Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alice a Jasper po Rozbřesku -36.

01.07.2009 (21:54) • Tahmed • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1268×

Aliciin pohled:

Ucítila jsem tlak na spánku a já jsem se najednou ocitla na místě, na kterém jsem se již nikdy ve své věčnosti nechtěla ocitnout. Cítila jsem že jsem padla k zemi, ale mě to připadalo zvláštní protože jsem na zemi již byla. Byla jsem na zemi jako vždy a nade mnou se někdo skláněl. Vůbec jsem to tu nepoznávala. "Alice?" zeptal se mě ten neznámý hlas již po několikáté, ale já jsem nemohla vydat ze sebe ani hlásku. Nevím ale připadalo mi to jako kdybych se topila v moři bolesti a nemohla se z něj dostat. Bylo to tak příšerné. "Říkala jsem ti ať mu ji necháš. Copak nevíš co s tebou udělá?" "Ty mě teď poslouchej lásko, dones ji do bezpečí a pak se sejdeme u hřbitova ano? Slib mi, že se tam sejdeme. Pak se pro Alici vrátíme až bude proměněna. Všechno ji vysvětlíme a ukážeme a pak se sama rozhodne, zda s námi zůstane nebo ne." Bylo to zvláštní, najednou mi připadalo, že jsem tohle již někdy slyšela. "Pomozte mi to tak bolí !!!" křičela jsem na neznámé, ale oni se chovali jako kdyby mě neslyšeli. Vůbec mi to jejich chování nedocházelo. "Prosím pomozte mi!!" Znova jsem zakřičela, ale oni mě neustále nevnímali.

Najednou jsem se ocitla na místě, které jsem vůbec neznala, ale přesto mi připadalo známé. Byla jsem v zahradě a někdo na mě zavolal mým jménem. Otočila jsem se a najednou mě chytila kolem krku holčička. "Alice sestřičko, všude jsem tě hledala. Máma tě chce poslat do té nový školy. Ale já nechci, aby si šla někam pryč, já chci, aby si tu zůstala se mnou." A začala plakat. Ani nevím jak to bylo možné jsem se objevila v místnosti, kde jsem trpěla a já opět trpěla. Bylo to šílené. Ten oheň mnou proplouval a já se utápěla v jeho moci.

Pak jsem se zjevila v pokoji a hleděla jsem z okna. Zrovna padal sníh a někdo zaklepal na dveře. "Slečno Alice mohu vám tu uklidit." "Pojď dál Trudi, klidně tu ukliď." Na najednou jsem dostala vizi Trudi padala ze schodů a dopadla dolů mrtvá. Bolela mě z toho hlava. Pak vize skončila a ta neznámá dívka, co jsem ji oslovila Trudi stála u mě a začala na mě mluvit. "Slečno je vám dobře? Nechcete vodu?" a pak jsem najednou nic neviděla "Slečno!!" a najednou jsem byla zase zpět v místnosti, které jsem začínala přezdívat místnost bolesti. Zase jsem v ní byla, ale tentokrát mě nějaké ruce chytili a jak mě uchopili do náručí, tak jsem ucítila obrovský chlad až jsem se otřásla a bolest se tím dotykem ještě více zvýšila a já začínala mít skutečně obrovský strach. Jak jsem tak trpěla najednou jsem nic neviděla, ale za to jsem slyšela dost zvláštní konverzaci. "Je mi to líto paní Brandonová, ale je to tak, vaše dcera je vážně nemocná a musíte ji již dát nechat léčit. Nejlepší sanatorium pro duševně choré je nedaleko odtud. Nechte ji tam nastoupit tam ji pomohou." "To by se vám hodilo co??!! A pak si lidi na nás budou ukazovat prstem ne??!" "Paní Brandonová jiná možnost není." A pak jsem se opět zjevila v té cizí ledové náruči, která mě nesla neznámo kam. Během toho co mě nesla jsem se svíjela v bolestech.

Pak jsem byla opět na neznámém, známém místě. Bylo to zase v tom pokoji, kde jsem hleděla z okna, ale tentokrát jsem seděla na křesle, které bylo opraveno tak, že mělo kolečka. Evidentně to byl vozíček. Byla jsem zabalená do deky a dívala jsem se na obrázek, na kterém stála šťastná rodina akorád tuto idylu kazila jenom maličkost a to taková, že uprostřed obrazu seděla na kolečkovém křesle krásná dívka. Byla pohublá a upřímně řečeno mi připomínala mě. Že by tohle byla rodinná fotografie mé rodiny? Zauvažovala jsem nad tím a již jsem byla opět v té náruči bolesti.

Jasperův pohled:

Jsem ucítil od mého anděla příval bolesti. Pohlédl jsem na ni a ona začala klesat pomalu k zemi a držela se křečovitě za hlavu. Esme k ní ihned přiběhla od vystresované Belly a ještě než dopadla tak ji chytila, aby zmírnila náraz. Alice se chvěla pod Esmeininýma rukama jako osika. "Rose pojď sem rychle:" Špitla Esme na Rose a ta zašeptala Belle ať je v klidu a běžela za Esme. Alice se začala chvět čím dál víc a ta bolest v ní rostla. Tohle už ne. Tohle je na mě moc. Honilo se mi hlavou jediná otázka proč ona a proč zrovna teď. "Alice!!" vykřikl jsem a rozběhl jsem se proti skleněné zdi. Ihned mě od ní odrazil elektrický proud a já jsem padl k zemi. "Jazzi prosím tě co tě to popadlo? Copak si zapomněl, že je tam ten proud?" Zeptal se Emmett. Vyskočil jsem na nohy a již jsem k ní mířil znova, ale Edward mě chytil. "Jaspere tam se nedostaneš." Pohledl jsem na něj typem pohledu, že jestli mě nepustíš tak jsi synem smrti, ale jemu to bylo jedno. Popadl jsem ho za ruku a shodil ho na zem. Ten s duněním dopadl a já jsem se rozběhl proti zdi. Opět mě odrazil elektrický proud. A já jsem opět dopadl k zemi. Jak jsem tam tak ležel zaťal jsem vzteky ruce v pěst. A vstal jsem opět ze země a podíval jsem se směrem k Alici. Tu podpírala Esme Od zad k hlavě a snažila se ji udržet klidnou. Rose jí držela nohy, ale bylo to velice obtížné ji držet. "Musím za ní potřebuje mě." Řekl jsem šeptem a v hlase mi zněla beznaděj.

"Fajn bráško tak jak chceš. Pomůžu ti dostat se na druhou stranu." Ozval se Emmett. S údivem jsem na něj pohlédl a on jen s úsměvem na tváři řekl. "Vypojíme tak trochu pojistky:" Zasmál se, rozeběhl se a vyskočil na lustr, který pod jeho vahou takový tlak nemohl vydržet a spolu s ním padl k zemi. Světlo v pokoji zhaslo a všude se rozletěli střepy od lustru. Emmett seděl pod lustrem a usmál se na mě. "Tak běž, myslím, že teď to zvládneš." Pohlédl jsem na Alici, která se již nechvěla. Pohlédl jsem na Edwarda a ten jen doslova zíral s pusou dokořán. Nechápal jsem to. Najednou Alice opět zasténala a já se rozhodl, že teď tu zeď zničím. "Ne!!!!!!" Zakřičela Susan a mávla svou rukou a já jsem letěl vzduchem a zastavila mě až betonová zeď, která pode mnou začala nemilosrdně praskat. Všichni se udiveně podívali na Susan. "Nemyslete si já vím co chystáte!! A ty Emmette to ani nezkoušej!! Já vím, co se chystáš právě teď udělat a věř mi, tím té své milounké mrňavé bestii nepomůžete!!" A řekla to takovým stylem, že jsem měl neuvěřitelnou tendenci ji zabít. "Co si to o sobě vůbec myslíš?!!!" Zařval na ni Emmett. Vstal z pod lustru a již mířil proti skleněné zdi vstříc Susan. Ta jen máchla rukou a Emmett již také visel na zdi, přesně na opačné straně než já. Pohlédl jsem na Susan a ona tak trochu zavávrovala na místě. Připadalo mi to dost divné. Pak šlehla pohledem k Alici a když se již plně ovládala, pohlédla nenávistně na mě. Já jsem jí její pohled opětoval. Pak jsem se podíval na Alici a ta se začala opět chvět pod rukama Esme a Rose.

Bella vstala a mířila ke zdi kde stál Edward. Vyměnili si pohledy a Bella se na mě a Emmetta podívala. Pak se chytila za spánky a já jsem začal mít tušení, že se chystá aktivovat štít. Jenomže pak najednou bezmocně pohlédla na Edwarda a ten jen smutně přikývl. Pak přešel ke Carlisliovi a něco mu zašeptal. Jakmile mu to dořekl ani se nenadál a visel na zdi přesně mezi mnou a Emmettem. Pohlédl jsem na Susan a všiml jsem si že se dívá velice soustředěně na Edwarda. Pohlédl jsem na Esme a Rose a všiml jsem si že je Alice opět v klidu. Bylo mi to divné, jak je možné, že se její stav tolik mění. "Jazzi pomoz Belle." Řekl náhle Edward a Susan se zasmála. "Jak vidíš ty moulo tak momentálně nemůže!" a začala se opět smát. Pochopil jsem, co po mě Edward chce. Chce abych Bellu uklidnil a ona pak bude moct aktivovat svůj štít a tím bude Susan bezmocná a tím nás pustí. Začal jsem se proto plně soustředit na Bellu a uklidňoval jsem její zmatené emoce. Bylo to trochu pracné, ale za chvíli jsem měl její emoce plně pod kontrolou. Alice zasténala a já jsem belle přikývl na souhlas ať zkusí svůj štít. Bella se chytla za spánky a o chvíli později jsme mířili k zemi.

Dopadli jsme na nohy a já jsem se rozběhl za Alicí. Praštil jsem ramenem do skleněné zdi a ta se pod tím tlakem rozdrtila na padrť. Kousky skla se rozletěly vzduchem a já jsem padl k zemi na kolena. Naznačil jsem Esme, aby mě pustila a ona mi podala svíjející se Alici do náruče. Chvěla se příšernou bolestí, kterou jsem z ní cítil. Políbil jsem ji na čelo a za zády jsem uslyšel křik. "Néééé!!!! Dej mi pokoj!!! AAA!!!!!" Pohlédl jsem za sebe a viděl jsem jak Emmett spolu s Edwardem trhají Susan na kousíčky. Rose proběhla kolem nich a za okamžik jsem si mohl všimnout jak ze zahrady míří k nebesům dým a plameny šlehají do výšky. A také jsem ucítil zápach, který bych poznal vždycky. "Vlkodlaci." Řekl jsem potichu a dál jsem si dění okolo nevšímal. Držel jsem Alici ve svém náručí a pomáhal jsem jí zvládnout asi zatím nejdelší děsivou vizi v její věčnosti.

Aliciin pohled:

Začínala jsem mít pocit, že se bolest ze mě postupně vytrácí. Neví čím to bylo způsobeno a nevím proč jsem měla pocit, jako by mě ta náruč předala do jiné. Ale přitom mě ta náruč pevně držela dál pevně jako kdyby byla vytesána z kamene. Nevím proč, ale najednou jsem byla na jiném tmavém místě a výjimečně jsem ležela na posteli. Bolest za mě postupně vyprchávala a já jsem začínala přemítat, co tohle má vlastně být. Pohlédla jsem do tváře té neznámé osoby, která mi zachránila život, ale která zároveň mě nechala trpět v bolestech. Když jsem tu tvář spatřila poznala jsem v ní se zděšením, že to je Susan. Nerozuměla jsem tomu, ale než jsem mohla začít něco chápat, najednou jsem se vrátila do reality. A s bolestí hlavy jsem se snažila začít vnímat okolí. Ale bylo to na mě dost zmatené. Rozhlédla jsem se a viděla jsem všude kolem sebe střepy. Praskot ohně a neustálý cizí křik mi křičeli do hlavy a mě z toho bolela ještě víc. "Vezmu ji nahoru, tam bude mít, alespoň trochu klid." "Jazzzzzzzz iii??" "Ano jsem to já miláčku, neboj dostanu tě odsud." Najednou jsem viděla tvář mé lásky a cítila jsem jak mi jeho ruka drží nohy a ta druhá ruka podpírá záda a zvedá mě ze země do své náruče. Opřela jsem si svou hlavu o jeho hruď a nechala jsem se jím odnést do bezpečí. Protože jenom s ním jsem v bezpečí.

Jasperův pohled:

Svíjela se mi v mém náručí a já doufal, že snad již brzy ta její vize skončí. Doufal jsem jen v to a v nic víc. Najednou jsem z ní ucítil šok. Podíval jsem se směrem, kde Edward a Emmett likvidovali Susan a já si všiml, že Edward stojí jako opařený a dívá se směrem mým a Aliciiným. A také jsem z něho cítil jistý šok. Ale ne tolik intenzivní jako z Alice. "Edwarde až bude po všem tak mi okamžitě řekneš co viděla!" Zakřičel jsem ve své hlavě a Edward jen přikývl na souhlas. Pohlédl jsem zpět na Alici a její oči již přestaly mít ten mrtvý výraz, jaký mají vždy když má vizi. Začínala se pomalu rozhlížet kolem a cítil jsem z ní jistou bolest. Sevřel jsem ji trochu pevněji. Nedělalo jí to dobře a proto jsem se rozhodl, že ji odnesu nahoru. "Vezmu ji nahoru, tam bude mít, alespoň trochu klid." "Jazzzzzzzz iii??" "Ano jsem to já miláčku, neboj dostanu tě odsud." Vzal jsem ji opatrně do své náruče a nesl jsem ji do jejího pokoje, tedy správně do našeho pokoje.

Aliciin a Jasperův pohled: na schodišti!

Mít ji opět ve své blízkosti je tak krásné, ale zároveň příšerné. Kdyby alespoň neměla ty děsivé a šílené vize. Proč je musí mít zrovna ona? Nechápu to. Kde se tu Jasper vzal? Co se to tu jenom stalo. A co dělala v mé vizi Susan? Mám tolik otázek a žádnou odpověď.

Autor: Tahmed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alice a Jasper po Rozbřesku -36.: