Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alice a Jasper po Rozbřesku -51.

04.08.2009 (16:30) • Tahmed • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1315×

Aliciin pohled:

"No je vidět, že se k tomu nikdo z vás nemáte." Pokračoval dál, ve svém proslovu, Aro. "Takže tu pro vás máme dvě možnosti. Ta první je, že pokud se k nám někteří z vás, řeknu později, které tím myslím, přidají anebo všichni zemřete." V tu chvíli jsem dostala strach. Ach kéž by mě můj dar nyní poslechl a ukázal mi, že to všechno dopadne dobře, možná bych se tolik nebála. "No takže vám nyní vyjmenuji ty, kterých se týká to přidání do našich řad. Jsou to Edward, Bella a Alice. Vy tři se nyní musíte rozhodnout, zda se nám vzdáte a ostatní budou žít dál anebo zde všichni zemřete a abyste neřekli, že jsme na vás moc krutí, dáme vám možnost si to promyslet."

Pokynul k Jane a ta se s úsměvem na tváři vydala k nám. "Zavedu vás na místo, kde se rozhodnete, ale budete tam bez těch psů, poněvadž těch se to netýká a jsou volní." Vedla nás dlouhou chodbou dál do labyrintu. Šli jsme kolem samých mříží. V jedné z nich na nás zaútočil šíleně vyhladovělý upír. Šíleně jsme se ho lekla a Jasper mě ochranitelsky chytil za ramena a vrhl k té mříži zlý pohled a i ten mě děsil. Šli jsme dál a dál stále hlouběji a hlouběji. Jasper měl neustále ruku přes má ramena, a když se nikdo nedíval tak mě políbil do vlasů. Pak jsme došli k nízkým dubovým dveřím a Jane je otevřela. Pokynula nám se svým nenávistným úsměvem na tváři, abychom vešli dovnitř.

Vlezli jsme tam, a jakmile se dveře zavřeli, Bella se sesunula k zemi a Nessie ji hladila po vlasech. "Neboj se, maminko, ono to dobře dopadne, uvidíš." Kéž bych tak já mohla pomoct. Ale bohužel jsem v Nessiině přítomnosti jako slepá. Esme se posadila k Belle a utěšovala ji. Byla jsem z toho všeho tak zmatená. "Teď se musíme co nejdříve rozhodnout co dál. Nevíme za jak dlouho se Jane vrátí." V tomhle má Edward pravdu. Musíme jednat rychle. "Stalo se to, čeho jsem se obával." Co prosím? "O čem to Carlisle mluvíš?" Zeptal se Edward. "Volturiovi se opět řídí tím svým starodávným pravidlem volby. Nemám to rád. Dělají to vždycky, když jsou pro ně konkrétní upíři velice důležití, ale ať už se vy rozhodnete jakkoliv, stejně jsme my ostatní mrtvý." Tím mi Carlisle vyrazil dech. A já jsem tajně doufala, že se k nim přidám a že Jasper bude žít dál. Sesunula jsem se k zemi. Tohle je šílené, co teď?

Jasperův pohled:

"No je vidět, že se k tomu nikdo z vás nemáte." Pokračoval dál, ve svém proslovu, Aro. "Takže tu pro vás máme dvě možnosti. Ta první je, že pokud se k nám někteří z vás, řeknu později, které tím myslím, přidají anebo všichni zemřete." Tohle nemyslí Aro vážně? To nemůže, nemůže. Alice musí žít dál, nesmí ji zabít. A navíc jsem cítil z Alice obrovský nával strachu a vůbec se mi to nelíbilo. Snažil jsem se ji uklidnit. "No takže vám nyní vyjmenuji ty, kterých se týká to přidání do našich řad. Jsou to Edward, Bella a Alice. Vy tři se nyní musíte rozhodnout, zda se nám vzdáte a ostatní budou žít dál anebo zde všichni zemřete a abyste neřekli, že jsme na vás moc krutí, dáme vám možnost si to promyslet."

Ukázal na Jane a ta se na nás nenávistně usmála a přešla k nám. "Zavedu vás na místo, kde se rozhodnete, ale budete tam bez těch psů, poněvadž těch se to netýká a jsou volní." Ty psy proklatí. Oni si klidně jdou, ale my tu buď zemřeme anebo přežijeme na úkor jedněch z nás. Nesnáším je. Vedla nás kolem speciálních věznic, kde jak jsem slyšel, trápí upíry hlady. Zrovna jsme kolem jedné takové cely procházeli a jeden z těch mnoha vyhladovělých upírů zaútočil na Alici. Alice se přirozeně lekla a já jsem na to instinktivně zareagoval. Chytil jsem ji a posunul stranou, a viděl jsem tak do tváře toho upíra. Někoho mi připomínal. Ale i tak jsem se na něj vražedně podíval a zavrčel. Alici jsem už nepustil ani na okamžik a měl jsem přes její ramena položenou ruku, abych jí případně strhl stranou. Byla dost vyděšená a tak jsem jí políbil do vlasů, abych jí uklidnil. Na konci té vězeňské chodby byly nízké dveře. Jane je otevřela a naznačila nám, abychom vešli dovnitř. Při tom se na nás nenávistně smála, jak to uměla jen ona.

Vešli jsme tam a sotva jsme byli všichni uvnitř, ona za námi zabouchla dveře. Bella se ihned sesunula k zemi. Její Emoce nebyly zrovna v nejlepším stavu. Nessie ji začala hladit po vlasech a přitom se ji snažila uklidnit. "Neboj se, maminko, ono to dobře dopadne, uvidíš." I Esme se k Nessie přidala. Alice byla nejspíše dost zmatená. "Teď se musíme co nejdříve rozhodnout co dál. Nevíme za jak dlouho se Jane vrátí." V tomhle má Edward pravdu. Musíme jednat rychle. "Stalo se to, čeho jsem se obával." Co má zase tohle znamenat? "O čem to Carlisle mluvíš?" Zeptal se Edward za což jsem mu byl vděčný. "Volturiovi se opět řídí tím svým starodávným pravidlem volby. Nemám to rád. Dělají to vždycky, když jsou pro ně konkrétní upíři velice důležití, ale ať už se vy rozhodnete jakkoliv, stejně jsme my ostatní mrtvý." Alice musíš se k nim přidat. Ty musíš žít dál, ale řekl bych, že ona nesdílí můj názor stejně, neboť se sesunula k zemi a tím mě dost vyděsila. Hned jsem si k ní klekl, abych zjistil více co s ní je. Jenže její výraz ve tváři mi jen potvrdil její emoce plné děsu, strachu, zmatku, úzkosti a porážky.

Aliciin pohled:

Hleděla jsem upřeně před sebe a snažila jsem se uklidnit. Ucítila jsem na ramenou něčí ruce, bylo mi jasné, čí jsou. Klekl si přede mě a hleděl mi do očí. Jeho oči byly potemněle černé a viděla jsem v nich mírné obavy, ale hlavně něhu. I když byla v místnosti spolu s námi i Nessie pokusila jsem se o to, zdali něco neuvidím v budoucnosti. Bohužel jsem nic neviděla. Začala jsem z toho vnitřně panikařit, avšak jsem doufala, že si toho Jasper nevšimne. Při mém štěstí si toho ale všiml. Začal mě instinktivně uklidňovat. Snažila jsem se na sobě nedat nic znát, ale přesto cítil jak mi je. Jeho schopnost mi v tuhle chvíli začala lézt opravdu na nervy.

Dveře začaly pomalu vrzat, a když se otevřely úplně, stála v nich Jane s Alecem. Jane se jako vždy na nás nenávistně smála a i na Alecovi šlo znát, že má z našeho utrpení upřímnou radost. " Tak si pojďte vyslechnout rozsudek. Volturiovi čekají na vaše rozhodnutí." V tu chvíli ve mně hrklo. Řekla jsem si v duchu, tak fajn, nepřidám se k nim, a jestli to tak má být. Zemřu společně s Jasperem.

Jasperův pohled:

Doufal jsem, že se mi to všechno jen zdá, ale přesto jsem věděl, že tomu tak není. Alice se mi nepatrně chvěla pod rukama. Dokonce se snad i pokoušela něco vidět v budoucnosti. Avšak Nessiina přítomnost jí to neumožnila. Cítil jsem z ní silné zklamání, když zjistila, že nic vidět nemůže. Dokonce z toho byla snad ještě víc vyvedená z míry. Snažil jsem se jí pomoct, ale její oči mi říkali, abych to nedělal.

Uslyšel jsem vrzání dveří, ve kterých stála upírka, kterou jsem mě sto chutí zabít. Cítil jsem z ní tolik nenávisti, kterou cítila k mému andělovi. Vedle ní stál její bratr a i ten mi lezl svými emocemi na nervy. " Tak si pojďte vyslechnout rozsudek. Volturiovi čekají na vaše rozhodnutí." Dost mě to rozhodilo ještě jsme se ani pořádně nerozhodli a už si přišli pro nás. Tajně jsem se v duchu modlil aby se k nim Alice přidala. Sice by mě netěšilo, kdyby Alice měla žít život v tak příšerném klanu kde pijí lidskou krev. Doufám ale že splní mé přání a bude žít dál.

Aliciin a Jasperův pohled:
Tohle je na mne silný kafe. Jestli tohle zvládneme, bude to jedině zázrak. Raději zemřu po boku mé lásky, než abych žila bez ní a nevěděla jestli žije či je mrtvá. I když v mém případě by platila ta druhá varianta. Snad bude žít dál a poslechne mě.

Autor: Tahmed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alice a Jasper po Rozbřesku -51.: