Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alicina vize - 6. kapitola

28.08.2010 (15:30) • Vesna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1217×

Caracas – Edward

Už jsou to 3 hodiny, co jsem odešel z letiště. Je čas, abych se za Jasperem vrátil. Tentokrát měl pravdu. Nemáme šanci Alici najít.

Pomalu jsem se loudal ke vchodu, vůbec jsem si nedokázal představit, jak vysvětlíme rodině, co se stalo. Ani jsem si to neuvědomil, ale najednou jsem stál v kanceláři a všichni na mne zírali.

„Promiňte, kde je Jasper Hale? Ráno jsme tu pátrali po jeho přítelkyni. Bohužel jsme ji na záznamech neviděli a Jasper slíbil, že to zhlédne ještě jednou,“ vykoktal jsem ze sebe podrážděně.

Nikdo nic nevěděl. Co si mám myslet? Otočil jsem se a kráčel ke dveřím, ale srazil jsem se s rozzuřeným zaměstnancem. Jakmile mne uviděl, spustil: „Jak by si to pán představoval, platit nekrytým šekem!? Taková škoda, co si tady teď počneme? Nedá se nic dělat, za pána budete muset let zaplatit vy. Jste přece jeho příbuzný, ne?“ Ujišťoval se na závěr.

Tak jsem se dozvěděl, že Jasper odletěl do Říma. Teď už mi bylo všechno jasné. On by Alici nikdy hledat nepřestal. A já mu na to naletěl. Muselo to pro něj být těžké, zatajit přede mnou klíčovou myšlenku, pomyslel jsem si. Zaplatil jsem za Jaspera i za sebe a odletěl za ním. To mi bude muset vysvětlit!

Řím – Jasper

Přemýšlet co dál jsem šel do kavárny v jedné malé uličce. Už dávno jsem se chtěl porozhlédnout po Římě, ale nemohl jsem, poněvač jsme vždy směřovali do Volterry a potom rychle pryč z Itálie, kde vládne mocná rodina upírů. Ušklíbnul jsem se a nasál zdejší vzduch. Byl cítit praženou kávou a zákusky. Servírka na stůl právě přinesla kávu, kterou jsem si objednal, abych tu mohl sedět. Potom, co jsem tu odpornost vypil, jsem zaplatil a odešel. Na silnici mne ale zastavil muž, který se mnou cestoval v letadle a který na mne tak zíral od bankomatu.

„Promiňte, můžete mi pomoci? Na letišti mi nechtějí uznat mou letenku,“ řekl trpce.

„Nevím, jak vám mám s tímto pomoci.“ Koukal jsem na něj vyjeveně.

„To je přeci jednoduché. Viděl jste, že jsem si ji kupoval a také že jsem vybíral z bankomatu. Oni mi tvrdí, že jsem ty peníze ukradl, nebo co. Sám tomu nerozumím, pojďte přeci se mnou,“ prosil.

Vydali jsme se pěšky k letišti. Alberto – tak se muž jmenoval, se zastavil. „Nevadilo by, kdybych zašel ještě říci ženě, co se děje? Určitě si dělá starosti. Můžete jít se mnou, jestli chcete.“

Další zdržování? Doufám, že na letišti zjistím něco o Alici. Vydal jsem se za mužem a hovor najednou váznul. Vstoupili jsme do temného starého domu. Muž se začal smát a já znejistil. Náhle mi někdo přehodil přes hlavu pytel, ocelové paže mě sevřely a bleskurychle ovázaly lanem. Poté jsem viděl už jen tmu.

Řím – Edward

Jakmile jsem dorazil, ptal jsem se po videozáznamech. Byly kvalitní, ale Alice na nich nebyla. Pro jistotu jsem se zeptal na slečnu Connersovou a zjistil, že si objednala taxíka do nedalekého hotelu. Tam pro mne stopa končila. Alice zde strávila jen den a poté odjela neznámo kam. Auto si však vypůjčila v půjčovně, která je hned vedle.

„Dobrý den. Sháním informace o slečně Connersové. Měla si zde půjčit osobní auto. Nevíte, kam jela?“

„Connersová? Slečna Connersová? Vypůjčila si zde nejdražší vůz Ferrari, který jsme pak našli zmasakrovaný na dálnici, milý pane. Narazil do něj kamión, taková škoda!“ horoval majitel.

„Ale co je se slečnou Connersovou? Kde je?“

„To bych taky rád věděl, auto bylo nové, ještě nepojištěné a ona slíbila, že na něj dá pozor!“ křičel.

Otočil jsem se s úsměvem na rtech. Věděl jsem, že Alice neměla v úmyslu auto vrátit. Majitel byl hulvát a místo toho, aby se zajímal o její zdraví, bědoval nad autem. Dobře mu tak.

Ve dveřích jsem se srazil s úlisným chlapem, který se mi ani neomluvil, že do mne narazil. Další hulvát. Už jsem se do něj chtěl pustit, ale v jeho mysli jsem uviděl Alicinu tvář.

„Znáte Alici? Tedy chci říct slečnu Connersovou. Objednávala si u vás limonádu, když jste ji zval na rande. Kde byla ta restaurace?“ vyštěkl jsem. Sám sebe jsem tím šokoval.

Pohlédl na mne s odporem. „Motorest Bellfort. Směr Turín. A žádnou Alici neznám!“ odsekl.

Turín

Do Turína jsem dojela ve dvě hodiny odpoledne. Tak to je slavné město, blesklo mi hlavou. Nebylo by prima si tu udělat na jeden den pauzu a porozhlédnout se? Ihned jsem tu myšlenku zapudila, ale hlas v mé hlavě měl opačný názor.

„Alice, to je výborný nápad. Jen si udělej také volno. Budeš potřebovat energii. Chtěl jsem se ti omluvit, za to, jak jsem se posledně choval. Bylo to nezdvořilé chování, promiň.“

„Dobře, jak myslíš!“ zajásala jsem a jeho hřích tím byl smazán.

Našla jsem si drahý hotel a ubytovala se. Moje cesta vedla do koupelny. Vana byla obrovská a luxusní a já se jen těšila, jak se do ní ponořím a připravím se na to, co mě čeká. Po koupeli jsem si pustila na chvíli v televizi zprávy. Večer jsem strávila ve zdejších klubech a druhý den jsem nevynechala ani návštěvu všech pamětihodností. Takový den už jsem dlouho nezažila, byla jsem šťastná a svěží.

Jasper

Slyšel jsem nějaké hlasy. Snažil jsem se pocítit atmosféru a povedlo se – ve vzduchu bylo cítit brzké vítězství a škodolibá radost.

„Vstávej, Jaspere,“ vyzval mě kdosi.

Namáhavě jsem vstal, ale cítil jsem, jak mě někdo stále drží. To je práce upírů. Chvíli jsem přemítal, kdo by mohl mít zájem na tom, aby mě zde držel, ale na nic jsem nepřišel. Ne moc dobré vztahy máme s Volturiovými. Kdosi mi z hlavy mi sundal pytel, který na mě hodil a já uviděl, kdo mě přepadl a teď nadále vězní.

Měl jsem pravdu – Volturiovi.

„Ahoj, Jaspere!“ pozdravila mě Jane.

„Asi ještě nevíš, proč tě tu držíme, že? Ale náš plán je tentokrát opravdu povedený!“ rozplývala se.

Nevěděl jsem, co říct. Stále jsem nechápal souvislost mezi mnou a Volturiovými. K čemu bych jim byl já dobrý? Nikdy se o mne nezajímali, vždy je lákali hlavně Edward a Alice. Nebylo by tedy jednodušší… Ach! To je přeci jasné!

„Vidím, že se ti vyjasnilo. Je to tak, potřebujeme Alici a Edwarda ve Volterře. Ale jak to udělat? Kolikrát nás už odmítli? A proč? Jak je přinutit změnit názor?“ Zavalila mne vlnou otázek.

Jak zákeřné. Musí mít v týmu nového člověka, protože nikdo z nich neumí to, co provedli Alici. Naprosto zmátli její vize. Ovlivňují teď její myšlenky, aby si myslela, že nějaká jeskyně opravdu existuje a dělala jen to, co chtějí. A já jsem utekl před Edwardem, abych jednal na vlastní riziko a nezatahoval do toho víc lidí, než je potřeba. Zasténal jsem.

„Počítám, že zhruba za 22 hodin se sem dostaví Alice. Co takhle počkat u šálku dobré lidské krve?“ řekla.

Na stůl služebná donesla hezký čajový servis - ovšem s krví. Uprostřed tácu byla hlava muže, který mne navedl do tohoto domu. Jak typické pro Volturiovi.

Edward – Turín

V motorestu jsem se moc nového nedozvěděl. Po Jasperovi jsem nepátral. To, co udělal, nebylo chytré ani potřebné. Vzhledem k tomu, že motorest byl směrem na Turín, rozhodl jsem se, že se tam porozhlédnu. Přeci jen, Alice se mi nemůže tak snadno ztratit, když mám svou schopnost.

Čím blíže jsem byl Turínu, tím víc jsem pociťoval svíravý pocit bezmoci. Nevěděl jsem, čím to je, až do teď jsem byl docela v klidu. Tento pocit mne znenadání zase opustil ve chvíli, kdy jsem spatřil myšlenky jedné ženy. Samozřejmě v nich byla Alice. Žena na ni velice žárlila, Alice se v ní totiž právě bavila s pohledným mužem. Podle ženiných pocitů to musel být její přítel nebo manžel. Přečetl jsem nápis na dveřích hotelu – Pangea. Na nic jsem nečekal a vyrazil.

„Dobrý den! Mohu mluvit se slečnou Connersovou?“ Šel jsem najisto a nasadil na recepční zářivý úsměv.

„Jistě, pokoj číslo 335,“ usmála se.

Autor: Vesna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alicina vize - 6. kapitola: