Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » After live - 8. kapitola

28.02.2010 (21:00) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5074×

8. Kapitola - Jestli se musí stát něco, co upoutá pozornost všech, bude to ve chvíli, kdy vyprávíš svůj nejlepší vtip.

Všichni zůstali jako přimražení. Jacob si konečně všiml i mé osoby a teď jen stál a těkal pohledem mezi mnou a Renesmee. Já jsem pohotově přiskočila k mému andílkovi a vzala ji do náručí. Ale ostatní kluci mi zabránili se nějak jinak pohnout. Obklíčili nás. Ale Jacob je předběhl a s povytaženým obočím si nás prohlížel.

„Bello, jsi to opravdu ty?“ zeptal se mírně zděšeně.

„Jacobe, já…“ Kluci zavrčeli. Více jsem si Renesmee přivinula k tělu.

„Copak nevidíte, že tu malou děsíte!“ prskala Victorie a snažila se mě chránit. Taky jsme si všimla, že jeden z kluků se oddělil a snažil se odvést Charlieho.

„Jacobe, prosím, nech nás to vysvětlit.“ Ani nevím, proč jsem dostala strach. Věděla jsem, že je tu nebezpečí, které by mohlo ublížit mě i ostatním okolo.

„Nevěř jí, Jacobe, je to hnusná pijavice, stejně jako její společnice.“ Zavrčel jeden z nich.

„Paule, je to přece Bella, myslíš, že by nám ublížila? Je to Charlieho dcera, měli bychom ji vyslechnout.“ Renesmee už sice nebrečela, ale obličejík měla zabořený v mém rameni a odmítala se pohnout.

„Tak spusť pijavice, ať to máme za sebou!“

„Jarode, je to má dcera nechovej se k ní jako k nějaké lůze.“ Tentokrát se ozval Charlie. Byla jsem mu za to vděčná, nevěděla jsem, co bych mohla čekat, kdyby se tu seběhla bitka.

„Tati… nemůžeme si promluvit v soukromí? Prosím, mi nejsme nebezpečné.“ Podívala jsem se na něj zoufale. Tohle prostředí je ještě horší než Volterra. Hlavně pro Renesmee.

„Nejste nebezpečné?!“ ozval se Paul. „Tahle zrůda tu minule napáchala tolik škod, že jsme to tu dávali do kupy snad měsíc.“ Ukázal na Victorii. Věděla jsem, že mě tu hledala, ale asi zapomněla zmínit o případných ztrátách. ¨

Victorie zavrčela a více se přitiskla na nás.

„Chci tu být se svou dcerou a jestli říká, že to není nebezpečné, tak to není! Neodsuzujte všechny!“ ozval se zase Charlie.

„Tak dobře, ale Jacob tu zůstane. Pro jistotu.“ Charlie jen přikývl. I já jsem nebyla proti, jen Victorii se to nelíbilo. Ale vůbec se jí nedivím, ten hrozný smrad se opravdu nedal vydržet.

„Bello, a teď mi, prosím, řekni vše. Vím toho hodně o… studených, takže vím, čím jsi, ale nechápu proč sis to vybrala?“ pokynul nám ať se posadíme. Jen Jacob zůstal stát a zkoumavě nás pozoroval.

„Asi mám začít od začátku, že?“ Snažila jsem se o úsměv, ale byla jsem opravdu pořádně vystrašená. Takové přivítání jsem opravdu nečekala.

„Ale než začnu, chci ti někoho představit, já vím že se na ni určitě chceš zeptat, vidím to na tobě.“ Lehce jsem pohladila Renesmee po hlavě a ona se na mě zkoumavě podívala.

„Tati… tohle je tvoje vnučka Renesmee.“ Postavila jsem ji na zem, aby si ji mohl pořádně prohlédnou. Myslím, že tentokrát čekal cokoliv, ale tohle určitě ne. Zamrzl.

„Tati?“ Renesmee se mě lehce dotkla a přes své obrázky se mě zeptala, jestli může jít za ním.

„Ale jistě, srdíčko.“ Lehce jsem ji postrčila. Slyšela jsem za sebou, jak Jacob něco nesouvisle mumlal. Snažila jsem se ho nevnímat. Ale copak to šlo s těmi mými přeostřenými smysly? Potichu jsem zavrčela a vypadá to, že pochopil a zmlkl.

Znovu jsem se zadívala na svou holčičku, která se teď pomalu přibližovala k Charliemu. Šla váhavě, ale i tak se jí na tváři objevil úsměv. Chviličku postávala a pak se ho jemně dotkla. Charlie sebou škubl.

„Co to?“ zeptal se.

„Tati, já vím, že je to teď pro tebe šok. Vím, že jsem ti to měla říct, ale měla jsem strach. Ale čekala jsem dítě s upírem… pochop, že jsme jiní než lidé a tak samo taky Renesmee.“

Znovu se zadíval na malou, díval se na ni tak zvláštně. Jako na sen. Ale když to vezmeme z jiného úhlu, ona je takový sen. Sen, který sní mnohé dívky. Mít dítě s dokonalou bytostí tohoto světa. Dítě anděla. Tak jsem jí často říkala. Andílku.

„Nechce ti ublížit, jen se chce s tebou poznat a je to jednodušší, když ti to ukáže…“ Věděla jsem, že moje slova pořádně nechápe, ale nechal Renesmee, aby se ho znovu dotkla. Chvíli bylo ticho, přerušované jen podivným vrčením Jacoba. Asi ho muselo štvát, že se nic konkrétního nedozví, Renesmee otci ukáže určitě vše. Je to chytrá holka. Ví moc dobře, jak jsem byla nervózní z tohohle rozhovoru a tím to všechno ulehčila.

Victorie vedle mě jen seděla a znuděně sledovala tuhle situaci. Ale viděla jsem na ní, že je to pro ni taky úleva. Celá tahle situace byla divná. Čekala jsem snad všechno, ale to že Charlie bude vědět o upírech, to opravdu ne.

Seděli jsem tam asi deset minut a viděla jsem, že Charlieho obličej střídal jeden výraz za druhým. Ale když můj andílek spustil ručku, Charlie ji vřele objal.

„Ach, holčičko. Jak vám to mohli udělat?“ zněj najednou tak smutně a přitom naštvaně.

„Tati? Co ti vše ukázala?“ zeptala jsem se opatrně.

„No, jestli to můžu říct jednoduše, tak všechno.“ Pokřiveně se na mě usmál.

„Mami, maminko, nevadí?“ zeptala se mě Renesmee a během chvíle mi seděla v náručí.

„Ale víš, že to nevadí. Aspoň, jsem to nemusela celé vyprávět,“ řekla jsem ji, „ale určitě máš mnoho otázek že?“ dodala jsem a podívala se na tátu.

„Nejde tu o otázky Bells, ale o to, co ti udělali. Sama jsi se musela dopravit do té Itálie a teď sama vychováváš dítě, vyjmečné dítě…“

„Nevychovávám ji sama, mám kolem sebe hodně lidí, pokud to tak můžu říct. Mají ji rádi a dávají jí vše, co potřebuje. Ale jedno jí přece jenom chybělo a to setkat se s pravou rodinou, tati. A to jsi ty a máma… otce nepotřebuje… opustil mě a tím i ji.“ Potichu jsem vzlykla. Bylo toho najednou na mě zase moc. Znovu na mě dolehla ta tíha Edwardova odchodu. Znovu jsem ho viděla tady v pokoji jak seděl a jako bez ducha koukal na TV. Nebo pak, jak jsme se šli společně projít a tam mi řekl, že mě nemiluje. Ale kdyby mě nemiloval byla by tu teď Renesmee? Moje malá Nessie?

„Ale i tak to tomu parchantkovi nedaruji, Bello, jakmile se tu zase objeví…“

„Cože? On… on tu byl?“

„Několik měsíců po tvém zmizení se tu objevil i se svou rodinou… hledali tě. Hlavně ta Alice, říkala něco v tom smyslu, že tě nemůže vidět… nechápal jsem to.“ Takže oni mě opravdu hledali? A jen kvůli tomu, že mě Alice nedokázala vidět? Jen kvůli tomu, že jsem byla najednou nedosažitelná? Jen to je na mě zajímalo.

Začala jsem vzlykat a to naplno. Všechna ta bolest za poslední roky se dostala napovrch. Nechtěla jsem být tak slabá a to zrovna před mou holčičkou, ale nedokázala jsem to. Táta k nám přišel a váhavě mě objal. A když jsem mu zabořila hlavu do ramene jeho stisk zesílil. Renesmee se k nám taky tulila a Victorie dělala, že tu vlastně ani není a chtěla se nenápadně vytratit, ale do cesty ji vstoupil Jacob.

„Kam si myslíš, že jdeš pijavice?“ zavrčel na ni. Nechtěla jsem to vnímat, ale přece nenechám, aby někdo ublížil mé sestřičce.

„Jacobe, prosím… ona nikomu neublíží… jestli chce jít, tak ji pusť.“ Váhavě se na mě podíval, ale nakonec uhnul tak, aby mohla projít.

„Budu tu ráno, zajdu si na lov, aspoň nebudu překážet.“ Chápala mě a to jsem na ni obdivovala, vždy věděla, kdy je čas odejít a nebo právě naopak, kdy zase přijít.

Celou dobu jsme si pak povídali, dokonce i Jacob se k nám přidal. Když mi vyprávěl o vlcích, nejprve jsem tomu nemohla uvěřit, ale přece existují i upíři, tak proč ne vlci. Kolem půlnoci jsem usoudila, že je čas jít na kutě a malou jsem šla uložit do mého bývalého pokoje. Byla strašně unavená, ani se ji nedivím. Usnula během chvíle. Když jsem chtěla potichu odejít, znovu jsem ucítila to podivné zavrzání. Váhavě jsem se ohnula a vytáhla uvolněné prkno. To, co jsem tam našla mi vyrazilo dech. Ruce se mi mírně chvěly, když jsem pouštěla cd do zaprášeného přehrávače. Pokojem se rozezněla příjemná melodie. Edwardova ukolébavka, kterou pro mě složil.

„Je opravdu krásná…“ ozvalo se za mnou.

Zavřela jsme dveře a nechala malou spát, ale přehrávač jsem nevypnula.

„Jsem ráda, že to bereš takhle tati, myslela jsem si, že mě odtud vyhodíš a místo toho mi řekneš, že vlastně to už vše víš. Tedy myslím to o upírech…“ objala jsem ho. Cítila jsem, jak na něj taky padá únava.

„Měl by jsi si jít lehnou, zítra je přece taky den. A neboj nikam neutečeme, všichni vlci nás velmi pečlivě hlídají, takže to ani není možné.“

„Tak tedy dobrou, Bells.“ Zívl táta a ještě než zaplul do ložnice, mě lehce políbil na tvář.

Chvíli jsem se dívala na zavřené dveře a poslouchala zvuky okolo. Ale nejvíce mě přitahovaly ty z mého pokoje. Ta nádherná hudba… Nechtěl, abych zapomněla, ale i tak mě opustil… nás opustil. Lehce jsem pootevřela dveře a zkontrolovala malou. Ze spaní se lehce usmívala, určitě se jí zdá něco krásného. Pro sebe jsem se taky usmála. A pak můj pohled zavadil na fotkách, které jsem vytáhla společně s CD. Vzala jsem je do ruky, ale neměla jsem odvahu se na ně podívat, jen jsem je strčila do kapsy od kalhot. Ještě to nedokážu… vidět jeho tvář… I když vím, že v naší věčnosti ho jednou potkám. A nejen jeho, ale celou svou rodinu. Teď jsem na to nebyla připravena.

***

„Jak bylo na lovu?“ zeptala jsem se Victorie, když se brzo ráno přikradla ke mně do obýváku.

„Ale šlo to, jen dvě pumy. Ale je tu krásný výběr, bude se mi tu líbit. Ani na jednoho člověka jsem nenarazila. Jen na ty zablešence.“

„Ty jsi věděla o vlcích? Co jsou zač?“ zeptala jsem se potichu. Tuhle informaci jsem vůbec nevěděla, ani to že tu kdysi byla tak dlouho, aby je poznala.

„Moc o nich nevím, ale dostali Laurenta, já jsem tak tak utekla. Víš, to bylo ještě v době, kdy jsem se chtěla pomstít Cullenem…“

„A teď nechceš?“ šeptla jsem.

„Nejsem si jistá, jestli znám odpověď, ale pořád cítím tu odpornou bolest, kdykoliv pomyslím na Jamese. I když jsem ve Volteře potkala Felixe, je úžasný a mám ho moc ráda. James byl sadista, ale vše co umím mě naučil on. Je to spíše jako bych ztratila bratra a to mezi námi byla prostě… jen využití situace.“ Kdyby mohla asi by se červenala. Ale i tak jsem pochopila, co tím chce říct. Ztráta blízkého vždy bolí dlouho... Lehce jsem ji objala.

Z vrchního patra se ozval zvuk a já pochopila, že malá se vzbudila. Svou upíří rychlostí jsem přiběhla ke dveřím a pak pomalu vstoupila.

„Ahoj, drobečku, tak jakpak se spalo?“ zeptala jsem se jí a líbla ji na tvář.

„Dobře, mami, hrozně se mí líbily ty písničky, co jsi mi pustila. To jsi hrála ty?“ Byla tak roztomilá když se na něco ptala.

„No víš… “ nevěděla jsem jak jí to říct.  Nikdy jsme před ní o Edwardovi nemluvila, no nemluvila jsem o něm nikdy.

„To složil tvůj táta…“ věděla jsem, že se jednou začte ptát. Je moc chytrá a raději jí to řeknu teď, nebo by se o něm mohla dozvědět z jiných zdrojů. Třeba jako ti zavšivení vlci.

„Tata?“ dívala se na mě nechápavě.

„Víš než jsi se narodila, tvůj táta a já jsme bydleli tady ve Forks. Ale pak odešel a jediné, co mi po něm zbylo jsi ty a tohle CD.“ Renesmee mě objala a já ji objetí vroucně vracela.

„On nás neměl rád, mami?“ Co teď? Mám jí říct, že mě nemiloval? Že jsem pro něj byla jen člověk? Jen lidská bytost, která zapomíná?

„Ach, zlatíčko, neboj měl nás rád a moc. Ale,“ co mám říct? „musel odejít. Říkal, že je to pro naše dobro.“ Pravda je vždy nejlepší.

„Mami, můžu si ty písničky pustit ještě jednou?“ usmála jsem se na ni a během chvíle se pokojem rozlehla krásná melodie. Ta mě donutila, zase myslet na minulost.

Edward se ke mně nahnul a lehce mě políbil na ústa. Já mu polibek věrně vracela a snažila jsem se do toho dát veškerou lásku a touhu, co jsem v sobě měla. Ze začátku se zdálo, že Edward se zase zarazí, ale opak byl pravdou. Přitáhl si mě blíže a náš polibek prohloubil. Zatetelila jsem se blahem.

Když mě začal líbat na krku a pomalu pokračoval níže, vzrušeně jsem vzdychla. Že by konečně? Konečně vyslyšel mé němé prosby? Když se ani po chvíli neodvrátil, věděla jsem, že mám vyhráno…

„Tak co jak se spalo, Nessie?“ To byla Victorie. Stála ve dveřích a sledovala nás.

Renesmee vyskočila z postele a šla Victorii pořádně přivítat. Tak jak to dělala pokaždé. Měla ji ráda jako tetu a kvůli ní se Victorie tak moc změnila. Dokonce začala odolávat lidské krvi. I když sem tam ulítne, dá se to pochopit. Tolik let to pro ni bylo normální a teď? Teď se ji naskytlo tolik nových možností. Mít rodinu, kamarády možná i nekonečnou lásku v podobě Felixe. A teď si mohla společně se mnou zopakovat jaké to je být aspoň trochu člověk. Už je to dlouho co jsem uvažovala o návratu do školy, opravdu bych tím udělala Charliemu radost, kdybych si tady dodělala maturitu. Třeba bych pak mohla jen na Dartmouth, Syracusy nebo dokonce Harvard. Když jsem teď nesmrtelná tak mám taky tolik možností. A aspoň budeme mít o zábavu postaráno. Cullenovi měli v jednom pravdu, proč nežít normálně a přizpůsobit se světu? Mohla jsem být šťastná a to i bez Cullenů. Trvalo mi dlouho než jsem na tuhle skutečnost přišla…

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek After live - 8. kapitola: