Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Andie Black (1. kapitola)

01.11.2010 (07:45) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4158×

Když jsem se ráno probudila, stála v pokoji Alice. Hlava mě bolela jako střep a oči jsem měla oteklé.

„Vstávej, ospalče,“ budila mě Alice. „Tady jsem ti připravila oblečení. Počkám na tebe dole.“

„Díky, Alice,“ zavolala jsem na ni, když odcházela z pokoje.

Oblékla jsem si oblečení, které mi nechala na židli, a sešla dolů na snídani. Hodila jsem do sebe snídani, která ležela na stole, popadla jsem batoh a vběhla za ostatními do garáže. Na Forkskou střední budu chodit já, táta, máma, Alice a Jasper. Bella, Edward, Rose a Emmett nastupují koncem září na vysokou do Seattlu.

Verze je taková: já a táta jsme sourozenci Andie a Jacob Blackovi, mamka Vanessa, zkráceně Nessie, je starší sestra Jaspera Whitlocka a Alice zůstala Cullenová. Já, Alice a Jasper jdeme do třeťáku, zatímco mamka a táta jdou do čtvrťáku.

S Alicí a Jasperem jsem měla společnou jen biologii a španělštinu. Moje první hodina byla matematika. Děda se mnou na cestách projel základy, takže by to pro mě neměl být problém. Profesorovi jsem ukázala svoje papíry a on mě posadil do třetí lavice u okna. Přede mnou seděla malá holčina s krátkými tmavými vlasy. Po hodině ke mně přišla a představila se mi jako Sheila. Byla milá a trochu mi vysvětlila, jak to ve škole chodí. Celý den uběhl rychle a najednou jsem seděla s rodinou na obědě. Mamka s tátou se mě starostlivě ptali na moje dojmy.

Měla jsem ještě hodinu po obědě, zatímco naši už měli pro dnešek konec. Alice a Jasper slíbili, že mě odvezou domů.

Stavila jsem se ve skříňce pro učebnici na dějepis. Strčila jsem ji do náruče a zápolila se zámkem, který mi nešel zamknout.

„Chceš pomoct?“ ozval se hlas za mými zády. Otočila jsem se, přičemž mi učebnice spadla na zem. Oba jsme se pro ni shýbli a já se na něj poprvé podívala. Měl zrzavé vlasy a zelené oči. Nikdy jsem někoho takového neviděla.

„Já jsem David,“ představil se. „A ty tu budeš nová, protože jsem tě tu ještě neviděl.“

„Jmenuju se Andie a jo, jsem nová,“ podala jsem mu ruku, ale on mě na seznámení políbil na tvář.

Tázavě jsem se na něj podívala.

„Takhle se to tady u nás dělá. Pusa na tvář na seznámení,“ improvizoval a já se usmála. „A tohle bude asi tvoje.“ Podal mi moji učebnici.

„Díky. A náhodou nevíš, kde je učebna 23B?“

„Vím. Co za to, když ti to řeknu?“ flirtoval se mnou.

„Ty za to ještě budeš něco chtít? Pche, si řeknu někomu jinýmu,“ zažertovala jsem a chtěla odejít.

„Počkej,“ zastavil mě. „Ty dějiny mám totiž s tebou. Dovedu tě tam.“

Šli jsme spolu po chodbě a všichni se za námi otáčeli. David se zdravil s každým druhým člověkem. Ve třídě si sedl do lavice se mnou. Jen co profesor začal vykládat, otočila jsem se k němu a zeptala se: „Takže co jsi zač?“

„Jak to myslíš?“ opáčil uličnicky.

„No, všichni tě tu znají. Ty jsi asi taková ta školní hvězda, viď?“

„To jsem rád, že sis toho všimla. Jsem hvězda k tvým službám,“ mrknul na mě a zasmál se.

„Možná tý nabídky někdy využiju -,“ nakousla jsem.

„Slečna Blacková a pan Cane! Můžete přestat vyrušovat? Nebo vás mám raději rozsadit?“ zaburácel hlas profesora.

„Promiňte,“ kníkla jsem a David potlačoval smích.

Hodina utekla rychle jako celý den a já si to mířila na parkoviště, kde na mě čekali Alice a Jasper. Nasedla jsem do auta a Alice se usmívala. Mrkala na mě dozadu na sedadlo.

„Fajn! Tak co jsi viděla, Alice?“ resignovala jsem.

„Zítra bude čekat před školou. Bude se tě vyptávat. Jacob ho nebude mít rád. Zvažuje, že tě pozve na rande.“

Škola byla dobré zaměstnání mého mozku a David byl alespoň malou náplastí na Alexe. Ten se samozřejmě neozval a myslím, že ani neozve. Já ale první krok dělat nebudu, ublížil mi a napravit to musí sám. Děda s babičkou se snažili rozptýlit moje myšlenky povídáním o celém svém dni, Esmé mi ukazovala svoje návrhy a Carlisle mě učil biologii.

Alice samozřejmě tátovi neřekla, že David bude čekat ráno před školou. Měla z toho tajemně poťouchlou radost. Sotva jsme vylezli z auta, objevil se na obzoru David.

„Ahoj, Andie,“ zvolal přes parkoviště a několik lidí se po nás otočilo.

„Kdo to je?“ přitočila se ke mně mamka.

„Spolužák,“ špitla jsem zpátky, protože už byl dost blízko.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho. Rozpačitě koukal po mých blízkých. „Tohle je můj bratr Jacob,“ ukázala jsem na tátu. „Tohle je Nessie a její bratr Jasper a u kufru stojí naše kamarádka Alice.“

„Těší mě,“ řekl David na pozdrav. „Co máš teď za hodinu?“

„Zeměpis,“ odpověděla jsem.

„Super, já taky. Tak pojď, za pět minut zvoní.“

Slyšela jsem, jak táta zuří, ale nechal mě s Davidem odejít. Vedl mě do učebny a vyptával se, přesně jak Alice předpověděla.

„Takže vy jste se sem přistěhovali?“

„Jo, předtím jsme bydleli v Severní Americe. Táta dostal nabídku odsud, tak to vzal. Chtěl změnu,“ vyprávěla jsem smyšlený příběh.

„Co dělá?“

„Je doktor.“ Ano, mluvila jsem o Carlisleovi, on hrál našeho otce, zatímco Edward byl bratr naší „mamky“ Esmé a Bella byla jeho přítelkyně. Rosalie byla Carlisleova sesřenice a Emmett její přítel.

„Aha,“ odvětil a sedl si opět vedle mě do lavice.

Po hodině mě doprovázel ke skříňkám. Chodba byla plná lidí a všude bylo plno hluku. Strčila jsem učebnici do skříňky. Zaklapla jsem skříňku. Stál tam a díval se na mě. Sklonil se ke mně a do ucha mi zašeptal: „Nechtěla bys po škole zajít třeba na kafe?“

Než jsem stihla odpovědět, přiřítil se k nám táta a zavrčel na Davida: „Jdi od ní dál!“ Za chvíli se objevila i mamka a chytla tátu za ruku. „Jakeu!“

„Jen jsem se jí na něco ptal, nebylo tady nic slyšet,“ bránil se.

„Jo a na co ses jí ptal? Já jí to přetlumočím,“ hřímal táta.

„No...“ zčervenal. „Jestli by se mnou nešla na rande.“ To už byl táta rudý vzteky.

„Andie, chceš snad jít s tímhle klukem na rande?“ zeptal se mě táta.

„Já...“ nevěděla jsem, co odpovědět. Táta se toho chytil a řekl: „Vidíš? Nechce.“

„Vždyť nic neřekla,“ odvětil David.

„Prostě nešla! Rozumíš?“ vyhrkl táta. „Drž se od ní dál.“ Mamka ho opět zatahala za ruku a táta odešel.

„Promiň,“ omluvila jsem se mu, když jsme osaměli.

„Teda, ten si tě hlídá,“ hvízdnul David.

„No jo, jsem jeho malá...“ Holčička. „ ... sestra.“

„Tak jo, mizim, za chvilku mi začíná tělák,“ omluvil se a odešel.

Táta byl nepříčetný ještě na obědě, ale mamka na něj měla zklidňující efekt. Naštěstí. Příště by to s ním mohlo seknout.

A takhle ubíhaly celé týdny. Každý den do školy, kde mě naháněl David, doma rodinné povídání, víkendové lovy v přírodě, ale Alex se mi neozýval. Jako by se z mého života vypařil. Už jsem si ani nepamatovala, před jak dlouhou dobou jsem ho viděla naposled. Mně to připadalo jako věčnost.

Přišel víkend. Rodina chtěla jet na lov, ale já jet nechtěla. Doma se mnou měla zůstat Bella a Edward. Jenom co se dům v sobotu ránu vyprázdnil, sedli jsme si do obýváku a povídali si. Myšlenky na Alexe jsem potlačovala příliš dlouho a teď konečně vypluly na povrch.

„Andie, tak mu zavolej,“ řekl děda v odpověď na moje myšlenky.

A k čemu to bude dobré?

„Musíš si s ním promluvit.“

Nebude mě poslouchat.

„Zkus to, buď hodná holka, znáš ho, víš, jak na něj,“ radil mi děda. Bella se rychle dovtípila, o čem je naše jednostranná konverzace, a dědu podpořila: „Edward má pravdu, musíte si to mezi sebou urovnat. Určitě mu chybíš stejně tak jako on tobě.“

To zrovna. Kdybych mu chyběla, ozval by se.

„Ještě se s tím nesrovnal. Bojí se, že bys ho zavrhla.“

Jak bych mohla? I kdyby byl třeba netopýr, nikdy bych ho nezavrhla.

„Já to vím, ale on tomu nevěří. Jeď za ním. Půjč si moje auto,“ řekl a hodil mi klíčky.

„Díky, dědo,“ poděkovala jsem a otočila se na Bellu: „Díky, babi.“

V La Push jsem byla za patnáct minut. Zaparkovala jsem u místního obchůdku. V dálce jsem viděla vysokou postavu. Nebyl to Alex. Byl to Tab. Nejmladší z celé party. Zamávala jsem na něj a on ke mně přiběhl.

„Ahoj, Andie,“ hulákal. Objal mě a zvedl do vzduchu.

„Ahoj, Tabe. Teda ty máš ale sílu!“

„No jo, trénoval jsem,“ zašklebil se.

„Neviděl jsi Alexe?“ zeptala jsem se.

„Alex by měl být doma, na hl...“ zarazil se, aby se nepodřekl. „Venku nebyl.“

„Aha, tak dík moc,“ rozloučila jsem se a utíkala k Sethovu domu. Z domu akorát někdo odcházel. Poznala jsem v něm Alexe.

„Alexi!“ zavolala jsem na něj. Otočil se a jeho výraz byl upřímně překvapený.

„Andie? Kde se tu bereš?“

„Musím s tebou mluvit,“ vyhrkla jsem. „Prosím.“

Povzdechl si a hlavou ukázal směrem k pláži. Následovala jsem ho. Šli jsme mlčky, asi jsme se oba připravovali na nádcházející rozhovor.

„Takže... Jak se máš?“ začala jsem.

„Jo, jde to,“ opáčil. „Co ty?“

„Nic moc. Chyběly mi naše společný odpoledne,“ přiznala jsem.

„Hm. To mě mrzí. Ale jak jsem řekl, nemůžeme se dál vídat,“ zatvrdil se.

„Alexi! Já tě nenechám,“ vyhrožovala jsem mu.

„To ale budeš muset,“ zavrčel.

„Ne!“

„Andie, nech toho. Mezi námi je konec. Žádný přátelství, rozumíš?“ řekl a mě to zabolelo.

„Proč?“

„Prostě to nejde,“ hledal výmluvy.

„To není důvod.“ Jen tak snadno se mě nezbaví. Nechala jsem ho trochu vydusit a pak jsem pokračovala: „Alexi, už konečně přestaň hrát.“

„Jak to myslíš?“ zeptal se nechápavě.

„Já vím, co se stalo,“ pronesla jsem. Rozhodla jsem se udělat tenhle velký krok.

„To těžko,“ odfrkl si posměvačně.

„Takže mi nechceš říct, že jsi vlkodlak?“ zavrčela jsem a sledovala jeho reakci. Vykulil oči a překvapeně se na mě díval. Byl v šoku.

„Co jsi to řekla?“ zakoktal.

„Že vím, že jsi vlkodlak. A je mi to jedno. Co sis sakra myslel?“

Tohle na něj asi bylo moc. Sesunul se na nejbližší kládu a dal si obličej do dlaní. Přišla jsem pomalu k němu a sedla si vedle něj.

„Ale teď vážně, co sis myslel? Že to nezkousnu? Myslela jsem, že mě znáš líp.“

„Andie, tohle není jenom o tobě. Samozřejmě, že je to hlavně o tobě, ale nejenom to. Jsem něco, co nenávidím. Já tohle nechtěl. Nechtěl jsem být nějaký pitomý strážce La Push. Nechtěl jsem být vůdce. Nechtěl jsem, aby se můj život změnil. Já byl spokojený,“ šeptal a podíval se mi do očí.

„Alexi, ale mezi náma se přece nic nezměnilo. Pořád jsme to my.“

Zakroutil hlavou. „Už to není ten starej Alex. Je tu jenom tenhle kříženec.“

„Ne! Můj starej Alex je tady,“ položila jsem mu ruku na jeho splašené srdce. „Žádnej kříženec mi ho nemůže vzít.“

„Zase se pleteš. Ten vlkodlak už si starýho Alexe vzal. Tohle nejsem já. Jako by všechno špatný vyplulo na povrch a to dobrý ze mě se ztratilo,“ vysvětloval mi a mě se zmocnila beznaděj.

„Nevzdávej to. Najdeme starýho Alexe. Spolu to zvládneme,“ přesvědčovala jsem ho a pohladila jsem ho po tváři.

„Já už na to nemám sílu,“ vydechl a opět si dlaněmi zakryl tvář.

„Tohle neříkej! Bojuj, sakra!“ Stáhla jsem jeho ruce z obličeje a zuřivě se mu dívala do očí. Smutně mi hleděl do očí a moje odhodlání ho nechávalo klidným. On už nechtěl nic dělat. Poddal se tomu. Pustila jsem jeho ruce a zvedla jsem se. Vyrazila jsem blíž k vodě a koukala do dáli. Kdyby mi před pár měsíci někdo řekl, jak moc se Alex změní, nevěřila bych mu. Kdyby řekl, že na mě zanevře, vysmála bych se mu. A teď to byla realita. Tak bolestivá, až mě bodalo u srdce.

Po nějaké době došel ke mně.

„Víš, co je nejhorší?“ zeptal se mě. Zavrtěla jsem hlavou. „Vědět, co by bylo. Kdyby se tohle nestalo, nejspíš bychom teď spolu s batohem chodili po lese a hledali nějaké další útulné místečko. Nebo bychom s klukama jezdili na motorkách. Nebo bychom byli s Lindsey.“

„To by pořád mohlo být, kdybys chtěl,“ šeptala jsem smutně a našvaně zároveň.

„Ne. Protože ti tvoji pitomí příbuzní za to můžou! Nemuselo se to stát, mohli jsme dál žít svůj život,“ rozčiloval se.

„Jací moji pitomí příbuzní? O čem to mluvíš?“ zeptala jsem se dotčeně.

„Cullenovi přece. To kvůli nim se to spustilo.“

„Takhle o nich nemluv. Dřív nebo později by se tu stejně objevil nějaký upír a ty bys byl zase první, kdo by se přeměnil,“ vrčela jsem.

„To nemění nic na tom, že je nenávidím,“ řekl tvrdě a mě to začínalo štvát.

„Alexi, je to moje rodina!“ zakřičela jsem. Začal se třást, ale bylo mi to jedno.

„Jsou to upíři!“ řval na mě.

„No a? Já jsem taky z jedné třetiny upír!“

„Pak tuhle tvoji část nenávidím!“ vmetl mi do tváře a mně připadalo, jako by mi dal pěstí. „Kdybys nebyla zčásti člověk, kterého máme chránit, roztrhal bych tě na kousky a hodil do ohně!“

Je možné, abyste člověka zabili pouhým slovem? Protože jestli jo, tak jsem právě umřela. Cítila jsem, jak se mi do očí ženou slzy. Přijala bych smrt s nadšením, kdybych už nikdy nemusela slyšet ta slova, kterými mě mučil. Nebyla jsem schopná říct ani slovo, jen jsem zírala do tváře člověka, kterého jsem milovala a kterého teď nenávidím.

„Jak jsi mohl, Alexi...“ Jeho jméno jsem protnula takovou nenávistí, jakou jsem jen uměla. „Měl jsi pravdu, starej Alex je mrtvej.“

Otočila jsem se a spěchala k autu. Nechtěla jsem, aby mě viděl brečet. Když jsem došla na parkoviště, sotva jsem pletla nohama. Zavřela jsem se vevnitř auta a nechala slzy téct. Jak jsem se mohla v někom tak hrozně splést? Jak jsem si mohla myslet, že to bude fungovat? Proč jsem sem vlastně jezdila? V lesích naproti parkovišti jsem zahlédla pískově šedého vlka. Alex. Nesmí mě tady vidět. Otočila jsem klíčky v zapalování a rozjela jsem se. Slzy mi znemožňovaly vidění, ale věděla jsem, že musím jet pryč odsud. Nedokázala jsem se soustředit na jízdu. Po tvářích mi tekly potoky slaných vod. Nemohla jsem dál řídit. Sjela jsem na nejbližší lesní cestu a vypnula motor. Do ticha lesa se ozývaly moje vzlyky.

Jak dlouho jsem tam seděla ani nevím. Najednou se vedle mě ozval zvuk. Zaskřípání na auto. Srdce se mi zastavilo. Vedle mě na sedadle seděl upír.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se skuhravým hlasem.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Andie Black (1. kapitola):