Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alec a... Nessie?! - 9. kapitola

31.12.2012 (12:45) • Never • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1626×

Přešla jsem ke schodišti a vyšla jsem těch několik desítek schodů až nahoru. Bylo to docela vysoko, přestože to tak zdola nevypadalo. Knihy v policích už byly znatelně novější. Zdálo se mi, že jsem někde zahlédla i Pána prstenů, čemuž jsem se musela zasmát, když se mi vybavila scéna, jak Caius čte Pána prstenů. Šla jsem dál, směrem k velkému středověkému oknu, kde jsem se zastavila a prohlížela si knihy. Občas jsem zahlédla nějaký známý titul, ale většina byla neznámá. A to jsem si myslela, že jsem přečetla za svou prozatímní existenci nepřeberné množství knih, že jsem musela znát každou, co vyšla.

Zaslechla jsem za sebou kroky.

„Tvá krev…“ zašeptal někdo za mými zády. Ten někdo byl Demetri, samozřejmě, nikdo jiný tu se mnou nebyl. Nikdo jiný nemá hlas jako on.

„Nutíš mě k šílenému sebeovládání, ani si neuvědomuješ, jak moc mi tvá krev zpívá.“ Zpívající krev? Jakože tak, jako Bellina krev zpívala Edwardovi? Začíná se to tu celé prapodivně vyvíjet.

„V pořádku. Vidím, že nevíš, co říct,“ prohodil po chvíli.

„To je blbost, není to možné,“ zakroutila jsem nechápavě hlavou. Opřela jsem se o zábradlí a ještě jsem okolo něj omotala ruce, pro jistotu.

„Proč by to měla být blbost? Vítej ve světě upírů, zlato, tady je možné všechno.“ Přešel blíž ke mně a natáhl ke mně ruku, kterou se dotkl mého krku, přesně v místech, kde mi vede krční tepna. Přejel mnou mráz, vzhledem k rozdílu teplotě jeho a mé kůže. Má tělesná teplota měla okolo čtyřiceti stupňů, zato ta jeho… ani nevím kolik, ale rozhodně to nebylo ani takových patnáct. Byl studený jako raný jarní vítr. Na pár momentů jsem strnula, když se ke mně sklonil a zuby lehce zavadil o mou kůži na krku. V ten moment jsem ho chtěla odstrčit, něco říct, ale nemohla jsem ani jedno, ani druhé. Zavřela jsem oči a vyčkala, co udělá, jenže… neudělal nic, jen tam tak stál s jeho zuby jako žiletkami u mého krku. Stačil jen jeden špatný pohyb a měla bych po srandě.

„Demetri?!“ ozval se za námi známý hlas, který jsem přiřadila Alecovi. Otevřela jsem oči a v ten moment jsem zaslechla ránu a tupý náraz. Demetri už nebyl u mě, ani Alec. Zábradlí bylo rozražené a oba byli dole.

„Ještě jednou se jí byť jen dotkneš, přísahám, že tě zabiju!“ zavrčel na něj. Nevěděla jsem, co dělat. Jestli zasáhnout, nebo tam jen tak zůstat. Nevěděla jsem, čím bych ho mohla bránit, pokud bych vůbec měla.

Udělala jsem nepatrný krok dozadu, ani nevím proč, a dál sledovala dění o pár metrů pode mnou.

„Jo? Tak zabiješ, jo?“ vysmál se mu do obličeje Demetri. Alec znovu zavrčel, avšak s jinou intenzitou než minule. Znělo to… hrůzostrašně, pokud to tak můžu nazvat. Alec zakroutil skloněnou hlavou.

Otočila jsem se zády k nim a zavřela oči, prsty jsem se chytla za spánky. Začíná se to tu šíleně motat, přestává to tu mít hlavu a patu. Ucítila jsem slabý proud vzduchu za sebou a ledové ruce, co se mi omotaly kolem pasu.

„Promiň… Já… Nevěděla jsem, co udělá, a potom… Nenapadlo mě, že by to mohl chtít udělat. Prý jsem jeho la tua cancante.“ Chvilku po tom, co jsem to ze sebe dostala, jsem přemýšlela, jestli jsem mu to měla říkat.

„Neomlouvej se, Renesmé. Já bych se tu měl omlouvat. Už delší dobu se po tobě poptával a choval se divně. Měl jsem tě od něj držet dál,“ stál si za svým. Povzdechla jsem si. Už se mi to nechtělo řešit, přece co se stalo, stalo se, minulost se nedá změnit. Pro příště už se můžu zachovat jinak.

…

Druhý den, jen co jsem ráno vstala, měla jsem vedle sebe na nočním stolku položený papír, na kterém bylo několik slov. Vzkaz. Natáhla jsem po něm ruku a několikrát po sobě zamrkala, abych to mohla snadněji přečíst.

Drahá Renesmé,

až se probudíš, přijď prosím do sálu.

Aro.

Protočila jsem očima a vzkaz odhodila zpátky na stolek a zhroutila se opět do postele. Dneska jsem se vyspala špatně, bolelo mě celé tělo, nejspíš jsem špatně usnula. Ale co, když se musí, tak se musí.

S nechutí jsem vstala a odešla do koupelny, kde jsem se osprchovala, umyla si vlasy, vyčistila si zuby a nakonec několik minut fénovala. Vlasy, jak jinak. Zabalená v bílém, teplém županu jsem vyšla z koupelny a zamířila si to do šatny, kde jsem se hodnou chvíli přehrabovala mezi policemi a neustále si brblala pod imaginárními vousy. Po pár minutách mi padlo do dlaní konečně to, co jsem hledala. Džínové šortky a volnější károvaná košile. Byla mi asi o jedno číslo větší, ale nějak na mě nevisela, což bylo dobře. Nikdy jsem neměla ráda upnuté ani moc volné věci. Župan jsem hodila na nějakou židli, co byla zrovna po ruce, a vyměnila ho za oblečení a plášť. Aby náhradní tatíček neměl nervy, dneska nemám moc náladu na nějaké dohadování se s tisíciletým upírem. A už vůbec ne se strejdou Barbie nebo strejdou Neumím se vyjadřovat. Ovšemže ani jeden nebyl žádný můj „strejda“, ale vzhledem k okolnostem je tak nazvat můžu, dočasně. Nebo ne?

Na nohy, abych nechodila po studených dlažbách hradu bosa, jsem si obula obyčejné tenisky. Pohodlnost nade vše.

Trvalo mi to necelou čtvrt hodinku, po které jsem už stála před sálem. Určitě věděli, že tam stojím, ale já se se svým druhým já hádala, jestli je moudré tam jít. Až teď mě začaly napadat věci, co by po mně mohl chtít. Bude tam Alec? Bude tam Demetri? Bude snad chtít řešit to, co se včera stalo? Řekl mu to snad někdo? Doufám, že ne…

Ve chvíli, kdy jsem chtěla zatáhnout za velké dveře, se samy otevřely. Vlastně ne samy, stál u nich Alec. Věnovala jsem mu jeden delší pohled a úsměv místo pozdravu. Opětoval mi ho. Dodalo mi to náladu. Třeba vše nebude tak horké, jak to vypadá. Vlastně nevypadá, jen já znovu a znovu dělám z komára velblouda.

„Á, to je mi milé překvapení. Dobré ráno, slečno Cullenová. Jak jste se vyspala?“ ozval se kdesi za mnou Arův hlas, což mě donutilo se otočit a podívat se k trůnům, kde si ti tři váleli šunky. Rukou mi pokynul, ať jdu blíž. Rozhodla jsem se to teď moc neprotahovat, dala jsem se do kroku, dokud jsem nezahlédla překážku v podobě Demetriho a musela se vydat trošku klikatější cestou. Zanedlouho už jsem stála na dva metry od Ara a nezaujatě jsem si ho prohlížela. Nezaujatě. Na což on bohužel zaujatě.

„Aro. Cos potřeboval? Říkej, ať už můžu jít pryč,“ řekla jsem sarkastickým tónem, který byl za dobu trávenou ve Volteře docela častý.

„No tak, děvče, není nač spěchat. Jen jsem ti chtěl oznámit, že bude oslava a bude se konat ode dneška za týden. Jsi zvaná, tak doufám, že přijdeš. Zatím to je vše, můžeš jít.“ Tak oslava? Aro pořádá oslavu? Ale no tak… Představa Caia, jak drží v jedné ruce drink s limetkou a na nohou mu sedí nohatá blondýnka… No fuj. Při té představě jsem se nenápadně oklepala. Tohle je jedna z věcí, kterou bych si s radostí nechala ujít.

„Oslava… Dobře, no, já přijdu. Oslava… uh… eh… Jo, tak zase ahoj.“ Mávla jsem jejich směrem, ale to už jsem byla naštěstí k nim zády, tak jsem nemusela snášet ty pohledy, a tak rychle, jak jsem tam přišla, jsem také odešla.

Předtím jsem se nervovala, co na mě vypustí, ale teď abych se nervovala, co to má být za oslavu. Moc mi to nejde dohromady. Volturiovi a něco slavit? Co by mohli slavit? Čeho tím chce docílit? Nějak mi to nesedí… Na tom něco bude.

Myšlenky podobného typu mě pronásledovaly až ven. Potřebovala jsem si pročistit hlavu. I když… Možná na tom nic být nemusí a chtěl se jen pobavit, třeba… Život ve Volteře musí být nudný. Pokud je ovšem stereotypní a nestává se vám to, co mně včera. Což mě přivádí na další myšlenku.

Opravdu Demetrimu má krev zpívá? Jak bych mohla zjistit, kde je pravda? Jedině kdyby tu byl táta… Ten by mu to vytáhl z hlavy. Ach, tati…, chybíte mi. Moc.

Vytáhl z hlavy? Počkat… Aro má podobný dar jako táta. Mohl by mi pomoct. Jenže jsem se bála. Taky běžně chodíte za Arem Volturim, že potřebujete z Demetriho hlavy vytáhnout, jestli mu vaše krev zpívá anebo ne? Asi se shodneme na odpovědi.

Byl to špatný nápad, jezdit sem. Kdybych zůstala doma, určitě by se všechno nějak vyřešilo a našlo by se racionální řešení. Snad se mají dobře… Nepochybuji o tom, že už ví, kde jsem. Teď jen doufat, že sem nepřijedou. Přišla bych o Aleca, o těch pár kamarádů z gardy, co jsem si tu našla, a hlavně, už jednou se boje vzdali. Nemyslím si, že teď by s radostí ustupovali. Jen kdyby sehnali svědky, ale u těch nikdy nevíte. Už by nás nemuselo být tolik a neměli bychom šanci.

Sakra Renesmé! okřikla jsem se v duchu. Přestaň tu plánovat boje. Opět jsem měla pravdu. Měla bych být silná, zvlášť teď. Nevím, co mě čeká… Dlouho jsem nelovila, když už jsme u toho. Měla bych si zajít na lov. Pár srnců by nejspíše nebylo na škodu. Jenže nemůžu. Drží mě tu jako v hladomorně. Mám zákaz se vzdalovat z hradu. Už asi vím, v čem to je!

I když vydržím jak na lidské stravě, tak na krvi, když dlouho nelovím, jsem slabší. A oni mě nepouštějí ven, tím pádem nemohu lovit. Chtějí, abych byla slabá. A taky ví, že já bych se nikdy lidské krve nenapila.

Sedla jsem si do trávy, skrčila kolena a okolo nich omotala ruce. Bojím se toho, co se stane. Třeba vše vidím jen ze špatného úhlu, jako se mi to už párkrát povedlo. Nebo mám prostě jen pravdu.

„Renesmé?“

Tak fájn... Chuť psát byla silnější než zlomený loket, takže i když mi to trvalo asi přes dva týdny, máte to tu. Takový silvestrovský dílek. :)

Každopádně, dostáváme se do trojúhelníku Jacob × Alec × Demetri. Jak byste si to dál představovali? S kým by měla nakonec skončit? :)

A teď ta - pro vás - asi horší zpráva. Čeká už nás jen pár kapitol... Chtěla bych totiž začít s novou povídkou a prvně ze sebe potřebuji dostat poslední kapky z příběhu Renesmé a Aleca. :)

Jen tak náhodou, další dvě kapitoly už mám napsané, takže se nemusíte bát, že byste na další kapitolu čekali dlouho. :)

Autor: Never (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alec a... Nessie?! - 9. kapitola: