Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alice a Jasper po Rozbřesku -37.

01.07.2009 (21:55) • Tahmed • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1480×

XII. Tajemná minulost

Aliciin pohled:

Neustále jsem se jenom chvěla a chvěla. Bolest začínala pomalu opouštět moje tělo a chystala se jej opustit docela. Jasper mě nesl opatrně po schodech do našeho pokoje a celou tu dobu si dával veliký pozor, aby se mi něco nestalo nebo, aby se mi to všechno snad nezhoršilo. Celou tu dobu jsem se mu opírala o jeho hruď a smažila jsem se uvolnit, tak aby mi mohl pomocí emocí se té bolesti zbavit. Jenomže díky tomu okolnímu hluku se mi to moc nedařilo.snažila jsem se tedy soustředit na Jasperův dech, který měl jako my všichni dokonale kontrolovaný. S ním jsem si nyní připadala konečně kompletní a konečně v bezpečí. Bylo mi s ním dobře a byla jsem s ním šťastná, ale zároveň jsem nemohla uvěřit tomu, že je tady se mnou a stará se o mě. Donesl mě do pokoje a položil mě opatrně na postel a pak šel zavřít dveře, aby utlumil alespoň trochu ten hluk. Já jsem se mezi tím opřela o polštář, který tu byl připravený a zavřela jsem oči a snažila jsem se trochu uvolnit. Jasper zavřel dveře a lehl si ke mně a dal si jednu ruku přese mě, aby mi viděl do tváře. "Alice, bolí tě hlava." Zašeptal, aby se má bolest ještě nezhoršila. Trochu mě to zabolelo víc. Nepatrně jsem sykla. Jasper, má láska si toho samozřejmě všiml. Zvedl svou položenou ruku, co měl přehozenou přes mé tělo a tou mě pohladil po tváři. Po jeho doteku jsem měla pocit jako kdyby do mě vjel elektrický výboj, který se marně pokouší nahodit zpátky k životu mé věčně ledové srdce. Také jakmile se mě dotkl mi bylo hned mnohem líp. Můj anděl mi opět pomáhá ve chvíli, která je asi nejtěžší v celé mé dosavadní věčnosti.

Jasperův pohled:

Má láska si toho musí tolik vytrpět. Copak si toho nevytrpěla již za tu dobu dost? Nesl jsem ji opatrně po schodech nahoru do našeho pokoje a ona se mi opřela o mou hruď. Všiml jsem si, že se snaží uvolnit, aby mi tak ulehčila práci. "Ach Alice, ty mi to nemusíš ulehčovat já to zvládnu." Říkal jsem si v duchu. Došel jsem do našeho pokoje. A opatrně jsem ji položil na postel. Ihned jsem šel zavřít dveře. Zavřel jsem se a opřel jsem se o ně zády asi na zlomek vteřiny. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl a spěchal jsem ke svému padlému andělovi. Lehl jsem si k ní a dal jsem přes ní ruku, abych mohl vidět do tváře. Měla křečovitě zavřené oči a já jsem přemýšlel jestli opět nemá další vizi. "Alice, bolí tě hlava." Zašeptal, aby se má bolest ještě nezhoršila. Najednou jsme ucítil trochu větší bolest a Alice zasykla bolestí. Snažila se o to, abych to neslyšel, ale marně. Slyšel jsem to a i bez toho jsem věděl, že jí je špatně. Zvedl jsem svou položenou ruku, co jsem měl přehozenou přes její tělo a pohladil po tváři. Cítil jsem z ní, malý šok, který byl ihned změněn na úlevu a její tělo se pod mým dotekem zachvělo. Ne zimou ani bolestí, ale touhou. Bylo mi jasné, že nyní už by ta změna jejích emocí neměla být žádný problém. A tak jsem začal svého andílka opět emocionálně zachraňovat a tím její utrpení pomalinku ukončovat.

Aliciin pohled:

Asi po hodině se můj stav zlepšil a Jasper si mě položil na hruď. Bylo mi s ním takhle moc dobře. Ale měla jsem tolik nezodpovězených otázek, na které jsem potřebovala znát odpověď takže místo toho, abych se těšila z toho, že je Jasper se mnou, jsem se ho začínala ptát. "Jazzi, jak je možné, že jsi tady, a že jsi tu se mnou?" Tohle mi nedávalo vůbec smysl. Otočila jsem k němu hlavu, abych mu viděla do tváře a zjistila pravdu. Jasper se mi zdál zamyšlený a jistě zvažoval, zda mi má něco říct a nebo mlčet. "Prosím, řekni mi to?" a udělala jsem na něj smutný pohled, aby mi to prozradil. Pořád jenom mlčel a mě to strašně vadilo. Vadilo mi to, že mi to nechce říct. "Jestli mi to neřekneš tak si zajdu za Emmettem a ten mi to určitě řekne." Už jsem se začínala zvedat k odchodu, ale on mě chytil za pas a nehodlal mě pustit. "Alice nechoď. Prosím." A podíval se na mě pohledem, kterému jsem nedokázala odolat. Byl tolik upřímný, tolik něžný, tolik smutný a já jsem mu nechtěla ublížit. Vlastně jsem ani nemohla mu ublížit, protože to by mě nejspíš zabilo. A pokud to ne tak by mi to trhalo na kousíčky mou duši. "Alice, řeknu ti, co se tu stalo. Jen," zadrhl se, podíval se mi zpříma do očí a pokračoval, "jen nechci, aby, aby se ti něco stalo. Nepřežil bych kdybys zase měla trpět a já tomu musel opět přihlížet." Podívala jsem se mu do očí a v nich jsem viděla čistou upřímnost a i když se to snažil maskovat tak jsem tam zahlédla i bolest a utrpení. Mrzelo mě, že je kvůli mně nešťastný. Nikdy jsem nechtěla, aby byl kvůli mně někdo nešťastný. "Dobře řeknu ti co se stalo, ale nesmíš si nic klást za vinu. Slib mi to." Díval se na mě tak sklíčeně, že jsem mu to slíbit prostě musela. "Slibuji." Řekla jsem mu do jeho nádherných potemněle topazových očí.

Jasperův pohled:

Asi o hodinu později jsem měl její emoce již plně pod kontrolou a přestal jsem z ní konečně cítit tu šílenou bolest. Nyní mi ležela na hrudi a cítil jsem z ní mírnou nervozitu. Nedávalo mi smysl proč je nervózní. Pak se mě ale náhle zeptala na otázku, kterou bych nejraději nikdy od svého anděla nedostal. "Jazzi, jak je možné, že jsi tady, a že jsi tu se mnou?" Dost mě tím zaskočila. Proč se mě na to asi ptá? Dost jsem nad tím začal uvažovat a protože jsem jí neodpovídal, tak se na mě podívala svýma nádhernýma tmavě topazovýma očima podívala a zkoumala zda jí odpovím. Vůbec jsem nevěděl co jí mám na tohle odpovědět. Netušil jsem jak to mám říct a při tom ji nevykolejit ještě víc. "Prosím, řekni mi to?" A začínala na mě dělat ještě více smutný pohled než měla před tím. Jen tak tak jsem odolával pokušení jí políbit a vyhnout se tak tomuto tématu, ale věděl jsem jaká Alice je a jak vytrvalá co se týká odpovědí ona je. "Jestli mi to neřekneš tak si zajdu za Emmettem a ten mi to určitě řekne." Už se začínala zvedat k odchodu, ale naštěstí jsem ji chytil za pas a nehodlal ji jen tak pustit. "Alice nechoď. Prosím." Podíval jsem se na ni a tentokrát jsem již nic ve svém pohledu neskrýval. Poslal jsem ji ještě pár nepatrných emocí, díky kterým jsem ji chtěl ukázat jak moc mě tohle téma trápí a také ji nepatrně naznačil, že bych se o tom nechtěl bavit. "Alice, řeknu ti, co se tu stalo. Jen," zadrhl jsem se, podíval jsem se jí zpříma do očí a pokračoval, "jen nechci, aby, aby se ti něco stalo. Nepřežil bych kdybys zase měla trpět a já tomu musel opět přihlížet." Ona se mi na oplátku dívala do očí a v jejím pohledu a podle jejích emocí jsem poznal čirou zvědavost, ale po čase působení mých emocí jsem ucítil i pochopení, ale přesto jsem se rozhodl, že se již tématu nebudu vyhýbat, protože vím, že by se mě Alice na to začala ptát znova. Sice by to bylo později, takže bych si mohl vymyslet jistou výmluvu, ale já již jsem jí nedokázal lhát. A navíc já lhát Alici ani neumím. "Dobře řeknu ti co se stalo, ale nesmíš si nic klást za vinu. Slib mi to." A dál jsem jí hleděl upřeně do očí a hledal v nich odpověď. "Slibuji." Hlesla a já jsem musel jít s pravdou ven.

Autor: Tahmed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alice a Jasper po Rozbřesku -37.: