem.

„Říkala jsi přece, že to bude kluk,“ usmál se táta. Tohle pro něj byla další vzpomínka na mě.

Z druhé strany pokoje mých rodičů byl veliký rohový pokoj zařízený přesně podle mého vkusu. Lesní barvy s motivy vlků. Bylo tu pár věcí z mého starého pokoje.

„To je nádhera,“ chválila jsem svůj pokoj. Vlastně pokoj pro mě a Alexe.

„Navrhla ho Esmé, Alice vybavila šatník a já s Nessií jsme vymalovali. Edward a Bella ho vybavili,“ popisoval táta.

Celý víkend na návštěvě byl super a já odjížděla spokojená, že je všechno v pořádku. Mamce zase trochu narostlo bříško, takže jsem si chvíli povídala s mým malým bráškou přes maminčinu tenkou kůži. Alex se více seznámil s mojí rodinou a sedl si s Emmettem, takže spolu trávili čas na lovu a předháněli se, kdo uloví většího medvěda.

Ulevilo se mi. Alex hned poznal rozdíl a slíbil mi, že se za nimi zase brzy podíváme. Cítila jsem se lehčeji a vynahrazovala jsem Alexovi ty první týdny po jejich odjezdu. Byla jsem zase vzorná přítelkyně.

Týden po tom, co jsme se vrátili z Aljašky, naším rozšířeným revírem proběhl cizí upír. Hlídku měl zrovna Ethan a Caleb. Podařilo se jim ho zničit. Alexe i mě to trochu znepokojilo, ale kluci byli v klidu. Navíc se žádný další upír během následujícího týdne neobjevil, tak jsme to pustili z hlavy.

Zrovna jsem se vrátila ze školy, jenom jsem si hodila tašku k Alexovi do pokoje, vlepila jsem mu jednu rychlou pusu a uháněla jsem na hlídku s Tabem.

Tab už hlídal, běhal na druhé straně perimetru, který jsme určili, a myslel na Sam.

Ovládej svoje myšlenky, zasmála jsem se.

Hele, ty taky podvádíš. My to máme mnohem horší, musíme poslouchat vás oba.

No jo, máš pravdu, přiznala jsem.

Tak se nečerti, Andie. Chceš slyšet, co se mi dneska stalo? zeptal se mě a začal mi vyprávět příběh jeho dnešního dne. Stěžoval si na jednu jeho učitelku, pomlouval, ale takovým způsobem, že se nešlo nesmát. Byl roztomilý.

Začalo poprchávat a brzy se docela rozpršelo. Měla jsem déšť ráda, takže jsem zaklonila hlavu a nastavila jsem ji studeným kapkám. Nevnímala jsem, co se kolem mě děje, tím pádem mě docela překvapilo, když se vedle mě objevil Tab a skočil do bláta těsně vedle mě. Sprška špíny mi dopadla na kožich.

Ty seš jak malej, vyštěkla jsem, ale musela jsem se smát. Počkej, až tě chytím.

Vyběhla jsem za ním a brzy jsem ho dohnala, skočila jsem mu na záda a svalila jsem ho na zem, takže se vyválel v promočené lesní hlíně.

Teď jsi ták sexy, provokovala jsem ho. Sam z tebe bude šílet.

Až tě uvidí Alex, uteče, vrátil mi to zpátky a vyštěkl. Oba jsme věděli, že naše protějšky to rozhodně neodradí.

Hlídka skončila, vystřídal nás Quin a Caleb, a tak jsem běžela k Alexovi. Vešla jsem do domu, který byl prázdný. Nicole, Seth a Lindsey byli v Port Angeles v kině, ale Alex měl být doma. Vyběhla jsem nahoru do pokoje, abych se podívala, jestli mi nenechal nějaký vzkaz, ale nic jsem nenašla. To bylo divné, protože jsme se na společný večer dost těšili a Alex by si to rozhodně nenechal ujít.

Asi se jen někde zdržel, řekla jsem si a zapnula jsem si dole televizi. Po dvou hodinách už se mi to vážně nezdálo, a tak jsem zavolala Quinovi, jestli není u něj. Nebyl. A nebyl ani u Caleba a Ethana.

Seděla jsem bezradně v obýváku a prostě čekala. Ubíjelo mě to, protože čekání prostě nenávidím. Pak jsem si uvědomila, že si ho vlastně můžu přivolat. Chci Alexe, pomyslela jsem si a říkala jsem si, že tady tak do čtvrt hodiny bude.

Po chvilce se rozezvonil můj telefon.

„Alexi?“ zeptala jsem se bez rozmyslu.

„Tvůj přítel by za tebou rád přišel, ale zrovna nemůže,“ ozvalo se v telefonu.

„Proč nemůže?“ zeptala jsem se. „Kde je?“

„Je tady se mnou.“

„Můžu s ním mluvit?“ otázala jsem se zdvořile, i když se mi to moc nelíbilo.

„Jestli s ním chceš ještě někdy mluvit, tak si sežeň svoji babičku Bellu. Ale jestli řekneš ještě někomu jinýmu, tvůj vlkodlak zemře,“ zaznělo ledově v telefonu a dotyčný zavěsil.

Stála jsem uprostřed obýváku jako opařená. Chvíli mi trvalo, než jsem byla schopná přemýšlet. O veřinu později jsem se dostala do šoku.

Alex je pryč. Někdo ho drží v zajetí. Když udělám chybu, ublíží mu, běhalo mi v hlavě. Co se dělá ve chvilích, kdy zjistíte, že jediný důvod vaší existence je v nebepečí? Že by mu mohl někdo ublížit? Udělala bych cokoliv. Chtějí po mně, abych si sehnala babičku. Fajn.

Nikdo se ale nesmí nic dozvědět. Zkusím ji zavolat. Přivolat si ji je nebezpečné, protože děda by mohl být s ní a ona by mu ukázala, že ji volám. Přišel by s ní. Vytočila jsem tedy její číslo.

„Haló, Andie?“

„Ahoj, babi,“ odpověděla jsem.

„Jak se máš?“ zeptala se bezstarostně.

„Babi, jsi tam sama?“ optala jsem se místo odpovědi.

„Edward je tu se mnou a Nessie s Jacobem taky. Chceš s nimi mluvit?“

„Ne!“ vyhrkla jsem. „Tedy ne. Mohla bys jít někam stranou? Potřebuju s tebou mluvit o samotě.“

„Co se děje?“ zeptala se a slyšela jsem svist v telefonu, jak běžela. „Už jsem daleko.“

„Mohla bys sem přijet? Potřebuju s něčím pomoc,“ začala jsem a připadala jsem si, jako bych ji lákala do pasti.

„Stalo se něco?“

„Ne. Jen něco chystám. Přijedeš?“ přemlouvala jsem ji.

„Jasně. Zítra jsem tam,“ souhlasila.

„Pospěš si, prosím. A nikomu to neříkej, je to tajemství,“ upozornila jsem ji.

„Jak chceš. Tak zatím,“ loučila se.

Tak to bych měla. I když jsem se cítila jako zločinec, když jsem babičku uvrtala do něčeho, co není dobré. Teď musím zase čekat. Tohle bude dlouhá noc. Sbalila jsem si pár věci, vzala jsem i Alexovo oblečení a odjela jsem do našeho starého domu.

Někdy po půlnoci mi znovu zazvonil telefon.

„Tak první úkol jsi zvládla. Tvoje babička už je na cestě a sama,“ ozvalo se místo pozdravu.

„Chci mluvit s Alexem,“ zasyčela jsem.

„Já jsem tady ten, co má eso v rukávu, takže ty si nevyskakuj,“ vyjel na mě neznámý v telefonu.

„Jenom chci vědět, že je v pořádku,“ zavrčela jsem.

Chvíle ticha. „Řekni něco tý svý krasotince,“ slyšela jsem slabě. „Andie, neposlouchej ho...“ Alexův hlas byl chraplavější než jindy. Ale byl to on, žil a nechtěl, abych přijala podmínky neznámého v telefonu. S tím jsem nesouhlasila, udělám všechno pro jeho záchranu.

„Takže až dorazí tvoje babička, vydáte se na jih do Olympie. Já se ozvu. A jestli zapomeneš na slib mlčenlivosti, zemře,“ ukončil hovor.

Na to teda rozhodně nezapomenu. Rozbalila jsem si na zem spacák a zabalila jsem se do něj. Zevnitř mě svíraly pocity úzkosti. Snažila jsem se s nimi bojovat, ale už jenom to, že jsem neusínala v jeho náručí, mi dělalo starosti. Měla jsem strach. Víc než strach, děsila jsem se toho, že by mu někdo mohl ublížit. Nešlo si nevzpomenout na mučivé chvíle, kdy jsem byla já ta uvězněná. Jenomže tenkrát jsem nevěděla, co cítím k Alexovi, kromě své obrovské zášti, nedokázala jsem si představit, jak musel trpět, jak se musel utápět ve svých výčitkách. A teď jsem to byla já, kdo seděl a musel čekat, aniž by věděl, kde ten druhý je. Svázáná svojí vlastní nevědomostí.

Babička přijela brzy ráno. Byla dobře naladěná, ihned mě běžela obejmout. Ale pak se mi podívala do tváře a zůstala stát jako socha na půli cesty ke mně. Dokázala jsem si představit, co vidí. Zmučenou tvář, pohled stravující bolesti...

„Andie! Co se stalo?“

„Alex je pryč,“ hlesla jsem a slyšela jsem svůj hlas. Byl to hlas ze záhrobí.

Oněmněla.

„Nepřijel domů, chtěla jsem si ho přivolat...“ Spustily se mi slzy. „Ale zazvonil mi telefon. Nějaký chlap ho drží a řekl mi, že jestli chci ještě někdy s Alexem mluvit, musím sehnat tebe. Babi, je mi to tak líto!“

„Ne, to není tvoje vina. Jestli chtěl mě, půjdu a on ti Alexe vrátí. Zavolám Edwardovi, pomůže nám,“ vymýšlela.

„Ne! To nesmíš. Jinak ho zabije. Řekl, že nikdo jiný to nesmí vědět,“ křikla jsem hystericky.

„Dobře, klid. Vyřešíme to spolu. Řekl ti, proč chce mě?“

Zakroutila jsem hlavou. „Musíme jet do Olympie.“

„Fajn, tak jedeme. Dole mám auto,“ řekla a pomohla mi vstát. Podepřela mě, já si vzala batoh s věcmi a došly jsme spolu do garáže. Babička si sedla za volant a vyjela na hlavní. Byla jsem ráda, že řídila, protože já jsem nebyla schopná přemýšlet. Ne že by se mi něco stalo, kdybych nabourala, ale vážně jsem nechtěla při autonehodě zabít ještě někoho dalšího.

Cesta ubíhala rychle. Babička nemluvila, byla ponořená do svých vlastních myšlenek. Brzy se před námi objevila tabule, která nás vítala v Olympii. Vůbec jsem ale netušila, co se bude dít dál. Jak se dozvíme, kam máme přesně jet?

Jako na zavolání se rozdrnčel můj telefon.

„Jeďte na letiště. Sejdeme se zítra v poledne v Riu de Janeiru v přístavu Ipanema Beach. Sleduju vás, tak se o nic nepokoušejte,“ zazněl mi ledový hlas přímo do ucha.

„Zajeď na letiště, jedeme do Brazílie,“ oznámila jsem babičce mrtvým hlasem. Beze slova zahnula doprava a podle ukazatelů dojela k letišti.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Andie Black (17. kapitola):