Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alicina vize - 4. kapitola

12.08.2010 (14:15) • Vesna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 995×

Seattle – Edward a Jasper

„Prohledal jsem celé letadlo, ptal jsem se všech letušek, ale po Alici ani stopa!“ Jasper se tvářil zmateně a nešťastně.

Koukal jsem na něj s lítostí v očích, sám jsem si nechápal, co se stalo. Když na letišti oznamovali, že náš let je konečně připraven, odešli jsme s tím, že Alice uvidí na tabuli tuto informaci, a tak okamžitě půjde za námi. Jak je vidět, spletl jsem se.

„Vůbec si to nedokážu vysvětlit. Dobře, co takhle, že nasedla do špatného letadla? Ale to by přeci ihned po příletu zavolala. Už je to 6 hodin, co ji hledáme,“ šeptal Jasper sklesle.

„Může být klidně ještě v letadle," namítl jsem celkem zbytečně. Obavy o Alici to nezmenšilo.

*zvonění mobilu*

„Haló? Alice, jsi to ty?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase.

„Edwarde? To jsem já, Bella. Chtěla jsem se jen zeptat, kde jsi, a jak ta tvoje akce zase dopadla. Ale slyším, že máš nějaký problém, je něco s Alicí?“ Bella se samozřejmě ihned zvědavě vyptávala.

„Ale nic, miláčku, Alice si akorát ještě zaběhla na nákupy, vždyť ji znáš. Všechno je v pohodě, pa," snažil jsem se ji obalamutit a rychle jsem zaklapl mobil.

„Tak to bychom měli. Bella má teď určitě podezření. I jako člověk byla velice šťouravá, ale takhle je to ještě horší. Ty si umíš vybrat, Edwarde,“ řekl Jasper a zkroušeně se usmál.

Caracas – Alice

Jak nádherné město. Že jsem to neviděla dřív. Byla jsem tak hloupá, že jsem se upínala jenom k místům, kde nesvítí slunce. Vždyť se tady třpytu mé kůže nikdo nepodivuje, každý si asi myslí, že je to nějaká barva, nebo něco podobného. Já se jim nedivím, v dnešní době bych si to myslela taktéž.

Už šest hodin jsem se potloukala po Caracasu, procházela zdejší módní ulice a tržiště. Náhle mne zachvátila vlna úzkosti, viny a lítosti. Moje smýšlení za ty poslední hodiny prošlo nějakou nevysvětlitelnou změnou a já vůbec nechápala, co tady ještě dělám a proč nekontaktuji Edwarda a Jaspera, aby o mne neměli strach.

„Ale ty to přece víš, Alice! Ty víš, co chceš! Kdyby mělo nějaký význam volat těm dvěma, určitě bys to udělala. Copak nejsi takhle šťastná?“ ozval se hlas v mé hlavě.

Teď jsem pocítila strach a pochybnosti. Našla jsem tedy první hotel a ubytovala se. V pokoji jsem si sedla na postel a začala přemýšlet, co se to se mnou děje. Slyším nějaký podivný hlas, který je jaksi pořád proti tomu, abych se vrátila ke své rodině. Proč?

„Neptej se tak, Alice. Oba víme, co chceš. Chceš najít tu jeskyni!“ zase se ozval!

„To není pravda! Nechci ji najít! Co je mi do té jeskyně!“ ječela jsem, abych hlas přehlušila.

Nepovedlo se. „Ale chceš, chceš ji najít,“ přemlouval mne.

„No dobře, možná jenom trochu, trošičku. Ale ne proto, abych se stala člověkem. Chci ji najít, abych ji mohla zničit. Nechci, aby se naše rodina rozpadla!“ křičela jsem.

Jsem sobecká, když to nechci? Udělám teď tedy všechno, co je v mých silách, abych jeskyni našla a zničila. I přesto, že poruším dohodu, kterou jsem si dala s Edwardem a Jasperem. Tuto věc musím vyřídit sama. Zhluboka jsem se nadechla. Ve vzduchu se vznášela vůně santalového dřeva a tabáku. Je to na mně. Já měla vizi, já jsem to celé způsobila. Jenže kde ta jeskyně je a jak zničím to, co má upírovi přinést zpět jeho smrtelnost?

„Neboj, Alice. Povedu tě. Jakmile budeš mít nějaký problém, obrať se na mne o radu.“ Hlas zněl teď mnohem přátelštěji. Neměla jsem žádné pochyby.

Seattle

„Bohužel, Jaspere. Měl jsi pravdu. Podle letištních video nahrávek to vypadá, že Alice odletěla nesprávným letadlem,“ sděloval jsem mu hořkou pravdu.

„No dobře, ale kam teda letěla a proč se nám ještě neozvala? To je přece podivné, ne?“ zavalil mne Jasper hned vlnou otázek.

„Letadlo, do kterého nasedla, směřovalo do Caracasu. Proč se nám neozvala, je mi ale záhadou stejně jako tobě, Jaspere. Už jsem objednal letenky. Letí nám to za půl hodiny.“

Teď jsem ještě vytáhl mobil, abych zavolal Belle. Věděl jsem, že to nenechá být, a protože jsem nechtěl, aby kdokoliv další pojal jakékoliv podezření, musel jsem jí říct aspoň částečnou pravdu.

„Bella ví, že se Alice ztratila. Víc jsem jí neřekl. Zapřísahala se, že si to nechá pro sebe. Otázkou je, jestli to na ní někdo nepozná,“ strachoval jsem se.

„Díky, ale vzhledem k tomu, že znám Rosalii, si myslím, že to nebylo právě nejlepší rozhodnutí. Rose s ní a s Renesmee tráví teď hodně času, a proto by jí mohlo něco dojít,“ pronesl kousavě.

„Chceš tím snad říct, že za to mohu já?“ rozkřikl jsem se.

Hned jsme byli v sobě. Ale hádky nemají cenu, proto se Jasper omluvil a uznal, že jsem neměl jinou možnost.

„Edwarde, já bych to nepřežil. Chápeš! Kdyby mě Alice opustila, zlomilo by mi to srdce!“ křičel Jasper jako pominutý. Věděl jsem, jak je na tom.

Caracas, letiště

„Dobrý den, prosím letenku do Říma,“ pronesla jsem první větu z pečlivě nacvičeného rozhovoru. Teď nesmím udělat chybu, jinak mne Edward s Jasperem hned najdou.

Hned jsem také odevzdala pas a další náležitosti. Pak už jsem slyšela jen: „Šťastný let, slečno Connersová!“

Ano, trochu otřepané, použila jsem stejného triku jako Jasper. Oni mne tak snadno nenajdou, protože ani jeden z nich nemá vize. Neutíkám proto, abych se jich zbavila, ale proto, abych je ochránila. Kdoví, co se může všechno stát. Přece za to mohu jen já, já měla vizi a já musím věci odvést do konce. Přesvědčovala jsem se.

„Ale Alice, máš naprostou pravdu. Je od tebe tak šlechetné, že ostatní členy rodiny nechceš ohrozit. Věř mi, já tě dovedu až k jeskyni,“ řekl hlas pokojně. Stal se jediným, s kým jsem se po dlouhé hodiny bavila. Troufám si tvrdit, že vztah mezi námi byl už celkem přátelský i přesto, že jsem nevěděla, komu ten hlas patří, ale věřila jsem mu. Když proto řekl, abych z Říma jela autem do Turína, neměla jsem důvod to neudělat – řekl mi přece, že mi pomůže dostat se do jeskyně.

Autor: Vesna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alicina vize - 4. kapitola: