Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alice a jasper po Rozbřesku -45.

22.07.2009 (08:30) • Tahmed • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1238×

XVI. Záchrana

Aliciin pohled:
Doletěli jsme do Itálie a nasedli jsme do taxíků a zamířili jsme do Volterry. V taxíku jsme seděla s Jasperem a Esme. Zamířili jsme do jednoho zapadlého hotelu a Carlisle tam již měl zamluveny dva pokoje, takže se nejspíše recepční dost divila, kolik že nás to vlastně je jen do dvou pokojů. Nechala to však být. Vešla jsme s Rose, Esme a Bellou do našeho pokoje, nechaly jsme tam kufry a přešli jsme do pánského pokoje.

Jenom jsme tam vešli již Emmett pobíhal po pokoji a házel toaletní papír po Edwardovi a Jasperovi. "Emmette proboha, nemůžeš alespoň v tuhle dobu se chovat normálně?" Zavrčel Edward v tom všem rozčilení a ani si nevšiml, že jsme již uvnitř. Ostatně toho si nevšiml nikdo do té doby, než promluvila Esme. "Emmette, přestaň s tím." "Pardon, jen jsem vám chtěl zvednout náladu, protože jestli to půjde takhle dál, tak se zblázním. Já vím, že nyní není vhodná doba na to, dělat hlouposti, ale nemám rád smutné tváře." Rozhlédla jsem se po těch Emmettových slovech do všech tváří a měl pravdu. Zastavila jsem se však u jedné z nich. Hleděla jsem na Jaspera, který seděl u konferenčního stolku a byl zaměřen na mapu. Zpod košile mu vyčníval můj prstýnek. Zvedl hlavu a prstýnek mu vylezl docela. Hleděl na mě tak kouzelně, neodolatelně a něžně až sem to nemohla vydržet. Navíc mi ještě k tomu všemu poslal své emoce. Tenhle nápor jsem nemohla již déle snést. "Omluvíte mě na chvilku prosím?" A opustila jsem místnost.

Jasperův pohled:
V Itálii jsme vyšli z letištní haly a odchytili jsme si taxíky, které nás dopravili do hotelu, kde jsme měli zarezervované dva pokoje. Dojeli jsme k hotelu a recepční se netvářila zrovna nadšeně, že nás je tolik a máme jenom dva pokoje a hned nám do něj chtěla nacpat další postele, ale my jsme ji přemluvili, k tomu, aby to nedělala. Pokoje máme naštěstí hned vedle sebe, takže nebude problém, když bude třeba ještě něco za tuhle noc probrat. Byli jsme rozděleni do pokojů podle Esmeinina přání. V pokoji jsem položil svůj kufr hned ke dveřím a přešel jsem s naší provizorní mapkou ihned ke konferenčnímu stolku a rozložil jsem ji.

Sotva jsem se posadil, Emmett začal po mě a Edwardovi házet toaletní papír. Emmette proboha, nemůžeš alespoň v tuhle dobu se chovat normálně?" Zavrčel Edward v tom všem rozčilení a i mě to dost dráždilo. Snažil jsem se být klidný a uklidnit všechny okolo. Sotva jsem nezaznamenal to, že jsou všechny naše lásky již přítomné v našem pokoji, než promluvila Esme. "Emmette, přestaň s tím." "Pardon, jen jsem vám chtěl zvednout náladu, protože jestli to půjde takhle dál, tak se zblázním. Já vím, že nyní není vhodná doba na to, dělat hlouposti, ale nemám rád smutné tváře." No konečně snad budeš v klidu. A opět jsem se začal věnovat své práci. Jenomže mi to vůbec nešlo, jelikož mě sledoval jeden párek očí. Zdvihl jsem hlavu a pohlédl jsem do tváře svému andělovi. Cítil jsem z ní trochu zmatek a tak jsem ji poslal několik něžných emocí, aby jí trochu pomohly. Jenomže najednou se díky nim stalo něco, co bych skutečně nečekal. Ona z nich byla ještě více nešťastná a zoufalá a začínala z toho být dost na dně. Tohle je nějaké divné. Najednou začala kráčet pozadu pryč z místnosti. "Omluvíte mě na chvilku prosím?" A opustila místnost. Nedávalo mi to smysl. Podíval jsem se na Edwarda a položil jsem mu stručnou a jasnou otázku, jestli to bylo kvůli tomu vidění a jestli ty emoce by bylo lepší, kdybych je byl neposlal. Přikývl. "Měl bych jít za ní." Řekl jsem a ostatní jen přikývli na souhlas. "Stejně tě teď tady nepotřebujeme, všechno už dávno víš." Pověděl Carlisle.

Aliciin pohled:

Vyběhla jsem z jejich pokoje a zavřela jsem se v našem dámském pokoji. Tohle je už na mě prostě moc. Jak dlouho mu budu muset čelit. Tohle nezvládnu. Hrozí mu smrt a já před ním utíkám, místo toho abych se snažila být s ním co nejdéle a snad se s ním i rozloučila. Schoulila jsem se mezi kufry hned vedle skříně a snažila jsme se uklidnit. V tom někdo zaklepal na dveře. Bohužel jsem nemohla moc dobře rozeznat kdo to je, jelikož jsme seděla u skříně a ta je stěna tohoto a zároveň i jejich pokoje. A tak jsme bez rozmyšlení řekla tomu dotyčnému, ať vejde dál. Ale toho jsme ihned začala litovat, jelikož tou osobou byl Jasper. "Mohu dál?" Zeptal se mě. Přikývla jsem a doufala jsem při tom nad tím, jestli jsem tím neudělala chybu, které bych později mohla začít litovat. Přistoupil ke mně blíže a klekl si ke mně. "Alice prosím, řekni mi co se to s tebou děje? Proč se mi opět vyhýbáš? Co jsem ti udělal?" Kdybys jen tušil. "Jaspere, ty za nic nemůžeš." Odpověděla jsme mu na jeho hromadné otázky chabou jednoduchou odpovědí. Jeho oči mi však nevěřili. Z druhého pokoje se však ozval Edward. "Alice, řekni mu to, když to neuděláš tak se ta vize splní. Když mu to řekneš, tak snad ještě něco vymyslíme." Nedokázala jsem vymyslet jedinou kloudnou větu k tomu, abych mu něco dokázala vůbec říct. Pořád jsem doufala, že snad něco vymyslím, ale musela jsem dát za pravdu Edwardovi. "Prosím Alice." Řekl Jasper svým úžasným hlasem a jeho levandulový dech mě vábil. "Dobře tedy, řeknu ti co se děje, tedy respektive, co se stane." Dala jsem si obličej do dlaní a řekla jsem mu tu šílenou pravdivou a krutou realitu. "zítra v tom boji zemřeš kvůli mně, což nesnesu, já nechci, aby si mě zachraňoval, jenomže ty to uděláš, protože už takový jsi." Dlouho mlčel a to ticho mě začínalo pomalu, ale jistě děsit. Pak však náhle konečně promluvil. "Neměj o mě strach Alice, já to zvládnu. A abys byla klidnější tak se pokusím ještě něco narychlo vymyslet na svoji záchranu."

Jasperův pohled:

Otevřel dveře a rozběhl jsem se za ní do dámského pokoje. Zastavil jsem se u dveří a chvíli jsme tam tak stál a přemýšlel jsem, zda jít dovnitř či ne. Zjišťoval jsem její náladu uvnitř a zjistil jsem, že má v sobě jenom samý smutek a bolest. A jenom to mi to mi působilo bolest. Rozhodl jsem se zaklepat na dveře. Ale nebyl jsem si jistý, jestli je to dobrý nápad. Rozhodl jsem se to riskovat a zaklepal jsem. Po chvilce ticha se konečně ozval její zmučený hlas a konečně řekla, abych vstoupil. Pomalu jsem otevřel dveře a zeptal jsem se. "Mohu dál?" Cítil jsem z ní veliké množství bolesti ještě před tím, než jsem vešel, ale jakmile jsem otevřel dveře, které stály mezi námi, staly se její emoce ještě strašnějšími, než byly před tím. Přikývla mi na souhlas, abych vešel dál. Nebylo jí to zrovna příjemné. Přistoupil jsem k jejímu na pohled velice křehkému a kouzelnému tělu a klekl jsem si k ní, abych jí viděl do její andělsky krásné tváře. "Alice prosím, řekni mi co se to s tebou děje? Proč se mi opět vyhýbáš? Co jsem ti udělal?" Nedokázal jsem zadržet to nutkání se jí nezeptat. "Jaspere, ty za nic nemůžeš." Odpověděla mi jen takovou strohou odpovědí, ale já jsem doufal v to, aby mi ještě něco řekla o tom všem. "Alice, řekni mu to, když to neuděláš tak se ta vize splní. Když mu to řekneš, tak snad ještě něco vymyslíme." Díky Edwarde za podporu, řekl jsem mu v hlavě. "Prosím Alice." Začal jsem žadonit nanovo. "Dobře tedy, řeknu ti co se děje, tedy respektive, co se stane." Že by konečně povolila její pevná skořápka? Dala si svou tvář do dlaní a řekla mi tu nejděsivější věc, jakou jsem od ní mohl slyšet. "Zítra v tom boji zemřeš kvůli mně, což nesnesu, já nechci, aby si mě zachraňoval, jenomže ty to uděláš, protože už takový jsi." Nedokázal jsem pochopit, proč mi to nechtěla říct už před tím. Proč mi to tajila takovou dobu? Nedokázal to pochopit, ale abych jí uklidnil, řekl jsem jí svůj názor s jednou malou změnou. "Neměj o mě strach Alice, já to zvládnu. A abys byla klidnější tak se pokusím ještě něco narychlo vymyslet na svoji záchranu." Tu záchranu tu nebudu vymýšlet, protože je zbytečná. Stejně si myslím, že ta její vize nebyla přesná. Ale nic jí říkat nebudu.

Autor: Tahmed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alice a jasper po Rozbřesku -45.: