Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alice a Jasper po Rozbřesku -20.

09.06.2009 (16:00) • Tahmed • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1529×

Aliciin pohled:

A tak jsme se zvedli a kráčeli ke dveřím. Jasper mne ale chytil za ruku a táhl mě zpět do pokoje. Sehl se a řekl, "Nech ho jít trochu napřed." Špitl mi do ucha a políbil mě. Jeho polibek byl tak krásný, nádherný intenzivní a a to se snad ani slovy popsat nedá. Tolik byl nádherný. Byla jsem v sedmém nebi. Ostatně to jsem vždy, když je mi na blízku nebo když ho jen vidím. Odtáhl se, což se mi po pravdě nelíbilo, ale nedalo se nic dělat. "Alice tolik mě mrzí, že jsem na tebe zvedl hlas. Moc se ti omlouvám. Já vím, že jsem to neměl dělat." Ach copak se dá jen na něj zlobit, když se tak na mě dívá? "Jaspere, vždyť ty víš, že se na tebe nezlobím. A proč bych taky měla? Vždyť já vím, že si to myslel dobře a chápu tě." Podíval se na mě tak krásně. Už se mě chystal znova políbit. "Ehm, ehm, no promiňte, že vás ruším, ale nechtěli jste si něco zjistit od Carlislia?" Ach Emmette, asi tě jednou vážně zabiju! Pomyslela jsem si. Ze zdola se ozval smích. Bylo mi jasné, že si to Edward přečetl v mé hlavě. Ach jak já tu jeho schopnost nesnáším.

Sešli jsme schody a všichni již byli v jídelně, čekali na nás. Usadili jsme se a Carlislie začal mluvit. "Takže Edward nám řekl, že se chcete zeptat na něco zvláštního, ale neřekl mi bohužel na co. Byli byste tak hodní a řekli mi, o co se jedná?" Upřímně řečeno jsem pořádně znervózněla. Jasper si toho samozřejmě všiml a ihned mě začal uklidňovat. Edward se chopil příležitosti a začal. "No jistě byste nám to řekli sami, ale řeknu to za vás, protože je mi jasné, že se Alici moc do toho nechce. Podle toho co si mohu přečíst z jejích myšlenek." Upřímně řečeno měl Edward pravdu. "Takže Carlislie chtějí se tě zeptat, jestli nevíš, proč Alice omdlela?" Všichni ztuhli a začali se na mě dívat. Nelíbilo se mi to. Jazzovi se zase nelíbili mé emoce. Pak se všichni otočili na Carlislia. "No po pravdě jsem se s tím ještě nikdy nesetkal, je to dost divné. I když ostatně znal jsem kdysi jednu upírku, která měla podobný dar, jako Alice akorát toho bylo na ni víc než na Alici a bohužel nevím, zda je ještě stále u Volturiových," To jsem nepochopila. Copak existuje někdo, kdo je na tom podobně jako já? To přeci není možné, nebo snad ano? "Co prosím Carlislie?" Zeptal se Edward nevěřícně. "Copak on existuje někdo, kdo má podobný dar jako Alice a je u Volturiových? Tomu nemohu uvěřit. To by nás přeci již dávno zničili ne?" "Mýlíš se Edwarde, ona nemá stejný dar jako Alice ale podobný." Odpověděl mu Carlislie. "Ona má dar křížený a zvláštní. Je to hodně složité to vysvětlit." "Tak nám to tedy vysvětli Carlislie," přidala se Bella. "No jde o to, že může vidět svět očima toho druhého, což znamená, že vám v podstatě vleze do mysli a vidí svět vašima očima a přitom jste na míle daleko. Je to dost zbytečný dar, ale pro Volturiovi je to něco dost užitečného. Může tím studovat nepřátele a jejich strategie nebo například i tím někoho studovat. Dar by to byl vskutku dobrý, kdyby ty dary neměla dva." Cože, tak ona má ty dary dva? Jak to může zvládat. "Co je to za dar?" Výjimečně se zeptala Rose. A upřímně řečeno mne to také zajímalo. Prostě mi to nedalo. "To právě nikdo neví, kromě Volturiových samotných. Ale vím, že je to něco velkého a velice mocného a pokud vím tak tuto schopnost může použít na dva až tři lidi případně upíry. Je to něco mezi paralyzací a zároveň mocí podobné Jane." Byl to pro nás všechny docela šok a to obzvláště pro Bellu, protože se začala bát o Nessie a Edwarda mnohem víc. Šlo to na ní dost poznat a ani jsem nepotřebovala Jasperův dar. "No ale myslím si, že jsem vám moc nepomohl. A Alice měla by sis zajít na lov." Řekl mi ještě Carlislie. Já a Jazz jsme vstali jako ostatní od stolu. Držela jsem se s Jasperem za ruku a šli jsme k venkovním proskleným dveřím a rozběhli jsme se do lesa na lov.

Jasperův pohled:

Upřímně byl jsem nerad, když jsme se začali zvedat a mířili ke dveřím. Věděl jsem, že to pro Alici nebude nic příjemného a navíc jsem se jí ještě nestihl omluvit. Již jsme byli u dveří a já chytil Alici, svého anděla, za ruku a jemně jsem ji táhl zpět do pokoje. Přitáhl jsem si ji k sobě víš a sklonil jsem se k její božské tváři. "Nech ho jít trochu napřed." Špitl jsem jí do ucha, aby to Emmett neuslyšel a políbil jsem ji. Cítil jsem z ní čiré štěstí. Byla v mé moci emocí. Odtáhl jsem se od ní, abych se jí omluvil. Vůbec se jí nelíbilo, když jsem jí přestal líbat. "Alice tolik mě mrzí, že jsem na tebe zvedl hlas. Moc se ti omlouvám. Já vím, že jsem to neměl dělat." Měl jsem v sobě tolik výčitek. Zmučeně jsem na ni pohlédl a ona se na mě podívala a snažila se tvářit jako bych nic neřekl. "Jaspere, vždyť ty víš, že se na tebe nezlobím. A proč bych taky měla? Vždyť já vím, že si to myslel dobře a chápu tě." Pousmál jsem se na ni. Ona je vážně padlý anděl. Zatoužil jsem po jejích rtech. Chtěl jsem ji znova políbit. Už jsem ucítil její dech. "Ehm, ehm, no promiňte, že vás ruším, ale nechtěli jste si něco zjistit od Carlislia?"v tu chvíli jsem myslel, že Emmetta zabiju. Edward se ze zdola začal potichu smát a mě došlo, že se jistě dobře baví na náš účet. Můj a Aliciin.

Chytil jsem Alici za ruku a sešli schody, zamířili jsme do jídelny, kde již všichni seděli a čekali tam jen na nás. Usadili jsme se a Carlislie začal mluvit. "Takže Edward nám řekl, že se chcete zeptat na něco zvláštního, ale neřekl mi bohužel na co. Byli byste tak hodní a řekli mi, o co se jedná?" Alice znervózněla a já ji musel začít uklidňovat. Edward se chopil příležitosti a začal. "No jistě byste nám to řekli sami, ale řeknu to za vás, protože je mi jasné, že se Alici moc do toho nechce. Podle toho co si mohu přečíst z jejích myšlenek." Ztuhl jsem a podíval jsem se na něj. Chytil jsme Alici kolem ramen, abych měl možnost ihned zasáhnout, pokud by její emocionální systém měl selhat a já bych jí musel pomáhat. "Takže Carlislie chtějí se tě zeptat, jestli nevíš, proč Alice omdlela?" Všichni ztuhli a začali se na ni dívat. Vůbec se mi nelíbili její emoce, které se jen taktak drželi. Začal jsem jí pomáhat, protože sama by to jistě s nimi nezvládla. Pak se všichni otočili na Carlislia. "No po pravdě jsem se s tím ještě nikdy nesetkal, je to dost divné. I když ostatně znal jsem kdysi jednu upírku, která měla podobný dar, jako Alice akorát toho bylo na ni víc než na Alici a bohužel nevím, zda je ještě stále u Volturiových," To přece není možné vždyť by nás snad díky tomu již dávno zničili nebo snad ne? "Co prosím Carlislie?" Zeptal se Edward nevěřícně. "Copak on existuje někdo, kdo má podobný dar jako Alice a je u Volturiových? Tomu nemohu uvěřit. To by nás přeci již dávno zničili ne?" "Mýlíš se Edwarde, ona nemá stejný dar jako Alice ale podobný." Odpověděl mu Carlislie. "Ona má dar křížený a zvláštní. Je to hodně složité to vysvětlit." "Tak nám to tedy vysvětli Carlislie," přidala se Bella. "No jde o to, že může vidět svět očima toho druhého, což znamená, že vám v podstatě vleze do mysli a vidí svět vašima očima a přitom jste na míle daleko. Je to dost zbytečný dar, ale pro Volturiovi je to něco dost užitečného. Může tím studovat nepřátele a jejich strategie nebo například i tím někoho studovat. Dar by to byl vskutku dobrý, kdyby ty dary neměla dva." Cože, tak ona má ty dary dva? Jak to může zvládat. "Co je to za dar?" Výjimečně se zeptala Rose. A upřímně řečeno mne to také zajímalo. Prostě mi to nedalo. "To právě nikdo neví, kromě Volturiových samotných. Ale vím, že je to něco velkého a velice mocného a pokud vím tak tuto schopnost může použít na dva až tři lidi případně upíry. Je to něco mezi paralyzací a zároveň mocí podobné Jane." Byl to pro mě obrovský šok a tím mi to uklidňování Alice moc nezjednodušili. Musel jsem ovládat své emoce a k tomu ještě Aliciiny a když se k tomu přidají ještě ty jejich je to pořádná dřina to udržet. Z toho co jsem cítil z nich, se nic nedalo srovnat s tím, co jsem cítil z Alice. Bylo toho tolik, co jsem musel v ní změnit a oni to moc nezlehčovali. A obzvláště ne Bella. Tu nejspíše chytil amok, protože jsem z ní cítil tolik strachu, a když se podívala na Edwarda tak se ten strach ještě zvýšil. Odhadl jsem, že se o něj bojí a hádám, že ne jen o něj ale i malou Nessie. "No ale myslím si, že jsem vám moc nepomohl. A Alice měla by sis zajít na lov." Řekl jí ještě Carlislie. Opatrně jsem jí pomohl vstát, protože její emoce byly opravdu ve špatném stavu a nehodlal jsem riskovat. Chytil jsem jí za ruku a šli jsme k proskleným dveřím ven do lesa na lov.

Autor: Tahmed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alice a Jasper po Rozbřesku -20.: