Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Andělé, kteří nestárnou - 2. kapitola

15.11.2010 (16:15) • Lela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2807×

2. kapitola - Strach, panika, smrt a… nový začátek?

HUDBA

Pomalu jsem od sebe začala odlepovat víčka. Měla jsem je neuvěřitelně ztěžklá.

Měla jsem pocit, jakoby mě někdo majznul něčím po hlavě, ale bouli jsem neměla.

Jakmile se mi podařilo na škvírku otevřít oči, lekla jsem se, kde to jsem.

Místnost nebyla tak stylově zařízená jako můj pokoj, ani tak velká a luxusní jako pokoj Willa.

Tak kde to sakra jsem?

V tom se mi začaly vracet vzpomínky na události včerejší noci.

Sakra!

Jak jsem to jen mohla dopustit?

Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy. Vlastně jsem ani neměla důvod brečet, všechno jsem si způsobila sama, ale jak jsem se měla cítit?

Být veselá?

Ne.

Rychle jsem se vymrštila do sedu a prohlížela si místnost. Byla to cela. Cela pro anděly, kteří zhřešili.

Pro mě.

Než jsem se stihla pořádně probrat, už jsem viděla nějakou postavu – anděla –, jak kráčí k mojí cele.

Postava se blížila a já jsem byla stále víc napnutá.

Zajímal mě můj osud, ale i osud Willa.

Když postava přišla blíž, poznala jsme Damiena.

Sklonila jsem hlavu.

Nechtěla jsem, aby mě on, jeden z mých přátel, takhle viděl.

Damien došel až k mé cele a smutně se na mě zadíval. Cítila jsem jeho pohled na svojí šíji.

Pak se ozval hluboký povzdech a Damienův známý hlas.

„Bello! Co jsi to provedla? Jak jsi to mohla dopustit? Zrovna ty! Tak dlouho ses mu bránila!“ Přestože šeptal, jeho hlas se zde nesl tak, jakoby křičel.

Zoufale jsem k němu zvedla oči. „Budu vyloučena, viď? Předvolali mě před sněm, proto jsi tady, že?“ Damien byl jeden ze představených naší rasy, jestli někdo věděl, co se se mnou stane, pak on.

Smutně se na mě podíval.

„Pojď,“ řekl nakonec místo odpovědi.

Vedl mě dlouhými bílými chodbami, kde bylo hrobové ticho. Neslo se zde jenom řinčení mých okovů.

Byla jsem vězeň.

A pak se před námi otevřely dveře do velikého sálu, kde již byli všichni shromážděni. Vzpomněla jsem si na ty vzácné chvíle, kdy jsem seděla s ostatními na polstrovaných sedadlech a poslouchala předvolání, obhajobu a trest.

Ale poprvé jsem stála na opačné straně.

Poprvé jsem ta špatná byla já.

S pohledem sklopeným k zemi jsem vešla do místnosti.

Kolem dokola seděli andělé. Pomalu jsem zvedla hlavu a podívala se všem do tváře.

Viděla jsem spoustu andělů, které jsem znala. Všichni mě sledovali se zhnusením v očích.

Moje úvahy zprudka přerušil hromový hlas.

„Isabella Cynthie Brandonová Swanová. Dcera Elizabeth Swanové Brandonové a Michaela Brandona. Oba po smrti. Jediný další rodinný příslušník je sestra Mary Alice Brandonová Cullenová. Ta žije, stal se z ní upír. Důvod předvolání: důvěrný vztah s chráněncem Williamem Detaroossem.“

Toto je prý hlas strážce.

Pak promluvil nejvyšší anděl. „Pravidla jsou jasná, Willliam Detaross musí být přes své vysoké postavení zabit a ona se stane padlým andělem.“

Ostatní jen přikyvovali.

Jak to můžou udělat?

Ať si radši vezmou mě, ale nechají Williama žít! Přece ho nemůžou zabít!

Cukala jsem sebou v okovech, snažila se jim vytrhnout, říct jim, že za všechno můžu já, ať zabijí mě a Willa nechají žít…!

Ale než jsem to stihla, prostředek sálu se rozzářil a objevil se William.

Pomalu zvednul hlavu a prohlížel si všechny ty tváře okolo, nechápal, co se děje… Až jeho oči našly mé. V pohledu měl vepsanou paniku. Chtěla jsem se s ním alespoň rozloučit, vykřiknout, dát mu vědět, jak je mi to všechno líto, ale než jsem stačila otevřít ústa, v jeho hrudi vězel bílý šíp.

Oči se mu rozšířily, zvednul ruce, aby se toho šípu mohl dotknout, zjistit, jestli je opravdový…

Položil si ruku na místo, kde měl šíp, a pak se znovu podíval na mě.

Viděla jsem, jak hýbe rty, ale spíš jsem tušila, co chce říct, než že bych to slyšela.

„Miluju tě…“ nesla se sálem jeho poslední slova.

Ve chvíli, kdy se jeho tělo v roji jiskřiček rozplynulo, jsem se zhroutila na zem a neovladatelně se rozvzlykala. Slzy mi smáčely špinavé a odřené tváře, pálily mě, ale já tu bolest skoro nevnímala.

V srdci mi zela díra.

Chtěla jsem, aby to už skončili, zabili mě taky, ale strážce to protahoval.

Nechal mě se vybrečet, až pak mi oznámil druhou část trestu.

„A teď k ní. Isabello Cynthie Swanová Brandonová! Tímto vás zbavuji hodnosti anděla. Dokud si neuvědomíte své chyby a nenapravíte je, stáváte se padlým andělem. Andělem hříchů. Nesmrtelným andělem mezi pozemšťany. Nedovolíme Vám zemřít.“ Uslyšela jsem hromový smích, šílenou ránu, bolest a pak už jsem se světelnou rychlostí řítila na zem.

…

HUDBA

Ucítila jsem ránu, bolest silnější než kdy jindy a pak jsem najednou stála na ulici, mezi davem lidí.

Všude okolo mě proudil život, ale já jsem to nedokázala vnímat. Zhroutila jsem se na zem a brečela.

Nedokázala jsem se ani přesvědčit, jestli opravdu všechno proběhlo tak, jak mělo, jestli se moje křídla zbarvila do černa, jestli se můj nádherný přívěšek na krku změnil v dva kusy…

Jestli jsem doopravdy padlý anděl.

Jen jsem tam ležela uprostřed davu.

Nikdo si mě nevšímal.

Zakryla jsem si rukama oči. Chtěla jsem odsud pryč.

Být andělem pro mě znamenalo vše, ale teď jsem o to přišla. Mít Williama pro mě znamenalo vše, ale teď jsem o něj přišla. Co mám dělat? Jak to mám zvládnout?

Pomůže mi někdo?

Ne. Vím, že nejsem jediný padlý anděl, ale také vím, že andělé se nesmí stýkat.

Najednou mě někdo postavil na nohy a já jsem se neměla ani sílu vzepřít.

Neobratně si ten dotyčný přehodil jednu mou paži okolo krku a někam mě vlekl.

Nebránila jsem se.

Stejně nezemřu, tak co na tom, co se mnou bude.

Po nějaké chvíli chůze, přesněji řečeno po době, co mi už došly slzy, mě ten člověk posadil na nějakou pohovku v nějaké špatně osvětlené místnosti a vrazil mi do ruky šálek něčeho teplého.

Šálek jsem pevně sevřela, i když jsem věděla, že mi moc nepomůže.

Ten člověk mlčel, cítila jsem jen jeho upřený pohled.

Trvalo dlouho, než jsem se na něj podívala.

V té tmě toho nebylo moc vidět, a ještě méně přes moje nateklé oči, ale vypadal naprosto obyčejně.

Vlasy mu sahaly kus nad ramena, světle hnědé barvy.

Tmavě zelené oči, trochu moc velká pusa… zkrátka takový obyčejný vzhled.

Ale na krku měl stejný přívěšek jako já.

Cítila jsem, jak mi srdce poskočilo. Měla bych od něj utéct, abych neskončila ještě ve větší bryndě, ale moje tělo se odmítalo pohnout.

Usmál se na mě.

„Ahoj, já jsem Dean. Jak jsi už určitě poznala, taky jsem spadnul,“ jeho slova následoval úšklebek, „ale to už je dávno. Odkroutil jsem si tady většinu trestu. A co ty, povíš mi, jak se jmenuješ?“

„Isabella Swanová,“ zašeptala jsem potichu hlasem ochraptělým od pláče.

Vytřeštil oči a pak se začal smát.

„To se mi snad jenom zdá! Ty jsi dcera jedné mojí bývalé chráněnky!“

Nechápavě jsem se na něj podívala, jeho slova mě alespoň na chvilku zaujala.

Dean se na mne zadíval a jeho pohled posmutněl. „Za chráněnku jsem dostal jednu ženu, postarší, jistě milou, ale permanentně opilou. Ztratila celou svoji rodinu. Jedna dcera jí zemřela na španělskou chřipku, druhá zemřela v blázinci, kam ji na žádost svého manžela umístila. No a její povedený manžel nakonec utekl s jinou.

Ta žena pořád brečela, nebyl den, kdy nebyla opilá… Bylo to hrozné. Ale po pár letech, když už její smutek opadl, zjistila, že se nechovám tak šíleně zdrceně, jak by se anděl chovat měl. Zjistila, že něco vím o jejích dcerách, ale já jí to nesměl říct. Nakonec jí z toho přeskočilo. A ty hajzly tam nahoře nenapadlo nic lepšího než z toho obvinit mě!“

„A co ty, jak ses dostala do klubu padlých?“

Cítila jsem, jak se mi do očí znovu nahrnuly slzy.

Dean jen smutně zavrtěl hlavou.

„Víš co, odpočineš si a zítra mi to povíš, ano?“

Přes potok slz jsem kývla a Dean mi podal přikrývku, kterou měl celou dobu vedle sebe.

„Tak už spi, ráno moudřejšího večera.“

S těmi slovy odešel a nechal mě mému smutku.

Téměř okamžitě jsem se propadla do bezesných hlubin, ale ještě předtím jsem si usmyslela, že ji najdu.

Najdu svoji sestru.

Najdu jediného člena svojí rodiny, jediného člověka, kterého bych toužila ve svém bídném životě ještě vidět.

I kdyby mi to mělo zabrat věčnost, najdu ji.

Vždyť máme obě dvě spoustu času.

A pak už jsem nevěděla o světě…

Alice (Mary)

Běžela jsem zastavit Edwarda. Chtěl jít naprosto nevhodně oblečený do školy! To oblečení bylo už 1,5 hodiny z módy. Zrovna když jsem doběhla do obýváku, dostala jsem vizi…

... Seděla jsem na židli okolo jednoho velkého stolu společně se zbytkem rodiny. Všichni jsme před sebou měli sklenici nějakého pití, ale všechny byly plné. Najednou se Emmett nahnul k Rose, něco jí pošeptal a pak se oba dva zvedli a rychlým krokem mizeli ze sálu, kde jsme všichni seděli. Carlisle se za nimi ohlédl a pak zamumlal spíš pro sebe, než pro ostatní „Doufám, že to nedopadne jako posledně…“

Musela jsem se usmát.

V tom k nám přišel číšník „Vítejte v hotelu Royal a omlouváme se Vám za zdržení. Máme tu narváno. Co si dáte k jídlu?“ Carlisle se usmál a každému něco objednal.

U stolu bylo ticho, nikdo neměl potřebu nic říkat.

Po pár minutách jsem uviděla přicházet dívku. Měla na sobě obyčejné černé kalhoty, bílou zástěru a k tomu černé tílko. Dlouhé hnědé vlasy měla svázané do uzlu. Na první pohled servírka. Nesla talíře s jídlem a mířila k našemu stolu.

Zručně se proplétala mezi stoly, až se dostala k nám…

… Najednou se vize začínala rozmazávat. Musela jsem se soustředit, abych se na ní mohla podívat až do konce…

… Dívka nám podávala talíře s jídlem, až se dostala řada i na mě.

Dívka měla neuvěřitelně měkké rysy a někoho mi strašně připomínala. Mozek mi jel na plné obrátky, až jsem si najednou vzpomněla.

„Cynthie? Sestřičko?“ zašeptala jsem. Ale než jsem stačila cokoli udělat, dívka se rozeběhla pryč, daleko od nás. Během několika vteřin už jsme za ní společně s Edwardem běželi, ale než jsme se probojovali přes plnou restauraci, dívka byla pryč…

Jakmile jsem otevřela oči, uvědomila jsem si, že sedím na podlaze a před sebou mám v dřevěné podlaze vyrytý věrný obrázek mojí sestry..

Byla to ona. Ta dívka ze snu. Moje sestra.

„Alice, jsi si tím jistá?“ zeptal se Edward. To on si tolik přál vidět ji. To on ji miloval, byla pro něj ta pravá.

Svěsila jsem hlavu a po chvíli hrobového ticha zašeptala.

„Jako nikdy, Edwarde.“