Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » After live 12. kapitola

02.04.2010 (15:30) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5806×

12. kapitola - Nejbolestnější je vedle někoho sedět, jen tak se ho letmo dotýkat, plakat pro něj po nocích, ale vědět, že ho nikdy nemůžeme mít...

„Bello nevšímej si jich,“ špitla ke mně Victorie a chytla mě za ruku. Snažila jsem se, opravdu moc, ale pořád mě něco nutilo se otočit a skočit Emmettovi a vymazat mu ten úsměv z tváře. I když jsem mu neodpověděla, pořád se snažil v sobě dusit smích. To mě ještě více dohánělo k šílenství! Chytla jsem se jednou rukou lavice a snažila se zevlech sil ovládnout…

„No tak Bells, oni ti za to nestojí…“ tentokrát to na mě zavrčela. Nevím, co to do mě najednou vjelo. Byla jsem v pohodě a najednou se chovám… jak vlastně?

„Za co mi nestojí? Opustili mě, nechali mě v tom samotnou…“ hlas se mi zvyšoval, až se po nás začali spolužáci ohlížet a za námi Emmett podivně ztichl. Cítila jsem jak se lavice pod mou silou drolí.

„Vím, jak se cítíš… nezapomeň co udělali mě?“ Povzdechla jsem si. Proč vlastně tak vyšiluji. Cullenovi už pro mě neznamenají nic. A opravdu neznamenají? Opravdu Edwarda nemiluji? Nenávidím je?

„Promiň…“ Victorie se na mě jen usmála a já ji úsměv opětovala. Chvíli jsem tam ještě nervózně seděla a pak konečně zazvonilo a mi jsme rychlosti blesku vyrazili ze třídy. Věděla jsem, že tu někde budou a doufala v to, že se s nimi jen tak rychle zase nesetkám. Ale jak moc jsem se mýlila. Jakmile jsem zabočili za roh do někoho jsem vrazila.

„O-omlouvám se,“ ani jsem se na tu osobu nepodívala a pokračovala v cestě. Ale všimla jsem si, že Victorie zůstala stát. Tedy spíše nedobrovolně. Stála v hloučku pěti upírů a navzájem na sebe vrčeli. Naštěstí byla chodba prázdná. Vrátila jsem se zpět a s odhodláním bránit vlastní rodinu jsem se postavila před Victorii.

„Jestli se jí jen dotknete, ponesete následky!!“ zavrčela jsem na ně. Dívala jsem se do těch karamelových očí a zjistila jsem, že nic necítím. Prostě jsou to jen upíři, co ohrožují mou rodinu. Ale už to nejsou oni, kdo do té rodiny patří. Konečně jsem se cítila volná… svobodná… už pro mě prakticky nic neznamenali… tedy tak jsem to aspoň zatím chtěla…

„Bello jsi to ty?“ zeptala se mě Alice a viděla jsem, jak se jí očka rozzářili. Já jsem se naopak ještě více přiblížila k Victorii. Ona mě chytla za ruku. Pak jsem se podívala vedle ní na Edwarda. Díval se na mě s bolestným výrazem. A může si za to sám! Kdyby mě neopustil, bylo by teď vše jiné. Byli bychom šťastní se svou dcerou. Moje malá Renesmee by měla otce a ty nejúžasnější tety… ale osud tomu chtěl jinak… Edward to chtěl jinak! Ale nemám se teď dobře? Renesmee má rodinu, není to snad Aro? Victorie? Jane? A ostatní?

Alice vyrazila směrem ke mně a bylo na ní vidět, že mě bude chtít obejmout. Ale v rychlosti jsem použila svůj fyzický štít a Alice do něj narazila a kdyby ji Jasper nezachytil asi by letěla hodně daleko.

„Jak se opovažuješ! Copak jsme mi nezpůsobili už dost bolesti?!“ Podívala jsem se na Edwarda. Jeho výraz byl ještě úzkostlivější než před chvílí, tak samo i výrazy ostatních.

„Bello? Co se to s tebou stalo,“ pípla Alice zmučeně.

„Vy se ještě ptáte!!“ Chtěla jsem po ní skočit, ale čísi ruce mě zadrželi.

„No tak neblázni. Kašli na ně Bells,“ Victorie mě pevně držela. Sakra co se to semnou děje?

„Nepřibližujte se k nám,“ zavrčela na ně Victorie a odváděla mě pryč. Viděla jsem ty jejich obličeje, byli tak blízko a přitom pro mě tak daleko.

„Už mě můžeš pustit,“ řekla jsem tiše. Victorie mě poslechla a já se opřela o zeď. Bylo mi z toho všeho opravdu špatně. Asi budu první upír co se brzo zhroutí. Na nohách mě držela jen má krásná holčička.

„Nemysli si, že jsem po nich taky nechtěla skočit, ale je tu moc lidí a co kdyby zrovna někdo přišel nebo kdybychom ublížili člověku? Nezapomeň, že já na tom ještě nejsem tak dobře, abych odolala lidské krvi…“ Pousmála jsem se na ni. Má pravdu, co by se stalo, kdyby mě nezadržela. Vždy jsem si myslela, že to já budu držet jí, když je potkáme a teď je to naopak.

Objala jsem svou sestřičku a společně jsme se vydali na další hodinu. I když bylo zase po zvonění šli jsme pomalu. Victorie mě pořád držela kolem pasu, ale raději mlčela. Já se jen dívala před sebe a vzpomínala na minulost. Kdyby tehdy Edward zůstat byla by tu semnou Victorie? Co by s ní bylo? Chtěla by se pomstít za Jamese a Cullenovi by se jí zbavili stejně jako jeho? Osud má podivné kroky, pokud jde o tohle. Opravdu jsem měla jít do Voltery a tam se potkat s Arem a jeho gardou? Poznat mou další sestřičku a jejího povedeného bráchu? A co úžasný Demetri a trochu bláznivý Felix? Demetri který si tak moc oblíbil mou dceru, že by pro ni položil vlastní ‚život‘ a Felix tak moc oddaný Victorii, že kdyby to bylo možné, byl by tu teď s námi.

„Budeme se stěhovat?“ zeptala se mě Victorie, když jsme vcházeli do třídy. Porozhlédla jsem se po třídě. Už tam seděli. Alice, Jasper a Edward. Zamračila jsem se.

„Ne, prozatím ne. Proč pořád utíkat? Musíme se tomu postavit, ať už se nám to líbí nebo ne.“ Usmála jsem se, ale když jsem viděla poplašené výrazy těch tří, na chvíli mi úsměv zmrzl. Ale pak se zase na mé tváři objevil.

„Opravdu to zvládneš? A co Nes…“

„Victorie ticho… o ni nemluv,“ sykla jsem na ni.

Pohled Victorie

Co se to s ní stalo? Ještě před nedávnem, chtěla před nimi pořád utíkat a teď najednou otočila? Něco se v ní muselo zlomit, ale co to zapříčinilo? Od okamžiku kdy jsem je spatřila, jsem se taky změnila. Nevím, jestli k lepšímu, ale změna je to velká. Už nemám tolik chuť se jim pomstít. Pomsta už je jen to, že Bella je semnou. Ty jejich výrazy stáli za všechnu pomstu světa. A to jak je Bella odpálkovala. Kdybych mohla, smála bych se ještě teď, ale nechci je zas tak moc naštvat. Poprat se s nimi můžeme někde jinde a někdy jindy.

„Máš nějak dobrou náladu,“ šeptla ke mně Bella.

„No to víš, když to vezmeš z druhé strany tahle situace je docela komická. Jen se na ně podívej,“ odpověděla jsem ji a všimla jsem si, jak se na ně otočila. Najednou začal Belle zvonit mobil. Zmateně ho vzala do ruky a podívala se na profesora.

„Pane, můžu to vzít? Je to důležité, je to má sestra,“ zeptala se ho.

„Znáte pravidla, slečno Swanová…“ Jistě on a jeho pravidlo. Musela jsem se usmát.

„Jistě,“ zabručela Bella a zvedla telefon. Jo, pokud chce někdo používat mobil, musí před všemi nebo vůbec. Jsem, zvědavá co Jane potřebuje.

„Ano Jane? Děje se něco?“ mluvila tiše, ale i tak ji sledovali kompletně všichni.

„No mám pro vás docela velké překvapení…“

„Tak to, abych se začala bát,“ šeptla Bella.

„Neboj, není to jako minule. Ale tohle se ti bude opravdu líbit. Ale raději volám předem, budou vás čekat před školou.“

„Kdo bude čekat před školou Janie?“ zněla docela dost poplašeně.

„To je právě to překvapení, přece ti ho teď nepovím. Jen jsem tě na něj chtěla upozornit… tedy spíše na ně…“

„Jane…“

„No nic sestřičko, musím letět, Nessie něco potřebuje. Tak se měj.“

Bella zůstala zaraženě sedět a pořád se dívala na displej telefonu.

„Ona mi to položila,“ Povzdechla jsem si a vzala ji telefon z ruky.

„Znáš Jane a její překvapení…“

„No právě, že znám. Nikdy nevím co od toho čekat.“ Začala jsem se smát.

„Kdyby jsi se viděla jak se tváříš,“ nedokázala jsem se přestat smát.

„Slečny Swanovi můžete se prosím uklidnit, snažím se učit!“ upozornil nás profesor. Já se snažila nesmát, ale opravdu to nešlo. Najednou zazvonilo.

Popadla jsem Bellu a s úsměvem na tváři jsem ji vyvedla ven ze třídy. Vedla jsem ji směrem k jídelně, ale zastavil nás Edward.

„Co máte společného s Jane?“ Jeho tón se mi vůbec nelíbil. Prudce jsem se otočila a Bellu jsem si schovala za sebe. Nijak neprotestovala.

„Co je to do toho Cullene?“ řekla jsem výsměšně. Zavrčel na mě a já se začala ještě více smát.

„Chceme mluvit s Bellou, ne s tebou!“ zavrčel znovu.

„Ale ona s Vámi mluvit nechce. Už jednou jsem Vám říkala, ať nás necháte na pokoji!“ mile jsem se na něj usmála. Tahle hra se mi opravdu moc líbí.

„Proč mluvíš za ní?“ tentokrát promluvila Alice ten malý skřet. Bella mě najednou obešla.

„Nemluví za mě, ale říká pravdu. Nechci s Vámi mít nic společného. Jednou jste odešli, tak si to teď vyžerte a konečně mě nechte ‚žít‘“ Pak se otočila a rázovala si to do jídelny. Já se ještě jednou na ně usmála a následovala jsem ji.

Pohled Bella

Seděla jsem v přecpané jídelně a rýpala se v jídle. Jak mi to někdy mohlo chutnat? Povzdechla jsem si.

„Ale copak sestřičko, nějaká špatná nálada.“

„Za to ty se perfektně bavíš,“ ani jsem se na ni nepodívala a dál provrtávala to odporné jídlo.

„No to víš, já už jsem taková,“ Znovu jsem si povzdechla. Vůbec se mi tu sedět nechtělo. Teď když jsou tu oni, mám strach. Strach o to co bude dál. Má Edward právo vědět o Renesmee? Nebo tohle právo ztratil ve chvíli, kdy mě opustil? Ale tehdy přece nevěděl, že jsem těhotná… ani já to nevěděla…

Zvedla jsem se a bez jediného pohledu ke stolu kde, seděli oni, jsem se vydala pryč. Victorie samozřejmě za mnou.

„Tak co máme teď?“ zeptala se mě.

„Jedeme domů, nemám vůbec náladu se tu déle zdržovat.“ A taky jsem strašně zvědavá, kdo to vlastně na nás čeká. Chvíli jsem zůstala stát u hlavních dveří. Větřík ke mně zavál vůni a já si všimla, že naše dokonalá rodinka jde za námi. Určitě slyšeli, o čem si s Jane povídám.

Jen jsem vzala za kliku a vyšla ven. A kdyby mohl upír dostat infarkt asi by bylo po mě. Victorie do mě narazila.

„Co to…“ Pak se zadívala tam kde já a rozzářila se jak sluníčko. Na mé tváři se objevil opravdu upřímný úsměv. Čekala jsem cokoliv… ale tohle překvapení je opravdu nádherné…

Tak doufám, že jsem Vás nezklamala.

Přeji příjemné počteníčko

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek After live 12. kapitola: