Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » After live 14. kapitola

28.04.2010 (09:45) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5568×

14. kapitola - Jizvy, které máš zvenku a jdou vidět tak určitě bolí. Ale jizvy, které máš skryté v duši, jizvy, které ti způsobila láska, bolí mnohem, mnohem víc.

„Malá zrovna usnula,“ usmála se na mě Jane a sedla si na sedadlo vedle mě.

„Těšíš se?“ zeptala jsem se ji. Přece jenom, není to zrovna moc dlouho, co tam byla.

„Abych pravdu řekla, těším. Byl to po mnoho let domov a pro mě to domov vždy bude,“ řekla a pak se začala věnovat Alecovi. Já jsem se zadívala z okna a prohlížela si to podivné počasí.

„Kam to bude, slečno?“ usmála se na mě u pokladny starší paní.

„Já-já chtěla bych do Itálie,“ řekla jsem ji poplašeně a podívala se okolo sebe, jestli tu náhodou nenarazím na někoho koho znám.

„Kam přesně to bude? Máte nějaké určité místo, nebo jedete jen tak na dovolenou?“ znovu ten její zářivý úsměv.

„Jedu za příbuznými do Voltery,“ řekla jsem spěšně. I když to není úplně pravda, ale když se to vezme z druhé strany, jsou to příbuzní. Upír jako upír…

„Tak tady máme let přímo do Říma a pak autobusem přímo do Voltery,“

„To by šlo…“ Ta paní mi vytiskla letenku a jízdenku na autobus a já se vydala ke svému letu. Odbavování nebylo nijak dlouhé, měla jsem jen malý batoh. Kdo ví, kde skončím, tak proč se zbytečně stresovat balením zavazedel.

Sedadlo jsem dostala vedle nějaké mladé dívky. Mohl mít tak šestnáct, i když mě bylo o rok víc, cítila jsem se starší. Možná to bude tím drobečkem, které ve mně roste. Lehce jsem přejela po vypouklém bříšku. Viděla jsem, jak se na mě dívka podívala a když viděla bříško, zamračila se. Ale já tomu nevěnovala moc pozornosti. Teď sem tu byla já a to malé, musíme se o sebe nějak postarat, ať to bude stát cokoliv.

Celková cesta byla dost dlouhá, když jsem dorazila do hlavní části Voltery byla jsem úplně vyčerpaná. Sotva jsem se držela na nohou a to teď musím najít ještě toho Ara. Ale kde? Koho se mám zeptat? To mám jen tak přijít a začít se ptát obyčejných lidí?

Sedla jsem si na okraj fontány a rozhlížela jsem se okolo. Nikdo nikde, bylo zrovna poledne, divím se, že tu je tak málo lidí. Když jsem se tak koukala, všimla jsem si hloučku lidí u jedné z bran. A mezi nimi byla i velmi bledá žena. Stály ve stínu, ale i tak jsem poznala, že je upír. Třeba mě zavede přímo tam, kde chci.

Vstala jsem a vydala se k nim. Když jsem přicházela, všimla jsem si, jak si mě ta upírka prohlídla. Tak zvláštně, ale nic nenamítala, když jsem se k nim připojila. Vedla nás spletitými chodbami, čím dál hloub do podzemí. Ale neměla jsem strach, i když jsem začala tušit, proč nás tam vede. Chvěla jsem se to ano, ale spíše z nervozity a únavy, ale nic jiného v tom nebylo. Ale nevím, co na to řeknou, co když mě zabijí ještě rychleji, když zjistí, že čekám dítě s upírem. Ale jestli je Aro, takový jak mi vyprávěli, sbírá talenty a to by mělo být pro mě plus.

„Teď půjdeme do hlavního sálu a tam se setkáte s našimi hlavními a možná budete pozvání na večeři,“ slyšela jsem v jejím hlasu vzrušení. Jo večeře až do domu… Spíše až pod nos. Musela jsem se vlastnímu vtipu zasmát, což upoutalo upírčinu pozornost. Hodila po mě zmatený pohled, to si opravdu myslela, že mě zastraší. Za poslední měsíce, jsem se naučila být silná a to hlavně kvůli dítěti.

Otevřela obrovské dveře a všechny nás zavedla do velké místnosti. Hned jsem si všimla tří trůnů, na kterých seděli tři upíři. Vypadali přesně jako na obrazu, do posledního detailu. Ještě více jsem se roztřásla, ale tentokrát na mě padla podivná hrůza. Slyšela jsem jak se dveře zamnou zavřeli až mi naběhla husí kůže, ale i tak jsem zůstala stát se vztyčenou hlavou.

„Nechci se stát svačinkou, přišla jsem žádat o pomoc,“ šeptla jsem a zadívala se do krvavých očí samotnému Arovi. Věděla jsem, že mě uslyší a ani kdyže zvedal z trůnu neuhnula jsem pohledem. Během vteřiny jsem ucítila jeho ledový dotek na své ruce. Chvíli mě držel a já se mohla dívat do jeho udivené tváře. Momentálně jsem nechápala, o co mu jde, ale podle jeho výrazu byl víc než dost nadšený.

„Tohle je nevídané,“ promluvil a ruku spustil. Ale pak zavadil o mé bříško. Podíval se na mě se zvednutým obočím.

„Copak dívka jako ty dělá na takovém místě?“ zeptal se mě mile a vedl mě někam pryč. Raději jsem se neohlížela. Stačil mi křik a pláč lidí okolo.

„Mám problém, jsem těhotná…“

„Ale s tím ti zlatíčko nepomůžeme,“ usmál se a nenechal mě domluvit.

„Právě, že mi můžete pomoct. Otec dítěte je totiž upír.“

„Bello? Vnímáš vůbec?“ uslyšela jsem hlas Victorie vedle mě.

„Hm… Copak potřebuješ?“ usmála jsem se na ni a snažila se už nemyslet na minulost.

„Jen, že každou chvíli budeme přistávat.“ Jen jsem ji přikývla a dál se dívala na přibližující zem.

„Děje se něco Bello?“ zeptala se s obavami v hlase.

„Ne… Já jen se mi vybavili vzpomínky, na to jak jsem tu přijela poprvé. Bylo to hodně těžké a za ty roky se toho tolik změnilo. Je dobře, že jsem šla zrovna sem…“

„Taky si myslím. Nebýt tebe, ještě teď se někde toulám divočinou a nevím kudy kam.“ Objala mě. „Děkuji ti Bells,“ dodala. A já věděla, že tohle bylo od ní víc než upřímné. Ona sama o sobě je zvláštní povaha a nikoho si tam moc nepřipouští k tělu. Ale její chladné srdce opět žije a na to jsem pyšná. Našla si oporu ve Felixovi a to ji ukázalo nový směr a hlavně jí to dalo lásku, kterou snad nikdy nezažila.

„Malá ještě spí?“ zeptala jsem se, přicházející Jane. Ta jen přikývla. Během několika dalších minut jsme přistáli a vydali se svými auty do Voltery. Malou jsem připnula do sedačky a nechala jsem ji dál spát. A pak cesta domů trvala jen nepatrnou chvíli. Nejela jsem zase tak příliš rychle, ale byla jsem tu mezi prvními. Chvíli jsem na ně čekala a společně jsme se vydali dovnitř. Ale nešla jsem se hned přivítat s Arem, ale nejprve jsem uložila malou do ložnice ať se dospí a pak se teprve vydala za svým otcem. Victorie s Felixem se někde ztratili a Jane, zůstala s malou. Jen Demetri s Alecem šli semnou. Opravdu jsem zářila jako sluníčko, zase jsem tady mezi svými. I když na svobodě bylo taky fajn, tohle je tak nějak domov. Ale když jsem otevřela dveře zůstala jsem nevěřícně stát. Pak jsem se přikrčila a zavrčela. Co tu chtějí! Už jsem se chystala zaútočit, ale něčí paže mě zadrželi.

„Bello klid, chtějí si jen promluvit,“ slyšela jsem Arův hlas. Ale já se nehodlala uklidnit. Jak se sem proboha tak rychle dostali? Vždyť byli na parkovišti stejně jako mi. A proč tu je i Esmé a Carlisle? Tohle mi dělají naschvál!

„Mám se uklidnit?! Proč mi ničí život?“ zavrčela jsem, ale Aro mě asi nehodlal pustit. Viděla jsem jak se na mě Esmé poplašeně podívala. Asi nečekala tuhle reakci, ale já si nemohla pomoct. Tak strašně mi ublížil a teď si tu přijde s prosíkem a rodinkou za zadkem? Tohle si já nezasloužím. Proč nezapomene, jako jsem to udělala já?

„Bello prosím, chceme si opravdu jen promluvit,“ řekl Carlisle a můj zrak na chvíli spočinul na něm, ale pak se vrátil na Edwarda. I když se tvářil jak nakopnuté štěně, nehodlala jsem ho utěšovat. Právě naopak asi ho nakopnu sama. Aby měl důvod se takhle tvářit.

„Proč bych měla chtít? Přeci jste odešli? Tvrdili, že to bude jako byste neexistovali! Lhali jste!“ prskala jsem kolem sebe. Teď už mě ani Aro nezadržel. Rozprostřela jsem kolem sebe svůj štít a vší silou jsem popadla Edwarda pod krkem a dívala se do jeho karamelových očí.

„Chtěl jsi mluvit! Tak mluv!“ šeptla jsem mu do ucha. „Proč jsi odešel? Proč jsi mě v tom nechal samotnou? Proč jsi mi tvrdil, že mě miluješ a pak mi řekneš, že nejsem pro tebe dost dobrá!“

„Bells…“

„Žádná Bells… Jsi pokrytec Edwarde, víš jak jsem se cítila, když jsi odešel. Víš, jak strašně to bolelo?“ Chytla jsem ho ještě jednou a mrštila s ním přes místnost, ale zastavil o můj posílený štít. Během vteřinky jsem byla zase u něj a držela ho v pevném sevření.

„Proč se nebráníš? Chci, abys jsi se bránil!“ vrčela jsem, ale bylo to bez reakce. Ležel tam a díval se na mě. Jeho bledý obličej byl plný smutku, ale to mě neobměkčilo. Sedla jsem si na něj obkročmo a chytla ho za jeho bílou košili.

„Proč-se-nebráníš!“ zavrčela jsem mu do obličeje každé slovo zvlášť. Třískla jsem sním o podlahu. Napřáhla jsem se a chtěla s ním třísknou ještě jednou, když jsem uslyšela poplašený tlukot srdce. Otočila jsem se ke dveřím a uviděla svého andílka, jak se krčí u Jane.

„Mami?“ pípla a já okamžitě vstala z Edwarda a běžela k ní. Po tvářičkách se ji rozkutálely slzy a já ji je lehce setřela.

„Ale no tak miláčku, pročpak pláčeš? Nemusíš se bát, maminka už je tady ano?“ usmála jsem se a vzala svého andílka do náručí.

„Co se děje maminko?“ zeptala se mě svým uplakaným hláskem. Pohladila jsem ji po jejích bronzových vláscích a otočila se na Cullenovi. Dívali se na mě šokovaně. Nedokázali se ani pohnout. A já nevěděla co teď dělat, když už ji viděli, musím říct pravdu. Jinak to ani nejde. Povzdechla jsem si. Podívala jsem se ještě jednou na Ara a ten jen přikývl. Asi chce šťastný konec tohohle příběhu. Vzala jsem svého andílka do náruče a vydala se ke své bývalé rodině.

Tak je tu skoro konec.

Děkuji všem za přízeň.

Snad semnou zůstanete i u jiných povídek.

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek After live 14. kapitola: