Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alice vs. smutek a city - prolog - 1. kapitola - Kdo to je?

15.10.2010 (16:00) • Sia2 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1196×

U tohodle toho jsem psala. Je docela smutná, ale mně se u ní dobře psalo. Tady je. Tato s touto mi dodaly inspiraci. Tak si pusťte jednu z nich a hezky si počtěte můj první výtvor.

Prolog

Je to už 170 let mé existence a stále hledám něco nového a nečekaného, ale to nejdůležitější už jsem našla. Přesto pořád hledám. Už jsem našla i to druhé důležité, ale přesto pořád něco hledám. Nevím, co hledám? Možná už vím, ale jak to najít? Co mi v této existenci schází, ale jak toho dosáhnout? Dá se dosáhnout něčeho, co není možné? Jak toho dosáhnout? Co ví a já ne?

1. kapitola - Kdo to je?

Ticho, úplné ticho se rozléhalo po jindy po rušném blázinci. Byl tady klid a já si konečně po třech hodinách vyndala prsty z uší.

Do tohoto okamžiku jsem se schovávala před světem, ale s tím je teď konec. Jsem samostatná, tak proč se spoléhat na to že mi tady dají najíst a že se nezblázním. Ne, já jsem samostatná a mých vizí mě nezbaví. Já, Alice Mary Brandonová, se nevzdávám, což mi připomíná, že pokud dobře počítám, dnes oficiálně začíná podzim a já tu sedím a maluju obrázky do prachu. Dnes je mi oficiálně osmnáct let. Jsem plnoletá, můžu jít kamkoliv.

Ne, nemůžu. Jelikož jsem zavřená tady, v tomhle ústavu pro duševně choré. Nemůžete ode mě čekat, že to nebudu chtít oslavit, hádáte správně. Ano, budu to chtít oslavit, ale nebudu moct.

Sedla jsem si do písku a prachu na zem mojí malé čtvercové cely. Porozhlédla jsem se kolem sebe. Za těch třináct let, co tu jsem uvězněná, se to moc nezměnilo, vlastně skoro vůbec. Jen stěny jsou starší, to mini okénko (5 krát 10 centimetrů) nahoře naproti dveřím je zanesenější. Postel, která je nalevo v rohu, když se postavíte ode dveří naproti oknu, je proleželá. Polštář už nemám a peřinu jsem nikdy neměla. Je to zajímavé, ale pravdivé.

Moje hlava nereaguje na to, že se s ní nechci bavit a chci se odpoutat od vizí. Ona mi je totiž servíruje jednu po druhé a pak mě vodí na šokové terapie. Jak jí to mám vysvětlit? Nijak, já vím, ale jinak mám smůlu. Snažila jsem se jí to vysvětlit, že když vize nepřestanou přicházet, zavřou mě do blázince.

Vize se mi vracely pořád a já věděla, že mě matka do blázince odveze, věděla jsem to už v pěti letech. Jednoho dne jsem měla vizi, bylo to tehdy tři dny do mých pátých narozenin. Hrozně jsem se jí polekala, zeptala jsem se matky:

„Mami, tatínek umřel?"

„Ne zlatíčko, tatínek neumřel," konejšila mě matka a já jí na to odpověděla:

„Ale on umřel, viděla jsem to."

„Neumřel. To jsi nemohla vidět, ty jsi tady s námi a tatínek je někde pryč a bojuje." Někde uprostřed této věty se matka naštvala, vytekly jí slzy a já jí přesto řekla:

„Ale já to viděla!" To už moje drahá matka nevydržela a utekla za mojí dokonalou sestrou a já zůstala stát sama ve velkém zeleném pokoji. Ano, to byla moje první vize. Po tomto výstupu mě matka odvezla sem.

Ze vzpomínek mě vytrhl až zvuk otevíraných dveří. V mé místnosti dveře hrozně vržou, takže jsou slyšet. Vešel někdo jiný než moji hlídači, ti jsou většinou oškliví a unavení, nemají však kruhy pod očima.

Tento byl jiný, byl nádherný. Měl bílou kůži jako mramor, černé dlouhé vlasy měl na zádech pevně svázané koženým řemínkem. Na sobě měl černé tričko a modré kalhoty, měl ten bílý plášť, ve kterém chodili všichni ti doktoři, co mi předepisovali terapie. Jeho rudé oči si mě prohlížely a já se cítila jako jídlo.

Potom začichal ve vzduchu jako pes a oznámil mi, že moc hezky voním. To mě dopálilo, protože to řekl, jako kdybych byla nějaké jídlo.
„Já nejsem jídlo!" To bylo to jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat. Ještě ke všemu jsem byla naštvaná, takže to vyznělo, jako kdybych byla nějaká namyšlená blondýna, ale já nejsem blondýna. Zasmál se.
„Budeš dokonalá." Cože?

Jeho zuby se zabořily do mého krku. Vyndal je a mě začal spalovat šílený oheň. Vnímala jsem, jak mě někam odnáší, a snažila jsem se nekřičet.

Po dvou minutách jsem na tváři cítila, že vzduch se změnil. Jak to mohl stihnout? To není normální!

Je to moje první povídka a hned začínám kapitolovkou. Tak mi tady něco zanechte. Děkuji. Sia2

2. kapitola

Autor: Sia2 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alice vs. smutek a city - prolog - 1. kapitola - Kdo to je?: