Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alice a Jasper po Rozbřesku -40.

04.07.2009 (21:55) • Tahmed • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1406×

Aliciin pohled:

Na půdě jsem byla zalezlá celý den. Trochu jsem se divila, že mě ostatní nehledají a neshánějí, ale na druhou stranu jsem byla ráda, protože bych asi nevydržela být s Jasperem nyní, když znám alespoň částečnou pravdu o své minulosti. Nebylo to nic příjemného zjistit, že jsem z ústavu pro duševně choré. Dříve jsem nad tím neuvažovala, jelikož jsem si na nic nepamatovala a tudíž nic nevěděla a netušila. Zoufale jsem hledala šanci jak z tohohle bludného kruhu mám zmizet, avšak nenacházela jsem žádné východisko. Jedině snad, ale to přeci nemůžu Jasperovi udělat, vždyť i on mě tak trochu potřebuje, avšak stejně by se mi to nepovedlo, protože by mě Edward ihned zastavil, jen bych se o něco pokusila. Pak jsem dostala vizi do budoucnosti, ve které jsem viděla jak sem nahoru přijde Rose a bude na mě křičet ať okamžitě vylezu jinak si prý pro mě dojde, což později také udělá. Tohle dvakrát poslouchat za sebou nehodlám. A tak jsem vylezla z půdy dolů. Procházela jsem kolem Jasperovi studovny do svého pokoje a najednou…

Jasperův pohled:

Byl jsem půlku noci v obývacím pokoji a doufal jsem, že Alice přijde sem dolů a vše bude jak má, ale mýlil jsme se. Nepřišla. Vyšel jsem tedy schody do patra a šel jsem do své studovny. Bohužel jsem musel projít kolem jejího pokoje. Neodolal jsem a vešel jsem dovnitř. Všude okolo mě byla cítit její vůně, ale nebyla tolik intenzivní, jako s její přítomností. Už jsem to tam déle nemohl vydržet a tak jsem se raději odebral do své studovny. Já bez ní asi brzy zešílím! Půjdu za ní na půdu. Ne nepůjdu tam. Ale ano půjdu. Sám jsem se sebou bojoval, ale nakonec jsem to vnitřní hádání dokázal potlačit a zůstal jsem v pokoji. Vzal jsem si svůj zápisník a podíval jsem se jestli tam nemám nějakou nedokončenou poznámku či myšlenku. Najednou jsme uslyšel vrzání dveří od půdy. Zpozorněl jsem a přešel jsem ke dveřím a vyčkával jsem. Zrovna jsem došel ke dveřím, ona v ten moment procházela kolem. Tohle napětí mezi námi dvěma mě mučí. Proč se mi tolik vyhýbá?? Musím znát pravdu. Jen taktak jsem ji stihl zachytit za ruku a pak…

Aliciin pohled:

Najednou mě chytla ruka. Ani jsem se nemusela otáčet, abych poznala jejího majitele, tím byl samozřejmě Jasper. Jenomže ten si mě tváří k sobě otočil a dovedl mě do své studovny, kde okamžitě zavřel dveře pokoje. Opřel mě o zeď a začal mi hledět zpříma do očí. Nemohla jsem již nikam uniknout. Sklonil se ke mně, abych se nemohla vyhnout jeho pohledu. Byl tolik blízko a já jsem nad sebou ztrácela pomalu kontrolu. Téměř již byl u mých rtů. Jeho levandulová opojná vůně mě začala pomalu, ale jistě omamovat. Začala jsem mu podléhat, čemuž jsem chtěla za každou cenu zabránit. "Alice, proč se mi vyhýbáš?" Zašeptal mi a v hlase mu zněl zmučený tón. Snažila jsem se vyhnout jeho upřenému pohledu, abych si něco vymyslela, ale bohužel to nešlo mu uniknout. "Ale já se ti přeci nevyhýbám." Odpověděla jsem mu. "Alice prosím nelži. Já vím že se mi vyhýbáš a taky vím, že to má jistou spojitost s tou poslední vizí, tak mi řekni, co se stalo a já se ti pokusím třeba pomoct." Jeho slova a pohled mé vábily a já jsem byla silně pod vlivem jeho emocí. Ach Jaspere proč mě tolik trápíš? "Jazzi, já ti to nemůžu říct." Pohlédl nade mě do zdi a pak zavřel oči. "A proč mi to nemůžeš říct?" Tohle byla beznadějná situace a já už prostě nemohla tohle napětí vydržet. "Dobře, řeknu ti co se stalo, ale slib mi jednu věc. Až ti to řeknu nebudeš se mě snažit zastavit." Pohlédl na mě vyděšeným pohledem a, "Alice, tohle po mě přeci nemůžeš chtít. To to to prostě nejde. To nebude, tak zlé, jak se to zdá." Už i z něj jsem cítila nervozitu a napětí. Snažil se udržet ve vzduchu klidnou atmosféru, ale to ani nemusel dělat. Mě bylo i tak jasné, že je nervózní a čeká až mu povím důvod. A tak jsem tedy začala. "Dobře jde o to, že jsem měla vizi, která se odehrávala v tom ústavu pro duševně choré. Nebyla zrovna hezká, ba spíše naopak. Já jsem byla spodina tohoto světa Jazzi a ty jsi byl major v armádě. Muž s postavením a já jen blázen, kterého se snažili léčit šokovou terapií." Při těch slovech jsem viděla v jeho očích děs a jak jsem dál mluvila a mluvila jeho děs byl větší a větší. Věděla jsem, že mu ubližuji, ale neměla jsem jinou možnost. Musela jsem mu to udělat, aby pochopil proč se tak chovám.

Jasperův pohled:

Pak jsem jí otočil tváří k sobě a odvedl jsem ji k sobě do studovny. Jakmile jsme tam byli, zavřel jsem za námi dveře a ji opřel o zeď tak, aby mi nemohla uniknut. Díval jsem se jí zpříma do očí. Ona měla v těch svých nádherně tmavě topazových očích šok a překvapení. Sehl jsem se k ní, abych jí mohl hledět do očí zpříma. Jí to bylo evidentně nepříjemné a tak se snažila mému pohledu vyhnout, ale já jí to nedovolil. Přiblížil jsem se blíže k jejím sladkým ústům a ucítil jsem její vábivý citrusový dech. Tolik mě to lákalo ji políbit, avšak naštěstí jsem odolal. Cítil jsem z emocí, že mi jen taktak odolává, což mě po pravdě i docela potěšilo. "Alice, proč se mi vyhýbáš?" Zašeptal jsem jí a ona z toho ztuhla a z mého omámení se probrala. Snažil jsem se jí neustále hledět do jejích božských očí a hledal jsem odpovědi na své otázky. . "Ale já se ti přeci nevyhýbám." Odpověděla mi. "Alice prosím nelži. Já vím že se mi vyhýbáš a taky vím, že to má jistou spojitost s tou poslední vizí, tak mi řekni, co se stalo a já se ti pokusím třeba pomoct." Snažil jsem se jí to dokázat i pomocí mých emocí, které byli plné lásky, touhy, něhy a pochopení. Snažil jsem se jí dokázat, že mi může ve všem důvěřovat a se vším se mi svěřit. "Jazzi, já ti to nemůžu říct." Prosím Alice netýrej mě. Musel jsem se podívat jinam, protože jsem to již nemohl vydržet. Zavřel jsem oči a zeptal se jí znova. . "A proč mi to nemůžeš říct?" cítil jsem z ní beznaděj a doufal jsem, že mi to konečně poví a nebude tolik neústupná. "Dobře, řeknu ti co se stalo, ale slib mi jednu věc. Až ti to řeknu nebudeš se mě snažit zastavit." Cože? "Alice, tohle po mě přeci nemůžeš chtít. To to to prostě nejde. To nebude, tak zlé, jak se to zdá." Trochu jsem se nechal unést a nezvládl jsem mírně ten tlak emocí, takže mi jich pár nepatrně uniklo, ale řekl bych, že si toho všimla. "Dobře jde o to, že jsem měla vizi, která se odehrávala v tom ústavu pro duševně choré. Nebyla zrovna hezká, ba spíše naopak. Já jsem byla spodina tohoto světa Jazzi a ty jsi byl major v armádě. Muž s postavením a já jen blázen, kterého se snažili léčit šokovou terapií." Při těch slovech, kdybych byl člověk, by mi běhal mráz po zádech, ale nyní jsem byl z toho jen a jen v šoku a čím více pokračovala tím více jsem tomu nemohl uvěřit. Tohle přeci nemyslí vážně?

Aliciin pohled:

Dívala jsem se mu do očí a čekala jaká bude jeho další reakce. Po chvilce šoku konečně promluvil. "Alice tohle nemůžeš myslet vážně? Copak si myslíš, že bych tě jen tak opustil kvůli tomu, že si byla zavřená v ústavu pro duševně choré? Vážně si myslíš, že bych byl schopen tě kvůli tomu opustit?" Hleděla jsem mu do jeho krásných téměř černých očí a viděla jsem v nich čirou upřímnost. "To spíše ty by si mě měla opustit kvůli mé temné minulosti a ne já tebe. Alice ty si mě vytáhla z pekla a za to ti budu celou svou věčnost vděčný. Zachránila si mě. To já jsem z nás dvou ta zrůda to monstrum, které je vyvrženo z pekla, protože je horší než ono samotné." Při těch slovech jsem se zachvěla. Ne zimou, ta mi nevadí, ale děsem. Jasper na mě použil pár emocí, které mi měli ukázat i jeho zlou stránku, i když tu kvůli mně již dávno pohřbil ve svém nitru. Chtěl mi tak dokázat, že má pravdu. "Nikdy bych tě neopustil kvůli tvé minulosti to si pamatuj." Vzal mou tvář do dlaní a přitiskl svá ústa k těm mým.

Jasperův pohled:

Byl jsem z ní trochu v šoku. "Alice tohle nemůžeš myslet vážně? Copak si myslíš, že bych tě jen tak opustil kvůli tomu, že si byla zavřená v ústavu pro duševně choré? Vážně si myslíš, že bych byl schopen tě kvůli tomu opustit?" Zaskočilo ji to a byla z toho trochu překvapená. "To spíše ty by si mě měla opustit kvůli mé temné minulosti a ne já tebe. Alice ty si mě vytáhla z pekla a za to ti budu celou svou věčnost vděčný. Zachránila si mě. To já jsem z nás dvou ta zrůda to monstrum, které je vyvrženo z pekla, protože je horší než ono samotné." Cítil jsem z ní strach a byl jsem rád, že ho cítím. To já jsem ta stvůra podsvětí a ne ona. Ona je můj padlý anděl. A i když jsem musel trochu vyhrabat z nitra své černé duše trochu zla nevadilo mi to. Věděl jsem, že to použiju na dobrou věc. "Nikdy bych tě neopustil kvůli tvé minulosti to si pamatuj." Vzal jsem její tvář do dlaní a přitiskl svá ústa k těm jejím.

Aliciin a Jasperův pohled:

přitiskl jsem si ji k sobě blíž. Cítil jsem její vůni a slyšel jsem její dech. Konečně už snad bude vše jak má. Ještě vysvobodíme Nessie a bude snad klid. Ach jak já jsem šťastná že jsem s ním. Nemohu ani uvěřit, že mě po tom všem, co jsem mu řekla, stále ještě miluje. A já miluji jeho a tak to snad i zůstane.

Autor: Tahmed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alice a Jasper po Rozbřesku -40.: