Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alec a... Nessie?! - 1. kapitola

11.02.2011 (18:00) • Never • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3530×

Dívala jsem se na svou rodinu, byli šťastní. Možná je vidím naposledy. Volturiovi mě chtějí do gardy, proto musím odejít, dokud si mě nebudou chtít získat bojem. Už jednou jsem svou rodinu málem nechala zabít, tentokrát to neudělám, i když nechtějí.
Opustit je, opustit Jakea - to bude to nejhorší, co v mé existenci učiním.
V ruce jsem držela nažloutlý papír, na kterém se tyčilo psací písmo typu kurzívy. Tento dopis mi přišel dnes časně ráno. Nebyl moc dlouhý, ale byl od Ara Volturi.

Drahá Renesmé,

už je to pár let, co jsem tě viděl naposledy a rád bych to napravil. Určitě jsi moc podobná svým rodičům, jsem na to zvědavý. V obálce máš letenku, ale prosím tě, abys přijela sama, poznám, když s tebou někdo pojede.
P.S.: Pozdravuj Carlislea a rodinu.

S přáním hezkého dne, Aro Volturi.

Takto zněl dopis, který mi změní život. Letenka mi propadne již po odletu ve tři hodiny.  Když odletím, bude má rodina v pořádku a já budu pokusný králíček. Když neodletím, má rodina zemře a já budu tak či tak pokusný králík. Možnost za a mi přišla vhodnější.

„Mami, jdu se projít, ano?" oznamovala jsem mamce.

„Jen jdi, miláčku, ale dávej pozor, ano?" ujišťovala se.

„Mám tě moc ráda, mami. I tátu a Jakea. Miluju vás." Padla jsem jí okolo krku. Dala mi pusu na čelo, kterou mi dávala, když jsem někam šla. Skousla jsem si ret, abych zahnala slzy, které se draly na povrch.

Z pultu - který je sladěn do oranžové barvy, jako obývák - jsem sebrala klíče od garáže. Opatrně jsem seběhla prudké schody a odemkla obrovské dveře, které vedly do garáže. Vešla jsem a přede mnou stálo osm moderně zařízených aut.

Mezi Aliciným Porsche Turbo 911 a tátovým Volvem XC90 stál můj Aston Martin. Třemi ladnými, avšak rychlými kroky jsem k němu došla, zhluboka se nadechla a vplula na místo řidiče. Malým klíčkem jsem namířila na bránu, která se po zmáčknutí klíče otevřela. Pár slz mi pomalu stékalo po tváři, já je vůbec nevnímala. Rozklepanými prsty jsem do zapalování strčila klíč a nastartovala. Motor začal vrnět a má noha - ačkoliv jsem byla naprosto proti - mě ignorovala a šlápla na plyn. Vnímala jsem každou sekundu, připadalo mi to jako nesnesitelně dlouhá doba, ale když jsem dorazila na Forkské letiště, byla jsem přesvědčená o opaku.
Letadlo vzlétlo bez problémů a já pozorovala pomalu se vzdalující krajinu. Každá hořká slza mi připomněla tuto krutou realitu.

(Promiňte za ten skok, ale zrovna mám v hlavě bílo.)

Před letištěm v Pise na mě čekalo žluté Lamborghini Gallardo LP560-4. Bylo hodně podobné Alicinému  Porsche. Mělo žlutá, elektronicky ovládaná a vyhřívaná sedadla, zpětnou parkovací kameru, bluetooth, celé bylo sladěné do černobílé barvy. Nasedla jsem do něj a chvilku si zvykala na nové prostředí, s novými slzami. Ještě šedesát šest kilometrů do Volterry. Ještě šedesát šest kilometrů a můj život bude v černém bodě.

Nastartovala jsem a dupla na plyn. Chtěla jsem to mít za sebou co nejdříve, nač to protahovat. V uších mi začalo pískat a oči mě pálily. Sjela jsem z dálnice na dvoupruhovou silnici. V bezmoci jsem jela alespoň sto šedesát kilometrů za hodinu, protože jsem přímo letěla. V dáli na kopci už se začalo pomalu rýsovat postarší městečko. Bylo i z té dálky poznat, že tu kdysi museli pobývat Etruskové.

V ulicích Volterry bylo mnoho lidí, takže projíždět úzkými uličkami byl problém. Raději jsem nechtěla riskovat, že bych někoho srazila, tak jsem zaparkovala auto na nedalekém parkovišti.

(Doufám, že má italština bude smysluplná. :D)

„Ciao, per favore, dove é piazza Piazza dei Priori?” (Dobrý den, prosím, kde je náměstí Piazza dei Priori?)

„Ci.“ (Támhle.) Ukázala na malou, úzkou cestičku vedoucí na náměstí. Že mě to nenapadlo.

„Grazie,“ (Děkuji.) poděkovala jsem a váhavými, ladnými kroky jsem vyrazila. Vyšlapala jsem tři malé schůdky z kamenů a vešla do té úzké uličky. Kdyby byla tma, bála bych se, protože i přes den tam bylo docela šero.

Na náměstí bylo plno, ale upoutaly mě tři postavy, stojíc v temném rohu náměstí. Byli zahaleni do černých plášťů, neviděla jsem jim moc do obličeje, pouze jsem poznala, že jsou to dvě dívky a jeden muž. Podle pachu to byli upíři. Volturiovi. Čekali na mě. Přišla jsem k nim blíž.

„Renesmé,“ pozdravili mě. Měli červené oči. Nebyli to vegetariáni, nepili zvířecí krev jako já a má rodina. Zabíjeli lidi. Byla to královská rodina. Ne, tohle nebyla královská rodina. Byla to garda královské rodiny. Ten vysoký – podle mamky popisu nejspíše Felix  - pokynul, abych šla za nimi. Otevřel mohutné dveře a jakmile jsme všichni byli ve velké chodbě - která měla zdi z mramoru – dveře zavřel. Bylo mi chladno, malými okýnky do chodby nešlo žádné světlo, i když slunce bylo momentálně uprostřed – bylo poledne. Cesta vedla pořád níž, dokud jsme se nedostali k cihlové domovní zdi. Ten vysoký – Felix – nezaváhal a vklouzl do otevřené díry na ulici. Otočila jsem se a nikde ani živáčka. Do díry seskočili a ta dívka a další… spíše chlapec. Byli si podobní. Takže to budou… Zavzpomínala jsem si na Bellino vyprávění. Alec a Jane. Následovala jsem je. Dopadla jsem zlehka na chladnou zem. Nebyla tam tma, ale ani světlo. Bylo tam šero. Díra nahoře poskytovala alespoň trošku světla. Felix počkal, až popojdu a šel za mnou. Šli jsme další chodbou, kde se rychle ztratilo světlo z ulice. Neměla jsem tak dobrý zrak, jako mají upíři, proto jsem šla pouze po jejich pachu. Mé dlaně jsem sevřela do pěsti. Zatínala jsem zuby a víčka každou chvíli tiskla k sobě. Nechtěla jsem brečet, přeci už nejsem malá a musím zachránit existenci Cullenů. Cesta vedla pořád níž a níž do podzemí, byla větší a větší zima. Pomalu ale jistě tma přecházela v šero. Mohlo to být snad třista metrů, když se před námi objevila mříž. Byla obrovská a železná. Malé mřížované dveře, které byly součást těch větších, byly otevřené dokořán. Prošli jsme jimi a následovaly nás ještě dřevěné, nízké a tlusté dveře, taktéž otevřené. Vešli jsme do velké haly.

Autor: Never (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alec a... Nessie?! - 1. kapitola: