Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alicina vize - 7. kapitola

31.08.2010 (08:30) • Vesna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1666×

V patře jsem byl téměř okamžitě. Bál jsem se, aby neměla Alice vizi, ve které by mě viděla přicházet. Najednou jsem stál před dveřmi a nebyl si jistý tím, co chci vlastně udělat. Mám zaklepat, nebo mám prostě vyrazit dveře a ptát se po Alici? Nakonec jsem se rozhodl prostě vzít za kliku. Naštěstí bylo odemčeno a nebylo to proto nijak násilné.

Alice zrovna seděla v křesle, když mě spatřila, zračily se jí ve tváři rozpaky. „Edwarde! Co tady děláš? Jak jsi mě našel?“

„Alice, co tě to napadlo nám utíkat? Chceme ti pomoct. Pochop to a vrať se se mnou domů,“ řekl jsem lehce.

„Ale já nemohu. Začalo to tam na letišti a hlas souhlasil, abych letěla sama!“

„Jaký hlas? O čem mluvíš?“

„Ale to nic,“ zakoktávala se čím dál víc a jsem si jist, že by i rudla, kdyby nebyla upírkou.

„Alice, nelži mi prosím. Dobře, když o tom teď nechceš mluvit, tak nemusíš, ale vrať se se mnou domů,“ pravil jsem naléhavě.

„To nejde, jsem už tak blízko. Je mi líto, že jsem vás do toho zatáhla. Kde je vůbec Jasper?“ zeptala se náhle.

Přemýšlel jsem, zdali jí říct pravdu. Rozhodl jsem se, že to bude nejlepším řešením. „Víš, Alice, popravdě to nevím. Byli jsme v Caracasu, když zmizel. Poznal tě na záznamu a odletěl do Říma. Od té doby o něm nic nevím,“ poznamenal jsem smutně.

„Cože?“ ptala se nechápavě.

Zopakoval jsem jí ještě jednou to, co jsem řekl.

„Ale proč? To není možné. Já jsem nechtěla nikomu ublížit. Musíme ho najít!“ zavelela náhle.

Nemohl jsem jí odporovat. Teď, když jsem ji našel, už jen zbývalo najít Jaspera a zjistit, proč to udělal. Půjčil jsem si auto a společně s Alicí jsme jeli zpět do Říma.

„Nechtěla jsem, aby to dopadlo takhle, Edwarde. Je mi to líto,“ řekla a zhluboka se nadechla.

Také jsem se nadechnul. Ucítil jsem vůni čerstvé kávy. Za rohem stál motorest Bellfort.

„Já vím, Alice. Už jsem pochopil, proč jsi to udělala. Ale ten hlas, který se ti ozývá, mi dělá starosti. Nikdy jsem neslyšel, že by nějaký upír během života získal další dar.“

Alice se zatvářila nechápavě. V myšlenkách se jí honilo: „Tak jsem tedy první, proč v tom hledat vědu?“

„Protože to není tak jednoduché. Není to ani obvyklé a nevím, jestli bychom to neměli říct Carlisleovi, až se vrátíme domů,“ odpověděl jsem.

Zbytek cesty jsme oba mlčeli a třídili si myšlenky.

V Římě jsme byli nad ránem. Všechny kavárny měly zavřeno, a tak jsme s Alicí zamířili do parku a sedli si na lavičku. Ani jeden z nás nevěděl, co teď.

„Tak, kde budeme Jaspera hledat?“ zeptala se Alice a čekala na můj nápad.

„Nevím, asi začneme na letišti,“ řekl jsem, zvedl se a vyrazil k autu. Proč mě to nenapadlo dřív.

Čekalo na nás nemilé překvapení, které nám udělalo čáru přes rozpočet. Na Jaspera si nikdo nepamatoval. Nakonec jsem přeci jen našel člověka, který si vybavil, že se jakýsi muž jeho vzhledu ptal na slečnu Connersovou.

„Tak je to jasné. Jasper mě určitě nemohl najít, a tak zůstal v hotelu a vyčkával, až přijedeš ty,“ prohlásila s falešnou radostí. Věděla, že to není moc pravděpodobné.

Vydali jsme se do hotelu. Přesně jak jsem čekal – o Jasperovi nic nevěděli, ani když jsme se ptali na pana Hardwicka. Zamířili jsme znovu do parku.

Alice tiše zaúpěla. „To není možné. Kdyby to byl člověk, řekla bych, že se mu muselo něco stát.“ Teskně na mne pohlédla.

Nevěděl jsem, co na to říct. Nakonec ze mě vypadlo logické řešení: „Zavolám Belle, jestli už se nevrátil do Forks.“

„Ahoj, lásko!“ zvolal jsem.

„Edwarde? Kde jste? Už je to celá věčnost! Jsem opravdu zoufalá! To, že odjeli Jasper s Alicí je jasné, ale proč si odjel ty, to je každému záhadou a mně vlastně taky. Nechceš mi už konečně říct, co se děje? Každý se tu po tobě ptá! Už nevím, co si vymýšlet!“ Zněla vystrašeně a hystericky.

„Neřeš to, Bello. Chtěl jsem jen vědět, jak se máš.“ Rezignoval jsem. Jasper ve Forks není.

„Promiň, Alice, ale o Jasperovi se toho asi moc nedozvíme. Jak si viděla, nikdo si na něj nepamatuje, doma také není, a tak je mi moje schopnost teď úplně k ničemu.“

‚Co teď?‘ pomyslela si.

„Je mi líto, ale vůbec nevím, co teď…“

„Alice! Co to děláš? Proč se tu vybavuješ se svým bratrem, místo toho, abys hledala jeskyni a konečně pomohla své rodině!“ obořil se hlas.

„Promiň, já,“ zakoktávala jsem se, „já hned začnu zase hledat, ale nejdřív musím najít Jaspera.“

„Alice, co to říkáš? Vždyť ty se nemáš za co omlouvat,“ poznamenal Edward sklesle, netuše s kým mluvím.

„Poslouchej, Alice. Jeskyně je už velmi blízko. Jen se stačí vrátit do Turína.“

„A kde je ta jeskyně!?“ ptala jsem se netrpělivě.

„Až budeš zpět ve městě, řeknu ti víc. Nebudu tě zbytečně znepokojovat!“ zakřičel hlas a odešel tak náhle, jako přišel.

„Edwarde, hlas říká, že se máme vrátit zpět do Turína.“

„Co? Vždyť jsme odsud zrovna přijeli. Promiň Alice, ale je to nesmysl,“ řekl Edward a tvářil se zachmuřeně.

Okolo nás se třpytila ranní rosa. Parkem se začínali loudat lidé, zmrzlinář si připravoval svůj vozík a ptáci začali zpívat nádhernou melodii. Udělala jsem to, co jsem teď považovala za správné. Vstala jsem, otočila se zpět k Edwardovi a řekla: „Edwarde, nedělej nic, co by mohlo ublížit tvé rodině. Vím, že máš povinnosti vůči Belle a Renesmee, a proto tě žádám, aby ses vrátil do Forks.“

„Ale Alice! To, že s tebou nesouhlasím, ještě neznamená, že s tebou nepůjdu. Nenechal bych tě samotnou s takovými starostmi!“ obořil se na mne uraženě.

Zesmutněla jsem. Viděla jsem, jak jsem mu projevením své dobroty, pro něho nedůvěry, ublížila. Pochopil to špatně a myslel si, že jsem jen zlá a jízlivá a že se mu snažím cokoliv vyčítat.

Překvapivě se rychle oklepal a zavelel, abychom vyrazili na cestu. V Turíně jsme byli až překvapivě brzo. Celé tohle mi už přišlo jako zamotané kolečko, které se každým oběhnutím více zamotává a komplikuje.

„Alice, jeďte směrem na Miláno. Až bude čas, zastavím tě.“ radil mi hlas.

„Cože? Na Miláno? Ale to je přeci nesmysl! Co je na Milánu tak zajímavého?“ brblal Edward, ale ihned uposlechl rozkazu.

„Řekni mi něco o tom, proč si nám tenkrát v Caracasu utekla,“ řekl náhle.

„Já nevím, co bych ti o tom měla říkat. Nemám k tomu slov, nechce se mi o tom mluvit,“ poznamenala jsem klidně.

„Alice! Říkám to, protože to chci vědět! Buď tak laskavá a řekni mi, co se vlastně stalo!“ Zvýšil na mne hlas a byl podrážděný.

Tak teď jsem toho měla opravdu dost. On na mne bude zvyšovat hlas a ještě si bude diktovat podmínky!? Co mu mám říct? Že jsem se ho a vůbec celou rodinu snažila ochránit a že se mi to trochu vymklo z rukou? Že to byla chyba, které lituji, ale že už se to nedá vrátit zpět?

Koukla jsem očkem po Edwardovi. Byl uražený a díval se na krajinu jeho okénkem. Byl si sebou tak jistý, nedíval se ani na cestu. Pocítila jsem děs a otočila svůj pohled zpět na silnici. Proti nám se řítily dva kamiony.

Autor: Vesna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alicina vize - 7. kapitola: