Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amnesia 4. kapitola

11.07.2011 (12:30) • Paes • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2700×

Tento dílek chci věnovat Kika57, ale i všem, kdo tuto povídku čtete. Jsme moc ráda, že čtete právě tuto povídku.

Carlisle Cullen:

Bella byla velmi zajímavá dívka, a i když si nic nepamatovala, bylo jasné, že má velkou osobnost. Chápu Edwarda, že ji zachránil. Jsem na něj moc pyšný. Když už jsme na světě, aspoň můžeme pomáhat lidem. Ale od té doby se Edward změnil. Vypadal zamyšleněji než obvykle. Myslím, že se o ni začal zajímat, což by mohl být problém. Zvlášť proto, kdo jsme. Kdyby se to dozvěděli ve Volteře…

Raději nad tím nepřemýšlet. Ještě něco mi ale dělalo vrásky. Edward pro její záchranu musel použít svou sílu a ona ho viděla. Až si jednou Bella vzpomene, mohlo by ji tohle hodně zajímat. Odešel jsem domů za svojí rodinou. Edward už na mě čekal přede dveřmi našeho domu. V mých myšlenkách si mohl přečíst o jejím stavu.

„Takže si nic nepamatuje,“ vzdychl si.

„Ne, ale zatím je to pro nás lepší,“ řekl jsem mu. Podíval se na mě s takovou zlobou v očích.

„Jak to můžeš říct?“ křikl na mě.

„Edwarde, vždyť by si mohla vzpomenout, že nejsi obyčejný člověk. A kdoví, jak by na to mohla reagovat. Zatím nám nahrává čas, že nic neví. Musíme se na to lépe připravit,“ snažil jsem se ho přesvědčit. Jen mu sklesla ramena a poraženě odešel dovnitř domu. Trhalo mi srdce ho takhle vidět, tak bezmocného. Ze dveří vyšla Esme, můj důvod existence. Beze slova mě políbila. Těch osm hodin denně bez ní bylo utrpení.

„Carlisle, mám strach o Edwarda,“ řekla a podívala se na mě s obavami v očích.

„On se vzpamatuje. Neboj se o něj.“

„Ale on se do ní zamiloval a teď bez ní trpí.“

„Toho jsem se obával. Ale my mu do jeho života nemůžeme zasahovat,“ řekl jsem jí a objal ji. Sice naše děti byli adoptované, ale my se cítili jako jejich praví rodiče.

Edward:

Vztekle jsem přecházel po pokoji. Carlisle mě vytočil… vlastně on ne, ale to, co řekl. Věděl jsem, že má pravdu, a to mě nejvíc rozčilovalo. Kdyby se dozvěděla o nás víc, vystavil bych ji, i celou svoji rodinu, nebezpečí. Taky ke mně nemusí cítit to, co já k ní. A co k ní vlastně cítím? To bohužel nevím, nemůžu ji vypudit z hlavy, bojím se o ni, ale láska to být nemůže. Já jsem monstrum s mrtvým srdcem. Už dávno jsem ztratil naději na lásku. Navíc ji vůbec neznám, tak jak bych ji mohl milovat? V mé hlavě je velký zmatek a tak moc toužím po jediném. Vidět, že je v bezpečí, držet ji v náručí a už nikdy nepustit. Cítit její jedinečnou vůni. Voněla po louce s lesními jahodami.

Musím jít za ní, proběhlo mi v hlavě a než jsem si to stačil promyslet, moje podvědomí to vzalo do vlastních rukou a já už běžel k nemocnici. Měl jsem štěstí, už byla noc a já se tak nepozorovaně dostal k jejímu pokoji. Pomalu jsem otevřel dveře a nakoukl. Bella ležela na posteli a klidně spala. Tiše jsem tam vklouzl a sledoval ji, jak potichu oddechuje. Nadechl jsem se, abych ji cítil. Voněla ještě líp, než jsem si představoval. Mohl bych ji sledovat napořád. Měl jsem nutkání ji pohladit, a tak jsem to i udělal. Jakmile jsem se jí dotkl, zachvěla se a na tváři se jí vykouzlil úsměv.

„Můj anděli,“ zašeptala. V ten okamžik jsem ztuhl, tak mi řekla ten večer, co jsem ji zachránil. Víčka se jí zachvěla a já okamžitě vyběhl z pokoje. Mám štěstí, že jsem upír. Díky mé rychlosti si mě nikdo nevšiml. Musel jsem okamžitě běžet k mé rodině. Za pár minut jsem stál u dveří, pořád ještě zmatený. Prudce jsem otevřel dveře a vpadl do předsíně.

„Carlisle!“ zavolal jsem a než jsem dokončil poslední slabiku jeho jména, byl už u mě.

„Co se děje?“ zeptal se mě klidně.

„Byl jsem za Bellou. Vím, že jsem neměl, ale musel jsem. Ona si asi vzpomněla,“ vychrlil jsem ze sebe. No co, nadávat, že jsem tam neměl chodit, mi může i potom.

„Jak jsi na to přišel? Ještě dnes na sezení mi tvrdila, že si nic nepamatuje,“ nechápal Carlisle.

„Řekla… řekla něco, co ten večer. Bylo to určené mně, tím si jsem jistý.“

„Jsi si moc jistý,“ řekl Emmett, který právě vešel do místnosti. Probodl jsem ho pohledem, který říkal: mlč, to se tě netýká.

„Tak to mění vše. Na to se musím připravit. Dnes odpoledne máme další sezení,“ brblal si Carlisle a šel do pracovny. Pro mě to znamenalo ale jediné. Vzpomněla si na mě!

Bella:

Viděla jsem červenou dodávku a byla mi něčím povědomá. Když jsem se zaměřila na řidiče, tak jsem uviděla samu sebe. Asi mě to mělo vyděsit, ale byla jsem kupodivu velmi klidná.

Zrovna jsem zatáčela do zatáčky, když se vynořilo druhé - bílé osobní - auto, které ale bylo v mém pruhu. Snažila jsem se vyhnout srážce, ale nepovedlo se. Ozvala se strašná rána a mé auto bylo v příkopu, zatímco ten osobák byl na silnici, ale měl úplně zničený předek. Naráz se tam objevil další člověk. Snažil se mě dostat z auta ven. Připadalo mi to nemožné, celý bok auta byl zničený, ale on jen zatáhl a zůstali mu dveře auta v ruce. Odhodil je, jako by byli z papíru, a pak mě vytáhl a já mu uviděla do tváře. Byl nádherný, měl bronzové vlasy krátce střižené, zlatohnědé oči a pokožku alabastrově bílou, ve světle měsíce mu jiskřila, takže nevypadal vůbec jako člověk. Usmál se a pohladil mě po tváři. Jeho pokožka byla velmi studená, ale příjemně mě chladila. On musí být můj anděl strážný.

„Můj anděli,“ zašeptala jsem a padla do mdlob. Trhnutím jsem se probrala. Byla tma, ale zjistila jsem, že sem v nemocnici. Byla jsem dost zmatená, ale něco mi došlo. Právě jsem si ve snu vzpomněla na mou nehodu. A ten muž, co mě zachránil? Byl dost podobný doktoru Carlisleovi Cullenovi. Stejná barva očí, bledá pokožka, studená na dotek. Musí být nějak příbuzní. Každopádně už vím, co na dalším sezení budeme řešit.

Velmi se mi ulevilo, teď jsem si byla jistá, že jsem nezavinila tu nehodu. Mohl za to ten druhý řidič, když vjel do mého pruhu. Jen nechápu, proč si policie myslí, že za tu nehodu můžu já. Bude se toho muset hodně vysvětlit.

Autor: Paes (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amnesia 4. kapitola: