Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » After live - 7. kapitola

25.02.2010 (15:15) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5070×

7. kapitola -Za každým velkým problémem je jeden malý, který bojuje o to, aby si otevřel cestu.

„Promiň Bells, nechtěl jsem ti ublížit,“ zašeptal Edward. Zdál se mi nějaký divný. Podivně chladný a to doslova. Otevřela jsem oči.

„Za co se omlouváš? Za to co se stalo? Lituješ toho?“ určitě jsem zněla smutně, protože mě jemně objal.

„Ne tím to není. Bylo to krásné. Opravdu… jen jsem zrůda, jen se na sebe podívej.“ Nechápala jsem o čem to mluví, ale podle jeho rad jsem vstala a začala si prohlížet tělo. Až na pár menších podlitin bylo vše ok.

„Na co konkrétně se mám zaměřit?“ usmála jsem se na něj. Ještě více zesmutněl.

„Bells, copak to nevidíš? Prosím nedělej mi to ještě horší.“ On toho opravdu lituje? Kvůli pár pitomým modřinám? Znovu jsem si zalezla do postele a hlavu opřela o jeho hrudník.

„Edwarde to co se mezi námi stalo bylo to nejlepší a nejhezčí co jsem kdy zažila, tak tě žádám o jednu laskavost. Prosím nesnaž se to zkazit. A co se týče těch modřin? Zapomeň na ně, přece jsem věděla do čeho jdu nebo ne?“ otočila jsem hlavu a podívala se do jeho černých očí.

„Promiň Bells, nechtěl jsem tě nějak ranit. Už se to nestane…“

„Jak to teď myslíš?“ Začala jsem ho lehce líbat na bříšku.

„Bells…“ vzdychnul. Pomalounku jsem se přesouvala výše a pak jsem ho políbila vášnivě na rty, aby nemohl protestovat. Chtěla jsem pokračovat, ale přerušilo nás zaklepání a chvíli na to dovnitř vplula Alice.

„Promiňte, že vás ruším, ale jestli se chcete vyhnout vtípkům od Emmetta tak by jste se měli obléct. Za chvíli přijdou z lovu.“ Já jsem si jen povzdechla.

Renesmee se trochu zavrtěla a tím mě vytrhla ze vzpomínek. Lehce jsem ji pohladila po hlavě a zase se zadívala z okna. Zrovna jsme seděli v letadle, směr Seatlle. Ve Volteřře jsme zůstali už jen týden a pak jsme se na pevno rozhodli odjet do Forks. I když se mi to Victorie snažila rozmluvit a málem se jí to taky podařilo, nakonec jsem nepodlehla a proto jsem teď tady.

„Jsi nervózní že?“ ozvala se Victorie sedící vedle mě.

„Jsem napnutá jak pružina, nevím jak to dopadne a hlavně se netěším na reakci Charlieho na Renesmee. A pak bych taky měla navštívit mámu, ale to zatím odložím. U ní to bude ještě horší.“

„Ještě se můžeme vrátit.“

„Jak už jsem řekla Vici, slíbila jsem to.“ Víc toho neřekla. Ani já ne. Ale chápu ji, už sedět tady mezi lidmi jí dělá problém. Je vegetariánkou teprve chvíli. A to má s jedním strávit nějaký čas pod jednou střechou.

„Jsi naštvaná?“ zeptala jsem se jí, když ani po přistání nepromluvila.

„Ne nejsem, ale snažím se zadržet dech. Je tu na mě moc lidí.“ Jen jsem přikývla. Malá pořád spala, celé to cestování je pro ni náročné. Za celý svůj život nevystrčila nohy z Volterry a teď ji táhnu přes celé státy. Držela jsem ji v náručí a její hlava spočívala na mém rameni. Když jsme procházely přes halu lidé si nás se zájmem prohlíželi a sem tam jsem zaslechla něco o nezodpovědnosti mladých a nebo, že tak mladá a už je matkou.

Ale tyhle řeči jsem ignorovala. I když jsem ze začátku byla z toho všeho v šoku, jsem teď ráda, že jí mám. Ona je jediná co mi po Edwardovi zůstalo.

„Jak se dostaneme do Forks? Poběžíme?“ zeptala se zájmem Victorie. To je celá ona, jde pořád na ní poznat, že ještě do nedávna byla zvyklá všude chodit pěšky.

Tomu jsem se musela usmát. To co jsem zapomněla Victorii říct bylo, že mi Aro na rozloučenou koupil auto. A ne tak ledajaké. Bylo to černé Porsche Panamera, bylo dost luxusní na to, že jedeme jen do Forks. Ale můj druhý otec chtěl pro mě a hlavně pro mou holčičku jen to nejlepší.

Ze zadní kapsy jsem vytáhla klíčky a hodila je po Victorii. Ta je ladně chytla a pak se vydala hledat ono auto. Ale netrvalo ji to dlouho, stálo kousek od nás a když ho viděla nevěřícně zůstala stát.

„Nádherné že?“ usmála jsem se na ni. Victorie jen přikývla, asi se nezmohla na slovo. Na takový luxus asi nebyla opravdu zvyklá.

***

Před Charlieho dům jsme dojely něco po osmé večer, ale on ještě nebyl doma. Nechtělo se mi s malou čekat venku tak jsem si poradila jinak. Moc dobře jsem věděla, že náhradní klíč schovává po rohožkou. Začínala jsem se trochu bát. Jsou to přece jenom tři roky. Co když mi neodpustí, že jsem odešla? Ale co když ano a bude chtít abych tu zůstala. A můžu? To byla otázka na kterou jsem neznala odpověď. I když jsem o tom přemýšlela už hodně dlouho, že bych se tu nějaký ten pátek zdržela, ale je tu mnoho pro a mnoho proti.

Tak jedna věc je to že se tu zná každý s každým a co bych jim řekla o Renesmee? A co by oni řekli na můj nový vzhled? Nebude jim divné, že jsem od té doby vůbec nezestárla? Ale třeba bych si tu mohla dodělat školu a pak jít na výšku do Port Angeles. Abych aspoň trochu udělala tátovi radost. Ale co René? Musím ji taky říct o malé, ale jak? Nemůžu se jen tak objevit v nejslunečnějším  městě a jen říct. ‚Ahoj mami tak jsem tu a tohle je tvá vnučka Renesmee. Jo a nevšímej si toho že světélkuji, u upírů je to přece normální…‘

„To tu opravdu chceš jen tak čekat?“ ozvala se za mnou Victorie a znuděně stála opřená o futra.

„A co by jsi chtěla dělat? Nemůžu tu malou nechat a jen tak si zaskočit na lov.“ Poznala jsem na ni co má teď v plánu. Je až moc čitelná, tedy aspoň poslední dobou. Snaží se a toho si na ní vážím. Cullenovi se taky snažili, ale ne dost. Kdyby jen neudělali to pitomé rozhodnutí mohlo být teď vše jinak a můj andílek by měl otce. Ale co Jane a Victorie? Byli bychom sestry? Některá rozhodnutí mají své pro a proti. Jako všechno.

„Zaskočím si sama, pak jak přijde tvůj otec pohlídám malou a můžeš si zaskočit taky.“ Usmála se na mě. Kdyby tehdy Edward neodešel stála by tu teď Victorie? Nebo by byla už dávno mrtvá jako James? Od chvíle kdy jsme minuly tabuli Vítejte ve Forks jsem jak na jehlách. Pořád ve mně kolují myšlenky co by kdyby, ale už na tom nic změnit nedokážu. Tak proč tak najednou? Je tu tolik vzpomínek, tolik bolesti, ale i štěstí.

„Jistě Victorie, aspoň se tu neunudíš k smrti,“ uchichtla jsem se. Než zmizela slyšela jsem ten její zvonivý hlásek.

Lehce jsem uložila Renesmee na gauč a pořádně se porozhlédla kolem. Byl tu pořádný nepořádek, přesně jak jsem si myslela. Charlie musel mým odchodem hodně trpět. Za ty tři roky se tu vůbec nic nezměnilo. Povzdechla jsem si.

Ještě jednou jsem zkontrolovala Renesmee a pak svou upíří rychlostí to tu dala do kupy. Ale když jsem procházela kolem schodiště na chvíli jsem se zarazila. Pomalým krokem jsem vyšla schody a lehce přejela po dveřích do mého bývalého pokoje. Chvíli jsem tam jen postávala a pak jsem se rozhodla vstoupit. Nic se nezměnilo, ani nejmenší detail. Bylo to tu přesně takové jaké jsem to tu opustila. Dokonce tričko, které jsem nechala jen tak ležet na posteli, tu bylo. Byl tu taky pořádný nános prachu a tak jsem si všimla jednoho uvolněného prkna. Chtěla jsem ho nadzvednout, ale na příjezdové cestě se ozvalo Charlieho auto a já se z pokoje rychle vytratila.

Přešla jsem k pohovce a čekala. Jakmile Charlie otevřel poznala jsem, že je zle. Byl opatrný, v ruce svíral svou služební zbraň.

„Kdo je tu?“ řekl ostře. Dostala jsem strach. Ne, že by mě mohl ublížit, ale kvůli malé.

„Tati… to jsem já… Bella.“ Řekla jsem svým hláskem.

Chvíli bylo hrobové ticho. Já jen slyšela dvě bijící srdce. Jedno klidné, které patřilo Renesmee a druhé, které bilo jako o život.

„Bells?“ Charlie vešel do obýváku a změřil si mě zkoumavým pohledem. Ale já to nevydržela a během vteřiny jsem ho objímala.

„Ach, tati. Promiň, strašně moc se omlouvám.“ Kdybych mohla brečela bych. Ale po mojí tvář už nikdy nebudou kanout slzy, to byla jediná jistota kterou jsem nyní měla.

„Bello! Co to proboha…“ odstrčil mě od sebe. V jeho očích jsem uviděla něco divného. On to ví. Ví co jsem zač.

„Char… tati? Co se děje?“ zeptala jsem se opatrně.

„To by jsi mi spíše měla říct ty ne? Kde jsi byla? Proč… proč jsi to dopustila?“ Moc dobře jsem pochopila o čem to mluví. Na prázdno jsem polkla.

„Já…“ nestihla jsem větu dokončit. Do dveří rychlostí blesku vběhla Victorie a s ustaraným výrazem se schovala za mě. Charlie zůstat nevěřícně stát a prohlížel si naši novou společnici. Ale nikdo nic nestihl říct a dovnitř vtrhlo dalších pět lidí v čele s Jacobem.

„Ty jedna hnusná pijavice, jak se opovažuješ se sem vracet!?“ zavrčel Jacob. Já i Victorie jsme zaujali bojové pozice. Ale najednou se místností ozval dětský pláč a moje malá Renesmee vykoukla zpoza pohovky.

Prosím komentík

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek After live - 7. kapitola: