Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alice a jasper po Rozbřesku -17.

06.06.2009 (16:14) • Tahmed • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1483×

Aliciin pohled:

Pomalu se začaly otvírat dveře. Vyčkávala jsem. Dveře se otevřely a já mohla vidět tu nejkrásnější tvář mého života. Jeho tvář. Tvář mé opravdové lásky. Ach to ne, teď je to potvrzené, doopravdy jsem se zbláznila. Dlouze se na mne díval a v jeho pohledu bylo tolik něhy a lásky, že jsem musela uznat, že tohle nebude má iluze. A navíc jsem se cítila mnohem lépe. Bylo mi jasné, kdo je teď pánem mých emocí. To on mne začíná uklidňovat a hýčkat a přitom se mne nemusí ani dotknout. Vždy když se na mne podívá tímto stylem, tak hned vím, že je mi na blízku a nehodlá mě jen tak opustit. Stál tam a jen se mlčky díval, jak tam ležím na jeho křesle v jeho košili a se zápiskem v ruce. Tolik jsem toužila po jeho pohledu a nyní ho vidím. V tu chvíli mi už bylo všechno jedno, hlavně, že je tady. Dívali jsme si vzájemně do očí a on pak promluvil. "Alice, lásko odpust mi to, jestli můžeš." V té chvíli bych mu odpustila cokoliv na světě. Dokonce i vraždu člověka. Neustále mne utěšoval a uklidňoval, laskal a hýčkal, a přitom se mne ani nedotkl. "Jazzi já nevím, co ti mám odpustit?" Podíval se na mne tím nejkrásnějším pohledem. A já vstala z křesla, šla jsem k němu a konečně jsem byla v jeho objetí. Zavrtala jsme se mu do hrudi a on mne hladil po zádech. Bylo mi tak krásně. Ale pak to přišlo.

Tmavá místnost mne obklopila a Jasper zmizel. Bylo tam nedýchatelno, pohlcovala mnou bezmoc, bylo to jako zlý sen. Úplně jsem ztrácela smysly a já byla opět v bolestech. Volala jsem o pomoc. Někdo na mne promluvil, abych se utišila, že to brzy přejde. Šíleně jsme vykřikla bolestí. Pak jsem se opět objevila v Jasperově pevné náruči, cítila jsem z něj nervozitu a napětí, které měl nejspíše kvůli mně. Chtěla jsem mu říct, že je všechno dobré, jenže hned poté jsem už zase byla na tom strašném místě a nějaký zvláštní, ale přitom tolik známý hlas vychčel "Jde sem, už je blízko, vidím ho!" A bolest mnou opět projela a já jsem se opět vrátila do reality. Zase jsem ho cítila. Jeho vůni i jeho emoce, které mi omylem poslal, jenže než si to uvědomil, já už byla mimo vědomí.

Jasperův pohled:

Když jsem ty dveře otevřel, uviděl jsem ji. Byla tak nádherná, roztomilá, a ač se to zdá nemožné vypadala velice křehce. Její vůně byla tak úžasná, intenzivní a jemná zároveň. Její emoce byly zmatené, ale naštěstí jsem je rychle ovládl a myslím, že i ona to poznala. Něžně jsem se na ni díval, abych nějak nerozhodil její velice zničené emoce ještě více. Ležela na mém křesle schoulená do klubíčka oblečená do mé košile, která jí jistě byla po kolena ne-li níž a v ruce držela jeden z mých mnoha zápisků. Vypadala tak bezbranně a neodolatelně. Byla jako padlý anděl z nebes. Bylo mi jí tolik líto. Nikdy by mne ani ve snu nenapadlo, že takhle na můj odchod zareaguje a že bude takhle beze mne trpět. Nejspíše tomu dopomáhají i ty její nové podivné vize, které mne tolik děsí. "Alice, lásko odpust mi to, jestli můžeš." Nedokázal jsem jí tohle neříct po tom všem, čím si prošla. A ona? Ona se na mne podívala a z jejích emocí jsem poznal, že by mi odpustila i vraždu člověka. Ach Alice kdybys jen tušila, jak moc tě miluji. Poslal jsem jí další vlnu emocí. "Jazzi já nevím, co ti mám odpustit?" Vstala z křesla a ta košile jí skutečně byla po kolena. Vypadala tak úchvatně, i v ní. Přitančila ke mně a zavrtala se mi do hrudi. Mít ji ve svém náručí a opět cítit její opojnou vůni bylo jako sen. Jemně jsem ji hladil po zádech. Tolik mi chyběla její vůně, její kůže. Když v tom se začala chvět. Přitiskl jsem si ji k sobě blíž, abych ji uklidnil, ale nepomohlo to. Vykřikla bolestí, kterou jsem z ní cítil, i skrz její emoce o chvilku později se vrátila zpátky do reality. Už se snažila mi něco říct, ale než to stihla, dostala se opět do šílené agonie. Neustále se chvěla a já dostal o ni takový strach, jaký jsem po celou věčnost ještě nezažil. Vykřikla snad ještě víc než před tím. Tolik jsem se o ni bál, začal jsem ji svírat ještě pevněji, abych ji dostal z té strašné vize. Jenomže když již byla zase zpátky, omylem jsem jí poslal své emoce a ona ač je to neuvěřitelné, omdlela. Omdlela mi v mém náručí. Nemohl jsem tomu uvěřit. Jemně jsem ji vzal do náručí a odnesl ji do postele, kam jsem ji položil. Tohle nemůže být skutečné. Vždyť upíři nemohou omdlévat nebo snad ano? Obyčejní upíři snad neomdlévají, ale ona není obyčejná, má dar. A ten její dar, který jsem tolik let na ní miloval, jsem začal hluboce nenávidět. Celou tu dobu jsem tam ležel s ní a objímal jí. Jemně jsem ji líbal na čelo a snažil jsem se emocionálně zachránit to, co jsem nepochopitelně zkazil.

Autor: Tahmed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alice a jasper po Rozbřesku -17.: